Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Pan Vrčivý byl člověk velmi hodný a veselý. Každý, kdo ho znal, si ho vybavoval jako milého a důstojného starého pána, který měl vzhledem ke své dobré povaze poněkud bizarní příjmení. Bydlel v malém domku se střechou s červenými taškami a s komínem, z něhož neustále stoupal dým. Avšak existovaly věci (světe, div se), které pana Vrčivého dokázaly rozpálit do běla. Pan Vrčivý si velice vážil času a bylo mu do breku, když viděl svá dvě vnoučata touto drahocennou věcí plýtvat na něco takového, jako byla elektronika. Často proto mezi ním a jeho potomky byla cítit jistá nevraživost, neb pro pana Vrčivého nebyla slova „teď si volám s kamarádem, hraji hry, poslouchám písničky“ odpovědí na otázku, zdali na tom alespoň tvoří něco kloudného.

A tak se jednoho dne stalo, že pohár trpělivosti dobrého pana Vrčivého přetekl. Když se dozvěděl, že jeho vnoučata hrají na tabletech nějakou stupidní hru, která spočívá v tom, že mají zabít všechna strašidla na starém hradě, namísto toho, aby si četla knížku, velice se rozzuřil. V tomto rozdrážděném stavu oběma ratolestem tablety z rukou vyrval a za hlasitého řevu oba prohodil otevřeným oknem dolů na ulici, přičemž s nimi málem zabil paní Novákovou, která se zrovna procházela po okolí. Potom se obrátil zpět ke dvěma úžasem oněmělým tvářím a prohlásil: „My jsme takové blbosti neměli, a tak jsme nemohli ztrácet čas takovými pitomostmi, jako jsou videohry. My jsme to, co vy děláte prostřednictvím tohohle, zažívali doopravdy! A proč? Protože jsme věčně doma neseděli na zadnici a nekazili si oči koukáním do tohohle!“ křičel starý pán. „To určitě, dědo, chtěl bych vidět, jak ses jako mladej pral se strašidlem,“ vykřikl ublíženě mladík. „Chtěl bys?!“ rozkřikl se starý pán, ale vzápětí se uklidnil a posadil se do křesla. „Tak si udělejte pohodlí, smradi, povím vám o tom.“ „Dědečku, nevrdlouži, přece nám nechceš namlouvat, že jsi potkal strašidlo a že ses s ním popral,“ oponovala mu vnučka. „Já sice ne, ale můj dědeček ano. Vyprávěl mi kdysi o tom, jak se i s kamarády vydal počíhat na střekovské strašidlo. To mně mohlo být asi jako vám, když mně to povídal.“ Když pan Vrčivý uzřel dva páry dychtivě koukajících očí, jal se vyprávět.

„Tenkrát, to už bude pěknejch pár let, se zde začaly dít velice zvláštní věci. Přibývalo lidí, kteří tvrdili, že viděli na hradbách hradu Střekova podivné bílé stvoření. Dole v hostinci lidé celé týdny diskutovali, co by to mohlo být, ale každý se bál jít to zjišťovat. Nakonec se ujaly dva názory. Prvním z nich byl ten, že se jedná o ducha starého hradního pána, jehož duše se vrátila lidi strašit, protože po jeho smrti nechali hrad zpustnout. Druhým názorem bylo, že se jedná o Bílou paní, neb podobné existence se na zříceninách, jako je Střekov, objevují běžně. A tak se vesnice rozdělila na dvě strany, které se hádaly do krve, co to tam nahoře po hradě vlastně běhá.

Děda a jeho kamarádi Jonáš a Ulrych se také hádali. Jednoho večera si kvůli tomu málem dali do zubů, a tak se dohodli, že až odbije dvanáctá hodina, sejdou se spolu před hostincem. A tak taky udělali. Ve dvanáct se sešli, každý v ruce lopatu, krumpáč či vidle, a posilněni silnou dávkou rumu, vydali se na hrad. Šli k zřícenině potácivým krokem, dokud to strašidlo neuzřeli. Poskakujíc po hradbách si nějaké podivné stvoření brumlalo jakousi melodii. I vydali se blíže k němu, pevně svírajíce své zbraně. Když strašidlo zpozorovalo zástup tří hochů takto vyzbrojených, slezlo radši z hradeb a zamířilo do keřů. Ti tři se rozdělili, aby ho hledali, a dědeček ho našel, jak si to kamsi štráduje podél vysokého houští. Inu neváhal, byl statečný, a pevně tiskna lopatu, vydal se proti tomu stvoření, jež mělo přes sebe přehozené flekaté, kdysi nejspíš bílé prostěradlo. A jak se tak na něj hnal, tak ten hadr přidupl, a ještě než se stačil lopatou pořádně rozmáchnout, stál před ním pan skladatel, očividně zmatený tím, co se děje.

Dědeček i jeho kumpáni tenkrát místo pochvaly za své hrdinství sklidili pár flákanců notami a vrátili se s nepořízenou domů. Ale přece jenom, když přišli druhý den do hostince a ostatní se jich ptali, co tedy viděli, zdali to byla Bílá paní, nebo duch, měli odpověď. Kdepak duch, kdepak Bílá paní, Wagner s hadrem na hlavě.“