Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Bylo tomu dávno, už hodně dávno. Někteří lidé uměli číst i psát a ti, kdo to neuměli, moc rádi četbě naslouchali.

V té době žil v Ústí nad Labem mladík jménem Jan. Bydlel v maličké světničce nedaleko kostela. Byl chudý jako myš, ale studoval a na studium si vydělával prací v přístavu. Tam se potkával s námořníky, kteří vyprávěli o světě, o tom, co kde zažili. Jan velmi pozorně poslouchal a příběhy, které slyšel, si mnohdy ještě trochu přikrášlil a vyprávěl je dál. Hlavně v místním hostinci. Napadlo ho, že by je mohl začít psát. A tak to zkusil. Rozkřiklo se to rychle a lidé s nadšením začali jeho příběhy číst ještě víc. Jednou mu přišlo na mysl, že by mohl napsat něco, co by bylo plné tajemství. A dobře udělal, protože do té doby tady v kraji nic podobného napsaného nebylo. A přibylo hodně čtenářů. Tak Jan začal podobných příběhů psát víc. Čtenáři se četby nemohli nabažit a on se pomalu stal slavným.

Sláva mu přinesla peníze. Našel si lepší bydlení a mohl si dovolit i hospodyni. Čím víc příběhů psal, tím víc peněz měl. Ale jak to tak bývá, měl pocit, že peněz má pořád málo, a stal se z něho pěkný lakomec.

Jenomže čím víc chtěl peněz, tím víc příběhů musel psát. Už nechodil do přístavu, aby poslouchal, co se tam vypráví. Myslel si, že jeho nápady jsou daleko lepší, ale uměl jich vymyslet čím dál méně. Připadalo mu, že už ho ani nenapadají správná slova. A čtenářů začalo ubývat…

Jednou večer Jan seděl nad čistým listem papíru. Příběh psát začal, ale ne a ne se hnout z místa. Byl tak zoufalý, že přemýšlel o tom, že se upíše peklu. Ale protože se bál, honem na tu myšlenku zapomněl. Začal si nahlas stýskat. Říkal, jak moc si přeje, aby měl někoho, kdo mu příběh pomůže dokončit. Nebo ještě lépe, aby ho napadlo napsat tak strašidelný příběh, že se ho lidé budou bát i číst. Stal by se tak nejlepším spisovatelem tajemných příběhů na světě. Pořád to opakoval dokola, představoval si tu slávu, už to před sebou úplně viděl! A začal mít dojem, že to není sen, ale skutečnost.

V tu chvíli se mu rozbušilo srdce a vzadu na krku se mu zježily chloupky. V místnosti se citelně ochladilo a v hlavě se mu začal skládat příběh. Přestal vnímat čas, pomalu ani nedýchal. A začal psát. Psal stále rychleji a rychleji. Už se začal toho, co píše, sám bát, jenomže ruka dál psala, jako by mu ji někdo vedl. Už ji měl celou zkroucenou, jak v ní pevně držel brk, a ani sám nevnímal, že ho namáčí v inkoustu. V hrůzné křeči příběh dopsal. A v tu chvíli se mu zastavilo srdce a on mrtvý padl hlavou na stůl.

Pomalu, pomaličku z papíru mizela písmena a začala z něho stoupat mlha. Když zmizelo poslední písmeno, objevila se v místnosti žena. Byla oblečena do bílého roucha. Pomalu obešla stůl, podívala se na mladíka a na jejím alabastrově bílém obličeji se mihl podivný úsměv. Ještě chvíli ho pozorovala a pak se rozplynula do mlhy stejně tak záhadně, jako se objevila. Neexistoval pro ni prostor, čas ani hranice. Dodnes se určitě může objevit v knihovnách a možná i u vás doma. Živí se totiž strachem.

Když do pokoje ráno vstoupila hospodyně, krve by se v ní nedořezal. Na stole dohořívala svíčka, Jan ležel tváří v inkoustu rozlitém z kalamáře a vlasy měl úplně bílé. Brk ležel na zemi, jak mu vypadl z ruky.

A na stole ležel bílý netknutý list papíru.

Třeba se vám už někdy stalo, že při čtení napínavé knihy zjistíte, že tam chybí kousek textu. Možná to nebude zrovna chyba tiskárny.