Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Co myslíte, pane kolego, jak velké poklady by se tam tak mohly ukrývat?“

„To je dobrá otázka, milý kolego. Viděl bych to tak na hodnotu dvou až tří tuctů veverčích bobků.“

„Ale no tak, vy tomu vážně ani malinko nevěříte?“

„Ale věřím, však ty hory odpadků vidím až odsud. Tam vám bude pokladů, že vám polezou oči z důlků…“

„Odložte svůj skeptický svrchník, pane kolego, oprašte ze sebe pochybnost a otevřete se novým šancím. Cítím v kostech, že legendy tentokrát nelžou – bude tam poklad! A že jaký!“

„Ale jistě, to já bych si netroufl zpochybňovat. Taková legenda, toť přece nejčistší a nejjasnější zdroj informací. A chraň mě všeliká verbež, abych se snad ofrňoval nad naším nedostižným informátorem – slečnou Ztracenou. Já vím, někteří o ní říkávají „nomen omen“, ale kdo by tyhle zlé jazyky poslouchal, že? Ta, když mluví, to jenom čirá pravda odkapává.“

„Poslyšte, pane kolego, já mám z vás takový dojem, že ironizírujete!“

„Já? Ale co vás nemá! Já vám jen chtěl drobně naznačit, že by ten poklad prostě mohl být jinačího naturelu, než byste čekal.“

„Hmm, možná máte v něčem pravdu, ale v jádru si za tou výpravou stojím. Říkám vám, už to cítím v nose, že nepřijdeme s prázdnou.“

„A necítíte tam spíš ty veverčí bobky? Já jen, že na jednom sedíte…“

„Zatraceně, to jste nemohl říci dřív? …no, to je jedno. I přes vaši nedůvěru v naši výpravu stále očekávám, že mě doprovodíte a nenecháte mě na pospas divým živlům z údolí.“

„Ale jistě, pane kolego, to víte, že ano. A dokonce tak neučiním jen z pouhého našeho přátelství. Jsem totiž nadmíru zvědav, jestli si budete muset vystačit jen s kelímky od jogurtů, anebo se na vás usměje štěstí a odnesete si z našeho dobrodružství i pořádný děravý škrpál!“

„To vás přes všechno to vaše upejpání přece jen šlechtí. Jinak už bych vás snad musel obvinit z toho, že máte strach.“

„Já? Ale co vás nemá, to jste mě jenom špatně pochopil. Já tehdá naznačoval, že kdybychom se nějakého toho jmění přece jen ujali, mohlo by se to těch bytostí nelibě dotknout a mohly by si přijít vzít zpět, co jim náleží. A zabavit nám toho třeba dvojnásob!“

„A dvojnásob čeho přesně, prosím vás? Však tu ničím krom těch bobků ani neoplýváme.“

„To je taky pravda… bod pro vás!“

Zatímco si oba dobrodruzi tříbili názory na plánovanou kořistnou výpravu, do údolí Ploučnice se pomalu vkradla tma, a tak seznali, že je již na čase. Z úbočí vrchu, podpírajícího nyní již jen ruiny hradu Ostrý, vyrazili rázným krokem, alespoň tedy takovým, jaký jim jejich nožky dovolily. První šel vůdce výpravy – Mešij, vysoký jako dobře urostlá smrková šiška, v kloboučku a v odění ze čtyřiadvacatera druhů mechů, s tváří porostlou ploníkem, sotva rozeznatelný od okolního mechového porostu, a za ním o modřínovou šišku nižší Lišij, v apartním kabátku z pukléřky, s velkou nůší na potenciální poklad, ušitou z provazovky, a s bujným porostem dutohlávky na hlavě místo slamáku. Oba si vykračovali, vyzbrojeni krumpáčkem, respektive lopatkou, vyrobenými ad hoc z bukového roští, doufajíce, že cestou nenarazí na nějakou nerudnou kunu. Dobrodružství nepočká a štěstí přeje připraveným. Ještě že za příslib desetiprocentního podílu jim slíbilo pomoc několik světlušek.

◌ ◌ ◌

„Myslíš si, že jsem blbec?“ držel nasupeně Václav Tomáše jednou rukou pod krkem, zatímco v druhé výhružně napřahoval zednickou lžíci.

„Ne, Vašku, fakt ne, přísahám, že nekecám!“ sypal ze sebe vyděšeně Tomáš, „stalo se to naprosto přesně tak, jak říkám – včera jsem si to po druhý razil z hospody, a co nevidím, dva pidižvíci si to štrádovali po cestě nahoru k hradu. Zpívali si jak nalitý a kolem nich kroužily světlušky. To bys jaktěživ nevymyslel, kdybys to neviděl. No přece bych ti nekecal!“

„Takže jsi potkal cestou z hospody dva skřítky a ty tě dovedli k pokladu, to se mi tu snažíš nakecat, jo? A nebyl ten poklad tak náhodou v mojí kůlně?!“ supěl Václav.

„Ne, však ti to říkám, štrádovali si to nahoru k hradu, tak jsem je chvíli sledoval. Vůbec nevnímali, co se děje kolem, a když dorazili na stráň přímo pod hradem, vykopali díru a to něco, co táhli s sebou, do ní hodili a pak se někam odpotáceli. Chvíli jsem čekal, a když byl všude klid, šel jsem to vykopat. No a hele ho, poklad. Hned jak jsem ho těm skřetům čmajznul, vzal jsem do zaječích. Doslova, protože jsem v té tmě zakopl o kořen, skoulel jsem se do půli kopce a vymetl tak pět hromad bobků. Však se koukni, že nekecám!“ začal Tomáš na svou obhajobu ze sebe, či spíš tentokrát ze svých kapes, krom vysvětlení sypat demonstrativně i bobky lesní zvěře.

„Tak hele, já nejsem včerejší,“ rozlíceně zabořil Václav Tomášovi špičku zednické lžíce pod nos, „tys prostě včera nasával jak Dán a pak ti v tý tvý palici přišlo jako dobrej nápad jít se podívat do mý kůlny, jestli tam nemám náhodou nějaký fajnový pití. A když už jsi tam byl, tak jsi zmerčil moji kasu s kovákama a pobral jsi je taky. A protože máš mozkovejch buněk jak ministr pro místní rozvoj, hned ses s tím ráno běžel pochlubit do sámošky a nenapadlo tě, že se mi budeš mojí kasou chlubit do ksichtu. A já ti teďka něco řeknu. Prachy jsi přines zpátky. Za to, jak jsi mi tehdy pomoh se sekačkou, to nechám bejt, ale to, že jsi mi vypil tu patnáctiletou skotskou od bráchy, to ti jen tak neodpustím! Takže teď si jdi ještě prospat tu svou vykalenou kebuli a do dvou tejdnů chci od tebe adekvátní náhradu v alkoholu! A teď mazej!“ švihnul Tomášem do škarpy.

„Ale Vašku! Já ti fakt nekecám!“

„Ještě jednou, ještě jednou mi budeš tvrdit, že mi choděj trpaslíci na skotskou a drobáky, a přísahám, že ti tuhle lžíci narvu do zadku!“ výhružně zařval Václav a prásknul za sebou dveřmi.

◌ ◌ ◌

„Ojojoj, to byl nápad, pít ten utrejch!“ naříkal Mešij a tahal se za své mechové kadeře.

„Já vás nenutil! Však jste si sám liboval, že v tom cítíte nejméně třináct různých mechů.“

„To jsem taky cejtil,“ vycedil ze sebe Mešij a říhnul si, „a teď jich cejtím nejméně patnáct, ale jak jsem měl tušit, co to s námi udělá? Však jste tvrdil, že to nebude o moc jinačí než pivo!“

„No, i mistr Lišij se občas utne!“ soukal ze sebe lišejníkový drobek a potácel se pomalu po svahu, „ale berte to z té lepší stránky – vy jste pravdu měl a poklad jsme skutečně našli. Jak kovový, tak tekutý.“

„Nevím, jestli bych tu pekelnou vodu označil za poklad, ale přinejmenším jeden poklad jsme našli, příteli. Teď mi pomozte vymyslet, jak ho využijeme.“

„Obávám se, že nijak, pane kolego,“ odvětil pomalu Lišij, „zdá se, že jste měl pravdu nejen vy s pokladem, ale žel i já s riziky. Ta údolní stvoření nám nezůstala nic dlužna, a zatímco jsme vyspávali, vzala si svůj poklad zpět. A víte, co mě děsí nejvíc? Že vážně zmizely i ty bobky…“

Vyjevený Mešij se přes šok a kocovinu nezmohl na slovo.

„A víte, co si myslím, pane kolego?“ pravil poněkud zkroušeně Lišij, koukaje na prázdnou lahev od skotské. „Že bychom měli preventivně nahradit všechny škody a udobřit si je, nebo nám z našeho hradu rozeberou i to málo, co z něj zbylo. Beztak si tu výpravu za františkovským pokladem vymyslela ta bludička Ztracená, a když teď v rámci pracovní smlouvy láká opilce do obchodu s fajnovým alkoholem, určitě bude i vědět, kde sehnat novou lahev. Necháme jim ji v noci na prahu, to by mohlo stačit, abychom je uklidnili. Každému, co jeho jest!“