Když se řekne „severská literatura“, většině čtenářů se vybaví spíše drsná detektivka a thriller, či naopak až sarkasticky humorný příběh plný komických figur. Psychologický román je – co se týče severské literatury – v boji s populárnějšími žánry neprávem opomíjen. Jednou z takových psychologických perliček, jež se mi v posledních dnech dostala do ruky, je poeticky laděný román Nad propastí byla tma. Napsala jej spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir (* 1958), která je českým čtenářům známá již knihami Výhonek osmilisté růže (2012) a Listopadoví motýli (2017).
„Slunce svítí i na povrch hrobů.“
Román vypráví příběh zlomeného a duševně zjizveného muže Jónase – táhne mu na padesát, je rozvedený a právě se dozvěděl, že jeho dcera není jeho dcera. V představě, že v jeho neštěstí už ho nic hezkého nečeká, rozhodne se ukončit svůj život. Vydá se proto na cestu do válkou zmítané země a s sebou si sbalí jen deníky svého dvacetiletého já a kufřík s nářadím. Ubytuje se ve zchátralém Hotelu Silence a ve městě zpustošeném válkou se seznamuje s životními osudy jeho obyvatel. Náhle zjišťuje, že jeho vlastní jizvy vůbec nejsou tak hluboké, jde spíše o šrámy, hojí se a blednou.
A brašna plná nářadí? Všechno spravit nedokáže. Ovšem v zemi, kde chybí šikovní muži s vrtačkou, je potřeba dát mnohé do pořádku…
Potom chce vědět, kam se chystám. „Na procházku.“ V tom okamžení má rozloženou mapu městečka a opakuje včerejší pokyny o tom, kam nesmím vkročit, pokud nechci, aby ze mě bylo na kousíčky rozcupované tělo; ne sem, a už vůbec ne sem. A opět mě varuje před pustými oblastmi. „Slunce svítí i na povrch hrobů,“ zakončí svou rozmluvu a složí mapu. (s. 96)
…
Nemůžu téhle mladé ženě, která se tolik natrápila, aby se svým synkem a mladším bratrem přežila v dešti bomb – v zemi, kde koryty řek proudí krev a kterou před pouhými několika týdny prošly popravčí čety a zbarvily vodu do ruda –, nemůžu jí říct, že jsem celou tuhle výpravu podnikl proto, abych se zabil; nedokážu těmhle lidem vysvětlit, že jsem si brašnu s nářadím přivezl proto, abych zatloukl skobu, že sbalit si s sebou vrtačku je pro mě jako pro jiné sbalit si s sebou kartáček na zuby, nemůžu jí říct – po tom všem, čím si prošla –, že se ji a jejího bratra chystám vystavit tomu, že mě z té skoby budou muset sundat. Moje neštěstí je při pohledu na ruiny a prach za oknem v nejlepším případě směšné. (s. 113–114)
…
Každopádně je jasné, že člověk umře sám, prohlásil, když jsme stáli na přístavním molu pod rudým klesajícím sluncem. Nežije-li ovšem v zemi náletů. Pak je poměrně velká šance, že v jediném okamžiku přestane existovat celá rodina. (s. 136–137)
…
Najednou si to ke mně namíří průsvitný motýl, posadí se mi na ruku a složí stříbrná křídla, je obrovský. Déšť bubnuje o balkon. A já si pomyslím: Ženám už do domu nenaprší. Předevčírem jsem vyměnil poslední okna. (s. 187)
Auður Ava Ólafsdóttir. Nad propastí byla tma. Praha: Plus, 2018. ISBN 978-80-2591002-3.
Jana Bednářová