Rodiče Michal a David Vaníčkovi jsou nejen na sociálních sítích známí jako Dva tátové. Věnují se mnoha aktivitám. Vydávají knížky, hodně cestují a jak vidno z jejich Instagramu, rozhodně se v životě nenudí. Pozvání k rozhovoru o knížkách přijal Michal Vaníček.

VŠ: Máte jako rodina nějakou společnou oblíbenou knihu?

MV: Myslím, že se to u nás doma hodně mění podle nálady, ročního období a věku holek. Aktuálně nejoblíbenější knížka našich dětí je Nezbedové ze školky od Terezy Pňovské, což jsou příběhy dětí z jedné smyšlené školky, kdy žáci řeší s rodiči různé své rozmary. Jednou z mých nejoblíbenějších knih je Stela a 16 huskyů od Terezy Pařízkové, což je příběh s tematikou závodů psích spřežení na Aljašce. Jsou tam krásné ilustrace a jednotlivé kapitoly jsou tak akorát dlouhé, aby se daly přečíst před spaním celé.

VŠ: Vybavíte si knížku, která se vám zapsala do srdce?

MV: Já jsem vyrostl na příbězích Harryho Pottera. Můj věk většinou odpovídal věku Harryho, jak autorka knihy postupně dopisovala. Dokonce jsem se na střední škole zlepšil v angličtině tak, abych mohl šestý a sedmý díl přečíst v originále a nemusel čekat půl roku na český překlad. A když vyšel poslední díl, stál jsem poctivě v jednu hodinu ráno na Václavském náměstí v Praze frontu a čekal, až si ho budu moct koupit. Pro mě je to takový klenot dětství. Chci udělat maximum pro to, aby dcery neviděly filmy dřív, než si přečtou knihy.

VŠ: Jaké dětské knížky mají rády vaše dcerky?

MV: Kromě Nezbedů ze školky mají holky rády pohádky, které znají z televize, Ledové království a podobně. Ale přečetli jsme společně už hodně knih, líbil se jim Ferda Mravenec, Maxipes Fík nebo Pohádky z pařezové chaloupky. Mají napůl americké občanství, takže se je snažíme vést i k anglickým knihám, máme rádi autora Erica Carla.

VŠ: Čtete raději z papíru nebo z displeje?

MV: David občas na cestách využije aplikace Readmio, ale pro mě to není. Máme doma hodně knih a byla by škoda je nečíst, takže i na dovolené vozíme s sebou rozečtené knihy, případně si přímo na dovolené novou knihu koupíme. Platíme si také každý měsíc členství v klubu Flowers and Dinosaurs, kde kurátorky vybírají vždy 2-3 knihy měsíčně podle věku dětí, většinou je jedna z nich anglická. Díky této službě jsme narazili na spoustu zajímavých publikací. Aktuálně mě nadchla Mapy mých pocitů, protože nám umožňuje bavit se o tom, jak se kdo z nás v jaké situaci cítí, co je nám příjemné a co naopak ne. Je to krásná kniha, která navíc podpoří emocionální rozvoj dětí, ale i nás dospělých.

VŠ: Plánujete vydat další publikaci? A o čem bude?

MV: Další knihy určitě plánujeme, ale snažíme se nápady nechávat jako překvapení pro naše sledující. Takže neprozradím a uvidíme, jestli se nám vše podaří zrealizovat a také kdy.

VŠ: Máte průkazku do knihovny:)?

MV: Máme hned několik průkazek. Jedna z nich je do naší místní knihovny v Brandýse nad Labem, další je do pražských knihoven, kdy každá z dcer má svoji vlastní a půjčují si na ni knihy. Už se nám ale stala taková menší ostuda, šli jsme vracet knihy a při prohlížení narazil knihovník na tužkou počmáranou úvodní stranu. Chtěl jsem začít vysvětlovat, že to určitě není po nás, ale když jsem se podíval na provinilý výraz jedné z dcer, bylo mi to jasné. Knihu jsme vzali domů, vygumovali a vrátili v původním stavu a vše si vysvětlili. Do knihoven jsme s našima holkama chodili už od jejich druhých narozenin, mohly si tam prohlížet knížky, malovat, tiskat. Vzpomínám si, že asi před rokem se jedna z dcer ptala, co se stalo s dinosaury, jak to, že už tu nejsou. Tak jsme společně vyrazili do knihovny, požádali paní knihovnici o pomoc a našli jsme asi dvě knihy, ze kterých jsme všechno důležité vyčetli.

Michalovi děkuji za rozhovor a za inspiraci pro naše čtenáře. Přeji ať se vše daří.

Václav Školoud, oddělení doplňování a zpracování fondu