Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Napravo ode mě je jeden přístroj, co si tu tiše brouká. Pochopil jsem, že zaznamenává můj tep a kolik kyslíku mám v krvi. Pod ním je další s barevným displejem, kde běhají čáry nahoru, dolů. Ten prý zobrazuje práci mého srdce. Toho srdce, co muselo všechno vydržet. Hned po mém narození to nemělo lehké, všude lítaly střely a bomby a chuděrka moje mamina se musela se mnou – malým miminem – a třemi mými sourozenci schovávat ve sklepě. Byla hodně statečná. Tohle moje srdce se téměř celý život radovalo. Když jsem byl mladý, pohledný chlapec, proháněl jsem kdejakou děvčici z okolí. Potom jsem potkal moji Anežku, krásnou, s očima tmavýma jako lesní studánka a dvěma dlouhými černými copy. A už jsem jinou nechtěl. Byli jsme spolu téměř šedesát let. A bylo nám dobře, i když doba nebyla lehká, ale všechno, všecičko jsme spolu zvládli. Jo, moje milovaná Anežka. Proč mě opustila první? To se nemělo stát. Cožpak nevěděla, že bez ní zůstanu v domku jako kůl v plotě a se spoustou věcí si nebudu vědět rady? Děti mám dvě – Andulku a Františka. Jsou moc hodné, ale copak mi mohli se vším pomoct? Jezdili za mnou, jak jen to šlo. Ale po mé Anežce mi v srdci zůstalo prázdno. V tom srdci, co teď tak pozorně sledují všechny ty přístroje.

František mě našel ležet na zemi v koupelně. Asi jsem uklouzl, či co. Nevím, jak jsem tam ležel dlouho, vím jen, že mi byla zima a měl jsem žízeň. A tak jsem teď tady, mezi těmi přístroji. Za hlavou, kam nevidím, je určitě taky jeden. Něco tam vrní a vede odtud hadička, kterou mi dávají kyslík. Samá hadička. Jedna do nosu, jedna do pusy – prý s výživou. Já ale vůbec hlad nemám… Už jen ležím, chodit mi nejde. No, to jsem, Anežko, dopadl, ani umřít doma jsem nezvládl, tak jako ty. Ale vím, že už to přijde, to člověk pozná. Děti mi stále říkají, že to bude dobré, že na podzim budeme na zahradě společně česat jablka. Já už ale nic česat nebudu, nejsem dnešní. Vím, že se chystám na tu poslední cestu – na druhý břeh, za tebou, Anežko má zlatá. Doufám, že až přijde noc, už se tam vydám. Nechci vidět další svítání, další obracení mého starého těla, které tak bolí. Toho jsem se nechtěl dočkat, být neschopný sám se najíst, sám si dojít na záchod. Za to se stydím, když to po mně musí uklízet. Nechci už tu být a jen koukat do stropu a čekat, až si pro mě přijde zubatá.

Už je tma, oknem sem pořád vane teplý vzduch. A co se v tom okně usadilo? Bože, já už blázním! Veliký pták s lesklým černým peřím a ostrými drápy, které klapou o parapet. Ten pták je velký jako trakař. Teď ke mně otočil hlavu. Ale místo ptačí hlavy se zobákem má obličej stařeny – vrásčitou tvář, obrovský špičatý nos a vystouplou bradu. Oči má naopak malé, tmavé pod hustým obočím. Dívá se na mě láskyplně, nebojím se ho. Kolem obličeje mu vlají husté šedivé, větrem rozcuchané vlasy. Zavřu na chvíli oči. Otevřu je a ten divný pták je tam stále.

Zadívám se pozorně a on na mě kývá hlavou a jedním křídlem mi ukazuje cestu ven. Vstávám a přistupuji k oknu. Nemotorně se mě snaží pohladit pařátem. Nebolí to. Otáčí hlavu ven z místnosti a načechrává si své lesklé peří. Dotkne se křídlem mé paže. Stále otáčí hlavu ven z místnosti a jako by mě křídlem postrkával dál. Letí ven a já za ním. Letíme dlouhým černým tunelem, kde je jen černočerná tma, když vtom uvidím slabé světlo. Letíme dál, světla přibývá. Vidím širokou řeku, chytnu se nabídnutého křídla a řeku přeletíme. Na čerstvě posečené louce se oba usadíme. Nevím, kde to jsem, vane příjemný vánek a hle – nic mě nebolí. Za nedalekými stromy pobíhají dívky a smějí se. Otáčím k nim hlavu a pozoruji je. Jedna z nich pomalu přichází ke mně. Anežka, to je má Anežka!