Americký autor Ernest Hemingway dostal výzvu, aby napsal smutný příběh s pouhými šesti slovy. S touto výzvou se setkal následovně: „Na prodej: dětské boty. Nikdy nenošené.“ Tato povídka je poctou jeho příběhu a jde o fiktivní dílo.

Na prodej: dětské boty. Nikdy nenošené.

Matky pláčou nad ztracenými dětmi a symboly této ztráty. V tom případě si myslím, že nejsem matka.

Jak můžeš truchlit pro něco, co jsi nikdy neměla? Samozřejmě to není tak špatné jako u některých ostatních rodičů. Rodiče vytahují své děti z rozpadlých budov ve válce, drží své traumatizované děti, zatímco ignorují své vlastní trauma, sledují, jak jejich děti chřadnou na rakovinu. Moje bolest určitě není nic ve srovnání s tím.

Proč ale dýchání bolí? Proč všude kolem sebe cítím mlhu, která mi plní chřípí, plíce a smysly tichou, bílou nicotou, a která se nenechává probodávat mlhovými světly naděje? Proč mám pocit, že jsem se tak silně spálila na slunci, že i pohyb očí zažehne plameny na celé mé kůži?

Z očí mi nestékají žádné slzy. Nejde o to, že nechci plakat, nebo že bych se styděla plakat. Ale není nic. Jsem jen křupavá kůra kůže, dívám se na věci, které jsem dostala pro budoucnost odsouzenou k záhubě, soustředěná i nesoustředěná zároveň.

Říkají mi, že by to mohlo být horší, že je jim to líto, že se to zlepší, že jsem mladá a přijdou další. U lékaře ale řekli, že s tímto miminkem je vše v pořádku. Dokud nebylo. Takže o budoucnosti nikdo nic neví. Chtějí jen říkat hezké věci, aby se sami cítili lépe za to, že se vám snaží pomoci.

Perspektiva mění váš pohled na to, kde se nacházíte. Má se časem měnit. Ale jak moc se může změnit za tak krátkou dobu. Jednoho dne a vše o vaší minulosti, přítomnosti a budoucnosti může vypadat úplně jinak. Hůř. A lépe. Ale určitě jinak.

Přicházejí myšlenky a stravují mě. Vzpomínky, pozorování, jak vzrušení mizí jako krev stékající do kanálu, smutek nad nadějí, které se držím, zášť vůči matkám, které drží svá miminka blízko a hrají si s dětmi na hřišti, vztek na drsné matky, které křičí a plácají jejich děti nespravedlivě.

Kolik mám dobrého, je toho tolik, za co mohu být vděčná, proč se propadám do tohoto zármutku, když ostatní to mají mnohem horší? Stahuji se do svých myšlenek, alespoň ten prostor je uzavřený a nepotřebuji řešit podněty a vstupy z vnějšího světa.

Bojuji s pocity. Vím, že jsou hloupé a marné. Ale pak mě tento boj také rozčiluje, zhoršuje bolest, vyčerpává mě. Pobíhám v bouřce kolem zchátralé chalupy, strkám hrnce a pánve pod netěsnosti ve střeše, procházím se pavučinami, abych napravila další trhlinu ve zdi, zatímco voda mi stoupá kolem kotníků a navzdory mým pokusům zuří vítr. Zavřu okna a dveře před bouří.

Jsem unavená. Tak hodně unavená.

Lehnu si a stočím se do sebe. Slyším vítr, bouchající dveře a okna, cítím, jak se mi voda a špína mísí do šatů, po těle se mi rozlévá drsný chlad podlahy. Představuji si malé dětské botičky, jaksi symboličtější než láhve, přikrývky a knížky, které se také začaly hromadit. A mohutný poryv větru otevírá přední a zadní dveře chaty, čeří vodu na podlaze a řeže mě do zad.

Boty s drobnými tkaničkami, dokonalou neošoupanou podrážkou, hebkou a pevnou tkaninou připravenou chránit a podporovat, když se maličký dívá do světa. Navždy prázdné. Nikdy žádný škrábanec na podrážkách. Na špičkách nikdy žádná špína nebo rozlité mléko.

A jak vítr prochází otevřenými předními a zadními dveřmi, kolem mě zuří bouře, voda prosakující do mého domu začíná docházet. Za mými vlasy, kolem slabého tvaru mého těla na podlaze, takže jsem nehybný. Nebolí mě to, nevyhrožuje, že mě utopí. Nedělám nic, abych to zastavila. Nemůžu udělat nic, abych to zastavila. Jen ležím, všímám si toho, cítím, jak to plyne kolem, vím, že to odejde a já tu stále budu.

On a challenge, the American author Ernest Hemingway was challenged to write a sad story with only six words. He met this challenge with the following: „For sale: baby shoes. Never worn.“ This short story is a tribute to his story, and a work of fiction.

For sale: baby shoes. Never worn.

Mothers cry over lost children, and the symbols of this loss. In that case I suppose I am not a mother.

How can you grieve for something you never had? Of course it is not so bad as other parents. Parents pull their children out of crumbled buildings in war, hold their traumatized children as they ignore their own trauma, watch their children waste away from cancer. Surely my pain is nothing compared to that.

Yet why does breathing hurt? Why do I feel a fog all around me, filling my nostrils and lungs and senses with quiet, white nothingness, not allowing itself to be pierced by foglights of hope? Why do I feel like I got such a severe sunburn that even rolling my eyes ignites tongues of flame across all my skin?

No tears come down from my eyes. It’s not that I don’t want to cry, or that I would be ashamed to cry. But there is nothing. I am just a crispy crust of skin, looking at things I got for a doomed future, focused and unfocused at once.

They tell me it could be worse, they say they are sorry, they say it will get better, they say I am young and more will come. But they said at the doctor that everything was fine with this baby. Until it wasn’t.  So no one knows anything about the future. They just want to say nice things to feel better about themselves for trying to help you.

Perspective is changing your view based on where you are. It is meant to change over time. But how much can change in such a short amount of time. One day, and everything about your past, present, and future can look completely different. Worse. And better, all at once. But certainly different.

Thoughts come and consume me. Memories, watching the excitement fade away like blood running down the drain, sadness for the hope I let myself hold on to, resentment at the mothers who hold their babies close and play with their children on the playground, angry at the harsh mothers who shout at and slap their children unfairly.

How much good do I have, there is so much to be grateful for, why am I sinking into this grief when others have it so much worse? I retreat into my thoughts, at least that space is closed, and I don’t need to deal with stimulus and input from the outside world.

I fight the feelings. I know they are stupid and futile. But then this fighting also makes me angry, makes the pain worse, wears away at me. I am running around a ramshackle cottage in a thunderstorm, shoving pots and pans under leaks in the roof, walking through cobwebs on my way to fix another break in the wall, while the water rises around my ankles and the wind rages on despite my attempts to shut the windows and doors against the storm.

I am tired. So very tired.

I lay down and curl up into myself. I hear the wind, the slamming doors and windows, I feel the water and dirt mixing and seeping into my clothes, the rough cold of the floor spreads across my body. I picture the little baby shoes, somehow more symbolic than the bottles and blankets and books that had also begun to accumulate. And a massive gust of wind opens the front and back door of the cottage, rippling the water on the floor and cutting into my back.

The shoes, with the tiny laces, perfect unscuffed soles, soft and sturdy fabric ready to protect and support as the little one faces the world. Forever empty. Never a scratch on the soles. Never a spot of dirt or spilled milk on the toes.

And as the wind goes through the open front and back doors, the storm raging around me, the water leaking into my house starts to run out. Past my hair, around the weak shape of my body on the floor, leaving me still. It doesn’t hurt me, doesn’t threaten to drown me. I am doing nothing to stop it. I can do nothing to stop it. I just lay there, noticing it, feeling it flow past, knowing it will leave and I will still be here.