Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

To, co vám teď povím, to vám neříkám proto, abych vás nějak šokoval nebo udivil. Na to už jsem moc starej a vůbec nemám zapotřebí ohromovat lidi nějakým plkáním. Já vám to všechno řeknu jenom proto, abyste si konečně uvědomili, že nejenom váš lidskej život je plnej těhletěch peripetií. Abyste si prostě furt nemysleli, že když se vám přihodí nějaká ta tragédie, nebo jich může bejt i víc, během těch padesáti, šedesáti nebo snad i sta let, kterejch se dožijete, že je to kdovíco?!

Ještě bych rád podotknul, že je mi úplně jasný, že mi to spousta z vás nebude věřit a budete mě mít za blázna. Ale tak na to já jsem za ty roky zvyklej a můžu vám klidně přísahat, že už hodně lidí, co si myslelo, že jsem blázen, se nakonec zbláznilo samo, když přišli na to, že jim nelžu.

Hele, je to prostě na vás. Buď berte, nebo nechte ležet. Já nikoho k ničemu nenutím. Teda jsou chvíle, kdy se se mnou nedá nijak diskutovat a prostě si prosadím svou, ale to je jen tak jednou za měsíc a vy doufejte, že se se mnou nesetkáte. No, ale půjdeme k věci, ne?!

Jak jsem říkal, i já mám svý problémy a starosti. Zrovna včera mi policajti přivedli babičku. Mám ji už třicet let na starosti. No a těch posledních patnáct let z třiceti je to s ní prostě špatný. Dovedete si představit, že máte v péči stařenku, která má snad všechny myslitelný seniorský lidský choroby?!

Ale jó, určitě hodně z vás jó, ale pardon, že to řeknu tak hnusně, i když to tak máte, tak dřív nebo pozdějš ta babička umře a máte klid jak vy, tak ona. Nad tím se mi tady nepohoršujte. To tak prostě je.

A teď si představte, že je ta babička mimořádně dlouhověká. Ale jako opravdu hodně moc dlouhověká. Tak dlouhověká, až je to vlastně věčnost. A z toho byste byli na palici opravdu jako já. Jenže co naplat. Zavázal jsem se k tomu, tak co mi zbejvá. Slovo se má držet. I když jeden dá slovo takovýmu… No nic. To si nechám od cesty. Já s ním nikdy moc dobře nevycházel a myslím, že se dá říct, že on mě taky moc nemusí. Ale nakonec udělal, co jsem po něm chtěl, a že to dopadlo, jak dopadlo, to je vlastně i moje blbost.

Takže prostě včera ve tři ráno mi policejní hlídka přivezla babičku, že ji našli zmatenou u dětskýho hřiště, kde pořád dokola mlela, že hledá holčičky, a že je to tenhle měsíc už podruhý a ať si ji líp hlídám, nebo ať ji dám někam do ústavu, kde bude mít potřebnou péči.

„Pane Volf,“ povídal ten policajt. „Pane Volf. Paní Růžová je nebezpečná sama sobě. Dneska se na ulicích potulujou kdejaký živly, kór u autobusáku v Podmoklech, opravdu si na ni dávejte majzla.“ No tak jsem jim poděkoval a slíbil, že budu na noc zamykat a schovávat klíče, aby se zase někam nezatoulala.

Jo, to jsem vám zapomněl říct a omlouvám se. Já jsem nějakej Volf. Hans Volf. A ta babička, který říkaj Růžena Růžová, vlastně není moje babička, ale úplně cizí ženská, který jsem se ujmul jako malý holky.

Tak. A teď asi koukáte jak vyoraný myši, co?! Co to jako melu za hlouposti. Kdepak. Žádný hlouposti. Já vás varoval, že některejm z vás budu připadat jako blázen. A nikoho to nenutím poslouchat.

Věc se má tak, že Růženu jsem potkal v noci před těmi třiceti lety. Tenkrát jí bylo odhadem tak dvanáct. Odhadem myslím jako prostě pohledem. Na někoho kouknete a tipnete si. No tak jí by lidi tipovali právě těch dvanáct. Já ale ne. Já prostě cejtil, že to tam je. Necejtil jsem přesně kolik, ale bylo to moc. Možná skoro jako u mě. A stejně tak jsem cejtil, že je tady doma. Seděla tenkrát na kraji pískoviště, v růžovejch šatech s volánky a se stužkou ve vlasech a růží v ruce. A když jsem proběhl kolem, cukla hlavou a zazubila se na mě. Vstala a já se zarazil. Zazubil jsem se taky a v tu chvíli to bylo jasný. Nezařvala a nechtěla utýct. To je totiž nejčastější nebo prakticky jediná reakce lidí na moje zubení. Věděl jsem, že jsem doma. Přišla ke mně, já byl ještě docela udejchanej z toho lítání po městě a v lese, takže jsem funěl jak sentinel, ale jí to bylo fuk. Usmála se, stoupla si na špičky a dala mi tu růži za ucho.

Hele, lidi, a vy ostatní taky, tohle bylo to nejhezčí, co mi někdo za ty roky, co jsem na světě, udělal. Teda, ne že by k tomu měl snad někdo nějakej zvláštní důvod. Jsem, jakej jsem, a za to, jakej jsem, se prostě růže za ucho nedávaj, ale bylo to prostě hezký. A mně se to líbilo.

A pak udělala pukrle a představila se. A to jsem teda koukal! Ona totiž řekla: „Guten Abend. Ich bin Rosenmädchen, Herr Werwolf.“

No jasně! Byla to ona. Chápete to?! Jako já jsem jenom řadovej vlkodlak, ale tohle byla Rosenmädchen!

Jo, já vám ještě neřekl, že jsem to, co jsem?! Aha. Tak už to víte.

No, ale tohle je jediná bytost na světě! Do pětačtyřicátýho roku dvacátýho století vašeho letopočtu tady v tom kraji absolutní top. Tenkrát by lidi spíš řekli šlágr! Tu znala každá holka a máma. Jak někde na vsi zmizela malá holka, každej hned věděl, že to byla Rosenmädchen, kdo v tom má prsty. Měla to vychytaný. Prostě se k těm holkám přitočila a dávala jim růžičky, že si z nich upletou věneček. A jak se některá z nich škrábla o trn, Rosenmädchen stačilo tu kapičku olíznout a holka už za ní pak šla jak pejsek. Jo, akorát muselo bejt někde v dosahu růžový křoví. No a tam si tu holku odvedla a dál už mě to nezajímá. Víte, každej máme svoje a co je nám daný, abychom dělali, to taky děláme. Co je komu jinýmu po tom, že jo?!

No, ale znáte to. Všechna sláva, polní tráva. Přišel ten odsun a přistěhovali se jiný lidi. A bylo po popularitě. Teda, né, že by se Rose nesnažila dál, ale už to nebylo ono. Ty nový holky jí nerozuměly a v těch prvních letech po válce se pak taky stávalo, že spíš běžely domů a hned říkaly, že viděly německy mluvící holku, co se courá sama venku.

No prostě se Rose moc nedařilo a časem se na ni zapomnělo. Tak se spíš jen tak poflakovala krajem a od turistů se odposlechem časem naučila česky, takže se jí sem tam i nějaká ta akce povedla, ale za ta léta nic moc a hlavně, koho by to bavilo, když to pak policie hodí na strejdu a Rosenmädchen z toho nemá žádnou slávu.

Tenkrát v noci jsem jí nabídnul, že u mě klidně může bydlet. Jako ona samota není dobrá pro nikoho. Vzala to. Já měl doma uklizeno a ona střechu nad hlavou.

Ale po nějaký době jsou odhadem padesátiletej šedivej chlap a malá holka předmětem dohadů. Už tak jsem měl dost starostí, jak sousedům pořád vysvětlovat, kde pracuju, když nikde nepracuju. A teď k tomu ta holka. Takže jsme se párkrát stěhovali. Ale to vás přestane bavit, takovej cirkusáckej život. A Rosenmädchen už taky nebavilo bejt furt malej prcek. Tak jsem se prostě jednou překonal a šel jsem do kostela poprosit tamtoho, aby s tím něco udělal. Že jsem ho o nic nikdy neprosil a už prosit nebudu. Tak aby udělal, aby Rosenmädchen byla stará a nikdo si nás nevšímal.

No, a on to udělal. Rosenmädchen je stará. Je stará. Je strašně stará. Ovšem my dva už nejsme nápadní. Padesátiletej chlap a devadesátiletá stařenka opravu nikoho neiritujou. O tomhle by teda Nabokov Lolitu nepsal!

Takže jestli jste si mysleli, že mít vaše lidský starosti je něco strašnýho, tak to jste na omylu! Vaše starosti jsou jenom obyčejný přirozený starosti, který jednou skončej. Ale ty naše, nadpřirozený starosti, tak ty jsou tu až do soudnýho dne!

Konec