Povídka z literární soutěže „Bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje“, jejímž tématem byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Nejlepší povídky jsou otištěny v nové knihovní publikaci Bájná knihovna. Soutěžní povídka Hany Bednářové bohužel přesně nesplnila zadání (není regionálně identifikovatelná, neodehrává se v Ústeckém kraji), přesto se porotě velmi líbila a proto ji zveřejňujeme na našem blogu. Ostatní soutěžní povídky budou následovat.

Rudolf hltal zejména fantasy a sci-fi, s blížícími se přijímačkami na gymnázium byl ale nucen přijít na chuť i klasice jiných žánrů. Dnes si z knihovny odhodlaně přinesl několik výživných kousků, nad nimiž se teď skláněl a vybíral, do kterého se zakousne nejdříve.

Mezi svazky v ohmataných fóliích ho hned zaujala pořádně tlustá, v kůži vázaná bichle, kterou musel do košíku přidat omylem. To se tedy pronese, až ji půjde vracet.

Vtom si všiml, že je kniha jaksi mokrá, a dokonce z ní vytéká průzračná lepkavá tekutina. Žádný nápis ani ilustrace mu neprozradily, o jaký svazek jde. Nedůvěřivě se naklonil nad masivní vazbu a opatrně prstem nadzdvihl nečekaně těžkou přední desku.

Ta proklatá zvědavost!

Kniha ho spolkla. Pozřela jej, schlamstla, sprostě ho sežrala. Na stole, kde z obálek směle hleděli literární hrdinové do prázdného pokoje, nezbyl po Rudolfovi ani mastný flek. Ozvalo se jen nechutné mlasknutí, které ale neměl kdo zaslechnout – to kniha vsrkla Rudolfovy ponožky.

Svištěl temně rudou rourou a po pár vteřinách ho to vyplivlo na jakousi trampolínu. Nejistě se postavil a nohama začvachtal v čemsi teplém a slizkém. Stál až po kotníky v knižních slinách, které ještě před chvílí vytékaly ze záhadného svazku, v jehož útrobách se teď nejspíš nacházel.

Rudolf se konečně rozhlédl: široko daleko se táhla mírně zvlněná růžovo-rudo-fialová blána, na které balancoval. On sám se pohupoval v louži chladnoucích slin. Temný otvor roury, z níž právě vypadl, byl jediným orientačním bodem v obrovské bílo-šedo-žluté kupoli, která vydávala měkké světlo bez viditelného zdroje.

„To teda pěkně děkuju,“ zahučel otrávený hlas. Rudolf by přísahal, že ještě před chvílí před ním nikdo nestál, teď na něj ale hleděl bledý hubený mladík, který vypadal jako frontman amatérské punkové kapely.

„Eee… Dobrý den?“ zaváhal Rudolf.

„Dobrej. Tyhle děcka, co si přečtou maximálně heslo na Wikipedii… No nic. Tak to vezmeme svižně: Všezvěd Všudybud, dle představ čtenáře, Mámení má kliku, že je zrovna na dovolené v Hobitíně, jinak by tady se mnou stál hipík v háčkovaným kulichu. Knižaludek si tě vybral mezi nenasytnými čtenáři jako potravu na první kvartál, támhle si stoupni, za chvilku si tě rozeberou,“ znuděně kývl kamsi za sebe.

Rudolf stál jako vrostlý do pružné blány. Zvedl zrak k místu, kam jej směroval Všezvěd. A skutečně: z povrchu, kde před chvílí nebylo vůbec nic, vyrostl mramorový oltář, pokud mohl odhadovat funkci vysoké kamenné desky. Vůbec se mu to nelíbilo. Vykročil z louže, kde ho začínala zábst chodidla, na sušší místo.

„Cože? Jak jako rozebrat? Kde to jsme?“ ptal se o překot.

„Ty máš otázek! Vždyť ti to říkám, Knižaludek, žrout nestřídmých, si tě za chvíli naporcuje.“ Všezvěd si prohlížel nehty a Rudolf ho očividně moc nezajímal. Chlapcovo neblahé tušení začalo nabývat konkrétních obrysů, ještě než dozněla Všezvědova neurčitá odpověď.

Vzduch se zavlnil a u oltáře se nahustila nažloutlá mlha, z níž vzápětí vystoupil poněkud vypelichaný kůň stejné barvy. Za uzdu jej vedl muž oblečený jako mušketýr. Rudolfovi došlo, že to nebude jen tak nějaký chlapík v převleku, ale že k němu kráčí opravdový d’Artagnan, kterého následovaly další tři podobně oděné postavy s koňmi. A další muž rovnou na koni přijížděl. Vysokého

a hubeného staršího rytíře doprovázel podsaditý chlapík a Rudolf v nich poznal ztělesněnou ilustraci knihy, jež ležela u něj v pokoji na stole kdovíjak daleko. Za dvojicí se s plácáním valil celý zástup obrovských černých mloků.

Rudolf začal panikařit. Postavy mlčely, začaly jej obestupovat a tlačit k oltáři a upřeně jej pozorovaly. Oči se jim – ano, jinak se to vyložit nedalo – hladově leskly. Rudolfovi nad hlavou zašustila křídla. Bylo mu jasné, že si přiletěl klovnout i havran Edgara Allana Poea. Jakmile na to pomyslel, v čele oltáře vyrostla rovněž mramorová busta antické bohyně.

Aha, takhle to funguje! Rudolf překonával šok a mozek mu pomalu zase začínal fungovat. Cokoli z literatury si tady představí, ukáže se jako skutečné. Velmi nebezpečně skutečné.

„Na to, žes z klasiky četl leda tak Robinsona, ti to docela pálí,“ podotkl celkem uznale opodál stojící punkový Všezvěd, kterému neunikl Rudolfův záblesk pochopení. „Ale nemysli si, že ti to v Knižaludku nějak pomůže. Hele, už to tu začíná mít šťávu,“ nehezky se zachechtal.

Rudolf se vyplašeně rozhlédl a tentokrát na horizontu nekonečné blány nespatřil linii obzoru, ale monstrózní vlnu dosahující až k hranicím kupole. Zaslechl vzdálený hukot a domyslel si, že se k němu blíží záplava knižaludečních kyselin. Sancho Panza vytáhl ze sedlové brašny unaveně vyhlížejícího koně vidličku a mlsně se olíznul.

„Doteď ses knížkami prokousával ty, teď si přežvýkáme pro Knižaludek my tebe,“ konstatoval suše Všezvěd, co už Rudolf stačil odhalit.

Přece se tu nenechá natrávit nějakým Knižaludkem! Musí něco vymyslet. Jak se obvykle někdo dostane z trávicího orgánu? Má si nějak prorazit cestu ven? Raději si zakázal myslet na verneovky, aby ho nějaký vynález zkázy nerozpáral i s Knižaludkem.

I taková myšlenka ovšem stačila k tomu, aby se kupole okamžitě zaplnila horkovzdušnými balony a vzducholoděmi. V blížící se stěně přílivové vlny zahlédl obří ponorku. Bude muset přemýšlet ještě rychleji a přímočařeji. Úzkostí mu po celém těle vyrazil ledový pot a útroby se mu sevřely… To je ono! Musí Knižaludek obrátit naruby!

Od nápadu k provedení měl improvizačně schopný Rudolf už jen krůček. Snad by mohlo zabrat tohle: „Hele, Knižaludku! Dobře mě poslouchej!“ zakřičel Rudolf, aby přehlušil hukot kyselinové vlny, netrpělivé podupávání a frkání všech koní, capkání mločích tlapek a vrnění verneovských přístrojů, které jim brázdily prostor nad hlavami. Všeobecný mumraj poněkud polevil, jak se celý ten zvláštní svět soustředil na Rudolfova slova.

„V páté třídě jsem v půjčené knížce ohnul roh!“ zkusil první výmysl. A skutečně – zabralo to! Blána Knižaludku se mírně zachvěla a literární postavy, zvířata a stroje ustaly v pohybu a otočily se přímo na Rudolfa. Všezvěd ještě víc zblednul.

Rudolf hned navázal: „Loni jsem fixou vybarvil černobílou ilustraci a sestře do Dětí z Bullerbynu přikreslil dinosaury!“ Knižaludek se otřásl, všichni přítomní tvorové na nestabilní bláně popadali, stroje zakolísaly a havran se vyplašeně rozkrákal.

„Před týdnem jsem si založil Pána prstenů rohlíkem se šunkou a zapomněl ho tam!“ vytasil Rudolf nejvyšší kartu. To už Knižaludek nevydržel. Roura, v níž Rudolf své dobrodružství v Knižaludku započal, jej mocným tahem nasála zpátky, právě ve chvíli, kdy se olbřímí chlorovodíkové tsunami i s ponorkou převalilo přes Všezvěda, d’Artagnana, Athose, Porthose, Aramise, Dona Quijota de la Mancha, Sancha Panzu, pět koní, čtyřicet dva mloků, dvě vzducholodě, tři horkovzdušné balóny a jednoho třepotajícího se havrana v ohromném vzedmutí knižaludeční blány.

Rudolf těžce dopadl na koberec ve svém pokoji, celý obalený knižními slinami. Knižaludek s říhnutím zaklapl své lačné desky a otřásl se odporem. Teď si bude muset vybrat jiného čtenáře! Ještě

chvíli nadskakoval na stole mezi nehybnými klasickými tituly, pak vypláznul obzvlášť dlouhý zažloutlý list, poskládal jej sám kolem sebe a spolknul se.