Docela běžně v konverzacích dochází k situaci, kdy na výzvu „Musíš…“ protistrana reaguje slovy „Musím leda tak zemřít.“ Jako jediná naše životní jistota se tak smrt stala vhodnou odpovědí, když se nám do něčeho nechce, nebo prostě jen nechceme, aby nám druzí mluvili do života a udíleli nám nevyžádané rady. A máme tu i další fráze, které běžně užíváme a slýcháme: 

To bude jednou moje smrt! To bych radši umřel/a… Já bych ho/ji nejradši zabil/a! Jen přes mou mrtvolu… Jako by na mě sáhla smrt. Málem jsem umřel/a smíchy. K smrti rád/a… Pro ni/něj bych i zabil/a. Za to bych položil/a život. Jde přes mrtvoly. Bylo tam úplně mrtvo. To si s sebou vezmu do hrobu. 

Ač je to za všech okolností hyperbola, vlastně to vyznívá, jako bychom se smrtí stále tak trochu koketovali. V češtině si ji bereme do úst snad stejně často, jako coby většinoví ateisté bereme nadarmo slovo boží. A protože jde o ustálená slovní spojení, děláme to samozřejmě bez toho, abychom si v tu chvíli význam slov smrt, umřít, zabít uvědomovali. 

Naopak ve chvíli, kdy nám smrt vstoupí do života, o ní najednou míváme problém mluvit, jako by pořád zůstávala v rovině zažitých tabu. Pro onu konečnost života pak najednou používáme samé eufemismy, mluvíme tišším hlasem a šetříme slovy. Když je nám blíže, náhle kolem smrti našlapujeme po špičkách. 

Téma smrti se ale zároveň časti ocitá i ve zcela opačné poloze a do určité míry vzbuzuje fascinaci, především pak jde-li o smrt nepřirozenou. Svědčí o tom i neutuchající zájem o true crime podcasty (podcasty o skutečných zločinech), kterých stále přibývá, a nově i na to téma konané přednášky, besedy… o oblibě literárních žánrů krimi a thriller ani nemluvě… Jenže tam jde o smrt, která se nás netýká, a ať už jde o skutečný případ vraždy, nebo fantazii spisovatele, je to pořád smrt někoho jiného, vzdáleného a my ji vnímáme jen jako příběh, zatímco sami jsme v bezpečí daleko od ní, někde, kam na nás zubatá tak snadno nedosáhne. 

Napříč kulturami lze najít nespočetné množství rituálů spojených se smrtí. Zatímco v židovské či islámské kultuře je klíčové, aby k pohřbu došlo co nejdříve po skonu, nejlépe do 24 hodin, jinde je pozůstalým poskytována docela dlouhá doba na poslední rozloučení. V Indonésii je zesnulý vnímán dokonce stále jako člen domácnosti a není výjimkou, že jeho tělo v domě rodiny zůstává několik týdnů i měsíců. 

Co je (či bylo) v některé zemi rituálem, může být jinde vnímáno jako určitá forma hereze nebo projev neúcty k zemřelému. Na Nové Guineji například existuje kmen, který své zemřelé po smrti konzumoval, neboť věřil, že tak lze duši zemřelého udržet v komunitě. V Tibetu je zase praktikován tzv. sky burial (nebeský pohřeb), při kterém je tělo mrtvého ponecháno ke konzumaci mrchožravým ptákům. Západní společnost by zřejmě nic takového nepřijala, ale pro některé kultury je zase absurdní představa, že by mrtvé lidské tělo mohlo být spáleno. 

S podobným nepochopením se lze setkat i v případě nových alternativních postupů v pohřební praxi. S ohledem na stav životního prostředí a omezení spojená s nedostatkem kapacit k tradičním pohřbům do země se vědci nově snaží najít alternativní a k životnímu prostředí šetrné postupy k nakládání s těly zemřelých. Za ekologickou bývá mylně považována kremace, nicméně s ohledem na množství paliva potřebného k plnému žehu (ropy či zemního plynu), objemu skleníkových plynů (oxidu uhličitého a oxidů dusíku) a nezřídka i rtuti ze zubních výplní, které se při ní uvolňují do ovzduší, je environmentální dopad kremace naopak značný. 

Jako relevantní alternativy vůči tradičním pohřebním postupům se nyní jeví především dva nově zkoumané postupy. Při rekompozici je lidské tělo pomocí regulace teploty, vlhkosti a přístupu vzduchu kontrolovaně postupně rozkládáno na živnou půdu, kterou lze poté využít v zemědělství či lesnictví. Bez nadsázky by tak člověk po své smrti mohl splatit přírodě dluh za odžité roky, během nichž z přírody naopak sám čerpal, přesto jde o metodu, kterou někteří považují za nevhodnou. Další možností je pak rozklad těla pomocí hub, které se umí poradit s tkáněmi i kostmi. I v tomto případě může být do určité míry výstupem organická hmota s možností dalšího využití k obohacení půd, ale stejně jako rekompozice vyvolává i tato metoda určité kontroverze. 

V jednom článku zdaleka nelze obsáhnout všechny možné pohřební postupy, ať tradiční či moderní, ale i ten krátký výběr lze shrnout v zásadní sdělení. Ať jste totiž zastáncem jakéhokoli postupu, jde v důsledku především o to, aby každý z nás pro sebe našel právě takový způsob odchodu, který jej s nevyhnutelným koncem života alespoň trochu smíří a který odpovídá jeho morálním, náboženským či jakýmkoli jiným hodnotám. Zároveň je důležité i zmínit to, co bývá v západní společnosti často opomíjeno, totiž že pohřební rituály jsou nesmírně důležité pro pozůstalé. Ti by určitě za všech okolností měli ctít přání zesnulého ohledně způsobu jeho odchodu na věčnost, ale zároveň by měli mít možnost se se svým milovaným řádně rozloučit. I v tom je totiž ukrytý způsob, jak se smířit s nevyhnutelným, protože pokud zvládneme odchod svých blízkých, snad se popereme i s tím, abychom jednou sami došli ke smíření se smrtí. 

To vše by se dalo nazvat hledáním dobré smrti a právě takový název nese český překlad knihy Caitlin Doughty, kterou vám (stejně jako její první knihu) určitě doporučuji k přečtení. 

• DOUGHTY, Caitlin. Hledání dobré smrti: putování světem za posmrtnými rituály. Brno: Lukáš a syn, 2023. 187 stran. ISBN 978-80-7364-149-8. 
• DOUGHTY, Caitlin. Tlouštíci hoří rychleji & další fatální moudra z krematoria. Brno: BizBooks, 2017. 255 stran. ISBN 978-80-265-0675-1.