Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Moje sestra byla vždy zvídavá. Jakmile se někdo jenom zmínil o něčem záhadném, okamžitě se ztratila ve svém světě a snažila se o tom získat co nejvíce informací. Také projela všechna strašidelná místa v Čechách i u sousedů, o kterých se dočetla z knih nebo na internetu. Tajemno ji úplně posedlo.

Teď je to přesně třicet dní, co jsme o ní slyšeli naposledy.

Právě před měsícem se mi dveře málem rozpadly pod zběsilým boucháním. Byla to má sestra. Skoro nemohla popadnout dech a pomalu až do obličeje mi vrazila dost těžkou bichli. Řekla, že ji našla v jednom starém opuštěném domě na okraji Teplic. Jednalo se o velmi starý deník. Byl ale překvapivě zachovalý, i když některé zápisky už se nedaly přečíst. Také obsahoval několik kreseb. Ty jsem si ale nestihl prohlédnout, jelikož v něm listovala tak zbrkle a do toho mluvila páté přes deváté. Zachytil jsem něco o šedesátých letech předminulého století, Kolostůjově kašně, prasatech, zakrývání skutečností, to bylo asi tak vše. Podařilo se mi ji chytit za ruku a trochu uklidnit. Ale ne proto, že bych ji chtěl pochopit. Upřímně jsem měl už dost báchorek a povídaček. Hlavně jsem chtěl využít příležitosti, že se stavila, a dát jí dárek k narozeninám, které jsem zmeškal. Milovala plazy, tak jsem jí příznačně koupil přívěsek s želvou. Když jsem ho vyštrachal ze šuplíku a podal jí ho, jen zavrtěla hlavou, s nezájmem vzala řetízek, prohodila něco o tom, že ji vůbec neposlouchám, a zmizela ze dveří.

Cítil jsem se trochu uraženě, ale věděl jsem, že tohle k její povaze prostě patří. Když se chce honit za záhadami, prosím, její věc, aspoň má nějakého koníčka, říkal jsem si. Vždycky chtěla objevit nějaký tajemný příběh o našem rodném městě a konečně se měla čeho chytit. Teď bych se nejradši profackoval, že jsem ji nezastavil.

Rodiče už strávili na policejní stanici víc času než doma. Když se policisté vyptávali mě, o deníku jsem jim neřekl. Nějak se mi to tehdy vykouřilo z hlavy. Zmínil jsem se o tom, že mě navštívila, tak si to zapsali a od té doby se mi neozvali. Jak jsem si tak tu návštěvu opakoval, napadlo mě, že by ten deník mohl být stopou.

Rozhodl jsem se, že se sám podívám do jejího bytu, a měl jsem štěstí, že v mém zorném poli se hned objevila její knihovna, kde mezi novými, krásně seřazenými knihami odpočívala i jedna, co mezi nimi vypadala jako klaun v kostele. Natáhl jsem se pro ni a začal listovat. Jednalo se o deník, který mi ukazovala, ovšem o dost lehčí. Vypadalo to, že dost stran chybí, navíc byl napsaný v němčině, a ačkoliv jsem tento jazyk několik let studoval, nezapamatoval jsem si z něj vůbec nic. Písmo bylo místy rozpité a nečitelné. Zarazilo mě ale několik kreseb a myslím, že ty zaujaly i mou sestru.

První ukazovala park za divadlem. Byl docela jiný, než jak ho znám z dnešní doby. Uprostřed kresby jsem zpozoroval díru. Prostě jenom jáma ukrývající se mezi stromy.

Na druhé byla krásně namalovaná Kolostůjova kašna, která stála na místě díry z předchozího obrázku. Kreslíř kladl důraz nejen na kašnu, ale i na dobu. Na nebi visel úplněk, který byl dokonce zakroužkován, a to propiskou. Myslím, že sestra považovala tuto fázi měsíce za důležitou. Ale dalších několik stran z deníku někdo vytrhl. A to mi moc v pátrání nepomohlo.

Poslední obrázek mi naháněl husí kůži. Něco podobného jsem v životě neviděl. Vyobrazoval nějakého tvora. Hlavu a kus těla měl kančí, ale pravá půlka obličeje byla pravděpodobně spálená či jinak znetvořená. Jedno oko mu chybělo a do druhého se svými zuby zakusoval had, který mu obtáčel zbytek těla. Zadní nohy měl také prasečí a had své sevření končil těsně nad jeho levým kopytem. Jeho přední končetiny byly hustou srstí pokryté lidské ruce. Pravá vypadala popálená a chyběly jí dva prsty. Ještě jsem si všiml několika rýh na krku této bytosti. Přísahal bych, ač nejsem biolog, že se jednalo o žábry. V tlamě potvora svírala něco, co připomínalo kus lidské nohy.

Text vedle kresby byl překvapivě nejlépe čitelný, a tak jsem sednul k počítači, otevřel slovník a snažil se co nejlépe přeložit jeho význam. Stálo tam:

18. března 1867

Snažil jsem se co nejvěrněji zachytit podobu té pekelné bytosti. Měl jsem štěstí, že jsem jí unikl, ale alespoň už vím, kam se poděli všichni ti lidé. Může za to Heinrich. Ten zpropadenec! Kdyby do té díry přede mnou nespadl ten chudák, určitě by bylo po mně. Nevím, co dělat, musím o tom někoho zpravit. Musí se to zabít. A taky musím něco udělat s Heinrichem.

Někdo klepe, jdu otevřít. Hned zítra ale udělám vše, abych tu bestii zlikvidoval.

Tímto celý deník končil. Nedozvěděl jsem se toho příliš, mnoho stran bylo vytrhaných, text nečitelný, ale přesto jsem věděl, že ta kašna a měsíc musí mít co do činění se zmizením mojí sestry. Strach se začínal vlévat do každé buňky v mém těle. Srdce mi bušilo, až mě zabolel hrudník. Ale neměl jsem žádnou stopu. Jedině kašnu a měsíc. Nevěřím v monstra, ale z téhle celé situace mi běhal mráz po zádech. Policii nic říkat nehodlám, stejně by mě měli za blázna.

Musel jsem někde začít. A jediná indicie byla kašna. Počkal jsem do noci, oblékl jsem se a vyrazil do centra. Šel jsem prázdným městem, kolem náměstí směrem k divadlu. Byla zima, ale adrenalin mi proudil v žilách tak, že jsem ji nevnímal. Na nebi tiše plul měsíc. Nevěděl jsem, jestli je dneska úplněk, ale řekl bych, že to zrovna tak vyšlo. V parku nesvítily lampy, takže mi cestu osvětloval jenom zářivý přítel na obloze. Čím více jsem se k onomu místu přibližoval, tím víc se mi svíralo hrdlo. Už jsem ani netušil, co to vlastně dělám.

Když jsem došel k cíli, prasečí hlavy na mě bezvýrazně hleděly. V okolí nebylo ani živáčka. Opřel jsem se o zábradlí a čekal. Na co? To jsem ani já sám nevěděl. Díval jsem se do temného parku a poslouchal ticho okolo sebe. Ani lísteček na stromech se nehnul. Zapálil jsem si cigaretu a dál čekal. Snad na zázrak? Možná.

Několikrát jsem si potáhnul, když tu se mi kouř dostal do špatné trubice. Zakašlal jsem a v tu chvíli jsem ztuhnul. Neslyšel jsem nic. Nevydal jsem ze sebe jediný zvuk. Strnule jsem stál na místě, odhodil jsem nedopalek a tlesknul. Nic. „Co se to děje?“ divil jsem se, když v ten moment jsem za sebou zaslechl tenký proud vody. Otáčel jsem se tak pomalu, že mi to připadalo jako věčnost. Z kančích hlav, umístěných po obvodu kašny, začala téct voda. Alespoň to jsem si myslel. Měsíční svit mě ale vyvedl z omylu. Tekutina, kterou prasata vypouštěla, byla sytě rudá. Krev, uvědomil jsem si.

Po chvilce, kdy jsem nehnutě stál a pozoroval tento děsivý výjev, se z kašny ozval nelidský řev. Něco mezi prasečím chrochtáním a dětským vřískáním. Mezi kamennými sloupky se zjevilo osm znetvořených prstů. Po nich následoval zbytek rukou a za nimi napůl spálený rypák. Ze tmy se pomalu vynořil i jeden oční důlek a dvě zářivě žluté hadí oči.

Vřískot se mi vrýval do uší, zatímco jsem bezbranně stál a nechal to stvoření, aby mi třemi dlouhými prsty chytlo krk. Všiml jsem si, jak mu na zakrváceném klu visí stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru malé želvy.

„Sestřičko,“ vydechl jsem. A pak už jen… křup.