MORNŠTAJNOVÁ, Alena

Jméno Hana má zřejmě svůj původ v hebrejštině, znamená „Bůh je milostivý“.  V arabském jazyce lze jeho význam vyložit jako „blažená“, „šťastná“.  Nesmírně lidský román Aleny Mornštajnové s jednoduchým názvem Hana vychází ze skutečných událostí a vyvolává celou řadu emocí. Je o utrpení. A je o štěstí. Nelze si ovšem představovat štěstí v jeho pozitivním smyslu, jde spíše o nepodstatné štěstí, hořké a trpké, ironické. Hana totiž žije. Právě to je jejím štěstím (?), údělem, vinou. Den po dni Hana stále ještě dýchá a hluboko ve svém nitru cítí vinu spletenou z drobných a naprosto nepodstatných rozhodnutí (či nešťastných náhod) ve svém životě. Haně přinášejí bolest, způsobují neštěstí a utrpení jiným. O svých ztrátách Hana nemluví, uzavírá se do sebe: „Jak bych o nich mohla mluvit? Nikdo by mi neuvěřil. Nikdo neví, kolik utrpení dokáže člověk snést.“ (s. 237)  Osud si s Hanou zahrává a přidává další a další rány. Lze však Hanu skutečně z něčeho vinit?

„Nikdy jsem nepochopila, proč se lidé nezajímají o to,

co se stalo před jejich narozením,

nevyptávají se svých rodičů a prarodičů,

jak prožili své životy, s čím jsou spokojení

a co by udělali jinak, kdyby mohli.“

(s. 111, Mira)

Silný příběh vykreslující (nejen) rodinnou tragédii se zpětně rozplétá a v závěru opět splétá spolu s vyprávěním Haniny neteře Miry. Také ona má v životě trochu štěstí. Za to, že unikne rodinnému „prokletí“, může její neposlušnost: „Nikdy jsem nepochopila, proč dospělí dětem tvrdí, že se vyplácí být hodný a poslušný. Kdybych byla vzorná dcera, bylo by dnes moje jméno vytesané na náhrobním kameni…“. (s. 11)  Když se osudy Hany a Miry v jednom bodě střetnou a jednotlivé obrazy se propojí, vše dokonale funguje – nic nepřebývá, nic nechybí.  Zdá se, že obě si uvědomují, že spousta věcí není tak, jak si představujeme. Že i láska umí být velmi tichá a nenápadná, ale přes smutky celého světa může vyklíčit nová naděje. /Brno: Host, 2017. 306 s./ Půjčte si 🙂

Jana Bednářová