Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Někdo mnou lomcuje!

„Jsi doma! Jsi u mě! Probuď se!“

Manželka. Díky Bohu.

„Křičel jsi ze spaní.“

„Co jsem křičel?“

„Prokletý močál! A pak něco nesrozumitelného.“

„Ach jo.“

Ty milé černé oči nade mnou zachycují odlesk prvního úsvitu dnešního dne.

„Sny, sny… Skutečnost propletená s neskutečnem. Tvůj hlas zněl zoufale. Musela jsem tě vzbudit.“

Blažený výdech: „Jsem rád.“

Ten hlas, ta jemná pleť, ty husté tmavé vlasy jsou tak skutečné!

„Máš bolesti?“

„Ne,“ lžu.

„Tak spi. Už je dobře. Nebylo to nic skutečného, byl to jenom sen.“

Kdyby jenom sen! To se mi do snu promítla skutečnost. Ten záhadný zážitek z včerejšího dne. A bolest… Zhmožděniny při té příležitosti utržené. Naražený zadek. No jo, už se zase hlásí o slovo. Ta má milovaná černovláska vedle mne se mnou v dobrém úmyslu zatřásla poněkud razantně. Usnout se mi hned tak nepodaří. Budu se snažit ležet bez hnutí, ono se to opět zklidní.

Než to přestane bolet, projdu si teď sám a v klidu (má milovaná ženuška už začala dlouze a pravidelně oddechovat) tu včerejší zvláštní událost od začátku až do konce, možná se mi podaří odhalit něco, co by mohlo být klíčem k řešení té podivnosti, která pro mě skončila pořádně naraženým zadkem.

Tak tedy od začátku.

Oba mí přátelé, titulem zeman mi rovni, též majitelé tvrzí, Plešoun a Vlasák jsou zkušení lovci. Jelení pečeni všichni milujeme a naše rodiny též. Avšak kuchyně na všech třech tvrzích, co se divočiny týká, melou z posledního. Léto uplynulo bez nějakého významnějšího vzrušení, a tak je čas na štvanici na jelena, ať je zase čerstvé maso, a to povyražení u toho nám, mužům v plné síle, může jen prospět. Musíme se udržovat v kondici, řekli jsme si. Domluvili jsme se na dni, zkontrolovali stav koní a psů, spolehli se na stálost počasí touto dobou a vyrazili. Tentokrát do lesa v mém vlastnictví.

V lesích mých přátel jelení říje ještě nezačala. Je to divné, ale je to prý tak. Zato v mých lesích, tam se troubí ostošest. Zvlášť kolem močálů jsem zaznamenal hodně stop této mimořádně chutné zvěře.

(Až sem je vše v pořádku. Tak to prostě bývá posledních asi pět let pravidelně. Až na tu poněkud opožděnou říji v lesích mých přátel.)

Zatroubili jsme a… krev lovců zabouřila v žilách našich i v žilách našich zvířat. To byl úprk! Můj kůň se probojoval do čela. Mí psi se hnali se štěkotem, až uši zaléhaly. Vlasy mi vlály ve větru. Tohle miluji! Kolena přitisknu…

(A sakra, nesmím to teď tak prožívat! Ozývá se i zhmožděné pravé koleno! Měl bych ležet

v klidu.)

Podkovy jiskří na kamenech, modré útržky oblohy vykouknou sem tam z šedavých mraků, oči těkají vpravo, vlevo. První močál v dohledu. Třeba tam bude nějaký ten jelen pít. Sahám po luku…

(Až sem je také vše normální.)

Zaržání! Oř se vzpíná. Stojí na zadních. Padám!

Psi se při náhlém vzepětí koně přikrčí a po břiše se kolem mne plíží dopředu.

V průhledu mezi nohama koně… Co to vidím asi na tři mužské délky před sebou?!

Na břehu stojí žena! Jako by se právě vynořila z vody. Ale zdá se, že není mokrá. Ani mladá, ani stará, se zlostnými jiskřičkami ve svých velkých zelených očích. A ona je vlastně celá zelená! Až na vlasy, ty jsou dlouhé a černé jak saze. Splývavé zelené šaty, na hlavě zelený klobouk s ozdobou připomínající velkou vodní vážku. Zpod dolního tmavozeleného lemu šatů vykukují špičky zelených bot, které vypadají jako přídě malých lodiček. Ruce má před pasem složené do mističky, v které trůní velká zelená žába s malou zlatou korunkou na vršku hlavy mezi vypouklýma očima.

Zírají, tiše zírají. Močálová víla, či co to vlastně je, i ta její žabí princeznička.

Zaržání koní mých druhů zprava i zleva! A náhlé ztišení. Psi umlkli, zůstávají na místě. Kamarádi se udrželi v sedlech.

Před nimi musím dělat hrdinu jinak, když už jsem sletěl z koně.

A tak volám na tu zelenou osobu: „Hej, ty tam! Jsi na cizím pozemku! Na mém pozemku! Nevadí ti to?!“

„Ne,“ dozvídám se.

A pak jako by ta podivná postava z okraje močálu v mém lese zprůhlednila, až zmizela úplně.

Vzepřu se, chci vstát. Bolest mne sráží zpět.

„Auvajs!“ vykřiknu do mrtvého ticha. Ano, do mrtvého. Ani lísteček se nepohne, ani hlásek se neozve.

Nejdříve začínají ožívat psi, chodí však jen tiše, jakoby zamyšleně po okraji močálu. Koně zvedají nohy a jako by se divili, že už je nemají přikované k zemi. Vlasák i Plešoun seskakují z koní. Pokoušejí se mne postavit na nohy. Daří se. Prohmatávají mi nohy, ruce, záda. Nic zlomeného. Díky Bohu.

(Ojojoj, ten zadek bolí! Klídek, klídek!)

„Ta naše zvířata jsou jak mátohy. Co se to tady děje?“ diví se Vlasák. „Milují lov, nebojí se statných jelenů ani divočáků a najednou jako by se koně i psi strašně lekli. A nedivím se. I mně se zdálo, že vidím nějakou zlostnou vodní vílu s korunovanou žábou na rukách.“

„Tak tuhle postavu, zřejmě z říše strašidel, jsem na pár okamžiků viděl i já,“ přichází se svou troškou do mlýna Plešoun.

Psi začínají poštěkávat, koně hrabou kopyty. Z lesa se ozve opatrné zapípání.

Ujišťujeme se navzájem, že jsme před honem nepili víno, protože se přece pije vždycky až na závěr honu.

Pokračovat v lovu? Na maso se čeká v kuchyních na třech tvrzích, ale…

V dálce jako by zahřmělo.

„Hřmí. Bude bouřka! Musíme rychle domů!“ volám s ulehčením a oba pánové rádi přisvědčují. Obracíme koně, svoláváme psy.

To maso, to maso… Drůbež prostě jelení maso nenahradí. Bude třeba vydat se na lov znovu.

Plešoun i Vlasák nabízejí pro lov ještě v tomto měsíci své lesy. Tvrdí, že v jejich lesích se nic nadpřirozeného či podivného neděje. To prý jenom v mém.

Ženuška, děti a sluhové v oknech očekávali znělku z našich lesních rohů, ale nedočkali se. Snadno pak pochopili, že za bouřky se lovit nedá, a doufají, že příští lov nám bouřka nepokazí.

Ti troubící jeleni v mém lese mne budou i nadále zneklidňovat, zvlášť když budu mít několik dní k obědu kuřecí maso, o tom jsem přesvědčen. Avšak kamarádi jsou velmi zneklidněni tím mým strašidlem od močálu. S tím bych měl něco udělat, nebo je sem už nedostanu.

A já už vím, co asi udělám. Na okraji toho mého lesa, skoro na břehu řeky, jíž se tu říká Labe, žije poustevník, starý moudrý muž. Ten si s tím zakletým místem u močálu jistě poradí.

Asi za týden mne ten natlučený zadek přestane bolet natolik, abych mohl vsednout na koně a zajet tam.

Ale… Vlasák a Plešoun říkají, že tam mají jeleny, ale že ti zatím netroubí. Oni jim však taky mohli utéct někam za lepším. Takže kdoví… U mě je to jisté. Tam troubí jako na lesy. Bude potřeba to místo znovu zpřístupnit.

Á, sluníčko! Už je ráno. Ženuška vedle mne není. Zřejmě jsem usnul, když jsem se dopracoval k nápadu, jak odstranit to zelené strašidlo z mého pozemku. Poustevník, ano, poustevník…

Ojojoj, už sem zas otevřeným oknem proniká z kuchyně vůně pečeného kuřete!

Když nemůžu vsednout na koně, já do té poustevny zajdu pěšky. Čím dřív, tím líp.