Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Na kraji stříbrného jezera vítr pohupuje malou dřevěnou loďkou. Vlnky šplouchají o její řasami pokryté boky. Vesla na palubě tupě naráží jedno o druhé a první sluneční paprsky září na její šedobílou barvu.

Loďka netrpělivě očekává svou dnešní první plavbu. Její účastníci táboří kousek od břehu. Ona si je velmi dobře pamatuje, tráví spolu pár dní každé léto. Vloni spolu pořádali lov na bájnou bílou velrybu. Předloni prováděli rekonstrukci pirátské bitvy. Naštěstí se nikomu nic nestalo, vše skončilo po pirátsku smírem u lahve rumu. Předpředloni zase hledali perly na dně jezera.

Jeden z námořníků, ten v kapitánské čepici, rozhodl o letošním pátrání po legendární mořské panně. Hlavní důstojník nakládá vybavení a poslední námořník studuje mapu. Po prozkoumání zásob loďka zjišťuje jejich přibližné složení. Menší část tvoří rybářský prut, pár návnad a silná rybářská síť pro případ nalezení úlovku. Větší část je složena z jídla, pití a lihovin všeho druhu.

Kapitán dokázal vypít jednu lahev, ještě než se nalodil. Na palubu vkročil hubou napřed. Hlavní důstojník přehodil přes další lahve rybářskou síť, aby nešly snadno najít. Slunce se vyhouplo výš na oblohu a nastal čas vyrazit na vodu.

„Loď je připravena vyplout, kapitáne.“

„Výtečně, důstojníku, zvedáme kotv–“ nestačil Kapitán ani doříct a po ztrátě rovnováhy na vodě spadl zase hubou napřed. Poslední námořník s úctou k vyšší šarži schoval svůj úsměv za mapu.

„Důstojníku, kapitán nám usnul.“

„Není divu, od probuzení vypil dvě lahve.“

„Hodíme mu za triko rybu?“ zeptal se námořník se škodolibým úsměvem.

Důstojník mu nadšeně a s ochotou podal prut i vybral návnadu. Rybička mrskala tělíčkem, co jí síly stačily. Koulela očkama na suchý větrný svět a lapala po dechu. Nestačila se ani rozkoukat a prostor plný světla potemněl, stísnil se a páchl potem a rumem. Ploutvičky jí stále těsněji omotávala látka. Kruté zacházení vystřídal známý pocit. Voda! Látka povolila a ploutvičky z posledních sil zabraly. Rybička zhluboka nabrala vodu do žaber a zmizela rychle pryč.

Kdyby loďka mohla, smíchy by shodila do vody všechny. Kapitán se ve vodě překvapeně plácal jako ryba na suchu. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Všichni upřeně pozorovali bytost na vzdáleném kamenitém ostrůvku. Ani loďka nemohla uvěřit svým vlastním vodou nasáklým prknům. Nespočet let tráví na vlnách tohoto jezera a nikdy nic takového v jeho vodách nezpozorovala. Dost možná prosákl rum i do každé její třísky. Kapitán se vyškrábal na palubu a zíral s nimi.

„Zaberte do vesel, důstojníku. A ty odlož mapu a připrav síť. Plujeme tam.“

Břeh zmizel z dohledu. Loďku obklopila průzračná chladná hladina. Skalní ostrůvek uprostřed ničeho se rychle blížil. Prkna zapraskala nárazem na ostré kamení.

„Spusťte kotvy, důstojníku!“

Skála nevyhlížela nijak rozložitě, strmě, nebo dokonce nebezpečně. Jednoduše vyčnívala nad hladinu, ohřívala se na sluníčku a nechala se lechtat vlnami. Námořníci jí v jejím počínání nijak nevadili. Naopak je vítala jako půda žížaly. Některé větší uvolněné kameny ji už tlačily v záhybech.

Jeden takový uvolněný kámen se připletl do cesty kapitánovi. Pod lihovým oparem neustál pohyb navíc a zřítil se. Kaskadérský kousek završil ladnou otočkou s doskokem přímo

na překrásná ňadra mořské panny. Vyděšená a zneuctěná panna jedinou přesnou ranou, podpořenou výkřikem, uvedla kapitána do kómatu. Bez zaváhání zmizela pod hladinou jezera. Námořník na ni pro jistotu zkusil hodit síť.

Nějakou dobu trvalo kapitána ze sítě vymotat. Horší bylo dostat ho přes skálu k lodi. A úplně nejhorší byla skutečnost, že loďka byla pryč. Mírumilovně se houpala na vlnách dobrý kilometr od nich.

Hru kámen, nůžky, papír prohrál důstojník. Pro loďku musel doplout on. V teplém letním dni voda příjemně chladila jeho přehřáté končetiny. K trupu loďky zbývala dvě tempa. Natáhl ruku k bílému boku a zarazil se. Skrz drobnou škvíru v prknech na něho koukaly dvě pronikavě modré oči.

Na své palubě vozila už loďka nespočet cestujících. Tohoto jediného vézt nechtěla. Tmavě zeleným kabátem mu prosakovala voda, jako by chtěla utéct zpátky do jezera. Působil chladně a studeně. Zvedl se, vzpřímil a jeho temná postava se nad hladinou tyčila jako sloup. Důstojníkovi tuhla krev žilách. Neměl kam utéct. Bytost zvedla ruku, natáhla ji do zadní kapsy a vytáhla rum!

…

Slunce pomalu klesalo za obzor, ještě pomaleji barvilo oblohu do oranžovorůžových tónů. Vítr se ztratil někde za jezerem. Loďka poslouchala přestřelku vtipů mezi důstojníkem a námořníkem, sedícími na břehu. Nezaslechla všechny, místy je přehlušil tlumený vřískot kapitána na palubě, opět svázaného v rybářské síti.

V hluboké noci došla zásoba lihovin, kterou kapitán důstojně obrečel. Povedlo se mu posadit a vřískal ještě urputněji.

Záhadná bytost, od dnešního dne známá jako Vodník od jezera Barbora, vstala ze svého místa. Temnou noc překryl její stín. Dusivým krokem přistoupila k uvězněnému kapitánovi. Ukázal na něho výhrůžně prstem.

„Už nikdy nesahej na mou ženu!“ pohrozil mu a vrátil se do jezera.

Hladina lehounce zhoupla loďkou. Další zhoupnutí následovalo, když sebou kapitán praštil na palubu. Omdlel. Námořník s důstojníkem si smíchy pocákali oblečení posledním nalitým panákem.

Za ranního úsvitu námořníci neochotně rozvázali sítí sevřeného kamaráda. Zbýval jim ještě nějaký čas dovolené.

Letos na jezero nejspíše už znovu nevyrazí, dobrodružství měli dost, avšak loďka zaslechla něco o plánu na soutěž v rybaření pro příští rok.