Vůdčí osobnost české meziválečné avantgardy, estetik a teoretik, výtvarník, sociolog architektury, umělecký kritik a překladatel.
Narodil se 13. prosince 1900 v Praze. Základní školu absolvoval se svou o tři roky mladší sestrou Hanou v soukromí rodinné vily v Neveklově. Rodiče se snažili chránit své děti před vnějším světem, nechtíc však způsobili synovu pozdější plachost. Do kolektivu se začlenil až během středoškolského studia na reálném gymnáziu v Křemencové ulici v Praze. Po maturitě pak studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1920 se stal zakládajícím členem Uměleckého svazu Devětsil (levicově orientovaný umělecký svaz, působící v letech 1920–1930, jeho členy byli Jan Werich, Jiří Voskovec, Jindřich Štýrský, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a další). Byl tvůrcem jeho uměleckého programu – poetismu a šéfredaktorem a grafikem měsíčníku Revue Devětsilu.
V letech 1929–1930 působil jako hostující docent na výtvarné škole Bauhaus ve Výmaru. Tam poznal André Bretona, Le Corbusiéra, Paula Klee a další osobnosti, které pak na jeho pozvání přijeli vystavovat a přednášet do Prahy.
V roce 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR a působil jako její mluvčí. Jako výtvarník se věnoval knižní grafice a typografii. Později tvořil obrazové básně, koláže a fotomontáže, které jsou dnes významnou součástí českého grafického designu.
Na konci třicátých let prožil osobní krizi a rozčarování. Začaly mu vadit poměry v SSSR, hlavně zasahování státní moci do kultury a stalinské procesy v Moskvě. Po roce 1948 se pak odmítl přizpůsobit tehdejší komunistické politice. Kvůli tomu mu bylo znemožněno publikovat, byl zcela izolován od kulturního života a vystaven neustálým útokům. Pracoval však dál, dokončil dva z plánovaného desetisvazkového díla Fenomenologie moderního umění (vyšly v roce 1966 pod názvem Vývojové proměny v umění) a vydával samizdatový sborník Znamení zvěrokruhu.
Celý život neúnavně propagoval nové umělecké směry – poetismus, magický realismus, konstruktivismus, surrealismus a ovlivnil tak architekturu, film, literaturu i výtvarné umění u nás. Zemřel 1. října 1951 na srdeční infarkt. Dlouhá léta se tradovalo, že spáchal sebevraždu skokem z okna, ale informace, kterou šířil francouzský básník André Breton, nebyla pravdivá.
Smutnou zajímavostí je, že krátce po tom co zemřel, si dobrovolně vzaly život i obě jeho osudové ženy. Životní družka, překladatelka Josefína Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová. Nedokázaly si další život bez něj představit.
Z díla:
Studie
Svět, který se směje (1928)
Svět, který voní (1930)
Jarmark umění (1964)
Vědecké práce
Jan Zrzavý (1923)
Nejmenší byt (1932)
Architektura pravá a levá (1934)
Štýrský a Toyen (1938)
Vývojové proměny v umění (1966)
Použité zdroje:
Čtení o Karlu Teigovi: vize, realizace, divergence 1919-1938. Vydání první. Praha: Institut pro studium literatury, 2015, 207 s.
Karel Teige. In: Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. c2020 [cit. 2020-11-24]. Dostupné z:https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Teige
MICHALOVÁ, Rea. Karel Teige: kapitán avantgardy. První vydání. Praha: Kant, 2016. 597 s.
WAGNER, Radan: Nejinformovanější Evropan, který musel být zlikvidován. In: Česká pozice. Internetový magazín deníku Lidové noviny a serveru Lidovky.cz [online]. 15. 2. 2017 [cit. 2020-11-24]. Dostupné z: https://ceskapozice.lidovky.cz/recenze/nejinformovanejsi-evropan-ktery-musel-byt-zlikvidovan.A170213_155139_pozice-recenze_lube
Publikace, které se týkají Karla Teigeho si můžete vypůjčit či prohlédnout zde.