Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Náš příběh se odehrává v dobách, kdy se ještě hrad Blansko pyšnil krásnou čtverhrannou věží. V dobách, kdy v jeho skalnatém podhradí rejdili, kutali a bavili se trpaslíci. V dobách, kdy ještě trpaslíky nerušil hluk moderní doby.

Vyprávělo se, že jednoho dne začali trpaslíci unášet děti. Z vedlejší vesnice odnesli chlapečka, z vesnice za řekou dívku, jinde zase dvojčata. Nikdo už nevěděl, co s nimi bylo dál. Proč si je trpaslíci brali k sobě a jestli se děti vrátily zpět ke svým rodičům.

Jednoho dne se ztratila i malá Kačenka ze stavení za rybníkem. Rodiče prohledali okolí chalupy, stodolu, zahradu, přilehlý les, rákosí, prošli vsí, zeptali se pana učitele i pana faráře. Ale po Kačence se slehla zem. Doma zůstal jen Kačenčin starší bratr Vašek. Jak to tak bývá, když se mají sourozenci rádi, rozhodl se Vašek, že Kačenku najde stůj co stůj. Sbalil si kabát, buchty od maminky a vodu. Vše schoval v úhledném balíčku pod postelí a čekal na správný okamžik. Nechtěl rodičům přidělávat starosti. Samotného by ho nepustili a s bojácnými rodiči v zádech by Kačenku sotva našel.

Brzy ráno, ještě za svítání, se potichounku vyplížil z chalupy ven, prošel zahradou, tiše se vyhnul děvečce a čeledínovi, pohladil kocoura a vydal se směrem k hradu Blansko. Ten tu stál obehnaný zdí, věž se tyčila pyšně do nebes a celý hrad vzbuzoval úžas. Kvůli trpaslíkům a divným zvukům z lesa byl ale hrad neobydlený. Každý pocestný se mu obloukem vyhýbal. Hrad vzbuzoval nejen úžas, ale i strach.

Vašek se ničeho nebál, kvůli sestře byl ochotný setkat se s trpaslíky a třeba i s Bílou paní. O trpaslících toho moc nevěděl, vlastně nikdo z vesnice – pan učitel jen zavrtěl hlavou a pana faráře se Vašek raději ani neptal. Z doslechu věděl jen, že to budou malí zlí mužíčci s bílými vousy a velkýma nohama, kteří milují vše blyštivé a ovládají čáry. Celé dny kutají stříbro a po večerech metají po lidech zaklínadla.

Během chvilky už měl Vašek hrad na dohled, za slunečního svitu mu nepřipadal tak strašlivý. Když ho ale polní cesta dovedla do lesa, útroby se mu stáhly strachem a nervozitou. Stromy propouštěly jen málo paprsků, všude vládlo šero a tajemné ticho. Každý krok na lesní pěšině zněl jak bouchnutí kladiva. Vašek se rozhodl schovat poblíž hradu a čekat. Našel si vhodný keř poblíž skály, vlezl si co nejhlouběji do jeho větví, přehodil přes sebe kabát, sedl si a vyčkával, rozhlížel se a poslouchal.

Seděl schoulený v úkrytu už pěknou chvíli, pomalu ho začal přemáhat spánek a vtom ho probral vzdálený smích.

„Smích uprostřed lesa?“ řekl si a pomalu se vysoukal z křoví. Když se přibližoval k místu, odkud hluk vycházel, přidávaly se další zvuky. Smích, hudba, dupání. Nechal se vést sluchem, až došel k velké díře ve skále. K díře, co vypadala jako doupě vlka či brloh medvěda. Vašek se nadechl, sebral veškerou odvahu a vydal se do útrob černočerné tmy. Po chvíli si jeho oči zvykly a na úplném konci skály zahlédl odraz světla od třepotajícího se ohně. Vzápětí se před ním objevil východ ze skály a těsně za ním mýtinka s ohništěm. Okolo ohně tancovali a zpívali trpaslíci, pár jich zkoušelo hrát na housličky, flétničky a bubínek. Ale byla to spíš kakofonie zvuků. Vašek se přitiskl zády ke skále a schoval se za vzrostlou břízku, která rostla opodál. Očima přejížděl celé prostranství a hledal Kačenku. Najednou ji zahlédl. Seděla kousek od ohně. A světe div se, ona se smála! V ruce držela své housličky a smála se tak, až se za břicho popadala.

„Oni ji snad nějak očarovali?“ lekl se Vašek.

Musel něco podniknout! Zamyslel se a pak udělal to, co ho napadlo jako první.

Vběhl s křikem mezi trpaslíky. Využil jejich překvapení, popadl Kačenku za ruku a rychle ji táhl s sebou ke vchodu do skály. Snažila se mu něco říct, křičela na něj. Nevnímal ji, utíkal, co mu nohy stačily. Slyšel za sebou jen ohromné dusání mnoha nohou a křik. Začínal mít pocit, že to nedopadne dobře. Trpaslíci jsou malí, ale strašně rychlí.

Během chvilky doslova vyletěli ze skály a Vašek dál táhnul Kačenku za sebou. Ona na něj ale stále něco pokřikovala. V jednu chvíli měl dojem, že ho brzdí schválně. Už už byly na dohled polní cesta a východ z lesa. Na tváři ho začínalo šimrat sluníčko. Vtom ale ucítil pod nohama kořeny, jedna noha se mu zasekla o kus vyboulený nad zemí a on tvrdě dopadl do kapradí pod stromy. Stáhl s sebou i Kačenku. Chvilku se snažil popadnout dech, v hlavě se mu už honily myšlenky, co všechno s nimi trpaslíci udělají. Začarují je v kámen? V krkavce? Vezmou jim duši? Vysají jim dobrou náladu? Omámí je jedem a oni už se nikdy nevrátí k rodičům? Budou navždy otroky na mýtině pod hradem?

Během chviličky k nim doběhli i trpaslíci. Vašek zavřel oči, dal si ruce před obličej, začal jimi před sebou šermovat, kopal nohama a křičel. Po chvíli, když se nic nedělo, otevřel oči, sednul si a rozhlížel se kolem sebe. Trpaslíci se na něj pobaveně dívali, usmívali se a někteří kroutili hlavou. I Kačenka se smála a hned začala Vaška objímat a uklidňovat ho.

„Vašku, co blázníš?“ ptala se ho pobaveně.

„Zachraňuju tě,“ odpověděl nejistě Vašek.

„Já ale nepotřebuji zachránit, já jsem tady s nimi dobrovolně. Asi jsem se zapomněla včas vrátit domů,“ krčila omluvně rameny.

„Dobrovolně?“ nechápal Vašek.

„Zkouším je naučit hrát na housle. Celé dny jen kutají stříbro a večer by si rádi odpočinuli u dobré muziky a tance. A tak je tu učím já. Dospělí se jich bojí, utečou dříve, než jim stačí trpaslíci říct, co mají na srdci. Děti je ale poslouchají. Ještě by se hodilo, kdybys je naučil na flétničku. Bubínek jim celkem jde,“ usmívala se Kačenka.

Vašek nevěděl, co říct. Chvilku jen udiveně těkal očima mezi Kačenkou a trpaslíky. Nakonec se všichni společně domluvili, jak to příště udělají lépe, aby se žádní rodiče nestrachovali o svoje děti a trpaslíci se naučili pořádné muzice.

Od té doby chodily jednou týdně skupinky trpaslíků do vsi – učili  se od zdejších lidí na housle, flétničku, bubínek i na basu. Pro každého to byla příležitost k setkání se sousedy, napekly se koláče a všude zněla hudba.

A jak se trpaslíci lidem odměnili? Od té chvíle už nikdo ve vesnici netrpěl velkou nouzí a chudobou. Jako zázrakem se tu a tam vyskytl malý kousek stříbra u lidí, kteří to doopravdy potřebovali.

A proto se říká, že hudba spojuje.