Na Ústí padl mráz. Byl studený zimní den. Podobnou větou začíná každý díl úspěšné dobrodružné tetralogie pro mládež Dobrodružství z Klárova od Petra Hugo Šlika. Přiznám se, že s jeho knihami jsem se seznámil, až když jsem začal připravovat besedu v knihovně: můj potomek do jeho čtenářské cílovky ještě nedospěl a já sám už jsem jí značně odrostl. Přesto mě čtení velmi bavilo a moje otázky se tak hodně týkaly právě jeho knih. A protože nejsem sobec, rád se o část našeho povídání podělím.

Nedá mi to, abych se hned na začátku nezeptal „existuje Klárov?“ (fiktivní předměstí velkého města, kde se odehrává děj čtyř autorových úspěšných knih)

Ne tak docela. Ale jedno z pražských předměstí je mu hodně podobné. Byla tam stará cihelna, která vypadala jako hrad, je tam stadion i hřbitov…

Takže se opíráte o nějaké vlastní zážitky.

To bych neřekl. Ty příběhy jsem si vymyslel, ale první příběh z Klárova se mi původně zdál.

Zdál?

Ano, byl to takový barvitý sen plný detailů, a protože jsem tenkrát přemýšlel, co bych mohl vyprávět nebo číst svým dětem, tak jsem ho začal sepisovat.

Tím jste mě přivedl na otázku, nad kterou přemýšlím už nějakou dobu. Jak se to přihodí, že se ze zeměměřiče a hudebníka stane spisovatel.

Já si tu práci našel, protože jsem si říkal, že bych měl dělat něco, co mě uživí, ale psal jsem už dávno předtím. Mám za sebou i několik knih pro dospělé. Já tedy většinou sedím v kanceláři, protože mám malé děti. Takže vyjíždím tak jednou do roka. Ale když se dostanu do terénu, je to moc příjemné.

Mám tomu rozumět tak, že chodíte, zaměřujete třeba státní hranici a přitom třeba vymýšlíte novou knihu. To zní moc fajn.

Úplně tak bych to neřekl, ale vlastně to tak někdy bývá.

Vymýšlíte si příběh do detailů předem nebo ho necháváte vznikat během psaní?

Vlastně obojí. Většinou to mám promyšlené předem. Občas se stane, že se příběh začne vyvíjet trochu sám. Ale je jasné, že nějaký rámec tam vždycky musí být.

A co Vaše postavy? Mají nějaké skutečné předlohy?

Ono je asi jasné, že v té mojí tetralogii jsem Jindra já, ale jinak moc ne. Jenom Rančák se jmenuje podle mého spolužáka z vysoké školy. Ale paradoxně je skutečný Rančák strašně hodný kluk. Asi deset let jsem ho neviděl a on se mi pak, když vyšla první kniha, ozval, a nakonec jsem ho pozval na křest poslední knihy. Takže ji křtil skutečný Rančák. To bylo moc vtipné.

Ostatní postavy jsou tedy smyšlené pro konkrétní příběh?

Ano, třeba Petra jsem si vymyslel právě proto, aby to nebylo jednotvárné a aby tam přinesl trochu vzruchu – aby těm klukům to kamarádství trochu narušil.

A povedlo se. Fakt je, že díky němu se třeba pro mě v jednom okamžiku stal Jindra trochu skutečnějším. Tím, že najednou nebyl tak úplně kladný, ale dovolil si aspoň chvilku uvažovat vlastně i dost zákeřně. Což mi připomíná, hodně jste díky těm svým knížkám a charakterům v nich označován jako nástupce Jaroslava Foglara, je to pro Vás závazek?

No jasně, ale mně to ani tak nepřipadalo. Já se do ničeho takového netlačil. A to, že jsem napsal volné pokračování Foglarovy Zkázy jezerní kotliny, bylo v rámci nabídky od nakladatele. Oni cíleně oslovili současné autory, aby se o to pokusili, a já si vybral Jezerní kotlinu, že mi nepřišla tak známá. Až později jsem zjistil, že je pro spoustu lidí dost kultovní. Ale nakonec to většinou i ti skalní Foglarovci vzali docela v pohodě.

Máte nějaký spisovatelský vzor, kterému byste se třeba chtěl přiblížit?

To je dost složité. Jasně, že mě asi ovlivnil Foglar a jako dítě jsem měl moc rád Astrid Lindgrenovou, ale jako vzory je nevnímám. Když jsem byl v tom věku kolem deseti nebo dvanácti let, četl jsem jednu knížku: jmenovalo se to vzpoura na Panteru. Napsal to Zdeněk Pluhař a to mě hodně bavilo. On byl tedy hrozný komunista, ale napsal i pár dobrodružných knížek pro mládež a ty byly dobrý.

Jak to vůbec probíhá, než vám vyjde kniha?

Já obvykle začnu vymýšlet příběh, napíšu rukopis, a protože už mě v Albatrosu znají, tak mi to berou bez problémů. Rukopis odevzdávám svojí redaktorce, která mi ho vrací plný poznámek. Tak si ho vyměňujeme pár měsíců a ono se to postupně usazuje. Teď spolupracuji s moc fajn redaktorkou, která sama píše (Hana D. Lehečková), takže nám ta spolupráce dobře funguje.

Jak dlouho to obvykle trvá?

Zhruba rok.

A píšete někdy vyloženě na zakázku? Jakože vám zadají téma nebo námět a vy to vymyslíte?

To byl třeba případ té Jezerní kotliny. Ale jinak to je spíš na mě. Jen třeba u té mojí tetralogie si nakladatelství vyloženě vyžádalo několik knih. Potřebovali pokrýt poptávku a já se zrovna trefil.

Tak ať vám to píše ještě dlouho. Moc děkuji za popovídání.

Já děkuji za pozvání.