VĚČNÝ KOLOBĚH
Byli jsme maličcí, nedočkaví, čilí,
holýma rukama jsme chtěli zbořit svět
a potom si ho postavit zas zpět.
To nám byly čtyři nebo pět
a všeho jsme měli nadosah a dost:
dětství, to je přenádherný skvost.
Pak vyrostli jsme, zmoudřeli jen málo,
museli jsme chodit do školy.
Do školy života,
kde se nám všem zdálo,
že ač nesmíme nic,
můžem cokoliv.
Už jsme zase větší,
o třicet let dále,
profesoři, inženýři, doktoři.
Každý z nás si věští
štěstí, příjmy stálé,
lásku, zdraví, žádné příkoří.
Učíme své děti, jaká je jejich hodnota,
přitom jsme stále studenti školy života.
Zestárli jsme ještě o pár let,
čas už pro nás tak moc neuhání.
Život v nás uvadá jako květ,
sfouknem svíčky za splněná přání.
Pak se odeberem v jiný svět,
zbyde po nás trocha slz a místo.
Místo, které zaplní se hned –
dětskou duší, voňavou a čistou.
Koloběh je zase uzavřený,
není třeba mít ze Smrti strach.
Lidský život nabyl sporné ceny –
prach jsi byl a budeš zas jen prach.
Kateřina Lukešová, studentka teplického gymnázia