Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Čas klekání již pominul a klekánice ulehly hluboko pod mechoví v šebínském lese. K posmrtnému bloudění se začali probouzet umrlci. Ticho protnul nářek a pláč linoucí se z libochovického židovského hřbitova. V Klapém, rozprostírajícím se pod vrchem zříceniny hradu Hazmburk, doznívaly tóny trubky ponocného, který zde v dávných dobách ohlašoval jedenáctou večerní.

Zbývá mi hodina. Hodina, než se Luciin duch vytratí v temnotě Černé věže.

Několik kroků od zamčené brány postával muž. Halila ho noc, jen tvář mu ozařoval svit měsíce. Tvář mladou, a přece starou. Upřímnou, a zároveň slibující tajemství.

Srdce mu tlouklo ostošest, když konečně uslyšel Lucii, Bílou paní hazmburskou. Její nešťastné vzdechy i kvílivé tóny věčného osamění se mu zabodávaly do morku kostí.

Teplým letním vzduchem zavál pach krve vytékající z dívčina srdce, puklého žalem z nenaplněné lásky. Však Luciin otec, hradní pán Mikuláš Zajíc, svolil, že si může vzít milého Věslava jen pod podmínkou, že chuďas najde a přivede mu živou saň.

Muž před branou semkl víčka a nepatrně naklonil hlavu. Soustředění mu zbrázdilo čelo mělkými rýhami. Během okamžení, v kulisách pannina zvučného smutku, zaslechl ozvěnu Věslavova marného volání. Chudičký rytíř, původem z nedalekého Košťálova, tenkrát přišel pozdě – Lucie po sedmi letech čekání zemřela steskem.

Tragický příběh Bílé paní hazmburské a Věslava Košťálovského rozdrásal nočnímu návštěvníkovi duši, už když se s pověstí setkal poprvé. Už tehdy se rozhodl – nemohl to tak přece nechat. Nemohl dopustit, aby ti dva, spoutaní stejným místem skonu i vzájemnou láskou, nesměli být nikdy spolu.

A tak tu stál, v záři posvátného úplňku žehnajícího magickým silám. S bolavým srdcem ze zdejšího neštěstí se zlehka dotkl zámku. Stačil mu jediný dotek, drobný záblesk zlatavého světla a brána ho přivítala svou skřípavou náručí otevřenou dokořán.

Vkročil na nádvoří a pokračoval dále k Bílé věži. Měsíc však nenadále ukryl zbloudilý mrak a vše se ponořilo do temnoty. Muže to nevyděsilo. Jen zavřel oči a zhluboka se nadechl. Přestal vnímat svět jako člověk a napojil se na energii daleko mocnější, než si lidé dokáží představit. Tělo mu vzápětí obemkla pradávná magie hazmburských alchymistů, do tváří mu dýchly dozvuky zdejší historie. On ale hledal něco jiného. Stopy žalu dvou duší rozervaných na kusy.

Musel se soustředit. Najít je mezi dračím řevem i smíchem mužíků hlídajících podzemní poklady. Pozorně pátral ve zvucích spící přírody i probuzených legend, hledal bolest, samotu a zlomená srdce.

Když pocítil onen letmý závan rozervanců, v tomtéž okamžení se zvedl vítr. Hlasitý, naříkavý, zpívající prastarou píseň Meluzíny. Jeho síla muže udeřila do prsou, až zavrávoral. Počkal, až odezní. Pak konečně pohlédl k Bílé věži.

Srdce mu vynechalo pár úderů.

Byla tam, v celé své temné kráse. Průhledná panna s vlasy vlajícími jako smuteční závoj a v šatech barvy čerstvě napadaného sněhu se vznášela pod cimbuřím horní věže zbořeného hradu. Z hrudi jí vytékala krev, v blyštivých kapkách dopadala na udusanou zem. Z každé z nich vykvétal rudý kvítek.

„Lucie,“ vydechl tiše.

Upřela na něj uplakané zářící oči. „Vidíš mne,“ zakvílela.

„Ano.“

„Co tu chceš, neznámý? Proč rušíš mne při čekání na milého? Srdce mi puká steskem,“ zaplakala. „Hle, zři! Krev, krev, všude krev. Mé nitro pláče! Ach, drahý Věslave. Vrať se, má lásko!“

Luciin nářek byl hlubší, než si tulák dokázal představit. Měsíční světlo, chabě prostupující mračna, se zachytilo v potocích lítosti opouštějící její stříbřité oči. Proto jsem přece tady. Abych ji toho věčného utrpení zbavil jednou provždy.

„Mohu ti pomoct,“ křikl nahlas, aby jej dívka přes svůj vzlykot vůbec uslyšela.

„Jak?“ plakala dál.

„Vím, kde se tvůj Věslav nachází. Jeho duch zůstal zde, mohu ho k tobě přivést.“

Třpytivý duch mladé panny se roztřásl pod dalším přívalem pláče. Cizinec se však nedal a pokračoval: „Jakmile se dotkneš země, uchopíš mě za dlaň,“ natáhl k ní paži. „Budeme mít jen chvíli na to, abych s tvou pomocí Věslava našel. Máme čas, dokud se nevytratíš v přítmí Černé věže. Věz, že to nebude příjemné, zemřeli jste v odlišných časech. Možná ucítíš bolest, jež ti byla léta cizí. Přesto tě žádám – pomůžeš mi?“

„Mohu-li se opět shledat s mým milovaným, o pomoc mne žádat nemusíš,“ řekla Lucie a na kratičký okamžik přestala plakat. „Jen pověz mi, co učinit mám?“

„Chyť se mne a drž, dokud nepovolím.“

V momentě, kdy se panna chopila mužovy dlaně, propojila se i jejich nadpřirozená moc – jeho živá, teplá a zlatá, Luciina stříbrná a chladivá jako sama smrt.

„Zavři oči,“ zašeptal, když je ovanul studený vítr. Sám tak učinil, a jakmile ucítil, že je od zbytku světa oddělil hučivý vír, ponořil se do hlubin hazmburských dějin.

Slyšel je všechny. Duše, které na hradě ulpěly, neboť zde zemřely. Odpojené podstaty lidí, kteří se tu rozhodli ukončit život nebo se nešťastnou náhodou zřítili z hradeb. Zemřelé v důsledku zdejších katastrof, způsobených sesuvem půdy. Oběti pohanských rituálů.

Lucie zasténala bolestí, i tulákova tvář se zkřivila nečekaným přívalem muk. Jejich spojení začínalo slábnout, stejně jako sevření dlaní. Černá věž již volala svou paní k sobě.

„Jsme blízko, vydrž,“ vydechl a zesílil stisk.

Hazmburk byl ověnčený smrtí více, než předpokládal – hledat Věslava mezi všemi těmi mrtvými bylo o to těžší.

A přesto…

Lucie.

Znělo to jako šepot, téměř ho přeslechl.

„Slyším ho!“ vzkřikla Bílá paní. Magické pouto už držely jen konečky prstů. „Slyším tě, Věslave! Lásko!“

Cizinec semkl pevněji víčka a zaměřil se na tiché volání Luciina jména. Hluboký hlas plný žalu počal nabývat na síle. Když už to znělo, jako by Věslav stál vedle něj, muž zprudka otevřel oči a vyřkl kouzelnou formuli: „Věslave a Lucie. Ve jménu Luny sjednoťte své duše a najděte klid. Bok po boku, společně. Jako jeden a v jedno se spojte!“

Náhle nad kopcem zaburácel hrom a z nebe se snesl paprsek stříbřitého světla. Luna jim požehnala.

Při pohledu na zjevení světélkujícího mladíka se tulák pousmál. Pustil ledové ruce panny, jejíž nářek se změnil na vzlykot plný štěstí a úlevy, a předal je Věslavovi.

„Lásko,“ zašeptala Lucie. A pak, po dlouhých staletích strávených tesknivým čekáním, se usmála.

„Má nejdražší,“ vydechl rytíř, když svou milovanou uvítal v náručí. „Tolik jsem se tě nahledal!“

„Děkujeme,“ špitla Bílá paní, když jí zrak padl na postavu stojící opodál. Neznámý jim věnoval poslední pousmání – krajem se rozezněly kostelní hodiny, právě odbíjející půlnoc.

Pak už jen sledoval šťastně shledanou dvojici, pomalu se vytrácející v měsíčním třpytu. K jeho nemalému překvapení je obepnula křídla saně, jíž se zřejmě podařilo osvobodit spolu s Věslavovou duší.

Ve chvíli, kdy se jejich světla spojila v jedno a všichni tři se rozplynuli ve Věčném klidu, rudé kvítky obrostly téměř celé nádvoří. Už z nich ale nečpěl pach krve. Ne. Konečně voněly po znovunalezené lásce.

Když se noc stala opět jen nocí, pohlédl muž na poblikávající Lunu. „Zachránili jsme další nebohé duše, má nejdražší,“ řekl a zamířil k bráně, zatímco ho zatoulaný paprsek pohladil po tváři. „Kam se vydáme dál? V lesích u Čermné prý řádí vlkodlak. A v Levíně se potýkají s Brodkou, co vyskakuje z hrobu a dáví lidi… Kde myslíš, že nás je více potřeba?“