Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Čert v Mariánské skále

Kdysi dávno žila byla v Ústí nad Labem jedna princezna. Nosila každý den jiné šaty, pravidelně jezdila na koni a vyšívala. Jednou si řekla, že se na koni projede až k Mariánské skále. Cesta byla dost hrbolatá, ale protože měla princezna pravidelný trénink, tak ani jednou nezaváhala. Když už byla cesta opravdu náročná, tak si princezna řekla, že z koně sleze. Najednou stanula před Mariánskou skálou. Chvíli se na ni zamyšleně dívala, ale pak si všimla, že kromě kamení jsou tam i pěkné kytičky. A tak se sehnula a začala trhat kopretiny, sedmikrásky, fialky a pampelišky. Vtom se před ní objevila rezavá liška. Princezna leknutím všechny kytičky upustila a měla co dělat, aby nevykřikla. V jejím zámku se totiž říkalo, že ten, kdo u Mariánské skály uvidí lišku, půjde do pekla. Jak liška princeznu zahlédla, odhrábla trochu hlíny ze země a najednou se ozvalo: „Kdo jsi?!“ „To mluvíš ty, Mariánská skálo?“ zeptala se princezna. „Ano. Kdo jsi?!“ zaburácela skála, až se princezna lekla. „Jsem princezna Dominika. Rodiče mi umřeli, když jsem byla malá.“ „A proč jsi trhala květiny z jediného krásného plácku, který tady je?!“ „Protože se mi líbily,“ odpověděla princezna. „Nemůžeš mít všechno, co se ti líbí! Za to tě tady naše liška odvede do pekla! Bude tě každý den vodit na toto místo, abys to tady dala do pořádku. Snad tě to naučí a už nic takového nikdy neuděláš.“ Tak pravila skála. Potom se liška proměnila v čerta, který princeznu odnesl.

Opravdu plnili, co měli, ale princeznu zatím všichni lidé v královském paláci oplakávali, protože ji měli moc rádi. Na zámku rozvěsili černé vlajky a všude v Ústí nad Labem vyhlásili, že kdo princeznu zachrání, dostane ji za ženu. Čas plynul, plynul a plynul, až jednoho dne, byla zrovna zima a padaly krásné sněhové vločky, řekla skála: „Myslím, že se tvůj čas už naplnil, princezno. Pracovala jsi pilně, a proto tě ze svých služeb propustím.“ Jak skála řekla, tak také udělala. Propustila princeznu ze svých služeb a řekla čertovi, aby ji odnesl na zámek. Čert ji tedy vzal a rychle se s ní vydal k jejímu domovu. Ale místo aby ji hodil do zámeckých komnat, pustil ji do větví staré jabloně. A tak si tam princezna sedla a vzala si jablko. To bylo to poslední, co princezna stačila udělat, protože staré jabloni se najednou ulomila větev, na které princezna seděla.

Větev se řítila i s princeznou dolů. Špatně by to dopadlo, kdyby se tam neobjevil jeden zahradník – chytil princeznu do náruče a postavil ji na zem. Princezna mu poděkovala a odešla do svých komnat. Jenže další den na strom opět vylezla. A když si vzala jablko, zase spadla a zase ji musel zahradník chytat do náruče. Věděl, že ji nechytá poprvé, a zeptal se: „Co tady vaše výsost dělá?“ A princezna řekla: „Šla jsem si pro jablko.“ Zahradník pokračoval: „Je mi divné, že je zelená i v zimě, a ještě ke všemu plodí.“ Princezna odpověděla: „Je to holt zázračná jabloň.“ Zahradník ještě řekl: „Ale jablka má rozhodně dobrá.“ Jedno si potom utrhl a zakousl se do něj. Princezna se do toho svého také zakousla a na oplátku se zeptala zahradníka: „Jak se jmenuješ?“ A ten odpověděl: „Jsem Jan. Jsem z vesnice Slavošov. Mám tam rodinu, a tak pro ně tady vždycky něco vydělám. Jsme totiž dost chudí.“ Princezna odpověděla: „Jestli chceš, pozvu tebe i tvoji rodinu na ples. Bude tam nejspíš celá vesnice, a tak si určitě všimneš, kdy to bude.“ Zahradník odpověděl: „Tak dobře.“ A princezna na to: „Dobře.“ Potom odešla.

V den, kdy se měl ples konat, se na zámek sjížděli vznešení hosté a přicházeli všichni lidé ze široka i daleka. A tak i náš zahradník Jan šel na zámek, aby se znovu setkal s princeznou. Princezna byla na ples náležitě ustrojená. Měla na hlavě zlatou korunku, na sobě růžové šaty, bílé rukavice, červené boty na podpatku, a když k ní přišel zahradník Jan, tak jí dal růžové růže z jejich zahrady, takže princezna sama vypadala jako jedna velká zahrada. Potom ji zahradník Jan vyzval k tanci. Princezna to moc ráda přijala a zahradník Jan jí pošeptal: „Musím uznat, že dneska to vaší výsosti nesmírně sluší.“ Princezna mu řekla: „Děkuji.“ Tak spolu nerušeně tančili až do chvíle, kdy se v tanečním sále objevil zcela nežádaný host. Představil se jako pán z hradu Střekov, a že si prý přijel pro princeznu. Davem to zašumělo, ale princezna se jen tak nedala: „Víte, moc ráda bych se stala vaší snoubenkou, jenže už mám snoubence, a to tady zahradníka Jana.“ Ale pán z hradu Střekov řekl: „Jestli je vám tento mladík milejší než já, pak vám vyhlásím válku.“ To zahradník Jan nemohl nechat jen tak. A tak zvolal: „Nevyhrožujte, jinak to s vámi špatně dopadne!“ A když pán z hradu Střekov tasil meč, zahradník Jan si zbraň bez zaváhání půjčil od vedle stojícího rytíře. A rozpoutal se boj.

Oba meče o sebe nejdřív práskaly, potom zahradník Jan vyskočil na vyšší plochu a pán z hradu Střekov za ním. Nejdřív se zdálo, že sil ubývá jednomu, potom tomu druhému. Ale byl to jen klam, oba pokračovali v boji. Bylo to tak napínavé, že dav ani nedutal. Všichni se jen dívali na tu podívanou. Konec nastal, když zahradník Jan pána z hradu Střekov mečem nebezpečně ohrozil a ten, než aby se setkal se svojí porážkou, radši utekl. Všichni se nahrnuli k oknu, aby viděli, jak se bude pán z hradu Střekov trmácet pryč. Odjel. A to i s lokaji, sluhy, kočáry a koňmi. A tak v Ústí nad Labem zase zavládl klid a pořádek. Princezna si vzala zahradníka Jana a měli se spolu moc dobře.

O víle Pomněnce

Byl jednou jeden les. Jmenoval se Litoměřický les. A protože byla nedaleko louka a potok, tak tam bydlela i jedna víla. Říkalo se jí víla Pomněnka. Ráda tančila na louce, pletla si věnečky z kvítí a ráda seděla u potoka a dívala se do zrcátka. Jenže se o tom dozvěděl jeden obr ze sousedního lesa. A protože se všude okolo říkalo, že je ta víla moc krásná, tak si usmyslel, že si ji vezme do svého lesa. A tak se valil, valil a valil, až se dovalil do lesa, kde bydlela víla Pomněnka.

Když ji uviděl, tak řekl: „Vílo Pomněnko! Prý jsi moc hezká! A jak vidím, je to pravda. Proto teď půjdeš se mnou.“ Víla Pomněnka se zeptala: „Kam?“ A obr jí odpověděl: „No přece do mého lesa.“ Víla Pomněnka ale namítla: „Já s tebou nikam nepůjdu!“ Obr se zamyslel a potom řekl: „No, tak si vezmu aspoň tvoje zrcátko.“ Obr si ho i přes Pomněnčiny protesty vzal, odnesl si ho do svého lesa a víla Pomněnka jen a jen plakala. Potom za ní přišla zvířátka a ptala se jí: „Proč pláčeš?“ Víla Pomněnka jim odpověděla: „Pláču, protože mi obr ze sousedního lesa ukradl zrcátko.“ Zvířátka jí na to odpověděla: „No tak my ti seženeme nové.“ „Jak?“ zeptala se víla. A zvířátka odpověděla: „Zajdeme do obchodu a koupíme ti ho tam.“

Jak zvířátka řekla, tak taky udělala. Jenže nikdo nikomu nic nedá, když nemá peníze. Nebýt hodné paní, která zrcátko zaplatila, nejspíš by tento příběh dopadl úplně jinak. Ale naše zvířátka to zrcátko víle Pomněnce doručila a ta z toho měla takovou radost, že si zatancovala. A jestli už nedotancovala, tak tam tancuje pořád.