Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Promiňte, že vás ruším,“ řekl číšník a věnoval omluvný pohled mladému obědvajícímu páru, „byl jsem požádán, abych vás informoval o okolnostech týkajících se dnešní noci.“

„Co konkrétně máte na mysli?“ odpověděl nakrátko ostříhaný muž v červené košili, přičemž na okamžik odložil příbor na okraj talíře, aby se mohl věnovat příchozímu.

„Nejprve bych se chtěl jménem vedení hotelu omluvit za pochybení u vámi zarezervovaného termínu pobytu.“

„Tomu nerozumím, to jako že nemáte volná místa? Když jsem volal, bylo mi sděleno, že s kapacitou nebude problém.“

Číšník se nervózně přehoupl z nohy na nohu, pravou rukou si uhladil pěšinku a pokračoval ve vysvětlování. „To vás informovali správně, ovšem opomněli sdělit jednu takovou drobnůstku.“

„Tak už to proboha vyklopte,“ vložila se do hovoru drobounká rusovláska, kterou již evidentně přestalo číšníkovo tajnůstkaření bavit.

„Dnešní datum je svázáno s jednou historickou událostí, která má neblahý vliv na počet uskutečněných rezervací,“ vyhýbavě ze sebe vysoukal číšník.

„Tak dozvíme se teda, o co tady jde? Ráda bych si v klidu dojedla svůj Caesar salát a konečně si začala užívat zasloužený odpočinek.“

„Nemohl byste to nějak zkrátit?“ pronesl s mrknutím oka k číšníkovi muž v červené košili.

„Prostě tady straší, no!“ vypustil bez okolků číšník a bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo, že to má konečně za sebou.

„Jediný, komu tady straší, jste vy,“ odvětila se smíchem rusovláska, což neměla dělat, protože tím ke svému stolu nechtěně strhla pozornost všech přítomných.

„Já se na to můžu… Proč to vždycky musím odnést já, rok co rok je to stejné a mě už tohle poslíčkování nebaví, akorát si ze mě všichni utahují, mám já to vůbec zapotřebí?“

„Prosím vás, uklidněte se, snad jsem toho moc neřekla,“ snažila se rusovláska uklidnit číšníkův výstup, za který by se nemusel stydět žádný stand-up komik.

„Až se mi slečno omluvíte, tak o tom možná začnu uvažovat.“

„Tak tímhle jste mě, pane, vážně pobavil,“ vyprskl smíchy muž v červené košili, „už Bětku vidím, jak se vám omlouvá.“

„Omlouvám se,“ zničehonic vyhrkla rusovláska a věnovala zamračený pohled svému příteli, kterého v ten moment přešel smích a vystřídalo ho překvapení. Ostatně nebyl sám, kdo byl zaskočen.

Jako první se probral číšník. Od vedlejšího stolu si přistrčil židli, obkročmo se na ni posadil, ruce si opřel o opěrátko a jako politý živou vodou ze sebe začal chrlit informace.

„Zámeček Větruše, ve kterém jste se rozhodli dnes ubytovat, stojí na kopci, který je v jistých pramenech označován jakožto Soudný vrch. Ne nadarmo. Ani spousta místních lidí netuší, že se nedaleko odtud nachází bývalé ústecké popraviště. A tady se pomalu dostáváme k jádru pudla. Na zmíněném popravišti byly za dobu jeho existence popraveny přibližně dvě desítky osob. Tím vůbec posledním, kdo měl tu čest, nebo možná spíše smůlu, byl vůdce místních loupežníků Goultsch, kterého na začátku 18. století zatkli v nedaleké obci Strážky, následně ho převezli sem a popravili. A právě na dnešní den připadá výročí jeho popravy. Goultschovi, nebo chcete-li přízraku Soudného vrchu, se zde evidentně natolik zalíbilo, že nehodlá odejít a každý rok se údajně v noci potlouká kolem a straší.“

„To se mi nezdá,“ odpověděl starší proplešatělý muž, který zaslechl číšníkův výklad, když procházel okolo, „pokud by to byla pravda, musel by hotel být uzavřen.“

„Býval,“ začal s vysvětlováním číšník, „ale nové zastupitelstvo se rozhodlo provoz neomezovat.“

„Stejně mi to celé přijde divné,“ zareagoval starší muž na vysvětlení a šel zkrotit své dva kolegy, kteří se zrovna o něčem hádali na baru.

„A ten loupežník někoho zabil? Nebo proč ho popravili?“ zeptala se Bětka.

„To si nemyslím. Goultsch byl údajně něco jako místní Robin Hood, až na to, že bohatým bral a chudé nechával na pokoji, protože nebylo, co jim vzít. No a vzhledem k tomu, že tehdy zde byla bohatá pouze šlechta, tak si to pochopitelně nenechala líbit a skončil tak, že ho nejprve lámali v kole a následně oběsili a vystavili pro výstrahu ostatním.“

Z výrazu Bětčiny tváře bylo patrné, že se necítí zcela komfortně. Napovídal tomu i složený příbor uprostřed nedojedeného jídla, které Bětka za normálních okolností nemá problém spořádat do posledního sousta.

„A jak vůbec poznáme, že je to on, pokud se tu v noci objeví?“ ujal se slova Bětčin partner.

„Věřte mi, že byste ho poznali i bez popisu, ale když už jsme u toho… Je to vysoký udělaný chlap, který je charakteristický svým robustním plnovousem, zlámanýma rukama a nohama. Nosí vysoké boty, rozložitý klobouk a dvouhlavňovou pistoli za pasem. Alespoň tak se to tvrdí, já jsem ho osobně nikdy neviděl. Jo a je to duch, abych nezapomněl.“

„Když říkáte, že jste se s ním nikdy nesetkal, tak není úplně pravděpodobné, že bychom ho dnes spatřili, viďte?“ zeptala se Bětka se strachem v očích.

„Těžko říct, slečno, já tu nikdy přes noc nezůstal. To mi připomíná, že má služba je dnes téměř u konce. Rád jsem si s vámi popovídal. Než se úplně rozloučím, chtěl bych vám sdělit, že klíč od pokoje si prosím vyzvedněte na recepci nejpozději do čtyř hodin. Poté stálý personál odchází. Ale nebojte, zítřejší snídaně à la švédské stoly bude na osmou hodinu nachystána. To bude ode mne vše, užijte si pobyt a někdy třeba opět na shledanou.“

S těmito slovy se číšník zvedl, vrátil židli na původní místo a pomalu odkráčel pryč.

„Chci jet jinam!“

„Ale no tak, zlato, vždyť jsme se sem tak těšili, přeci to teď neodpískáme.“

„Chci jet jinam!“ trvala si Bětka na svém, a aby své rozhodnutí ještě více zdůraznila, vstala, popadla svou kabelku a namířila si to ven z hotelové restaurace.

Její přítel jí byl co nevidět v patách. Následovala ostrá výměna názorů a zanedlouho již oba seděli v autě.

„Vidíš?“ ukázal prstem číšník svému kolegovi na auto, které kolem nich právě odjíždělo z hotelového parkoviště. „Já ti říkal, že se tu dlouho nezdrží.“

Kolega lehce pokýval hlavou, popotáhl si ze své cigarety a nechápavě se zeptal: „Proč ty to vůbec děláš?“

„Já ti nevím, asi mě to prostě baví a taky se mi líbí z tebe tahat prachy, visíš mi pěťo.“

„Nechceš místo toho večer pozvat na pár drinků?“

„Jako tady?“

„Jasně, kde jinde?“

„Hráblo ti? Dneska tady nezůstanu ani o minutu dýl. Víš, jak se to říká. Na každým šprochu, pravdy trochu.“