Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.
„Nesnáším houmlesáky,“ řekl dostatečně nahlas Radovan, aby ho muž, sedící u sochy Karla Havlíčka Borovského před duchcovským gymnáziem, slyšel.
„Já taky, akorát otravujou,“ souhlasil Kuba, i když vlastně nevěděl proč. Ale Radovan je kámoš, tak s ním vždy drží basu. Měli další školní den za sebou a mířili domů. Bezdomovec u sochy „Káji“ je vyvedl z rovnováhy. Muž měl dlouhý kabát, jehož barva mohla být jakákoliv, protože na něm již bylo znát opotřebovanost a především mnoho špíny a skvrn. Nejčistší věcí na muži byl jeho myslivecký klobouk se sojčím pérem. Byl zarostlý a ušmudlaný, jak bezdomovci bývají, tenhle byl však speciální. Měl hůl. Dlouhou jako dospělý člověk. Jistě byla ze dřeva a její vrchol někdo vyřezal do tvaru kapky.
Bezdomovec slyšel, co říkali, ale nijak nereagoval. Jen se na ně díval.
Oba žáci tercie se na moment zastavili. Ten pohled byl velmi nepříjemný.
„Proč tak vejrá?“ zeptal se Kuba, aby působil drsně, ale v duchu mu ten chlap přišel podivně znepokojující.
Radovan popošel blíž k bezdomovci a zakřičel:
„Co tak čumíš?!“
Muž jen seděl a díval se. Radovan se rozesmál.
„Asi je úplně blbej. Hej, chlape, měl bys odsud vypadnout. A to rychle! Hrozně smrdíš.“
Kubovi se to nelíbilo. Ten člověk působil skoro až strašidelně. Jak byl špinavý a zarostlý, nedalo se poznat, zda má v obličeji nějakou mimiku. Je naštvaný, nebo jen smutný?
„Radovane, pojď. Kašleme na něj.“
„To teda ne. Provokuje. Jak čumí, houmlesák hnusnej. Asi by chtěl nakopat prdel,“ řekl jedovatě Radovan a na bezdomovce plivl.
Kubu to překvapilo. Radovan byl někdy drzý na učitele, ale plivnout na člověka?
Pak si Kuba něčeho všiml. Bezdomovcova hůl měla do vrcholu ve tvaru kapky vsazen nějaký kámen. Kubovi se zdálo, že začíná fialově zářit. Chtěl Radovana varovat, ale místo toho za sebou slyšel důrazný hlas.
„Nechte toho pána na pokoji, kreténi!“
Hlas patřil Veronice, jejich spolužačce. Kubovi se líbila, ale ihned pochopil, že tohle mu u ní na oblibě nepřidá.
„No tak, slyšeli jste? Zítra to řeknu třídní.“
Radovan něco zamumlal, nejspíš neslušného, ale dal se do chůze.
„Jdeme,“ řekl Radovan Kubovi a ten se spolu s ním dal do pohybu. Ještě se otočil zpět, aby si prohlédl Veroničin znechucený výraz a také stále stejně podivný pohled bezdomovce, který je pozoroval. Kámen na jeho holi už nezářil.
v
Doma Kuba tátovi vyprávěl, jak potkal s kamarádem u gymplu houmlesáka, ale už se nezmínil, že na něj nadávali.
„Na takové lidi si dávej bacha, mohou být nebezpeční. Třeba když jim nedáš žádné peníze. Ale říkat houmlesák mu nemusíš. Je to prostě jenom člověk bez domova.“
„Hrozně smrděl, byl hnusnej a měl takovou divnou hůl.“
„Hůl? Ty jo, ještě aby to byl Tulák Jozka.“
„Tulák Jozka? To je kdo?“ podivil se Kuba.
„Takovej náš duchcovskej přízrak,“ pousmál se táta.
Kuba se zamračil. Připadalo mu, že si z něj táta dělá srandu.
„Je o něm jedna báchorka. O chlápkovi, který měl kdysi krásnou ženu, se kterou se hrozně milovali. Jenže onemocněla a zemřela. On se z toho nikdy nevzpamatoval, dostalo ho to na ulici. O dům přišel, ale bylo mu to jedno. Byl zahořklý a žil z toho, co na ulici vyžebral. Jednou ho ale dvojice mužů poslala do háje, prostě mu nechtěli nic dát. On na ně prý něco zakřičel a pak…“
„A pak?“ ptal se hladově Kuba.
„Potom ho ukopali k smrti.“
„To je strašný.“
„Počkej, to není všechno. Od té doby ho prý někdy lidé vídají, jak žebrá, a nesnese, když je na něj někdo drzý. Jakmile mu někdo něco provede, zaklepe a zasvítí svou holí a spolu s tím člověkem někam zmizí. Prý se takhle v Duchcově ztratila hromada lidí.“
Kuba měl oči navrch hlavy. Hůl, zaklepání holí, zmizení. Děsilo ho to.
„Ale neboj se, je to jen povídačka. Vždyť kdo umře, tak je prostě mrtvý.“
„A co bere jako drzost? Co je tak velký prohřešek, že toho člověka někam unese?“
„Kdo ví. Ale prý jak mu jednou něco provedeš, už si to pamatuje.“
v
Druhý den čekalo Kubu ve škole překvapení. Radovan se nedostavil. Kuba mu psal na WhatsApp, ale zpráva zůstala nepřečtená. Dostal strach. Moc dobře si pamatoval, jak včera houmlesákova hůl zasvítila. Přejel mu mráz po zádech. Přece i kdyby to byl Tulák Jozka, tak mu nic tak hrozného neudělali. Nebo ano?
Školní den skončil a Kuba vyšel před gymnázium. Bezdomovec tam nebyl. Kubovi spadl kámen ze srdce a mířil domů. Přešel silnici a zabočil na Oseckou. A pak se lekl. Jako kdyby se vynořil odnikud. V ruce držel hůl a páchl nejen špínou, ale i něčím cizím, co Kuba nikdy předtím necítil. Cosi hnilobného a nelidského. Přišlo mu, že se z toho puchu na místě pozvrací.
„Myslel sis, že na tebe zapomenu? Já nikdy nezapomínám,“ řekl hlubokým a takřka bublavým hlasem tulák. Jeho hůl zářila jemným fialovým světlem.
„Nic jsem neprovedl. Já přece nic neprovedl!“
„Ne? S kýmpak jsi to včera na mě plival? Kdo mi nadával?“
„Ale já neplival, já jsem přece nic neudělal. Prosím, nechte mě jít,“ žadonil Kuba a žaludek se mu svíral strachem.
„Přesně, neudělal jsi nic. Nezastal ses mě a myslel sis, jakej jsem hnusnej houmlesák. Vezmu tě tam, kam jsem vzal i tvého kamaráda, kterému jsi tak věrně stál po boku, když na mě plival.“
„Ne, prosím ne!“ vykřikl zoufale Kuba a chtěl se rozběhnout pryč. To už ale o zem ťukla tulákova hůl.
Svět potemněl. A když zesvětlal, už nebyl jako dřív. Ztratil barvy.
v
Stál tam, kde potkal Jozku. Jen si připadal jako v černobílém filmu. Nikde žádné barvy. Panovalo podivné tíživé ticho. Kuba si všiml, že stromy v parku jsou úplně bez listí. Podíval se napravo. Škola tam stála jako vždy, jen v oknech se nic neodráželo. A pak se lekl; v jednom z oken něco zahlédl. Malá postava. Dítě? Viděl ho jen okamžik, ale přísahal by, že nemělo bělmo v očích. Kuba se rozhlížel kolem. Na nedalekou křižovatku i domy na ulicích. Nikde ani živáčka.
„Haló! Je tu někdo?“ dožadoval se pomoci, ale odpovědí mu byl jen táhlý nelidský výkřik kdesi v dálce. Chvíli putoval směrem, kde měl být jeho domov, když tu před sebou zahlédl postavu. Na okamžik ho zaplavila radost. Byl to Radovan. Stál uprostřed silnice a hleděl nezaujatě do vozovky.
„Radovane!“ zvolal v nečekané radosti Kuba a přidal do kroku směrem ke kamarádovi. Ten se k němu otočil a Kuba ztuhl. Byl to Radovan, ale vypadal jinak. Bledá pleť a pohublost působily smutně, ale Kubu vyděsilo něco jiného. Kamarád neměl bělmo. Jeho oči jako by někdo naplnil tmou.
„Tak tě sem taky vzal,“ řekl smutně pološeptem Radovan.
„Co jsi zač?“ třásl se Kubovi hlas, když se ptal.
„Radovan, kdo bych byl?“
„Máš černý oči jak nějaký démon,“ řekl Kuba a udělal krok vzad.
„Ale ty už je máš taky,“ usmál se Radovan.
„Ne, nemám. Ty lžeš!“
Radovan se rozesmál.
„Je to dárek od Jozky.“
„Ne, to není možný,“ vzlykal Kuba a stále couval. Jeho kamarád se dál smál.
„Poznal to v nás. Viděl v nás tu temnotu! Tak nám jí zalil oči. Je to dárek od Jozky!“ křičel za couvajícím Kubou Radovan.
Kuba se s pláčem rozběhl do města. Nenáviděl toho hnusnýho houmlesáka, vztekal se na Radovana a litoval sám sebe kvůli tomu, že skončil takhle. Stínovým Duchcovem utíkal jeho nový obyvatel. A Tulák Jozka i nadále v normálním světě žebral po lidech dobré skutky. Běda tomu, kdo mu začal nadávat.