Celý podzim bylo možné v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem hlasovat v anketě Knihovník roku. Vítězkou napínavého klání se nakonec stala Denisa Bíbová. Jak ona vidí dnešní svět knih? A mají knihovníci sami čas číst?
Oceněná knihovnice roku Denisa Bíbová
Co si představujete pod pojmem knihovník?
Knihovník by měl být především komunikativní, milý a ochotný vždy poradit. Snažit se v knihovně vytvořit příjemnou atmosféru, kam se bude náš uživatel rád vracet. Vracet se pro knihu, radu, nebo jen za odpočinkem.
Jak dlouho už v knihovně pracujete, případně na jakých pozicích?
Do knihovny jsem nastoupila v roce 2011. Takže to bude 8 let, co zde působím. Od samého začátku pracuji v lidové části, která plní funkci městské knihovny. Občas si zahrávám s myšlenkou, jaké by to bylo třeba v oddělení, kde se nakupují a zpracovávají novinky. Pak si ale uvědomím, že by mi chyběli moji čtenáři a jsem šťastná tam, kde jsem, v Lidové půjčovně.
Změnila se vaše práce za tu dobu?
Pokud myslíte v naší knihovně, tak v posledních letech došlo k mnoha změnám. Počínaje obnovou interiéru i exteriéru. Knihovna se modernizuje, stává se z ní centrum především kulturní a vzdělávací. Snažíme se vymýšlet různé akce jak pro dospělé, tak i pro děti. Od poloviny ledna otevíráme klub pro seniory, což je pro mne osobně opravdu veliký odskok od knihovnictví.
Má zaměstnanec knihovny čas i chuť ještě něco číst?
To je tedy otázka! Chuť na čtení mám stále a někdy si připadám jako „hamoun“. Denně mi prochází rukama spousta lákadel, kterým neumím odolat. Jsem fanoušek fantasy, dystopických románů a detektivek. Bohužel s časem je to horší a často vrátím knihu, kterou jsem ani nestihla přečíst.
Udržujete si přehled o současné literatuře?
Jako knihovnice musím a snažím se neustále vzdělávat prostřednictvím různých seminářů, besed a workshopů. Každoročně také s velkou oblibou navštěvuji knižní festival SVĚT KNIHY v Praze. V loňském roce jsem poprvé zavítala na bohužel tak trochu opomíjený, méně známý festival Humbookfest, který je především pro fanoušky Young adult literatury. Občas brouzdám po internetu, asi nejraději využívám stránky Databáze knih.
Ptají se vás lidé i na doporučení, co si půjčit?
Ano, pravdou je, že mnozí čtenáři nemají představu o tom, co si půjčit a chtějí od nás různá doporučení. Je těžké odhadnout čtenáře, se kterým jsem poprvé v kontaktu a trefit se přesně do jeho vkusu. Pak nastupuje můj takzvaný výslech FBI… jaký žánr, kolik krve, jak to má dopadnout, hubenou či tlustou knihu, český autor? U mnohých návštěvníků již ale vím, co jim sedí, a kterým titulem bych je mohla zaujmout. Oni někdy na oplátku doporučují knihy i mně.
Co právě čtete?
Přiznám se, že mám právě rozečteno několik knih. Mojí oblíbenou autorkou je Tana French, od které zrovna čtu její poslední detektivku s názvem Vetřelec. Jsem také na začátku s knihou Všichni ptáci na nebi od Charlie Jane Andersové a delší dobu se peru se Sněhulákem od Jo Nesboa.
Máte nějaké čtenářské tipy na letošní rok?
Z těch starších titulů doporučuji Zlodějku knih od Markuse Zusaka. Od Bernarda Miniera jeho mrazivě děsivou sérii s komisařem Martinem Servazem. Z novějších knih třeba díla Patrika Hartla nebo román Hana od Aleny Mornštajnové.
Víte o tom, že poslední láskou J. W. Goetha byla majitelka panství v Třebívlicích, baronka Theodora Ulrika Sofia von Levetzow?
J. W. Goethe a Theodora Ulrika Sofia von Levetzow. Foto: Wikipedia
Poprvé se Ulrika s Goethem setkala v Teplicích. Bylo jí něco málo přes dva roky a Goethe v té době obdivoval její matku Amálii (bohužel pro něj již vdanou). Druhé setkání s Ulrikou bylo osudové, protože Goethe se v kouzelném prostředí Mariánských Lázní do sedmnáctileté slečny zamiloval. Učarovala mu nejen svým mládím (jemu bylo 72 let), ale hlavně svou naivitou a bezelstností. Ač v té době byl již Goethe považován za klasika německé literatury, ba se dokonce stýkal s rodinou, krásná Ulrika samotného básníka ani jeho práce neznala. Goethe ji učil, nazývaje ji „dcerunkou“. Ona jemu dle pramenů říkala „dědoušku“. Vídali se spolu, rozmlouvali, rozuměli si… Nevíme přesně, jaký cit mezi nimi vznikl. Byla to láska?
Mrkněte doprava dolu na článek V Praze je paraván…
Ulrika se dostala i do jeho básní. Goethe od ní k 75. narozeninám dostal ručně vyšívaný paraván (později ho Ulrice poslal zpět). Říká se, že Goethe Ulriku požádal o ruku. Ulrika ale odmítla. Cítila se příliš mladá na takový svazek. Básník následně odcestoval a Čechy už nikdy nenavštívil. Ulrika se nikdy neprovdala a zemřela v devadesáti pěti letech.
Děti Ulrice ale osud dopřál – ne vlastní samozřejmě. Krutý osud si totiž zahrál s její mladší sestrou Amálií. Ta zemřela při porodu druhého syna Adalberta von Raucha. Staršímu Franzovi byly tři roky. Oba kluky Ulrika vychovala se svou matkou na zámku v Třebívlicích, kde je často navštěvoval otec chlapců, generál Gustav Adolf von Rauch.
Světu není známá jen Ulrika, ale také její šperky. Nejen Ulričin skvostný náhrdelník, ale celou sadu šperků 458 českými granáty, si můžete prohlédnout v Muzeu českého granátu v Třebenicích. Tedy věrnou kopii této soupravy, protože originál byl již dvakrát ukraden, tak se nesmí riskovat (po poslední loupeži ho našli v plechové krabici pod železnicí kdesi mezi Prahou a Ústím). Některé prameny uvádí, že soupravu Ulrika dostala darem od Goetha (asi že láska romantická ohromná). Prý to není pravda, vyvrací zas prameny jiné – byl to dárek od maminky.
Publikace o Ulrice si můžete půjčit ZDE.
Goethovo dílo v češtině či jiném jazyce si můžete půjčit ZDE.
Po celý měsíc listopad loňského roku jste mohli hlasovat pro svého nejoblíbenějšího knihovníka nebo knihovnici. Děkujeme všem, kdo se ankety zúčastnili a našli si čas na milá slova a krásné vzkazy (všechny nakonec putovaly ke svým adresátům). Ne, že bychom to netušili, ale nyní už je bezpochyby potvrzeno, že v naší knihovně máme skvělé knihovníky. Jsou milí, ochotní, vstřícní, příjemní, šikovní a sympatičtí, rádi se usmívají, jsou pracovití, srdeční, schopní, spolehliví, zdvořilí, vtipní, laskaví, empatičtí, neváhají poradit a pomoci. Někteří z nich navíc umějí lidem zlepšit den, jsou sexy, krásní a pohodáři. Je mezi nimi i borec, fešák, jednička, gentleman, nejlepší máma na světě nebo zlatá paní.
Zleva Jana Linhartová, Zdenka Andree, jednička Denisa Bíbová, Marcela Veselá a Milada Benešová 🙂
Vítězové byli oceněni 21. prosince na předvánočním Večeru v knihovně, takže někteří z vás už výsledky znají, těm ostatním je odtajníme nyní. Odevzdáno bylo celkem 235 hlasů a druhé i třetí místo vybojovaly pobočky, konkrétně Krásné Březno a Stříbrníky – „knihovnice z pohádek“ Marcela Veselá a „knihovnice, jak má být,“ Milada Benešová. Knihovnicí roku se s 16 % všech hlasů stala „nejhezčí knihovnice na širém světě“ Denisa Bíbová z Lidové půjčovny – je nejen usměvavá, vždy ochotná poradit, vstřícná, milá, příjemná a přívětivá, ale i nejhodnější a nejvtipnější, komunikativní, kreativní, chytrá, profesionální, rozumná, lidská, pozitivní, vždy plná energie.
Jana Bednářová a Václav Školoud 🙂
Během slavnostního večera byla navíc předána ještě jedna speciální cena – hledali jsme „nejpilnějšího čtenáře“ z řad knihovníků. Tedy toho, kdo si knihy nejen hodně půjčuje, hodně čte, ale navíc se o svůj čtenářský zážitek umí i podělit. A tak ocenění získali hlavní autoři našeho blogu. Václav Školoud tento kulturní magazín se zajímavým obsahem stvořil a spravuje (kromě toho pro vás připravuje i náš knihomolský Instagram), Jana Bednářová jej nejvíce zásobuje textem, anotacemi a recenzemi knih.
Kniha mě zaujala proto, že mi připomíná má školní léta. S Janem Palachem jsme chodili do stejné školy, učil nás stejný pan profesor, a kdo ví, možná jsme seděli ve stejné lavici. Právě náš pan profesor Vrba po sametové revoluci velmi usiloval o zachování památky svého žáka.
Jeho zásluhou se škola od roku 1990 jmenuje Gymnázium Jana Palacha.
Z knihy – Jiří Sozanský: 1969 – rok zlomu
Kniha není jen o Janu Palachovi, ale i o sochaři Olbramu Zoubkovi a jeho žákovi a příteli, sochaři, malíři a grafikovi Jiřím Sozanském.
Když 19. ledna 1969 Jan Palach na následky popálenin zemřel, Olbram Zoubek se rozhodl, že mu poskytne poslední službu a sejme mu posmrtnou masku. Jeden z odlitků odnesl k Národnímu muzeu na místo, kde se student Palach zapálil. Umělec se tím dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a jako režimu nepohodlný nemohl až do revoluce vystavovat. Zoubek svou tvorbou i svým protikomunistickým postojem zásadně ovlivnil svého žáka a přítele Jiřího Sozanského. Věnoval mu Palachovu posmrtnou masku, kterou Sozanský v různých variacích použil jako součást svého díla. Tématu Jan Palach se Jiří Sozanský začal intenzivně věnovat od roku 2007.
Z knihy – Jiří Sozanský: 1969 – rok zlomu
Kniha Jiřího Sozanského 1969 – rok zlomu je věnována osobní a umělecké reflexi Palachova činu v díle Jiřího Sozanského a Olbrama Zoubka.
Jak to vidí a co všem přeje Jana Linhartová, ředitelka knihovny, v úvodníku Enteru 🙂
Přesně před rokem se mohli čtenáři tohoto měsíčníku dozvědět, jaké proměny čekají v roce 2018 naši knihovnu, a jsem ráda, že Vám mohu představit i pár novinek pro rok příští. Jsme a chceme být knihovnou „s přesahem“, i proto v lednu zahajujeme pilotní provoz prvního Poradenského a edukačního centra v ČR a věřte, že to bude PECka. V únoru začne výstavba nového depozitáře v ulici Na Schodech, v březnu se po rekonstrukci otevře (již druhým) knihovnickým plesem Wolfrumova vila s literární kavárnou, historickou čítárnou a galerií Maximka, pro čtenáře bude od jara ve Velké Hradební v provozu automatická vracečka knih v režimu 7/24. A to je jen malá ochutnávka toho, na co se můžete díky podpoře našeho zřizovatele, Ústeckého kraje, těšit.
Pro knihovny je rok 2019 rokem jubilejním, oslaví totiž 100 let od vzniku prvního českého knihovního zákona a mnohé také 100 let od svého vzniku. Často slýchávám, že dnešní děti málo čtou a knihovny jsou v době digitální zbytečné. Já si to nemyslím a snažím se, stejně jako ostatní knihovníci, aby tomu tak nebylo. Dnešní knihovny nejsou jen půjčovnami knih a dalších dokumentů, stávají se komunitními centry – nabízejí veřejný bezpečný a neutrální prostor, poskytují přístup ke všem typům informací, pomáhají kultivovat život v místě svého působení, vzdělávají, baví.
Chci využít této příležitosti k tomu, abych všem čtenářům popřála v roce 2019 pevné zdraví a spoustu životního optimismu. Naučte se sloužit lidem srdcem, naslouchejte, buďte k sobě vstřícní a to nám pomůže držet celý rok pospolu.
Jana Linhartová ředitelka Severočeské vědecké knihovny
Když se řekne „severská literatura“, většině čtenářů se vybaví spíše drsná detektivka a thriller, či naopak až sarkasticky humorný příběh plný komických figur. Psychologický román je – co se týče severské literatury – v boji s populárnějšími žánry neprávem opomíjen. Jednou z takových psychologických perliček, jež se mi v posledních dnech dostala do ruky, je poeticky laděný román Nad propastí byla tma. Napsala jej spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir (* 1958), která je českým čtenářům známá již knihami Výhonek osmilisté růže (2012) a Listopadoví motýli (2017).
„Slunce svítí i na povrch hrobů.“
Román vypráví příběh zlomeného a duševně zjizveného muže Jónase – táhne mu na padesát, je rozvedený a právě se dozvěděl, že jeho dcera není jeho dcera. V představě, že v jeho neštěstí už ho nic hezkého nečeká, rozhodne se ukončit svůj život. Vydá se proto na cestu do válkou zmítané země a s sebou si sbalí jen deníky svého dvacetiletého já a kufřík s nářadím. Ubytuje se ve zchátralém Hotelu Silence a ve městě zpustošeném válkou se seznamuje s životními osudy jeho obyvatel. Náhle zjišťuje, že jeho vlastní jizvy vůbec nejsou tak hluboké, jde spíše o šrámy, hojí se a blednou.
A brašna plná nářadí? Všechno spravit nedokáže. Ovšem v zemi, kde chybí šikovní muži s vrtačkou, je potřeba dát mnohé do pořádku…
Hotel Silence (Progresso, digitální média, 2019), ilustrace Jana Bednářová
Potom chce vědět, kam se chystám. „Na procházku.“ V tom okamžení má rozloženou mapu městečka a opakuje včerejší pokyny o tom, kam nesmím vkročit, pokud nechci, aby ze mě bylo na kousíčky rozcupované tělo; ne sem, a už vůbec ne sem. A opět mě varuje před pustými oblastmi. „Slunce svítí i na povrch hrobů,“ zakončí svou rozmluvu a složí mapu. (s. 96)
…
Nemůžu téhle mladé ženě, která se tolik natrápila, aby se svým synkem a mladším bratrem přežila v dešti bomb – v zemi, kde koryty řek proudí krev a kterou před pouhými několika týdny prošly popravčí čety a zbarvily vodu do ruda –, nemůžu jí říct, že jsem celou tuhle výpravu podnikl proto, abych se zabil; nedokážu těmhle lidem vysvětlit, že jsem si brašnu s nářadím přivezl proto, abych zatloukl skobu, že sbalit si s sebou vrtačku je pro mě jako pro jiné sbalit si s sebou kartáček na zuby, nemůžu jí říct – po tom všem, čím si prošla –, že se ji a jejího bratra chystám vystavit tomu, že mě z té skoby budou muset sundat. Moje neštěstí je při pohledu na ruiny a prach za oknem v nejlepším případě směšné. (s. 113–114)
…
Každopádně je jasné, že člověk umře sám, prohlásil, když jsme stáli na přístavním molu pod rudým klesajícím sluncem. Nežije-li ovšem v zemi náletů. Pak je poměrně velká šance, že v jediném okamžiku přestane existovat celá rodina. (s. 136–137)
…
Najednou si to ke mně namíří průsvitný motýl, posadí se mi na ruku a složí stříbrná křídla, je obrovský. Déšť bubnuje o balkon. A já si pomyslím: Ženám už do domu nenaprší. Předevčírem jsem vyměnil poslední okna. (s. 187)
Auður Ava Ólafsdóttir. Nad propastí byla tma. Praha: Plus, 2018. ISBN 978-80-2591002-3.
Knihu Letec Otto Hanzlíček: válečná cesta československého stíhacího pilota (2016) připravil k vydání Matěj Hanauer, absolvent pražské VŠUP a praprasynovec Otty Hanzlíčka. Publikace v první řadě zaujme unikátním grafickým zpracováním, vyšla v nakladatelství Labyrint a získala první cenu v soutěži Nekrásnější kniha roku 2016 pořádané Ministerstvem kultury ČR ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví.
Životní příběh československého válečného pilota 312. peruti britského Královského letectva (RAF) Otty Hanzlíčka (18. 6. 1911 – 10. 10. 1940), rodáka z Ústí nad Labem, je převyprávěn s velkou mírou autentičnosti. Vedle dosud nepublikovaných fotografií a historických materiálů přináší kniha kompletní přepis Hanzlíčkova válečného deníku. Osobní příběh válečného pilota Otty Hanzlíčka se do širšího dobového kontextu dostává díky doprovodnému textu vojenského a leteckého historika Jiřího Rajlicha.
„Dnes jsem měl ohromné štěstí, byl jsem sestřelen ‚Messerschmittem 109‘. Šlo nás 9 na patrol. U Metz jsme potkali bombardovací stroj německý chráněný 10 ‚Messer‘. Zaútočili jsme na ně, 4 z nás útočili na bombarďáka a zbytek jsme bojovali s ‚Mess‘. Stříleje na jednoho, druhý zezadu mě osolil tak, že mě začal hořet letoun, ze kterého jsem ihned vyskočil. Těžko se otevřel padák, takže jsem letěl asi 1 000 m, než se otevřel. Při dopadu mě obklíčili Angličani v domnění, že jsem Němec, mě chtěli zastřeliti. Štěstí, že přišli Franc., s kterýma jsem se domluvil a kteří mě dopravili do Metz a odtud do Toulu. Mám spálené obočí, řasy a na levé ruce zranění, které jsem pravděpodobně utržil při vyskakování. Comandant měl též postřelený letoun.“ (s. 80–81)
Dobrovolník Wissem přicestoval do Ústí nad Labem v rámci programu Erasmus+, aby se zúčastnil neformálně vzdělávacího projektu Meeting the library v Severočeské vědecké knihovně. Jedná se už o šestou spolupráci se zahraničím, kterou knihovna od roku 2012 realizuje. Projekty jsou zaměřené na spolupráci s mladými lidmi, kteří přijedou do knihovny pomáhat, dozvědí se přitom něco o chodu knihovny, podílejí se na některých akcích pro veřejnost a připravují také své vlastní – např. prezentace o své zemi a kultuře, čtení národních pohádek pro děti, výstavy. Dobrovolníci a dobrovolnice také většinou učí v knihovně svůj rodný nebo jiný jazyk a zároveň se během svého pobytu učí česky.
Ahoj, Wisseme, díky projektu Meeting the library (Dobrovolnické činnosti, Erasmus+) ses dostal do Ústí nad Labem. Jaká byla tvoje motivace zúčastnit se takového projektu?
Vždycky bylo mým snem cestovat a vyjet do zahraničí, jen jsem nevěděl, kdy a kam bych jel. Když jsem se v roce 2016 dozvěděl o Evropské dobrovolné službě (pozn. nyní Dobrovolnické činnosti), která umožňuje vycestovat do ciziny jako dobrovolník a získat zkušenosti, uvědomil jsem si, že můj sen se může stát skutečností v rámci programu Erasmus+. Mojí motivací byla především touha poznat novou kulturu a nové lidi, dozvědět se něco o tradicích a jiných způsobech života, a zároveň se dozvědět něco víc o sobě a své kultuře. Navíc jsem si po ukončení vysoké školy v roce 2015 nebyl jistý, co budu dělat. Což byl druhý důvod, který mě motivoval vybrat si projekt v knihovně, kde mohu pracovat s knihovníky a učit se o jejich práci, kde mohu získat zkušenosti s učením, přípravou lekcí, kde se mohu dozvědět něco víc o neformálním vzdělávání, workshopech a hrách, stejně jako tu mohu své znalosti a nápady přetvořit do konkrétní podoby a praxe.
Co bylo pro tebe nejtěžší? Bylo něco takového?
Asi nejhorších pro mě bylo několik minulých dní po mém příjezdu, cítil jsem se chvíli nahoře a chvíli dole. Moje mysl byla v neustálé pohotovosti, všechno bylo nové a vypadalo divně. Cítil jsem se pod tlakem, vystrašeně, nepřipraveně a byl jsem natolik kulturně šokovaný, že jsem cítil, že zapomínám, proč především tu jsem. Těch pár dnů bylo až neskutečných. Ale myslím si, že od té doby, co jsem se vrátil z popříjezdového školení (pozn. povinné školení pro dobrovolníky v rámci všech dobrovolnických projektu Erasmus+), jsem méně v pohotovosti, méně vystrašený a už neplavu proti proudu, jinak řečeno, začínám si užívat svou cestu.
Co v knihovně děláš a jak dlouho tu zůstaneš?
Budu tu sedm měsíců, do 1. července 2019, mým úkolem je v knihovně především pomáhat v různých odděleních, dozvědět se o knihovnické práci, vymýšlet a hrát hry s dětmi v Dětském oddělení, půjčovat knihy uživatelům knihovny a zase je vracet. Navíc připravuji pro veřejnost prezentace o Tunisku (pozn. první z nich bude 12. února), ve kterých spolu prozkoumáme tuniskou kulturu a tradice, tuniskou historii a způsob života i to, co utvářelo Tunis do dnešní podoby. Dále chci oživit Anglický klub (pozn. neformální setkávání lidí, kteří rádi mluví anglicky a rádi poznávají nové lidi, setkání probíhají v knihovně, v budově W. Churchilla 3 každý čtvrtek od 16 hodin) – přidat více her a témat k diskuzi. Povedu lekce francouzštiny pro knihovníky. A konečně připravím a povedu v knihovně Arabský klub.
Arabský klub, to zní zajímavě a exoticky. Můžeš nám prozradit trochu víc?
Zpočátku bude zejména o arabštině (tuniském dialektu) a o tuniské historii. Nejsem si ještě úplně jistý, co dalšího mohu nabídnout, ale budu spoléhat na vzájemnou komunikaci při setkáváních s lidmi, abych se dozvěděl, co dalšího by se chtěli dozvědět. Věřím, že Arabský klub, který v knihovně spustíme první únorové úterý, bude místem pro neformální výměny a budování mostů mezi dvěma kulturami. Náměty, které mě nyní napadají, jsou arabská kaligrafie, tuniská keramika, filmy, hudba, tanec.
Jsi v České republice teprve od 27. listopadu. Stihl sis tady za tu krátkou dobu už něco oblíbit?
Ačkoliv jsem trochu ve své hlavě zápasil se všemi těmi vlnami nových věcí, které jsem viděl, zjistil jsem, že tahle země je krásná s těmi svými kopci a řekami. Něco takového jsem nečekal. Také jsem zjistil, že Česká republika má ohromnou historii a úchvatnou architekturu. A polévky! Příliš mnoho polévek!
A něco, co tě překvapilo (ať už v pozitivním či negativním slova smyslu)?
Co mě překvapilo v dobrém, bylo fungování země, všechno se zdá organizované na čas, především doprava – v Tunisku nejsme zvyklí na takovou dochvilnost. Další věc, která mě překvapila, bylo počasí, bylo to opravdu šokující a ještě stále se s tím vyrovnávám.
Děkuji ti za rozhovor a přeji ti hodně pěkných zážitků.
Ruiny lázní Antonia Pia Kartágo.
Hello, Wissem, you are in Ústí nad Labem via project Volunteering activities (under Erasmus+ programme). What was your motivation to take part in such a project?
The idea of traveling and going abroad has always been a dream and a mere idea for me, I just didn‘t know when or where I will go. But, since I have learned about EVS in 2016 and that you can have this experience of going abroad as a volunteer I realized that this dream can come true under the frame work of Erasmus+ program. And, what motivated me in the first place was this exploration of new culture and people, to learn about other traditions and new ways of life, and at the same time to learn more about myself and my culture. Moreover, after I graduated university in 2015 I was not sure what I will do. And, this is the second reason which motivated me to choose this project at the library, where I can work with librarians and learn about their work, where I can gain experience in teaching, lesson preparation, to understand more about non-formal education, workshops and games as well as to turn knowledge and ideas into concrete material and practice.
What was the hardest part for you – if there was any?
I believe that the hardest part for me were these few past days, I was feeling up and down since I came. My mind was in a set of alert; everything is new and seems strange. I felt pressured, intimidated, unprepared, and I was culturally shocked that I had the feeling that I forgot why I was here in the first place. These few past days were “too real to be true“. But, I think after I went to the on arrival training, I am less in alert, less intimidated, and that I am no longer swimming against the tide, in other words, I am starting to enjoy the journey.
What will you do in the library and how long will you stay?
I am going to stay here for seven months until the first of July and my main tasks in the library would be to help in the different departments of the library, to learn about the work of librarians, to create and play games with children in the children‘s department, to lend books to the clients of the library and to return books. Moreover, I am going to have some presentations about Tunisia for the public and the people of Usti, where they can explore the Tunisian culture and traditions, the Tunisian history and way of life and what makes Tunisia the country that it is today. Moreover, I am going to animate the English club through more games to play and themes to discuss. And also, I am going to have a French club with librarians. Finally, the other thing that I will do here is to have an Arabic club.
You mentioned English Club (non-formal meeting of people who like to speak in English). I know that you prepare also Arabic Club to let people know more about Tunisian culture. Can you tell me more about it (how often it will be, which day, and about the topics and format of the club)?
I believe it will be more about Arabic language (Tunisian dialect) at first, and more about Tunisian history. I am not really sure what else we can have right now, but, I will rely on my interactions and encounters with the people here to find out more about what things they would like to explore and I believe that the Arabic club would be more of a non-formal place for exchange and bridging up between our cultures. What about Tunisia? Arabic Calligraphy, Tunisian pottery or Tunisian Films, music and dance.
You have been in the Czech Republic since 27th November. Is there anything you like about the Czech Republic?
Well, although, I was struggling a bit in my head with all the waves of new things I was seeing. But, I really found that this country is beautiful with its mountains and rivers, I did not really expect that. I also found out that Czech Republic has a huge history and a ravishing architecture. And, the soup! Too many soups!
And something that surprised you (either in good way or bad way)?
What surprised me in a good way was the sophistication of the country, everything seems organized and on time, especially the means of transportation we don‘t have this punctuality in Tunisia. What surprised me also is the weather, it was really shocking and I am still adjusting to it.
Thank you for your answer and wish you a lot of nice experience in your project.
Máte-li rádi knížky, navštivte náš Instagram. Vkládáme sem úplně nové a voňavé přírůstky do našeho fondu. Rolujte a rolujte a vybírejte tituly, které vás zaujmou. Všechny si pak můžete zapůjčit v naší knihovně. Jsme přesvědčeni, že si vybere opravdu každý. Široké spektrum žánrů vám zpestří sychravé dny a zavede vás do zatím neprobádaných světů.
Po siru Anthonu Conanovi Doyleovi (1859–1930) zkoušela celá řada spisovatelů napsat nové příběhy o Sherlocku Holmesovi, jenž se v běhu času stal doslova fenoménem v okruhu fiktivních detektivů. Literární postava stačila cestou ožít a v různých zpracováních se adaptovala mimo jiné i do rozhlasových her, filmů, televizních epizod a seriálů, objevila se také na divadelních prknech.
Nové literární příběhy o geniálním detektivovi nesou různý charakter a styl, některé jsou povedené více, jiné méně a další vůbec. Mezi ty první lze s jistotou zařadit nová dobrodružství Sherlocka Holmese z pera britského spisovatele Anthonyho Horowitze (1955), který jako první po mnoha letech získal od dědiců práv Arthura Conana Doylea oficiální povolení vdechnout Sherlockovi nový život.
V Horowitzových knihách slavný detektiv Holmes vystupuje při řešení detektivních zápletek i životních situací stejně jako v originálních dobrodružstvích sira Conana Doylea. Vypravěčem je doktor Watson a příběhy přesně zapadají mezi ostatní díla kánonu Sherlocka Holmese (čtyři romány a padesát šest povídek Holmesova „otce” A. C. D.).
Horowitzovy sherlockovské romány jsou čtivé, detektivní zápletky barvité a do detailu promyšlené. Dům hedvábí (2012) přináší hned několik šokujících odhalení, tajemných záhad, napínavých akcí i intelektuálních hádanek. V knize Moriarty (2015) zvídavý čtenář s detektivní duší vedle čtenářského zážitku neodolá pokušení sám rozluštit tajnou šifru dříve než samotný detektiv (radím vám dobře, nezapomeňte mít tužku a papír po ruce, ať nemusíte od příběhu odbíhat).
Pokud máte pocit, že všechny historky od Conana Doylea už znáte jako své boty a Sherlock v novém kabátě vám chybí, zkuste Horowitze a spolu s ním probuďte velkého detektiva opět k životu.
HOROWITZ, Anthony. Dům hedvábí: [nové dobrodružství Sherlocka Holmese]. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0750-0.
HOROWITZ, Anthony. Moriarty. Praha: Argo, 2015. ISBN 978-80-257-1398-3.
„Lidé chodí s otevřenýma očima a nevidí. Lidé se neumějí dívat a učit se.“ (Petr Ginz, Vedem, Terezín 1943)
Syn významného esperantisty Oty GinzePetr Ginz, chlapec částečně židovského původu a tragického osudu, se narodil 1. února 1928 v Praze. Byl velmi nadaný, již od raného dětství se zajímal o literaturu a jazyky (od narození mluvil nejen česky, ale i esperantsky), historii, malířství, zeměpis, filozofii, sociologii, ale i o technické obory. V době německé okupace, ve věku dvanácti až třinácti let, napsal ve stylu Julesa Verna román Návštěva z pravěku a sám ho ilustroval. V letech 1941–1942 si vedl deník. Ten byl později vydán jeho sestrou Chavou Pressburger (roz. Evou Ginzovou) jako Deník mého bratra. V říjnu 1942 byl Petr Ginz internován v terezínském ghettu, kde založil, redigoval a každý pátek po celé dva roky vydával dětský časopis Vedem. Na podzim 1944 byl Petr po nemoci transportem poslán do Ovětimi-Březinky a podle očitého svědectví byl na osvětimské rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor. Zemřel v Osvětimi dne 28. 9. 1944 v pouhých šestnácti letech.
Ukázka z knihy Návštěva z pravěku.
Ginzova Verneova Návštěva z pravěku
Již z předmluvy je patrno, že pro napsání knihy Návštěva z pravěku Petra Ginze inspiroval jeho nejoblíbenější autor Jules Verne. Petr velmi zdařile napodobil spisovatelův jazyk a styl a příběh čtenářům předložil jako Verneův doposud ztracený rukopis: „Mé dlouholeté studium Verneových spisů a všeho, co se týká proslulého tohoto spisovatele, vedlo k cíli naprosto neočekávanému: V bedně starého papíru, již jsem sebral na půdě v domě, který do své smrti obýval Jules Verne, jsem našel rukopis díla, dosud úplně neznámého.“ (s. 11)
Dobrodružství s napínavou zápletkou a šťastným koncem zaujme hlavně bohatou fantazií a velkou slovní zásobou. – „Tyto zapadly v půdu pralesa a mizely. Před očima cestovatelů ubíhal temný prales a jen hvězdy a měsíc osvětlovaly chabě jeho snovou nádheru. Občas zasvitly z houští oči levhartí a skřek vyplašeného papouška protrhl ticho pralesa. Jednotvárný klapot měl v sobě něco uspávacího a v člověku probouzely se jinak neobvyklé myšlenky, když pohlížel na ten dálný vesmír vzdálený statisíce mil a Zemi, ponořenou ve tmu. Nad hlavou putovaly miliony světů směrem, určeným Stvořitelem, a nekonečný vesmír působil tu na diváka úchvatným dojmem, když patřil naň z hlubin pralesa.“ (s. 77–78)
Ukázka z knihy Návštěva z pravěku.
Z některých částí ovšem čtenáře doslova zamrazí. Zvlášť s přihlédnutím k Petrovu tragickému osudu. Je až neskutečné, že dvanácti až třináctiletý chlapec v nich dokázal plně vystihnout ideologii fašismu. – „(Guvernér Winje): ‚Moje kniha, které jsem dal titul Můj cíl, vyjde zanedlouho v Belgii. Vysvětluji v ní, že Pánbůh stvořil vyšší rasu lidí, hlavně těch, kteří mají světlé vlasy a modré oči, a nižší rasy lidí, kteří mají jinou barvu pleti, tmavší anebo úplně tmavou pleť a tmavé oči a vlasy. Ti jsou podřadní a jsou stvořeni k tomu, aby sloužili bělochům a byli jejich otroky. Když už nemohou sloužit, je zapotřebí je zničit. Na jejich likvidování máme už své prostředky…‘“ (s. 103)
Petr Ginz – pohled na Hamburské kasárny v Terezíně, akvarel, archiv muzea Yad Vashem, Jeruzalém.
Petr Ginz v knize, ve filmu i ve vesmíru
V lednu 2003 letěl do vesmíru na palubě amerického raketoplánu Columbia první izraelský kosmonaut Ilan Ramon, který sebou do kosmu vzal kopii Petrovy kresby Měsíční krajina z roku 1942. Raketoplán při zpáteční cestě na Zemi shořel v atmosféře (tragédie se odehrála v den Petrových narozenin).
V roce 2011 natočili američtí dokumentaristé Sandra Dickson a Churchill Roberts film Poslední let Petra Ginze. Evropská premiéra proběhla 21. 3. 2012 v rámci akce „Lucerna proti rasismu“. Film byl promítán i v českých kinech.
Postava Petra Ginze se objevila i v románu Osvětimská knihovnice (2013) španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho.
V roce 2014 vyšla první monografie o Petru Ginzovi. Autorem publikace s názvem Princ se žlutou hvězdou je český pedagog a spisovatel František Tichý, vzpomínkami přispěla Petrova sestra Chava Pressburger (Eva Ginzová).
V roce 2018 opět vylétla reprodukce kresby Měsíční krajina do vesmíru. Tentokrát na Mezinárodní kosmickou stanici díky astronautovi Andrewu Feustelovi v Expedici 55.
Z knihy Princ se žlutou hvězdou.
Knihy si lze vypůjčit:
FRANĚK, Jiří. Ota Ginz: od Petra Ginze a raketoplánu Columbia až k Šolochovovi. Praha: Sdružení bývalých vězňů koncentračního tábora Schwarzheide, 2006. 70 s. ISBN 80-239-7424-6.
GINZ, Petr. Návštěva z pravěku: román s ilustracemi Petra Ginze. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2007. 155 s. ISBN 978-80-86911-14-4.
ITURBE, Antonio G. Osvětimská knihovnice. Praha: Akropolis, 2013. 450 s. ISBN 978-80-7470-031-6.
PRESSBURGER, Chava. Deník mého bratra: zápisky Petra Ginze z let 1941–1942. Praha: Trigon, 2004. 128 s. ISBN 80-86159-54-X.
TICHÝ, František. Princ se žlutou hvězdou: život a podivuhodná putování Petra Ginze. Semily: GEUM a Gymnázium Přírodní škola, 2014. 378 s. ISBN 978-80-87969-05-2.
Stačily dvě napínavé cesty vlakem z Ústí nad Labem do České Kamenice a zpátky a knihu jsem zhltnul. „Svatá Barbora“ mi ale v hlavě rezonuje pořád. Vzpomínáte si na takzvanou kuřimskou kauzu? Asi před deseti lety, kdy se mladá žena Barbora Š. převtělila do třináctileté Aničky? Záhada střídala násilí. Soudního procesu a drobné ženy v brýlích s tichým obličejem byly plné noviny. Zůstalo spoustu nezodpovězených otázek včetně té hlavní Proč? Proč to všechno?
ISBN 978-80-905679-7-9, LIPNIK, 2016
Prozaik a básník Marek Šindelka, komiksový scénárista a výtvarník Vojtěch Mašek a ilustrátor a komiksový kreslíř Marek Pokorný. Tak tohle trio přivedlo na svět nevšední dílo, které vás donutí přemýšlet. A to i přesto, že nevykresluje přímou realitu a našlapuje na pole fikce. Tento grafický román opět dokazuje, že nejsme v oblasti literatury a vlastně i celé umělecké scény žádnými pulci. Promyšlený příběh doplňuje skvělá ilustrace. Ta se v knize často mění v závislosti na dějové lince.
Vřele doporučuji a děkuji autorům i vydavatelství LIPNIK za super zážitek.
Je čas odejít. Deset měsíců uběhlo tak rychle. Jako by to bylo včera, když jsem stála sama na letišti a připadala si ztracenější než moje ztracená zavazadla. Bylo to ale jen na pár minut, protože potom jsem už vždycky měla podporu.
Co mi dal tenhle rok? Všechno, co mohl, všechno, co jsem si chtěla vzít. Možná to zní legračně, když něco takového řekne 28letá osoba, ale za tenhle rok jsem vyrostla. Těchto 10 měsíců bylo úplně jiných než předchozích 27 let mého života.
Byl to rok, kdy se plní sny, kdy jsem se učila věřit si, rok absolutně nových, neočekávaných a pozitivních emocí.
Hodně jsem cestovala. Byla jsem v sedmi zemích, ale moje byla jen ta osmá – Česká republika. Byla pro mě domovem.
Viděla jsem různé knihovny, líbily se mi, ale zamilovala jsem si jen jednu – Severočeskou vědeckou knihovnu. Je pro mě tou nejlepší, protože má ty nejlepší knihovníky. Moc vám všem děkuji. Díky vám byl můj rok výjimečný. Děkuji, že jste mi svým chováním nikdy nedali důvod, abych se cítila nevítaná a litovala tak svého rozhodnutí.
Nyní mám zvláštní pocit, který jsem neměla, když jsem opouštěla svůj domov. Je zvláštní žít v jiné zemi, žít jinak, a pak, když si na to zvyknete, se vrátit zpátky ke svému původnímu životu. Je zvláštní poznávat nové lidi, žít mezi nimi a pracovat s nimi, mít je ráda, sdílet s nimi dojmy a pocity a potom je najednou opustit a nemít jistotu, že je ještě někdy uvidíte.
Cítím, že neopouštím Ústí celou svou bytostí. Nechávám tu část sebe s nadějí, že se pro ni jednoho dne vrátím…
I leave a part of me here
So, it’s time to leave. Ten months passed so fast. As if it was yesterday when I was standing alone in the airport even more lost than my lost baggage. But those were just a few minutes, because after I have always had a support.
What gave me this year? Everything, that it could give, everything that I wanted to take. It may seem funny that these words says a person of 28 years old, but I grew up this year. These ten months were completely different from last 27 years of my life.
This was a year of making dreams come true, of learning to trust myself, of absolutely new, unexpected and positive emotions.
I traveled a lot. I have been in seven countries, but mine was only the eighth country – Czech republic, has been a home for me.
I saw different libraries, liked them, but I loved only one – Severočeska vědecka knihovna. It is the best for me, because it has the best librarians. Thank all of you. You made my year special in a best way. Thank you that by your attitude you have never gave me a reason to feel myself an unwelcome stranger and be sorry for my decision.
Now I have a strange feeling, which I did not have while leaving my home. It is strange to live in another country, to have a different life and then go back to my ordinary daily routine, when I have already got used to this life. It is strange to meet new people, live and work among them, like them, share impressions and emotions and then, suddenly say goodbye without being sure that I will ever see them again.
I feel that I cannot leave Ústí as a whole person. I leave a part of me here with a hope that some day I will come back for it…
Malý příběh o chlapci, který v každodenním světě hledá Ticho. I takhle stručná kniha doplněná pěknou ilustrací v sobě skrývá malé moudro. Zkuste najít Ticho. Kde myslíte, že se schovává?
Co mají společného Herrmann Göring, Nikos Belojannis a Edvard Beneš? „Druhý labský a první výhradně silniční most spojující Ústí a tehdy samostatný Střekov.“ (s. 68) Myslíte si, že je to pravda? To (a ještě více) se dozvíte v knize Ústecká uličnice.
Město Ústí nad Labem vydalo publikaci Ústecká uličnice nákladem 500 výtisků v roce 1998. Jejím autorem je Ivan Grisa, který svůj výzkum a publikační činnost zaměřuje převážně na dějiny městské hromadné dopravy a regionální dějiny. Ústecká uličnice mapuje vývoj názvů ulic a náměstí, ale i dalších veřejných prostranství krajského města – existujících i již zmizelých. Každému špionovi či nadšenci urbanonymie, jehož láká zjistit, jak vznikaly názvy těchto ústeckých míst – z čeho byly odvozeny nebo po kom získaly svá jména – se stačí vydat historií ulic, tříd a bulvárů a jejich příběh vystopovat.
GRISA, Ivan. Ústecká uličnice: vývoj názvů ulic, náměstí a ostatních veřejných prostranství v Ústí nad Labem. Ivan Grisa. Ústí nad Labem: Město Ústí nad Labem, 1998. 194 s.
Kniha Roberta Schnakenberga Tajné životy slavných spisovatelů přináší skandální a necenzurované medailony jednačtyřiceti slavných spisovatelů. Ve stylu vtipných parodií na bulvární časopisy se s humorem a nadhledem zaměřuje na zvláštnosti, úchylky, záhady, slabosti, lásky, osobní spory a problémy, výstřednosti a svéráznost věhlasných autorů. Čtenář se tak hravou formou dozví ledacos užitečného a je bohatší o informace, které učebnice zamlčují. Zábavný rozměr publikace dokreslují ilustrace ve formě komiksu, jejichž autorem je Mario Zucca.
Citát z knihy: „Franz Kafka několikrát navštívil nudistické lázně, ale sám si tam odmítl sundat kalhoty. Ostatní hosté o něm hovořili jako o tom ‚muži v plavkách‘.“ Ilustrace Mario ZuccaCitát z knihy: „Během pobytu v Northportu na Long Islandu se Jack Kerouac nechal často vidět, jak se vleče domů bos, opilý jako Dán a s kárkou, kterou táhl za sebou.“ Ilustrace Mario Zucca
SCHNAKENBERG, Robert. Tajné životy slavných spisovatelů: co vám učitelé zatajili o slavných romanopiscích, básnících a dramaticích. Praha: Knižní klub, 2010. 304 s. ISBN 978-80-242-2598-2.
Že lze zažít virtuální realitu či cestování časem do minulosti i s knihou není žádná vymyšlená báchorka. Chcete poznat živou historii a osobně se seznámit s obyvateli předválečného Československa? S výpravnou publikací První republika 1918–1938 (2015), která mezi sto třiceti třemi stránkami ukrývá věrné repliky historických dokumentů doby, atmosféru první republiky zakusíte doslova na vlastní kůži.
První republika 1918–1938: dějiny, osobnosti, denní život. Brno: Extra Publishing s. r. o., 2015. ISBN 978-80-7525-014-8.
Souhlas s použitím cookies
Tento web používá následující soubory cookies: funkční cookies (vždy) k zajištění správného fungování webu, analytické cookies (na základě souhlasu) k analýze návštěvnosti webu. Žádné z těchto cookies nelze použít k identifikaci konkrétní osoby.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
Město Ústí nad Labem vydalo publikaci Ústecká uličnice nákladem 500 výtisků v roce 1998. Jejím autorem je 
