Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla (s. 11)
Básník a hudebník Václav Hrabě se narodil 13. června 1940 v Příbrami a vyrůstal v rodinném domku v Lochovicích na Berounsku. Po maturitě na gymnáziu v Hořovicích začal studovat na Vysoké škole pedagogické v Praze. Ne studium, ale především Praha pro něj představovala nový svět – kina, hudební kluby, knihovny, přátelé… Přes den navštěvoval přednášky, po nocích se věnoval hudbě, četl, vzdělával se a psal poezii. „On toho chtěl strašně moc ve strašně krátkém čase,“ řekl o něm jeho přítel Josef Rebec.
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán (s. 24)
Po absolvování vojenské služby, která pro něj byla jen ztrátou času, protože se nemohl věnovat psaní, žil a pracoval v Praze. Stihl se stát hlavou rodiny, rozrostl se počet jeho přátel, básní, dopsal novelu a muzikál. Jeho velká touha psát poezii ho ale uvedla do tíživé situace, měl velké finanční problémy, a také došlo k rozpadu manželství s jeho ženou Olgou, což Hrabě těžce nesl. Psát ale nepřestal. Jeho přátelé, kteří se s ním v té době stýkali, se shodli na tom, že byl na pokraji psychických i fyzických sil. Učil, intenzivně se věnoval poezii, recitoval ve Viole, kde pomáhal i jako technik, psal recenze a články do časopisů, podílel se na dalších a dalších projektech. Jiří Růžička, blízký přítel Václava Hraběte, vzpomínal na jeho slova: „Řekl: Já už na tohle nemám, já už nemůžu, já když dopíšu, tak takhle jak jsem v šatech, padnu na postel a spím. Prostě, Jirko, hlídej mě, dej na mě pozor…“
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let (s. 13)
Jako by Václav Hrabě předvídal, že má málo času a musí toho hodně stihnout, hodně napsat a vytvořit – psal stále a všude. Možná aby nakonec mohl „dospat všechny svoje nedospánky“, odešel mladý. Bylo mu dvacet čtyři let, když byl 5. března 1965 nalezen mrtvý ve svém bytě. Nešťastnou náhodou se otrávil oxidem uhelnatým. „Přišel tehdy domů ve 2.30 hodin ráno, zapálil si v kuchyni troubu a hořáky plynového sporáku, kterým si přitápěl, a usnul,“ řekla o Olga, která s rodinou spala ve vedlejším pokoji. Básníkův odchod ze světa znamenal šok pro mnoho jeho přátel a známých.
A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů (s. 38)
Za svého života Václav Hrabě knižně nepublikoval, časopisecky jen sporadicky. Kromě dvou autobiografických reportáží vydal kolem desítky básní. V rukopise zůstala povídka Horečka (knižního vydání se dočkala v roce 1994). Všechny jeho sbírky byly editory sestaveny až posmrtně. Z opisů vznikla knižní vydání Stop-time (1969), Blues v modré a bílé (1977) a pásmo z veršů Korunovační blues (1981), Černé nebe nad městem (1985), Blues pro bláznivou holku (1990), Blues (1995).
Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám (s. 59)
Text upraven a zkrácen podle medailonu VKV 2010/1: http://oldwww.knihovnauk.cz/dat/bib/aut/00117-medailon.pdf
Úryvky básní vybrány z publikace: HRABĚ, Václav. Blues: blues pro bláznivou holku a jiné básně. V nakl. Labyrint 2. vyd. Praha: Labyrint, 1999. 172 s. ISBN 80-85935-11-2 (váz.).
Výběrová bibliografie Václava Hraběte v digitalizované podobě do roku 2009
text Jana Bednářová / foto Václav Školoud