Blíží se čas, kdy usedneme pod třpytivé vánoční stromky, budeme s těmi nejbližšími. I s dávnými pocity a hlubokými prožitky. Naše milá kolegyně Hanka Sipková z oddělení doplňování a zpracování fondu se s vámi podělí o jedno z prvních setkání s knížkou.

Co mi paměť sahá, mám ráda knížky. Má paměť totiž nedosahuje až tam, kdy jsem nevěděla, co je knížka. Tohle je stůl, vedle něj stojí židle, na stole leží knížka. Máma stojí v kuchyni v rohu kuchyně (u kamen) a vaří. Táta sedí v obýváku u stolu. Na stole je otevřená knížka a táta čte. Máma uvaří a bude se jíst. Už mě hladí v břiše, jak se těším. To, že táta čte, pro mne znamená jen to, že je zbytečné na něj mluvit, protože je to, jako bych tam nebyla. Takže co si pamatuju, tak pro mě existuje knížka. A v ní je něco, říkají tomu písmena, a to se čte. Knížka musí vždy ležet na něčem, aby se nezničila. Já na knížky nesmím sahat.

A jsme po večeři, já poslouchám v rádiu Hajaju. Každý večer se na něj těším. A pak mě táta nebo máma vykoupe, umyje a oblékne mě do pyžámka. A já jdu do postele a se mnou jde táta. Bude mi číst. Sáhne na skříňku, tam leží má knížka. A je moc hezká. Jsou v ní také nějaká písmena, ty čte táta, ale hlavně je tam hodně obrázků. Ty si s tátou ukazujeme a povídáme si o nich. A pak si také povídáme, o čem právě čteme. Mám své knížky ráda, protože jsou v nich schované i ty obrázky. A ty moje knížky si můžu vzít do ruky a obrázky si prohlížet sama. A už před sebou vidím, o čem jsme četli. A když kouknu dál do knížky za záložku, tak jsou tam taky obrázky a já přemýšlím, co asi o nich bude táta číst.

A čtyřicet let jsem knihovnicí, protože chci svůj krásný pocit ze čtení s lidmi sdílet a nabízet jim, co máme pro ně hezkého a zajímavého ke čtení, poslouchání a také, jak se k tomu dostat.