Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Byl jsem ještě malý kluk, když jsem od někoho slyšel vyprávět ten tajemný příběh o podivné bytosti skrývající se v lesích a skalách na Rájecku. Když mě děda tenkrát tajně brával s sebou na chvíli do hospody, hltal jsem každé slovo a poslouchal, co si lidé po večerech vyprávějí. A všemu jsem věřil. Ach, jak já se tehdy bál toho Močálníka, jak mu lidé přezdívali, a za nic na světě by mě nikdo po setmění nedostal k onomu starému rašeliništi hluboko v lesích, kde prý přebýval a strašil pocestné.

Uplynul však nějaký čas, vlastně dlouhý, řekl bych, a ze mě se stal muž, zkrátka dospělák. A na tyhle příběhy už jsem přece dávno nevěřil. Také lidé už se tak často nescházeli v hospodách, aby si vyprávěli strašidelné historky. Pořád jsem ale jezdil do milovaného Rájce za svou babičkou, která nakonec zůstala v chaloupce sama. Ale vlastně úplně tak sama nebyla, měla svého Uličníka, Zlobivku, Smetáka apod., jak mu často láskyplně spílala. Často na něho hubovala a rozčilovala se, co zase provedl, ale přitom to byl její věrný a milovaný psí společník Hubík, teda Hubert, abych byl přesný. Bez něho by určitě nebyl její život tak radostný. A také to byla památka na milovaného zesnulého muže. Jednou na něj totiž děda narazil, když se vracel z hospody v Tisé. Bylo to prakticky ještě skoro štěně, chlupaté, roztomilé a rozpustilé. Děda obcházel místní, ale nikdo nevěděl, komu by pes mohl patřit. Hospodský mu nakonec doporučil, ať si toho vořecha nechá, že ho stejně nikdo hledat nebude. Děda ho tedy k velkému překvapení babičky, která už přece na stará kolena žádné to psisko nechtěla, přivedl domů s ujištěním, že se dříve či později přihlásí majitel. Ale nepřihlásil. A i když by to babička zřejmě dodnes nepřiznala, byla nakonec šťastná, že štěně s dědou adoptovali.

Hubík byl už o mnoho let starší, než když ho tehdy děda našel, ovšem tulák se v něm stále nezapřel. Miloval procházky a běhání po lese a nejednou babičce ze zahrádky utekl a ta ho pak často marně hledala a volala, až se nakonec vrátil sám. A dostal vyhubováno. Babička se na něho ale nedokázala zlobit dlouho, když měl ten roztomilý kukuč a začal se jí lísat k nohám.

„Tak zase mi ten syčák utekl!“ vítala mě rozčileně babička, když jsem za ní jednoho letního večera přijel s nákupem a pozdravy od mých rodičů. „Já ho přetrhnu, až přijde,“ cedila skrze zuby, když se šourala otevřít mi branku. „Ale babi, však on se zase brzy vrátí,“ uklidňoval jsem ji. „Jako bys ho neznala.“

„Pořád mě jen zlobí…“ posteskla si. „A pojď honem, právě jsem vyndala štrůdl z trouby, ještě je teplý.“ Ach, ten babiččin štrůdl, jak já ho miloval. To se ví, že jsem se nenechal pobízet dvakrát. Tak jsme seděli na zahrádce, popíjeli mátový čaj a povídali o všem možném. U babičky jsem se cítil vždycky jako v takovém malém ráji, kde se zastavil čas. Ale přesto ty hodiny neúprosně utíkaly a Hubík nikde. Již padl soumrak. Babička se nervózně podívala směrem k lesu a ke skalám. „Ještě není doma…“ pronesla tiše a já z jejího hlasu vycítil obavy. „Babi, víš co, já se po něm půjdu podívat. Třeba budu mít štěstí,“ řekl jsem vesele. „Teď?“ vytřeštila oči. „Vždyť už je skoro tma… a v lese bude ještě větší…“ Přikryla si dlaněmi tvář. „To není úplně dobrý nápad. Abys neuklouzl a nespadl ze skály a…“

„Babi,“ přerušil jsem ji a chytil do dlaní její teplé vrásčité ruce, „nemusíš mít strach, přece jsem tu vyrůstal a znám to tu.“ Usmál jsem se na ni a pohlédl do moudrých starostlivých očí. „Podívej, dokonce už vychází měsíc.“

Babička nakonec svolila. Vzal jsem si s sebou baterku a pro jistotu i bundu, přestože bylo ještě příjemně teplo. Vydal jsem se po silnici k lesu a pak lesní pěšinou pomalu stoupal vzhůru ke skalám. Les tajemně šuměl, jak si vítr pohrával v korunách stromů. Sem tam jsem zaslechl nečekaný praskot větviček či výkřik nočního ptáka. Občas jsem na Huberta zavolal. Neobjevil se, pokračoval jsem proto dál v cestě. Již jsem byl nahoře nad skalami. Baterku jsem schoval. Měsíc ozařoval pěšinu svým stříbrným světlem a oči již přivykly tmě. Nakonec jsem se rozhodl jít k lesnímu křížku. Děda tam s Hubertem často chodíval a i mně se nejednou stalo, že mě tam při procházce zavedl, když mě neposlechl a směr procházky si určil sám. V lese pojednou zavládlo tíživé ticho a měsíc se skryl za mraky. Cestu jsem znal nazpaměť, ale teď jsem to tu nějak nepoznával. Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem v té tmě někde špatně neodbočil. Tak jsem se otáčel a rozhlížel, až jsem zakopl o mohutný kořen. „Sakra,“ zaklel jsem a zdvihl se zpět na nohy. Z nitra lesa jako bych zaslechl tichounký smích. Pomyslel jsem si, že to byl asi nějaký pták, přesto se však ve mně začal vzmáhat určitý neklid.

Ušel jsem pár desítek metrů, a protože les byl stále tak podivně tichý a má představivost začínala pracovat na plné obrátky, řekl jsem si, že si zase radši posvítím baterkou. Jak nemilé bylo mé překvapení, když jsem ji v žádné kapse nenašel. Zřejmě jsem ji musel vytratit při pádu. Vrátil jsem se zpět, ale baterku jsem nenašel, možná jsem ani nebyl na tom správném místě. „Ale ano, to je ten kořen,“ svitlo mi. Hledal jsem a hledal, ale nikde nic. Možná zapadla někam dál mimo cestu. Vydal jsem se tedy do hloubi lesa. A zase ten tichounký smích. Promnul jsem si obličej. To se mi určitě jen zdá. Udělal jsem další krok, ale najednou nebyl povrch pod mýma nohama pevný. Měkce se pode mnou zhoupl, až mě zamrazilo. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Najednou jsem před sebou uviděl kužel světla. Vypadalo to, jako by někdo našel mou baterku. „Hej, tady,“ křikl jsem. „Ztratil jsem ji.“ Blížil jsem se ke světlu plný naděje, že mou baterku našel nějaký opozdilý pocestný. Avšak čím víc jsem se blížil, tím víc jsem zpomaloval. Kolem světla se natahovaly dlouhé stíny a záře se začala pohupovat ve vzduchu a vznášet se výš. Vytřeštěně jsem na ten výjev zíral a snažil se zaostřit. Měsíc vyšel zpoza mraků a přede mnou se objevil vysoký vyzáblý stín. V tu chvíli jsem si s leknutím uvědomil, že jsem po kotníky v bahně. Nohy jsem měl jako uvězněné a stín se blížil. Ztuhla mi všechna krev v žilách. Najednou jsem za svými zády uslyšel známý zvuk. Štěkot. Celý funící se ke mně přihnal Hubík a štěkal a štěkal. Šťastně jsem se k němu sklonil a pronesl úlevně: „Hubíku, ty zlobidlo, kdes to byl?“ Když jsem se napřímil a rozhlédl se, po světle a tajemné temné postavě už nikde nebylo ani stopy. Hubert mě pak, ještě trochu zmateného, s přehledem dovedl domů. Babička byla celá šťastná, jen se mě pořád ptala, zda mi není špatně, že jsem bílý jako stěna. V útulné chaloupce se mi postupně vrátila krev do tváří, přesto jsem tu noc spal dost neklidně.

Brzy ráno jsem vyrazil do lesa a babičce oznámil, že jdu hledat ztracenou baterku. Snažil jsem se rozpomenout a jít ve svých včerejších stopách. A pak, jako by mi někdo sejmul šátek z očí, došel jsem až ke starému rašeliništi. Jak to, že mi to nedošlo už včera? Proto byla půda pod mýma nohama tak měkká. Našel jsem dokonce i hluboké otisky svých bot. Nedaleko na stromě se ve větru houpala má ztracená baterka. Přísahám, že když jsem ji sundával z větvičky, zaslechl jsem od skal zase ten tichounký smích.