Co viděl Matěj v lese

Hospodský nesl pátou rundu ke stolu štamgastů, odkud se nesla nejhlasitější diskuze v celém lokálu. Nejvíce odtud bylo slyšet Matěje, který už se svými společníky začal ztrácet trpělivost.

„Říkám vám, že moc dobře vím, co jsem viděl!“ vykřikoval, a aby svá slova zdůraznil, máchal rukama kolem sebe, až vrazil do korbele ševce Adama. Ten si zrovna přihýbal, a tak se mu pivní pěna obtiskla na obličej.

„Jen se uklidni,“ snažil se ho mírnit Tomáš, plácaje ho po rameni, zatímco nebohý švec si pěnu stíral z tváří a vyfukoval ji z nosu.

„Co bych se uklidňoval, však on tvrdí, že lžu!“ vztekal se Matěj dál a odstrkoval svého přítele. „Povídám, že měl parohy a chodil po dvou. Taky byl pěkně vysokej a u boku měl toulec plný šípů! Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, a to jsem jako hajnej prochodil celej les nastokrát tam i zpátky!“

Zdálo se, že se dostali do patové situace; Matěj si trval na svém a jeho dva přátelé mu nevěřili. Že by po lese chodila dvounohá parohatá příšera? Kdo to kdy slyšel? Chvilku tiše upíjeli zlatavý mok a neprohodili spolu slova, až se nakonec Tomáš odhodlal dotázat svého kamaráda na podrobnosti.

„A co tví psi? Co ti na to?“ Adam se mračil do svého poloprázdného korbele, Matěj se neměl k odpovědi, až si řezník Tomáš pomyslel, že by mu snad lépe bylo doma s ženou než s těmi dvěma nabručenci. Nakonec však odpověď přeci jen přišla.

„Neměl jsem je s sebou,“ prohodil hajný a zase si pořádně zavdal piva.

A tak ti tři opět chvilku mlčky popíjeli. Čím opilejšími se však stávali, tím se jim znovu vracela chuť k řeči, až zase horlivě probírali, co že to Matěj viděl v lese, když se vracel z návštěvy svého bratra. Rozebírali to ze všech stran, diskutovali, zda by snad mohl někdo zaměnit něco naprosto reálného s něčím, co popisoval hajný, ale stále se nezdálo, že by se jejich postoje v této věci mohly nějak uspokojivě přiblížit, nebo snad dokonce sjednotit.

Stejně jako však stoupala hladina alkoholu v jejich krvi, zvyšovala se i jejich odvaha, až se rozhodli, že se na to budou muset společně podívat.

Noc už se dávno překlopila do své druhé poloviny, když se ti tři zvedli ze svého stálého místa v hospodě Pod Bukem, zaplatili a vyrazili do tmy. Do lesa sice mohli vejít rovnou, ovšem rozhodli se, že nejprve zajdou do hájovny pro psy.

Když své řady rozšířili o tři ohaře, dva psy a fenu Lízu, vydali se rozkolísanou chůzí do lesa, hajný navíc s puškou přes záda.

Vstoupili mezi vytáhlé stromy a pod jejich hustě propletenými větvemi postupovali do nitra lesa. Po pár desítkách metrů se švec zeptal: „A co bratr, jak se má?“ I ve tmě, kterou protrhával jen slabý pruh světla z malé lucerny v řezníkově ruce, bylo velmi očividné, že švec se jen málo zajímá o Matějova bratra, nechtěl však jít temným lesem za naprostého ticha.

„Co bych ti na to řek, pořád je stejnej, jen ty děti mu přibývaj. Ale–“

„Pánové, snad nechcete řešit takové pitominy, když máme před sebou mnohem důležitější věci!“ skočil mu náhle Tomáš do řeči. „Co kdybychom se raději ještě trochu posilnili?“ A s těmi slovy vytáhl z kapsy svých kalhot placatku. „Kdo si přihne první?“

Malá nádoba šla z ruky do ruky, každý z mužů si z ní lokl, a pak znovu, až se jim zase trochu vrátila odvaha.

Psi klusali svému pánovi u nohou, bylo však znát, že by se nejraději pustili do průzkumu okolí. Tahali za provazy, jimiž je Matěj držel zkrátka, čumáky napínali do stran a větřili, za čím by vyběhli do tmy. Mužům se zdálo, že temnota kolem ještě více potemněla. Drželi se při sobě, i Tomáš, který šel původně s lucernou v čele výpravy, zvolnil krok, aby byl svým druhům blíže.

„Poslyš, Matěji, co kdybys nám taky dal po jednom psovi? Však jsou tři a ty máš navíc ještě pušku!“

„Snad by ses nebál!“ dobíral si řezníka Matěj. „Ale proč ne.“

A tak si mezi sebou ohaře rozdělili a postupovali dále vpřed. Sem tam se zastavili, aby si Matěj ve světle lucerny více prohlédl les, ale nakonec vždy pokračovali dále a Tomáš je dle instrukcí hajného vedl, svítě jim všem na cestu. Tedy až do jistého okamžiku.

„Auvajs!“ ozvalo se zpředu, kde světlo lucerny náhle pohltila temnota. Tříštění skla, řinčení kovu, zvuky tupých nárazů, to vše se před nimi ozývalo, ale nad tím hlukem se nejhlasitěji neslo řezníkovo klení.

„Co to tu vyvádíš?“

„Hernajs, asi jsem zakopl.“

„Lucerna je na maděru, hrom aby do tebe trefil! A kde je pes?“

Muži, kteří se zase shlukli do jednoho chumlu, se očima nepřivyklými tmě slepě rozhlíželi kolem sebe. Větve nad jejich hlavami byly husté, neprocházelo jimi žádné světlo hvězd a měsíc dávno zapadl. Proti tmavé obloze se jen o něco málo černěji rýsovaly tvary suchých i svěžích stromů, tvary fantaskní, a přece tak opravdové.

„To mám za to, že za noci chodím s ožraly do lesa!“

„Sám jsi ožrala!“ kontroval Adam a v návalu zlosti strčil do Matěje, až ten ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi tam, kde předtím ležel Tomáš. Ve snaze zabránit vážnějším zraněním pustil z rukou Lízu a rukama pod tělem brzdil svůj pád. Na dlani ucítil ostrou bolest, fena zatím využila situace a rozběhla se do tmy.

„Hrome, další pes v čudu! A ještě jsem si o střep rozřízl dlaň!“

„Matěji, promiň, to jsem nechtěl!“ omlouval se švec.

„Mlč radši!“ štěkl na něj hajný, když se zvedal ze země. Přijal však od Adama plátěný kapesník, kterým si ovázal dlaň. „Dej mi Reka! Vám dvěma bych už do rukou nesvěřil nic.“

V temnotě pokročilé noci se rozhostilo ticho.

„Co teď?“ ozvalo se po chvíli.

„Dal bych si ještě loka něčeho silnějšího.“

„V tom mohu sloužit!“

A když si všichni znovu přihnuli, rozhodli se, že ještě není čas se vzdát. Jsou tři, mají psa a pušku, to monstrum najdou a pak se uvidí.

„Nechme Reka, ať nás vede, však on už bude vědět, kam jít! Reku, hledej!“

Pes ihned vyrazil, sešel ze stezky a vedl muže dál mezi stromy. Zdálo se, jako by je les doslova pohlcoval. Pes táhl, nic nedbal toho, že za sebou vleče tři podroušené muže. Vlekl je křovinami, občas podlezl padlý kmen stromu, a tak jej museli přitáhnout zpět k sobě a kmen s ním obejít. Dokonce je protáhl i strží, kterou protékal potok, jehož vodami se museli probrodit.

Když už se Matějovi nedostával dechu, zastavil psa a počkal na své druhy. Připojil se k němu ovšem jen Tomáš.

„Kde je Adam?“

„Co já vím? Ještě před chvilkou mi funěl za krk.“

Chvíli čekali, volali ho jménem, nikdo se však neozval. Pes byl nervózní, nejradši by vyrazil na další průzkum a skoro se zdálo, jako by jej něco táhlo na nějaké konkrétní místo. Jako by přesně věděl, kam běží.

Když jejich volání zůstalo bez odezvy, oba zmlkli. V lese se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen nervózní kňučení psa.

„Čekat nemá cenu, takhle se tu můžeme zaseknout do rána. Pojďme dál, snad se tomu chlapovi nic nestalo.“

„Poslyš Matěji, mně se to nelíbí. Co kdybychom se raději vydali zpátky?“

„No tak si posluž, jestli se bojíš! Ale jdi si sám, protože já jdu se psem dál. Jdeme, Reku!“

Řezník nad nastalou situací přemýšlel jen krátce, přesto jeho zaváhání bylo příliš dlouhé.

„No tak počkej, však já už taky jdu.“ Když se však pustil směrem, kde byl ještě před chvílí hajný se svým ohařem, nebylo tam po nich ani památky. „Matěji, počkej! Co blbneš, chlape? Kde jsi?“ Rozběhl se směrem, kam tušil, že se jeho přítel vydal, máchal kolem sebe pažemi, ale ničeho tím nedocílil. Hajný se neozval, nebylo po něm ani vidu, ani slechu.

Jak jen se do téhle situace dostal? Hajný cítil, jak jeho opilost mizí, jak je stále střízlivější. A když z jeho těla vyprchaly účinky alkoholu, opouštělo ho i přesvědčení, že celá tahle výprava měla kdy smysl. Co když se žene jen za nějakou představou? Co že to před pár dny vlastně viděl? A kde se to právě teď nachází?

A pak se to stalo. Z nepříliš vzdálených míst se ozval nějaký rachot a kdesi mezi stromy se rozezněl psí štěkot. Rek jako by se pomátl, přidal se k té vřavě a vystřelil s hajným do tmy, aniž by bral v potaz, že toho nebožáka vleče s sebou. Matěj se rozplácl na zemi a po břiše byl tažen kňučícím a štěkajícím psem. Ten zcela ignoroval jeho křik a nedbal příkazů k zastavení, a tak se jeho pán rozhodl, že raději pustí provaz, jímž psa k sobě vázal A náhle byl sám. Štěkot byl čím dál vzdálenější, nakonec se rozplynul v temnotě a les kolem Matěje ztichl.

„Reku! Reku k noze! Lízo, Čerte! Chlapi, kde jste?“ volal, přitom se zvedal ze země, z úst vyplivával drť listí a bezmyšlenkovitě se poplácával ve snaze zbavit své šaty tušených nečistot. „Hergot, kde jste kdo?“

Hajný se nazdařbůh šinul lesem a po nějaké době si začal uvědomovat, že se noc mění v ráno. Temnota se rozplynula do šera, šero se rozpilo do rána a kraj nakonec pohltila mlha. Opar se převaloval mezi stromy, jejichž kmeny měly jen nejasné kontury, teprve když byly na dosah ruky, stal se jejich tvar pevným a konkrétním. Matěj postupoval dál a doufal, že narazí na něco, co mu umožní získat představu o tom, kde se zrovna nachází. Však bylo v lese dost krmelců, stezek a jiných záchytných bodů, podle nichž by se mohl zorientovat. Brzy jistě některý z nich najde.

Vtom se ocitl na neznámé malé mýtině, v jejímž středu ležel přelomený strom. Matěj byl na pokraji sil, a tak usedl na blízký pařez, aby si odpočinul.

Po chvilce se mu zdálo, že slyší praskot lámaných větviček, a brzy nato spatřil nejasný stín, který se k němu mlhou blížil.

„No to je dost, že jste tu! Kde vás má člověk furt nahánět?“ zvolal a zvedl se z pařezu.

Stín se k němu dále přibližoval, ale se slovy se nenamáhal.

„Adame? Tomáši? Jste to vy?“ znejistěl Matěj. Pak se však z oparu vynořila vysoká postava, vyšší než kterýkoli z jeho dvou přátel. Hajný jej ihned poznal, vždyť už na něj jednou narazil. A nato omdlel.

Když slunce zvítězilo nad mlhou a konečně ovládlo nebe, začal se hajný probírat. Pootevřel oči, mžoural na modrou oblohu a bojoval s bolestí hlavy, která mu připomněla prožitou noc. Teprve pak si plně uvědomil, kde a proč je, jal se kolem sebe zuřivě rozhlížet.

Jeho zrak nejprve padl na blízký přelomený strom, pak pod něj. A tam, stočení do klubíčka, spali jeho tři psi. Vykročil k nim a pustil se do hudrování. Psi se probrali, zvedli hlavy a pozorovali svého pána, který k nim rázně mířil. Vtom se ale Matěj zarazil, ztuhl na místě a tupě zíral. Vedle otisku páru kopyt ležel docela nově vypadající opeřený šíp.

/Lenka Slámová/