Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Možná, že příběh o muži, kterému se říká Erben, dobře znáte. Možná jste dokonce již venku toho mužíka potkali. Chodí totiž stále mezi námi, maskovaný, takže vypadá jako každý obyčejný člověk. Pan Erben není na první pohled nijak nápadný. Má šedé vousy a vlasy, rád nosí staré tmavé oblečení. Do obličeje mu obvykle neuvidíte, je zahalený kloboukem, čepicí, jakéhokoliv pohledu se straní. Říkáte si, jak může být takový starý dědek strašidlem? Povídá se, že je čarodějem.

Jeho domovem byla po staletí malá chaloupka na vrcholu kopce. Tak vysoko, že měl výhled na celé město a všechny lidi v něm. Pan Erben byl však samotář, a tak ho od jeho chátrající chaloupky dělil hustý les. Každý odvážlivec, který by chtěl jeho skromný příbytek navštívit, by musel lézt dlouho po hrbolatém sypkém povrchu kopce a potřeboval by tak velkou dávku síly a samozřejmě odvahy, že by to nejspíše v polovině vzdal. Přitom ale o chaloupce věděl málokdo a nikdo netušil, že ji obývá starý čaroděj. Kromě chaloupky nebylo na kopci nic pozoruhodného. A pokud by se přece jen našel někdo tak odvážný a smělý, že by podstoupil ta strašlivá muka v podobě náročné fyzické aktivity, byl tu onen les, nijak hustý, nijak dlouhý, ale kořeny prorostlý a větvemi do očí štípající, který většinu případných návštěvníků hravě odradil.

Pan Erben nebyl jen tak nějaký čaroděj, přestože byl již nějakou dobu v důchodu. Protože byl jediným čarodějem v okolí, nebo se alespoň o jiném nevědělo, musel se o své milované město náležitě starat. Byl přece nejlepším ústeckým čarodějem! Jeho práce sestávala z několika úkolů, některých velmi důležitých, ale i jiných, které vykonával spíše pro svou potěchu. Ve dne, kdy ven nechodil rád, spíše jen pokud musel (rád sám tvrdil, že má na slunce a dobrou náladu trochu alergii), obvykle procházel okolí, kolem lidí a všelijakých jiných bytostí, a poslouchal jejich strasti, trápení a vše si pečlivě zapisoval do svého sešitku. Poté vybral jednoho z těchto chudáků a toho nasměroval ke správnému cíli. Nemyslete si ale, že to byl hodný čaroděj, také rád tropil kdovíjakou neplechu. Rád lidem kradl boty, čepice i jiné části oděvu a poté je náhodně schovával po celém Ústí. Rád shazoval troleje trolejbusům a radoval se z neštěstí chvátajících lidí.

Krom těchto a dalších naschválů však odváděl velmi ušlechtilou práci. Staral se například o další podstrašidýlka, jež s ním v Ústí pracovala. Jedním z nich byl Točifuk, malý, na první pohled jen vánek připomínající poryv větru, který se usídlil na dobětické točně. Jeho prací bylo otáčení trolejbusů a autobusů do správného směru, bez jeho pomoci by se totiž točily stále dokola, ne a ne najít správný směr. Točifuk byl však velmi roztržitý, rád svým větrem posouval listí a drobné kamínky a sledoval, kam až doletí. To pak dočista zapomněl na svou práci a nechal trolejbusy jezdit stále dokola. Proto na něj pan Erben často dohlížel, naštěstí to od chaloupky neměl daleko a z vršku na točnu dohlédl.

To, jak přišel pan Erben ke svému jménu, dokládá starý příběh. Jeho život v chatce v Ústí nebyl nijak dobrodružný, byl poměrně rutinní a mnoha lidem by se mohl zdát nudný. Čaroděj neměl potřebu chodit ven příliš často, nejraději se stočil do klubíčka na staré zašívané dece, vyrobené z látky oblečení, které nacházel po městě, a podřimoval klidně celý den a celou noc. Jednoho dne se však musel ze své chaty vzdálit. Nebyl to žádný problém, z města odešel již několikrát. Vždy den předem napáchal trochu více škody, pohrozil všem svým strašidelným kolegům, sbalil kyselé okurky (ty měl tuze rád) a vycestoval. Tentokrát byl však hluboko v jeho žaludku podivný těžký pocit, který ho táhl, jako by byl kamenem. Pan Erben tento pocit připisoval starému chlebu, který zhltl k večeři, ale stejně v něm byla malinká myšlenka, tam, v koutku jeho hlavy, která volala, že až se vrátí, ne vše bude v pořádku.

A tak se také stalo. Když se pan Erben o několik dní později vrátil, našel na svém paloučku v lese sutiny své chaloupky a hromadu dělníků. Byl vzteky bez sebe. Ne, zuřil. Přímo soptil. Cítil, jak se mu vztek hromadí v těle a každou vteřinou dochází místo a hrozí jeho exploze. Přál si je všechny začarovat. Proklít. Ale věděl, že nemůže. Bylo jich mnoho a o jeho kletbě by se rozšířily zvěsti. Padl na něj smutek. Ze všeho vzteku se vytvořil splín tak těžký, že pan Erben klesl na kolena. Smutnil, schovaný v lese, při pohledu na dělníky stavící obludnou stavbu místo jeho překrásné chaloupky. A s každičkou chvilkou, kterou smutnil, Ústí zaplavovala mlha. Byla hustá, nepropustná a zalila všechny domy, všechny lidi, vše. Ale i přes ten největší smutek až k němu, na malý palouček, nikdy mlha nedolehla. Po několika měsících byla místo chaloupky postavena rozhledna, jež byla pojmenována Erbenova. Pan Erben se k ní již nikdy nepřiblížil a přesídlil jinam. Od té doby už tam čaroděje nikdo nikdy neviděl. Přesto se ale zvěsti o mužíkovi, kterému se podle vyhlídky říkává právě pan Erben, šíří v Ústí dál. A můžete si všimnout mnoha stop, které po sobě nechává. Třeba tuhou nepropustnou mlhu, jež však nikdy nedosáhne k vyhlídce. Nebo to, že se trolejbusy na točně stále otáčí. Možná, že pokud budete pozorní, pana Erbena sami uvidíte. Až příště potkáte starce, tiše naštvaného na celý svět, nezapomeňte, že je to možná právě náš čaroděj.