Jako třicetiletá žena, která nemá své biologické děti, dostávám tuto otázku často. Považuji to nejen za nepříjemné, ale hlavně za neslušné a evokuje to ve mně pocity jako u výslechu. Moje duchaplné odpovědi se staly už téměř legendární.

 „Vážně se mě ptáte na můj sexuální život?“

„To já dítě odnosím a budu ho vychovávat, tak proč se o to zajímáte zrovna vy?“

„Vzhledem k tomu, že těhotenství nastává poté, co je ovum oplodněné spermií a potom trvá plus-mínus 40 týdnů těhotenství, tak bych tipovala, že se tak stane, až některá z nejrychlejších spermií oplodní jedno z mých vajíček.“

„Víte, taky si tu otázku často pokládám. S manželem máme tolik sexu, že si myslím, že už by se dítě mělo dávno objevit.“

Ano. Opravdu to jsou mé skutečné odpovědi na tuto otázku. Jak by řekl můj drahý kamarád (taky cizinec): „pokud je to trapný pro mě, udělám to trapný pro vás.“

Myslím si, že lidi opravdu nechápou, jak je taková otázka invazivní a osobní. Než se někoho zeptáte „tak kdy budete mít děti?“, anebo na moje oblíbené „tak už se pokoušíte o dítě?“, uvědomte si, že odpověď může být:

„Už jsem těhotná, ale je zatím příliš brzo a nechci to zveřejňovat.“

„S partnerem se v tomhle tématu neshodneme a nevíme, jak to vyřešit.“

„Už jsem těhotná, ale něco je špatně. Čeká mě potrat a není mi z toho zrovna dvakrát do zpěvu.“

„Na tuhle blbou otázku se mě tenhle týden ptalo už pět lidí a mám toho plné zuby.“

„Nevím, jestli jsme s partnerem připraveni stát se rodiči.“

„Mám hodně dluhů a starosti s pozemky a nemovitostmi. To je stresu až až, nepotřebuju k tomu ještě děti.“

„Mám z vyrůstání v naší rodině hrozné zkušenosti. Nechci opakovat chyby svých rodičů.“

„Strašně moc bych si přála mít své děti, ale zatím nám to nějak nejde a začínám být zoufalá.“

„Mám osobní a profesionální cíle, kterých chci dosáhnout, než budu mít děti“

„S partnerem máme plán, ale nechceme ho sdělovat.“

„Z předchozích vztahů jsem si odnesla trauma, až je pro mě sama myšlenka na děti nepředstavitelná.“

„Máme teď s partnerem krizi, a do toho miminko nechci přivádět.“

„Mám genetickou vadu, kterou nechci předávat další generaci.“

„Mít děti je pro mě fyzicky nemožné.“

„Moje práce je špatně placená, nemohu si dovolit mít děti.“

„Nechci svého partnera dítětem omezovat.“

„Mám vážné zdravotní problémy, které mi nedovolují mít děti. A nechci se o nich bavit.“

„Bojím se, že bych nebyla dobrá máma.“

„Bojím se, že můj partner nebude dobrý rodič nebo partner, až se narodí dítě.“

„Planeta je přelidněná.“

„Jsem se svým životem spokojená a nechci to měnit.“

„Svět je plný zla a chaosu. Kdo by chtěl do takového světa přivést dítě?“

„Už jsem jednou potratila a je mi z toho pořád smutno.“

„Proč tuto otázku nikdy nikdo nepokládá mužům?“

„Mohla bych mluvit o tolika zajímavých tématech, tak proč se bavíme zrovna o mém reprodukčním životě?“

Neřeknu vám, které z těchto odpovědí byly ty mé. Protože nemusím. Je to moje věc. Pokud spolu máme dobrý vztah, možná se vám časem otevřu více a dozvíte se to. Ale i tak je tolik skvělých věcí, o kterých se dá v našem bláznivém a nádherném světě mluvit, tak proč se radši nebavíme o nich? (mimochodem si myslím, že tohle platí i pro ostatní ženy)

Závěrem: ptejte se žen na něco jiného, než na jejich reprodukční život. Pokud se zeptáte mě, odpovím vám, že se o tom nechci bavit a ať to necháte být. Anebo se připravte, že uslyšíte opravdu HODNĚ o mém osobním životě.

text: Anne Heaton Petrak