Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.
Vypráví se, že Děčínem v noci projíždí auto, které nabírá osamělé chodce. A ty pak už nikdo nikdy neuvidí. Tenhle tajemný vůz je aktivní zvláště v nevlídných nocích a není vyloučeno, že tu nevlídnost sám vyvolává a reguluje. Brrr.
Doktor Gustav Driják zaspal. Z domu do sychravého rána vyběhl kvapně a bez snídaně. Naskočil do svého esúvéčka a nervózně se zařadil do ranní kolony. Na mostě přes Labe jel téměř krokem, což ho činilo netrpělivým a rozčíleným. Mumlal si pod vousy nadávky a neslušnými gesty častoval ostatní řidiče. Jen tak tak se vyhnul několika kolizím. Kručelo mu v břiše. Žaludek se totiž dovolával oblíbených pohankových pukanců s mlékem. Chtěl zavolat sestře do ordinace, že už je na cestě a šacoval jednou rukou kapsy kabátu, pak šmátral v aktovce. Nahmatal pouze shnilé jablko. Hnilobnou břečkou si upatlal volant, vztek a bezmoc ho doslova drtily. Mobil zůstal doma.
Do ordinace dorazil s hodinovým zpožděním. Prošel čekárnou mezi zachmuřenými pacienty. Jejich horečkou skleněné oči ho provrtávaly zlobnými pohledy. Uvědomoval si špatné vibrace. Někdo se významně rozkašlal a dlouze vysmrkal, jiný muž po něm v bolestných křečích vztahoval ruce, další omdlel. Doktorovi se zvedl žaludek a se sevřenými rty prošel tím božím dopuštěním do ordinace. Vyčerpaně dosedl za stůl, protivná sestra mu naservírovala vystydlé kafe.
Půl dne vyšetřoval a ordinoval, skřípal zuby a s nikým se dvakrát nevybavoval. Když za posledním pacientem zaklaply dveře, zhluboka vydechl úlevou: zase je má pro jeden den z krku. Doktor Driják totiž neměl lidi rád. Při studiu medicíny získal odpor k nemocným. K pacientům se přibližoval s největší opatrností, obrněn všemi dostupnými bariérovými pomůckami. Navzdory všem výzkumům se domníval, že i srdeční selhání je nakažlivé. Jenže jeho otec, oblíbený praktický lékař, mu na sklonku života přenechal ordinaci i s klientelou, Gustav se tedy věnoval medicíně i přes svoji úzkost z chorob. Aspoň ho to dobře živilo.
Po práci si vyjednal schůzku se svojí milenkou. Chtěl ji dávno pustit k vodě, ale dnes byl rád, že se k tomu kroku ještě neodhodlal. Její náklonnost se hodila, potřeboval si na konci toho hrozného dne ulevit. Nechal esúvéčko na parkovišti a spěchal za ní do jejich oblíbené restaurace, která stojí v místech bývalých městských jatek. Pro tajné rendez-vous krásné místo.
Vdaná Jarmila Lískovcová, dříve obtloustlá, nyní pohublá, na něj nedočkavě čekala. Nedávno podlehl jejím prosbám a doporučil ji ke svému kolegovi chirurgovi. Ten jí ze žaludku udělal malou ruličku. Jarmilce nyní k sytosti stačilo jen několik soust. Hubla před očima. Byla se sebou spokojená a Gustavovi projevovala vděčnost nevšedními sexuálními zážitky. Driják si při pohledu na ni pomyslel, jestli to kolega chirurg trochu nepřehnal. Přece jen mu byly milejší její dřívější kypré vnady. Ale dnes tolik potřeboval utěšit a přijít na jiné myšlenky. Hodil tudíž její vizáž za hlavu.
Se stmíváním milenci dorazili do vily manželů Lískovcových, která stála v kopci blízko folknářského hřbitova. Jarmilka ho hostila drahým vínem a svůdně předváděla nové erotické prádlo. Driják si s úlevou pomyslel, že tenhle večer mu přece jen vynahradí zpackaný den. Popustil uzdu své fantazii a lačně se vrhl na milenku.
Mobil, rafinovaně ukrytý v podvazcích, zavrněl. Manžel Lískovec Jarmilce oznamoval, že se právě vrací ze služební cesty, moc se na ni těší a veze jí dáreček.
Gustav na nic nečekal, vyklopýtal z vilky a ve studeném větru teprve dopínal kalhoty a cpal se do kabátu. Fičel podzimní vítr a jediná hvězdička nebyla přes těžké mraky vidět. Sklopil hlavu, kterou mu běžely chmurné myšlenky, vrazil ruce hluboko do kapes a rázoval z kopce proti vichru. Blížila se půlnoc. Nikde ani človíčka, natož taxi. Jen skučení větru v ulicích spícího města. Na asfalt plácly první kapky deště. Nevšiml si, že se k němu přiblížilo auto. Jelo pomalu a neslyšně, světla reflektorů slabě svítila do tmy. Když ho míjelo, téměř se dotýkalo jeho kabátu. „Kruci, co to…?“ vypískl vyděšeně doktor a uskočil. Auto se nehlučně šinulo dál. Pak mu svitla naděje bezpečného odvozu. „Počkej, počkej!“ volal otřesený Gustav zoufale. Déšť zesílil a studené provazce vody ho bičovaly do tváří. Popoběhl, dostihl vůz, skočil do auta a usadil se. Radši pojede pomalu, než se pěšky rvát s vichrem a deštěm. Obrátil se k řidiči, chtěl mu to vysvětlit a také poděkovat. S otevřenou pusou ztuhl. Nechápavě zíral na prázdné místo u volantu. Auto tiše pokračovalo v cestě skrz proudy vody. Driják nevěděl, zda bdí, či sní. Že by toho vypil tolik? Zavřel oči a opřel se. Byla mu zima. Měl pocit, že i v autě je mokro a chladno. Pomalu se znovu podíval směrem k místu, kde obvykle sedává ten, kdo řídí. Okénko bylo otevřené a déšť zkrápěl prázdné řidičovo místo. Najednou se mezi kapkami deště do vozu protáhla kostnatá paže. Ve studené záři pouliční lampy byla mrtvolně bledá. Ruka se špínou za neupravenými nehty sevřela volant. Gustav Driják tlumeně vykřikl a nervózně šmátral po kličce u dveří. V panice ji nenahmatal. Kostnatá ruka mírně otočila volantem a zmizela. Přerývavě dýchal a snažil se pochopit, co se děje. Prudký liják jako by výhružně bušil do střechy auta. Kromě slabého světla veřejného osvětlení nikde ani náznak života či civilizace. Auto se dál pomalu a tiše pohybovalo kupředu. S vytřeštěnýma očima sledoval, co se bude dít. A bylo to tu zase. Ruka se čapla volant a stočila vůz doprava. Déšť zeslábl, vítr přestal fičet. Auto zastavilo na spoře osvětlené čerpací stanici. Doktor zpozorněl, smysly napjaté. Zdálo se mu to? Nebo skutečně zaslechl povědomý zvuk? Ale ano, už to zřetelně slyší! Pracný nádech a těžký hvízdavý výdech. Tohle přece zná. Takhle dýchal jeho pacient s těžkým astmatem. Když u něj byl naposledy, Gusta ho pro otravné sípání a pokašlávání vykázal z ordinace. Pak už se neobjevil. Naštěstí.
Namáhavé hlučné dýchání se přibližovalo k otevřenému okénku. Gustavovi se konečně podařilo otevřít dveře, a to tak rychle, že vypadl z auta. Ze země vyděšeně sledoval hubenou siluetu v promočeném baloňáku s vykasanými rukávy a s legrační hučkou na hlavě. Útlá postava s nahrbenými rameny a hvízdavými výdechy se otočila k vyděšenému pumpaři, který vyběhnul od kasy. „Pane Kubálku, proboha, vždyť vypadáte jako strašidlo! Že vy jste zase neodhadl rezervu v nádrži!“ volal pumpař. „Tak kolik kiláků jste tlačil dnes?“
Gustav Driják se zvedal ze země a smál se, až se za břicho popadal. Všechen strach z něj spadl: „Tak on mě strkal starý astmatik Kubálek! No to je něco! A já se bál, že vstávají mrtví z hrobu!“ svíjel se smíchy.
Najednou se u pumpy změnila atmosféra. Vítr se s kvílením prohnal kolem stojanů, ve víru tančily odpadky. Pumpař zmizel. Osvětlení čerpačky, které ještě fungovalo, bzučelo a poblikávalo. Pan Kubálek se pomalu otočil na doktora, vítr znovu zasvištěl a strhl starci hučku z hlavy. A pak se v jediném okamžiku rozsvítila všechna světla, která ozářila Kubálkovu postavu. Na doktora zírala mléčně zakalená očiska, zasazená do lebky se zbytky kůže. Na temeni Kubálkovi ve větru vlálo několik pramínků šedivých vlasů. Hubené paže se nekoordinovaně kývaly a příliš široké rozedrané nohavice, z nichž vystupovaly obnažené čéšky, vlály v poryvech studeného větru. Zmuchlaný smradlavý plášť pleskal o tlející lýtka. Černá bezedná ústa se pitvořila v příšerném šklebu: „Rád vás vidím, doktore,“ pronesla huba temně.
Driják omdlel. Kubálek vítězoslavně luskl špinavými prsty. Zahřmělo. Od hřbitova se neslo burácení a lomoz. Stovky hnijících nohou ťapkaly po silnici.
Během chvíle se na nebohého doktora vrhla masa individuí velmi podobných Kubálkovi a rozsápala jeho tělo na malinkaté kousíčky, které vichr roznesl po okolí.
Kubálek luskl podruhé, v tom okamžiku jeho druzi zmizeli. Sebral ze země hučku, urovnal ji na tlející lebce, sípavě vzdychnul a vytlačil vůz na silnici.