Home Bájná knihovna David Seltenreich: Podivuhodný zážitek lichtenwaldského správce (BÁJNÁ KNIHOVNA)

David Seltenreich: Podivuhodný zážitek lichtenwaldského správce (BÁJNÁ KNIHOVNA)

0

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Mohla být půlnoc a také již mohlo být dávno po ní – to nehraje pro náš příběh velkou roli, ačkoliv je prokázaným faktem, že bytosti náležící do jiného světa, jež jen jednou za čas poctí návštěvou svět náš, vyskytují se především o půlnoci, což by nasvědčovalo možnému časovému zařazení celého příběhu – ale světla bylo tak jako tak habaděj. Byl totiž právě úplněk a obloha byla jasná a jen se pyšnila svou nádhernou noční černí a na nebeské klenbě zářily tisíce hvězd. A každá jedna ta hvězda se odrážela ve sněhu, jímž se starý Alois brodil. Zachumlán do huňatého límce kabátu, kryl se před ostrým větrem, který nemilosrdně profukoval lesem, lámal větve, ohýbal mladé pružné stromky a působil, že snad i ten poslední koloušek, zahrabán do sněhu někde pod stromem, třásl se zimou a mrazem. Možná si Alois do huňatého límce i cosi breptal a třeba to byl bručivý pokus o nápodobu nějaké flašinetářské odrhovačky. Však byl také mírně podroušen po celém šťastném večeru ve flájské hospodě, do níž tak rád jednou za týden došel, a jediné, co jej přimělo opustit toto pohostinné místo a stoupat běloskvoucím svahem smrkového lesa, byla jeho povinnost – jinak by tam ještě rád a dlouho setrval – a měl tudíž na opilecké veselí plné právo. Hnala jej pouze povinnost správce zámečku Lichtenwald, který se skvěl nahoře na kopci. Povinnost směšná a vyčerpávající – vždyť panstvo zde bylo naposledy v říjnu a znovu přijede na lov až v dubnu po oblevě, takže nyní tam nahoře není zhola nic a zhola nikdo, jen studené vlhké pokoje, praskající dřevo odolávající náporům živlů a žalostně skučící meluzína v komíně –, ale přesto jí musel dostát a na vrcholek se vydrápat, chtěl-li si udržet svou pofidérní stavovskou čest a především slavné místo panského správce.

Cesta to byla dlouhá. A o to delší, když ji v tom vichru a zimě musel snášet starý člověk s nohama po kolena zabořenýma do bílé nadílky, u nějž lihové opojení působilo, že se jen stěží na těch mrznoucích nohách udržel. Krása okolo něj však byla nesmírná. Zimní pohádka, jakou si ani stratfordský bard nedokázal představit.

Správce se pomalu blížil horskému hřebeni a poryvy větru, valící se přes vrcholek, tomu úměrně zesilovaly. Přidržoval si pravou rukou čepici, zatímco levou bezradně mával před sebou, jako by se chtěl zachytit neviditelného zábradlí. Mhouřil oči a krystalky ledu, zvedané vichrem ze země a hnané pak vzduchem jako splašené hejno labutí, štípaly ho bolestivě do tváře. To už však byl blízko cíli a před ním se konečně začaly rýsovat tmavé, dřevem obložené budovy zámku s vysokými mansardami zapadanými – jako ostatně vše okolo – sněhem.

Kráčel velikou pustou bílou plání, od posledního polomu holou, a měsíc zářil jasněji nežli slunce září v pravé poledne na saharské poušti. Vše se třpytilo, až z toho zrak bolel, a znavený Alois chtěl být již co nejdříve pod duchnou, konečně zase na lůžku. Tu jej však cosi upoutalo. Po pravé straně se u lesa cosi hýbalo. Zpočátku jen nesměle a on by snad jako starý myslivec měl tendenci to považovat jen za zmatenou náměsíčnou srnu na půlnoční vycházce. Neviděl příliš dobře, oč se jedná, jelikož to bylo ve značné dálce a celý výjev se neustále skrýval za vysokou clonou větrem hnaného sněhu, ale zcela jistě se muselo jednat o něco mimořádného, o čemž svědčí především okolnost, že jej to přes všechno vyčerpání přimělo zastavit na místě, odolávat poryvům, jež ho hrozily každou chvíli pokácet, a pozorně se na to stvoření zahledět.

Tu se začalo stvoření přibližovat směrem k němu. A Alois shledal, že se rozhodně nejedná o srnu. Vypadalo to dočista jako lidská bytost. Krásná mladá žena v modrých nařasených šatech – zcela nepatřičných v tomto kraji –, země se však nedotýkala. Jen se lehce jako anděl vznášela nad ní – tak prst nad sněhovou pokrývkou – a její pohyby se takhle zblízka jevily být ladné a sličné. Kdo ví, třeba to byl anděl. Za běžných podmínek vzal by nyní Alois nohy na ramena a běžel přes hory a potoky s tak poděšeným výrazem, že by se zastavil nejdříve u Žatce – ovšem alkoholové omámení způsobilo, že docela přišel o svou přirozenou bázlivost.

Stál tam ve sněhu, popotáhl několikrát významně nosem a choval se docela, jako kdyby se nic nedělo, snad jen svému zpěvu dal utichnout. Žena již byla téměř u něj a on se stále ani nepohnul. Jen ji s napětím ve tváři pozoroval. Jak se natáčela tu z jedné, tu z druhé strany, jak pokyvovala hlavou a sníh vanul snad přímo skrze ni – musila být nehmotná –, ale nic z toho Aloise nedokázalo vyvést z konceptu. Ale co říci? Potkáte-li za jasné měsíční noci v zapadaných horách nehmotnou bytost, máte

se snad zeptat, jak se jí daří? Nebo konstatovat, že je krásné počasí, a doufat, že se debata sama rozvine? Uchechtl se mručivě. Co, co, asi se mu to jen zdá, vždyť je celý jako praštěný – sám už neví, kolik toho vypil, třeba už leží v posteli pod tou duchnou, kterou tak palčivě potřeboval – a tohle je jen mámivý sen…

„Odkud jsi?“ zvolal náhle hlasem tak jasným a pevným, až sám sebe vylekal.

„Z budoucnosti,“ odvětila žena ledovým hlasem a vznášela se stále okolo.

„To musí být krásné!“ mávl Alois rozšafně rukou.

Žena neodpověděla. Jen mlčky ukázala kupředu směrem k Wieselsteinu, a než bys řekl popel, ocitli se oba právě na tomto slavném vrcholku. Bylo tam také chladno a vítr byl tak silný, že snad třásl celou masou hor. Alois se pomalu zvedal ze země, hlava mu třeštila a otíral ze sebe… bláto. Sněhu zbyly jen malé kopy v ledových prohlubních, nic víc. Všude jen seschlé trávy a z nebe drobně mrholilo. Měl-li toto být takový únor, jaký on prožíval rok co rok na Lichtenwaldu, pak to byl únor velice podivný a blíže měl snad k říjnu. Otočil se tam, kde tušil zámeček. Pláně, kdysi holé, byly teď celé pokryty lesem, halícím se do závoje mlhy, a on tam nemohl dohlédnout. Jen v jednom směru byl výhled čistý a nezkalený. Pohlédl tedy dolů pod hory.

Jak nepodobné to bylo všemu, co dosud viděl. Veliká mrtvá krajina apokalypsy. Všude černo a zem rozrytá, jako by zde řádil obrovský krtek. Sídla, na něž byl zvyklý, nedohlédl. A místo nich mohutná ocelová města, nestvůrní obři, z nichž se valil tmavý kouř. Rozhled tak děsivý, že se raději postrašeně rozhlížel po čtyřiadvaceti stařešinech na soudných stolicích, kdyby to snad měl již být jeho konec, protože tak by to snad i bylo nejlepší. Rázem vystřízlivěl a tloukl se pěstmi do hlavy, jež hrozila rozskočit se bolestí.

„Vezmi mě pryč!“ křičel. „Nechci tvoji budoucnost!“

Žena na něj pohlédla tváří chladnou, tváří, jež neznala emoce. Po chvíli pokývla hlavou.

„Již toho bylo dost.“

Alois šmátral zmrzlými prsty po klíčích a odemykal zamrzlé dveře zámečku. Sníh je skoro zatarasil. Stoupal po schodech, procházel vymrzlými panskými pokoji. Nevadilo mu to však. Jak vděčný byl za všechen ten sníh a mráz za okny, za tu božskou nádheru. Stále se nemohl vzpamatovat. Doufal, že se mu to jen zdálo!

Vyhlédl z okna směrem na Fláje a přemýšlel. Nekonečné bílé hory. Ještěže zde zůstane vše při starém. Anebo ne? Díval se na těch několik domečků, jež stále ještě, roztroušeny jeden vedle druhého v údolí potoka, zářily jako osamělé lucerničky do dáli. Třeba to opravdu je jedno. Září a svítí a blikají a říkají si – po nás ať přijde potopa.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here