Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Levín 1344

Dorka si sbalila poslední zástěru do velkého květovaného šátku a pevně jej svázala.

„Jsem připravená, pane.“

„Nechceš si to ještě rozmyslet, Dorotko?“ zeptal se jí už poněkolikáté hradní pán.

„Už tak jsem zůstala déle, než jsem měla.“ Dorka si uhladila vlasy černé jako peří havranů a upřela na mladého muže své až nepřirozeně světlé modré oči. „Je mi dvacet a jinou nabídku k sňatku už třeba nedostanu.“

„Jsi krásná. Myslíš, že zrovna hrnčíř…?“

Dora neodpověděla, jen pokrčila rameny a dál zkoumala pánův úzký a bledý obličej, ve kterém se zračilo zklamání.

„Nemám na vybranou.“

„A jsi vzdělaná. Dobře vím, že jsi celé čtyři roky místo utíráním prachu trávila četbou knih. Tohle prostí lidé nikdy nepřijmou.“

„Možná ne hned, ale snad brzy zjistí, že jsem ty knihy nečetla nadarmo, že jsem v herbářích a bylinářích neobdivovala pouze obrázky.“

Adam, pán z Levína, vzdychl a podal své služebné na rozloučenou měšec.

„Přeji ti hodně štěstí. A kdybys někdy potřebovala mou pomoc, můj zámek a všechno, co mám, je ti k dispozici. Vím, co se o mně říká, že jsem snílek a…“

„Že jste šílený?“ skočila mu do řeči.

„To také. A jako bych prý ani nebyl z tohoto světa, ale ty mě znáš…“ povzdechl si.

„Jste laskavý. Kdybych něco potřebovala, tak přijdu, pane,“ slíbila Dora, popadla ranec a opustila zámek.

***

„A jak to bylo dál, babičko?“ desetiletá Rozárka dychtivě upírala oči na stařenku.

„Hrnčíř, Dorčin manžel, propil peníze, které vydělala ve službě, dřív, než se rok s rokem sešel. Nakonec dlužil, kam se podíval, a skončil někde v příkopu s rozraženou lebkou jako prašivý pes. Dorka se musela živit jediným způsobem, jaký uměla – sbírala v lese a na loukách byliny a léčila nemoci. Byla šikovná, lidé za ní chodili ze široka daleka, ale ani ona nedokázala všechno. Netrvalo dlouho a začaly se šířit pomluvy. Kovářka Kordula, která si marně chtěla zajistit manželovu věrnost, obvinila Dorku z toho, že tančí v lese při měsíčku a svádí muže. Ošklivá chalupnice Hana Kordule jen přitakávala. Jak by jinak bylo možné, že je Dora tak krásná? Určitě prý za to může to čarodějné bejlí. Kateřina, žena ponocného, ji pro změnu obvinila, že jejího Matěje zcela jistě uřkla. Už týden ležel v horečkách a jeho stav se nelepšil.

Pomluvy neutichaly, spíš sílily, a nakonec šly drbny za knězem. Chudák Dorka stanula před církevním soudem a čelila obvinění z čarodějnictví. Říká se, že i sám kněz podlehl krásčině půvabu a věřil, že uhranula i jeho, a proto se rozhodl podrobit ji trojí zkoušce: ohněm, vodou a železem.

Nikdo však nedokázal takovou krutost provést, proto pozvali kata z jiného kraje. Ten obviněné nalil do úst roztavené železo, na ruce jí položil žhavé uhlíky a hlavu ponořil do ledové vody. Je jasné, že takovou zkoušku nemohl nikdo přežít. Umučenou Doru ani řádně nepohřbili. Její tělo zakopali na rozcestí, proto její duše nenašla pokoj ani po smrti.“

„Tenhle příběh se mi vůbec nelíbí, babičko,“ přerušila Rozárka stařenčino vyprávění. „Většinou mi povídáš hezké pohádky, které dopadnou dobře.“

„Musíš být trpělivá. Vždyť i Karkulku nejdřív sežral vlk. A tohle není pohádka. To se v naší vsi opravdu stalo.“

„Dobře,“ přikývla Rozárka a zavrtala se pod pruhovanou duchnu.

Stařenka si svlažila rty heřmánkovým odvarem a pokračovala: „Zlé jazyky nezmlkly ani po Dorčině smrti. Kovářův učedník v hospodě tvrdil, že mu cestu zastoupila postava v bílém rouše, s planoucíma očima a černými havraními vlasy. Prý se na něj vrhla a byla by mu vysála krev, kdyby ji nezahnal křížkem, který nosil na krku, a modlitbami. Z čarodějnice se tedy v lidských řečech stala upírka. A jak už to tak bývá, sousedi se hned začali předhánět v tom, kdy a kde ji kdo zaručeně viděl. Netrvalo dlouho a vesnice rozhodla, že její tělo musí být vykopáno a srdce probodnuto třemi olšovými kůly. Ani to však neutnulo údajné Dorčino řádění, a tak lidé postavili hranici, aby její tělo spálili. Hranice však nechtěla hořet, dokud místo polen nepoužili šindele ze střechy kostela. Její ústa křičela a tělo se svíjelo, jako by snad ani nebyla mrtvá, ale nakonec z ní nezůstalo víc než hromádka

popela, ačkoli někteří tvrdí, že se proměnila v hejno havranů. Já si ale myslím, že možná jen náhodou nějaký ten havran nebo krkavec proletěl kolem.“

***

Z nebe se sneslo havraní pírko. Kořenářka z domku na konci vesnice, která jediná měla Doru ráda, jej bezděčně zvedla.

„Zasloužíš si dobrý konec, děvče,“ řekla polohlasně a pomalu se odšourala do svého skromného příbytku.

Posadila se ke stolu, havraní brk přiřízla a vodou ze studánky zředila tu trochu zaschlého inkoustu, která zbývala v kalamáři. Nakonec nalistovala v knize, kam si zapisovala recepty, poslední prázdnou stránku a začala psát.

Slova jsou mocná. Slova, inkoust a papír jsou mocnější než zbraň. Slova dokážou změnit osud, dát příběhu jiný, lepší konec. Nebo horší. Protože zapsaná slova jsou to, co si budou lidé číst i za sto nebo tisíc let. Když všichni pamětníci zemřou a legendy zmizí ze světa, jediné, co zůstane, bude příběh zapsaný na starém zažloutlém pergamenu.

Stařena psala, a aniž by věděla, co dělá, tvořila kouzlo. Čtyřicet dní, přesně tolik času potřebovala, aby dokázala změnit osud té nešťastnice. Pečlivě nad každým slovem přemýšlela a ještě pečlivěji jej zapsala.

Čtyřicátého prvního dne uviděla v mokrém písku otisky nohou vedoucí z její roubenky do vesnice.

Toho večera se ozvalo v chalupě kovářky Korduly zaklepání na dveře a bytost jako z jiného světa vyslovila nahlas kovářčino jméno. Nepomohly modlitby ani zaříkání, do osmi dní ležela Kordula na márách. Hned následujícího večera uslyšela zaklepání chalupnice Hana, po ní Kateřina, žena ponocného, a nakonec i sám kněz.

Úplně poslední klepání se ozvalo pozdě v noci daleko za vesnicí na kované dveře hradu Levín.

„Pojď dál, Dorotko, už jsem tě čekal,“ uvedl ji hradní pán dovnitř.

„Můžu s vámi zůstat?“ zeptala se nejistě.

„Jak dlouho budeš chtít.“

„Třeba celou věčnost?“

„To je přesně tolik času, kolik nám zbývá,“ usmál se chápavě Adam.

Dorka ho pohladila po krásné bledé tváři, kterou už tak dlouho milovala. „Můj příběh znáš. Pověz mi teď ten svůj. Máme na to celou věčnost.“