Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Stojím před chlívkem, kouřím už třetí cigaretu a mám smíšené emoce. Nechápu, jak dokázal nehlučně vyrvat dveře i s panty. Cloumá mnou vztek, protože mi ukradl další zvíře. Slepice a králíci mu nestačili! Teď mi vzal ještě kozu. Jsem nešťastný, protože jsem ji měl v příštím týdnu prodat. A především pociťuji beznaděj, protože musím ochránit zbytek zvěře.

Už toho mám dost, takhle to dál nejde, jinak mě opravdu zruinuje! Vytahuju telefon a hledám tu správnou ikonu pro zahájení hovoru. Co mi vnoučata koupila tenhle proklatý dotykový mobil, jsem z jakéhokoliv zavolání nervózní. Ale prej: „Dědo, musíš být moderní! Takhle se uvidíme i online.“ Hm, jasně. Nemusíte za mnou už vůbec jezdit.

Roluju seznamem jmen. „M… M… Kde je ten Martin? Tady!“ Silou klikám na jeho jméno. Zvoní to. Po krátkém rozhovoru a vysvětlení situace ho žádám o pomoc. Do hodiny přijede. Je to opravdu jedinečný přítel.

***

„Jednoduše si na něj počíháme. Chytnem ho. Zavoláme policajty a on ti všechno vrátí.“

„Jo, to se snadno řekne, kamaráde, ale co když zdrhne? Nejsme nejmladší, abychom ho chytali!“ Uchechtne se. Zvedám na něj obočí. Jsem sice rád, že jsem ho pobavil, ale když se na nás tak dívám, má poznámka je vážně trefná.

„Mám v autě svoji zbraň, postrašíme ho. Věř mi, Pepo, ten neuteče. Se akorát tak posere.“

***

Venku se setmělo. Vycházíme z domu a přecházíme k zadnímu dvorku. Na místo, kde mám chlév, kurník i králíkárnu. Úmyslně jsem vybral husté křoví poblíž levé strany chléva. Máme výhled na dveře, cestu od domu i cestičku k zadnímu východu ze dvora. Je to ideální místo.

Podle hodinek je něco málo po jedné hodině. Je úplněk a měsíc je ve své plné síle. Jeho svit lehce osvětluje okolí zahrady. Oba zíváme. Klimbá mi hlava, ale musím to vydržet.

Zablesklo se. Vyšlo to od lesíku, který je za zahradou. S vytřeštěnýma očima pohlédnu na svého kamaráda. Ten lehce pozvedne zbraň a tváří se odhodlaně. Oba jsme ve střehu a sledujeme bedlivě okolí zahrady. Cuknu sebou. Vnímám, že zemina pod námi lehce vibruje. Oba se na sebe nevěřícně díváme.

„Cítíš to?“

Přikývne. Svraští husté obočí a přiloží si prst před ústa. Ukazuje směrem ke chlévu a natáčí tím směrem ucho. Já nic neslyším, protože můj sluch už není, co býval. Natáčím hlavu. Musím se lépe soustředit, abych uslyšel to samé. Už to také slyším! Zvuk, který mi připomíná přejíždění klacku po dřevěném plotu. Jen je to hlubší a zlověstnější. Mezi linoucími se zvuky slyším i lepivé kroky. Mhouřím oči a čekám, až uvidím zloděje.

Oba ve stejnou chvíli zaznamenáme pohyb. Martin se už už chce zvedat a překvapit gaunera při pokusu o další krádež, ale já mu křečovitě zmáčknu stehno, abych jej udržel na místě. A to nejlépe nehnutého.

Tohle jsem nikdy v životě neviděl, ani v těch nejdivočejších filmech. Je to ohavné stvoření. Nazval bych to pekelným zrozencem. I když se to pohybuje po čtyřech dlouhých končetinách, má to minimálně přes dva metry. Kůži má šedou s příměsí hnědé barvy. Je to vyzáblé, místy tomu viditelně vyčnívají obrysy kostí. Na páteři má několik ostrých výstupků. Hlavu má oproti tělu velmi malou, přes půlku obličeje má obrovská, roztažená ústa. Místo nosu vidím pouze dvě úzké čárky a kulaté oči mu svítí fosforeskující žlutí. Ruce i nohy má oproti trupu hodně dlouhé a jeho prsty jsou zakončené dlouhými drápy.

Koutkem oka se ohlížím po svém sousedovi. V hlavě žádám vyšší moc: „Prosím, ať si sežere klidně všechnu zvěř, hlavně ať nás nechá na pokoji! Prosím!“ Ale než stihnu jakkoli zareagovat,

Martin vyskočí z našeho úkrytu. Příšera se vyleká a prudce otočí hlavu naším směrem. Jedním obratným skokem se celým tělem obrátí přímo k nám. Její oči zlověstně svítí a z úst se jí dere ten podivný klokotavý zvuk. Naklání hlavu na bok a z úst jí vytéká dlouhá, hustá slina. Vyplazuje dva jazyky. Každý na jinou světovou stranu.

Martin před sebou hrdě drží nabitou zbraň. Nyní už není cesty zpět! Musí TO zabít!

Prásk! Ten ohlušující výstřel mě překvapí. Příšera cukne ramenem dozadu. Zasáhl! Výborně! Věděl jsem, že je to skvělý střelec!

Vetřelec z pekel udělá tempo vpřed. Martin na ten pohyb zareaguje dalším výstřelem, ale mine.

Pekelník znovu vykročí vpřed. Následují dva vydařené zásahy, ale nijak jej neoslabí. Naopak. Postaví se do obranné pozice, ústa otevře ještě víc do široka a rozkřičí se. Ten nečekaný vysoký tón mě vyděsí. Vykřiknu. Příšera mě uslyší a v momentě utichne. „Sakra!“ Její žluté oči se upírají na mou skrýš. Martin si toho všimne a znovu vystřelí. Příšera svou pozornost zaměří opět na něj. Přiblíží se a svou dlouhou paží mu vyrazí zbraň z ruky. Protáhlými prsty omotá jeho kotník a strhává ho na zem.

„Ach, bože!“ Musím mu jít na pomoc. Ale to dlouhé sezení dalo mým kloubům zabrat. Nedokážu se ve svém věku už tak snadno a rychle postavit. Při těch opětovných pokusech dostat se na nohy zahlédnu kousek od svého úkrytu lopatu. Nechal jsem ji opřenou o strom. Až se mi to podaří, musím pro ni jít a pomoct mému kamarádovi.

Konečně překonám bolest a ztuhlost. Jenomže ve chvíli, kdy opustím křoví, vidím to strašné stvoření, jak svými jazyky přejíždí přes Martinův obličej. Ten se panicky rozkřičí a žádá mě o pomoc. Příšera jej hřbetem ruky uhodí do líce. A jeho hlava se nakloní do nepřirozeného úhlu…

Ruka mi vyletí k ústům a slzy se mi nahrnou do očí: „Trvalo mi to příliš dlouho.“

Do prstů si vmotá jeho košili, strhne ji a odhodí za sebe. Martin leží polonahý na zemi a příšera se k němu sklání. Jazyky přejíždí po jeho odhalené kůži. Chci křičet a říct, aby ho nechala na pokoji, ale nedokážu to.

Drápy zarazí do jeho těla a rozpáře mu břicho. Hrabe se v něm jako člověk při ručním promíchávání zeleninového salátu. Rychlým pohybem vytáhne ruku a vidím, že v ní drží Martinova krvavá střeva. Chuchvalec orgánů přibližuje ke svému vyzáblému obličeji a jazyky jej ochutnává. Oči jí září a celou ruku i s obsahem si rve do úst.

Z toho pohledu se mi zvedá žaludek. Co mám dělat? Utéct a přivolat pomoc, nebo zůstat stát a čekat na jistou smrt?

Najednou hlava toho děsivého tvora zmizí uvnitř Martinova těla. Mlaská a chová se nepříčetně.

Toho musím využít. Opatrně našlapuji a pomalu couvám z dohledu.

Jsem v půlce zahrady, ještě kousek a budu u svého domu. Ukryju se a přivolám policii. Vidím, že hlavu má příšera stále v těle mého kamaráda, který je nyní mrtvý. Ona ho rozsápala a s chutí žere… a já mu ani nepomohl. Utíkám jako zbabělec. To já ho požádal o pomocnou ruku a on mi vyhověl. Proč bych já měl zůstat naživu, když on kvůli mým zvířatům zemřel? Jsem sketa, jsem odporný člověk a ten nejhorší přítel ze všech. Zastavuji se, výhled mi zastřou slzy. Jenomže když nepřivolám pomoc, ono to takhle může zabíjet neustále, že ano? Povzdechnu si a opět pokračuji ke svému domu.

„Do hajzlu!“

Ležím na zádech a obličej mám zkřivený bolestí. O něco jsem zakopl a spadl na nějaký předmět, který mě bodá do zad. Skučím a čekám, až bolest odezní. Na svých zádech cítím vibrace. O kousek zvedám hlavu a nakláním ji, abych viděl přes své velké břicho.

Umřu. Tady a teď. Blíží se ke mně neuvěřitelnou rychlostí. Zastaví se přímo nade mnou. Její hlava je hned u mého obličeje. Kapou na mě sliny, smíchané s Martinovou krví. Okamžitě se mi znovu zvedá žaludek a zvracím.

Olizuje mi obličej, omotává své dlouhé prsty kolem mé paže. Prudkým pohybem mnou trhne a vyhodí mi ramenní kloub. Křičím bolestí. Táhne mé tělo za sebou jako hadrovou panenku. Vím, že

tohle jsou mé poslední minuty na tomhle světě. Nemá smysl se bránit. Nechávám ji, aby mě odtáhla, kam jen chce. Hlavně ať je můj skon rychlý a bezbolestný.

Vleče mě přes celou zahradu. Míjíme tělo mého kamaráda, zbyla z něj pouze vycucaná kůže. „Promiň…“ Táhne mě dál, podlézá se mnou plot a míříme do lesa. Zastaví se. Vydává klokotavý zvuk a kousek dál slyším ten stejný pazvuk. Jen je tlumenější. Otáčí hlavou kolem sebe. Hledá svého druha. Vleče mě jeho směrem. Je to hlasitější.

Zem se zachvěje. Problikne oslnivé světlo.

Zvedá mě do výšky, udělá pár kroků a pouští mě. Padám tmavým, úzkým prostorem někam dolů. Pod zem. Říkal jsem, že je to zrozenec samotného pána pekel!

Dopadám na tvrdou zem. Skrčím se do fetální polohy a čekám, co se bude dít dál. Kolem mě je tma. Páchne to tady po výkalech, mrtvolách a zemině.

Někdo do mě strká. Pomalu otáčím hlavu a vidím několik párů fosforeskujících očí různých velikostí. Pohledy mě sjíždí a mám pocit, že mě skenují. Naklání hlavy a klokotají. Jejich oči začínají zářit a vydávají tolik světla, že mám větší rozhled. Dva největší napřahují své ruce a jejích drápy se dotýkají mého obličeje. Jeden z nich mi obemkne krk a tiskne. Nebráním se, jsem smířený, že tady zemřu. Jeho stisk je pevnější. Pomalu mě pohlcuje tma, cítím se klidný a pomalu odcházím na druhý břeh. Naposledy mi přichází na mysl Martin. „Omlouvám se ti, můj drahý příteli.“