Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

V dobách mého dětství bylo zvykem naší rodiny jezdit na prázdniny na chalupu do Suletic. Připadalo mi, že cesta do této vesničky, schované za lesy a za kopečky, trvá hodiny. Chybějící signál nás neomezoval, protože náplní dne bylo pobíhání venku, lezení na stromy a šmejdění po chalupě a po lese. Zaměstnat takové dva dareby, mě a moji sestru, nebyl lehký úkol.

Jednoho rána jsme se sestrou po cestě do obývacího pokoje našli u stěny opřený papír a čokoládové bonbony. Zvědavost mi nedala a dodnes toho nelituji. Písmena jsem tehdy četl pomalu a polohlasem, zatímco sestra už měla v puse bonbon a mně se na něj sbíhaly sliny.

V dopise stálo:

Ahoj maličcí lidičkové,

já jsem Sulinka. Přišla jsem z lesa, který nemá jméno, a váš dům se mi moc zalíbil. Bydlím tu od roztání sněhu a kromě netopýra, hrstky červotočů a plha tu nikdo nebydlel. Nechám vám tu malý dárek, aby z nás byli dobří sousedíčci.

PS: Když mi tu před spaním necháte deset višní, sedm jahod a patnáct bobulí rybízu, dám vám na oplátku další čokoládu.

Sulinka

Jen co jsem to dočetl, dal jsem si svou čokoládu. Vyměnili jsme si se sestrou pohled a v němé shodě jsme začali prohledávat chodbu. Venku byla hustá studená mlha. Vrátili jsme se do pokojíčku a také ho prohledali. Při hledání jsme narazili na několik starých hraček, které odvedly naši prchavou pozornost, a my zanechali výzvěd.

Těsně před večeří, po níž jsme obvykle už nechodili ven, jsme splnili úkol a nasbírali plody zahrady a lesa. Sestra ten rok začala chodit do školy, takže jsem jí pomáhal s počítáním. Večer jsem s vidinou sladké odměny natěšeně ulehl do postele. Můj spánek byl narušen ťapkáním nad mou hlavou, šlo to z půdy. I přes neprostupnou tmu jsem zíral do stropu a odhadoval, kde se zdroj zvuku nachází. Obrazotvornost pracovala na plné obrátky a mě sevřel strach. Schovaný pod dekou a přitisknutý k plyšovému pejskovi Ťapíkovi, jsem usnul.

To ráno nebyl naším cílem obývací pokoj, ale rovnou jsme začali prohledávat chodbu. Nalezený papír byl o něco menší než předchozího rána, ale dvě tabulky čokolády byly větší odměnou. Ve vzkazu Sulinka psala o svém nadšení z velice dobrých plodů a pochvalovala si jejich přesný počet. Dalším úkolem byl sběr bylin, jako je máta, kopřiva a kopr. Mnoho z nich jsme si nedokázali ani já, ani sestra vybavit. Kajícně jsme požádali mámu o radu a přiznali naše malé tajemství. Máma nám půjčila malou knihu o bylinkách. Dlouhou dobu jsme mezi pestrobarevnými ilustracemi listovali, než jsme opravdu začali hledat bylinky pro Sulinku. Celé dopoledne jsme pak strávili na zahradě a ve sbírání jsme pokračovali i na rodinné procházce lesem s tátou a mámou. Naše nadšení je překvapilo, až jsem byl z toho trochu podezíravý. Večer jsme dali na mističku nasbírané bylinky a šli spát.

Ty pohledy rodičů mi ale spát nedaly. V momentě, kdy na chodbě zazněly jakési zvuky, jsem se vyplížil z postele. Velmi pomalu jsem otevřel, aby panty nevrzaly, a nakračoval jsem jako kočka. Matné oranžové světlo vyplňovalo jen část chodby, což bylo neobvyklé. Pak jsem to uviděl. Malá holčička, oblečená v různých kusech oblečení pro panenky nebo malé děti, nebyla vyšší než batole, ale vypadala jako obyčejná dívka. Světlo vydávala lucernička na tyčce, ležící vedle. Okouzlen tím pohledem jsem se převážil dopředu a dveře zavrzaly. Z rohu chodby, kam nedosahovalo světlo, se ozvalo divné syčení.

Malá víla se na mě otočila a se strachem na mě pohlédla, strach po chvíli přešel v uvědomění a pak do přátelského úsměvu.

„Spi.”

Hlas nebyl dětský, ale ani dospělý, a mně ztěžkla víčka. Přemáhal jsem se, klesl na kolena a přidržoval se kliky dveří. Pak nastala tma.

Ráno mě probudila sestra a ranní sluneční svit. Ležel jsem v posteli. Dodnes nedokážu říct, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Ráno bylo skoro rutinní, sladká odměna s dopisem a s dalším úkolem. Svou příhodu jsem vylíčil sestře i rodičům, ale nevěřili mi. Musel jsem uznat, že se Sulinka o náš dům i zahradu stará s důsledností a láskou. Když byla někde rozdrolená omítka, hned tam zasychal nový nátěr, dřevěný plot, který při našem příjezdu chytal mechově zelenou, byl najednou krásně nově natřený. Pomyslel jsem si, že je spíše hospodáříček a za odměny nám udržuje chaloupku.

Úkolem toho dne bylo uplést malý věnec z pampelišek a sundat ze stromu zapomenuté lano na lezení. Sestra nelezla po stromech tolik co já, ale uměla plést. Každý jsme tedy udělali, co nám šlo lépe, a den utekl jako voda. S nocí přišel strach a vrtkavé nutkání zvědavosti. Skřípání dřeva, ťapkavé kroky z půdy, cvrkot kobylek a cvrčků. S bázní na ty dny i noci vzpomínám. Usnul jsem, ani nevím kdy.

Ráno jsem spěchal do chodby a našel tam bonbony a další papír, tentokrát s hádankou.

Pod stromem s černobílým kmenem spí květ plazivý. Tam u kamenné zdi, kde dvířka halí vodu, jdi tři kroky zpět, odkud jsi přišel. Zaboř ruce do země a zbav ji zloby.

Chvíli jsme to luštili, až pak sestru napadlo, že poblíž břízy a studny je pískoviště. Oblékli jsme se a šli ho prohledat. Ráno bylo chladné, ale my byli napjatí. V písku rašil plevel, a tak jsme usoudili, že to má být to zlo. Vytrhali jsme jej i s kořínky.

Po obědě jsem se se sestrou pohádal o tom, jestli Sulinka opravdu existuje. Moje noční setkání ji nepřesvědčilo. Rozhodl jsem se, že Sulinku zkusím vyfotit nebo chytit. Ke své smůle jsem usnul téměř okamžitě. Naštvaný sám na sebe, jsem další den přijal malou odměnu za svou včerejší práci, ale odmítl jsem splnit úkol, kterým bylo zavlažit květiny. Papír jsem schoval a sestře namluvil něco o volném dni.

Toho dne bylo nesnesitelné horko a chlad uvnitř chalupy byl neocenitelný. Ze staré síťované tašky jsem si udělal chytací síť tím, že jsem ke konečkům přivázal kamínky. Bdělý a plný nedočkavosti, jsem v noci vyšel z pokoje. Stejná zář jako předtím vykreslovala chodbu, zatímco zbytek domu se topil v černé tmě. Malá postava se skláněla nad obvyklým místem, z pohybů těla ale byly znát rozpaky, možná i rozhořčení. Prudce jsem otevřel dveře dokořán a vrhnul síť. Když se dotkla postavy, síť se rozplynula, jako když vmžiku shoří papír. Kamínky neslyšně dopadly na koberec a na mě pohlédly žluté, zářivé soví oči. Soví mi připadaly kvůli nepřirozené moudrosti, která z nich čišela, ale nebyly to oči starého člověka. Na zádech mi vyskočily kapičky studeného potu, tělo ztuhlo a dech se mi zpomalil. Ten okamžik trval asi jen několik sekund, ale mně to přišlo jako celá věčnost.

„Co špatného jsem vám udělala? Hrála jsem si s vámi, udržovala vaše obydlí. Opravdu jste tak zkažení?”

Promluvila divným hlasem a já jen ztěžka polknul. Vyskočila na kočku černější než stín a pohlédla na mě vyčítavým a zklamaným pohledem. Stál jsem tam, ani nevím jak dlouho. Tma mi v tu chvíli nenaháněla strach, bál jsem se, že přijde to její světlo. Ten pohled sovích očí jsem několik dalších let nemohl vyhnat z mysli. Spánek mám mělký a tuhne mi krev v žilách, když slyším divné zvuky.

Od té doby se neobjevil žádný další papír ani odměna a na chalupě se podepsal zub času. Už žádný hospodáříček. Proto varuji každého, kdo si cení své příčetnosti a svého spánku: nepokoušejte síly, kterým nerozumíte. Protože i u vás může přebývat nějaká podobná bytost a vězte, že dokáže stejně tak pomoci, jako uškodit.