Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.
Nevěděl, kam jinam jít, a tak vyrazil do knihovny. Na místo, kde bylo nejvíce klidu už po několik století v kuse a pobývalo zde minimum lidí. Pozdravil knihovnici u pultu a vyrazil do studovny, své nejoblíbenější části. Chtěl se dostat co nejdále od všech ostatních, a proto si sedl na pohodlné křeslo v zadní části oddělení.
Rekapituloval si, co se vlastně stalo. Mamka byla v nemocnici, táta v práci. Cítil hlubokou lítost, protože ani jeden z nich si nezasloužil svůj osud. Mamka nikdy nikomu neublížila, tak proč teď musí trpět? Taťka se mu snažil nahradit péči obou rodičů, ale náročnost toho úkolu na něm byla znát. K večeru ho několikrát přistihl s hlavou v dlaních, jak ztěžka oddechuje. Stres přebíral kontrolu nad myslí a on mu to nechtěl dovolit.
„Děje se něco, Myšáku?“ řekl pokaždé, když si ho všiml. Snažil se tím zamaskovat svůj smutek. Celkově ho přestával bavit život skládající se z převážně negativních zkušeností, to se dělo. Věděl, že ty ho posílí nejvíce. On ale nepotřeboval být silnější, chtěl mít prostě klid. Mamčina otrava byla poslední kapka. Přemýšlel nad tím, že by zkusil vylézt na železniční most a viděl by celé Ústí jako na dlani. Pravděpodobně by to ale uspokojilo jen jeden jeho požadavek, a to výhled na město. Rozhodl se tedy najít nějaký mnohem vyšší most, aby to tolik nebolelo. Z přemýšlení ho vytrhl zvuk, který připomínal plácnutí padajícího masa. Táta měl moc rád řízky, a tak si nepředstavil nic jiného. „Plesk, plesk,“ opakoval si v mysli. Všiml si, že ten zvuk způsobila kniha, která vypadla z regálu. Vydal se k ní, aby ji sebral, ale ve chvíli, kdy se pro ni shýbal, začal mít pocit, že ho někdo sleduje. Rozhlédl se po okolí, ale nikoho nezahlédl. Naskočila mu husí kůže. Psychologie osobnosti. Tak zněl název knihy, kterou právě sebral ze země. Chtěl ji vrátit zpět do regálu, ale zjistil, že do žádné z polic se nehodí. Zmateně se díval i do dalších řad, našel však kategorie, které s psychologií vůbec nesouvisely. Ještě předtím, než ji odnese knihovnici, si ji zkusil aspoň prolistovat. Přestože studoval obchodní akademii, věda o duši ho vždycky zajímala. Sedl si zpět a začal listovat.
„Aaa, psychologie osobnosti. Dobrá volba, chlapče,“ ozval se hluboký hlas vedle něj. Rychle se rozhlédl po okolí. Záhadný muž seděl v křesle vedle něj a přátelsky se usmíval. „Moje oblíbené odvětví psychologie,“ řekl s tváří plnou dobré nálady. „Jak jste se sem dostal? Neslyšel jsem vás přicházet,“ řekl Jaroslav a husí kůže mu znovu naskočila. Muž se nadechl, jako by nemluvil několik let.
„V knihovně jsem tichý a nevystopovatelný. Navíc se objevuju vždycky tam, kde někdo potřebuje pomoct,“ řekl a pousmál se, aby zvýraznil nadsázku. „Nebo to nebyla nadsázka?“ pomyslel si Jaroslav.
„Vypadáš smutně, co se ti stalo?“ zeptal se muž, až to vypadalo, že ho to opravdu zajímá. Jaroslav se ale nechtěl se svými problémy svěřovat cizím lidem. Párkrát to přece jen udělal, protože nechtěl kazit den školnímu psychologovi. „Chápu, nechce se ti o tom mluvit,“ řekl muž a narovnal se v křesle. Chvíli se díval na poličky s knihami, jako by také hledal místo, kam vypadlá kniha patří. Žádné tam nebylo, to už Jaroslav věděl, muže ale nechal hledat dál. „Mamka je v nemocnici,“ řekl pak a přerušil tím mužovo hledání. Podíval se na něj a v očích se mu zračily snad všechny jeho myšlenky. „To je mi moc líto, doufám, že se brzy uzdraví,“ řekl muž a trochu se zašklebil, jako by ho právě někdo štípnul do ruky.
„Mamka s taťkou se omylem otrávili houbami. Taťkovi bylo jenom špatně, ale mamka skončila s otravou v nemocnici. Měla hrozné bolesti a dávají to za vinu tátovi. Už je tam přes týden.“ Došlo mu, že jeho situace je opravdu dost nepříjemná. I přesto, že to znovu nechtěl řešit, vyjádření pocitů mu pomohlo.
Všiml si, že jeho společník má na košili jmenovku se jménem. Rudolf. Měla stejný font jako cedulky ostatních pracovníků knihovny, jen byla mnohem víc oprýskaná a zašlá. „Určití lidé jsou takoví. Za činy, které je sužují, viní druhé. Je jim jedno, zda za to opravdu můžou, tu zlost si prostě
musí na někom vylít.“ Rudolf se znovu narovnal a v obličeji se mu objevil stejně bolestný výraz. „Myslím, že jsi mi říkal, že přemýšlíš nad tím, jak problémy zastavit. Asi tě nepotěším, ale nedá se to. Vždy bude něco, co bude ostatní trápit. Nikdo z nás se navždy nezbaví problémů, ty zde budou vždy. Když si budeš myslet, že už máš vyhráno, můžeš očekávat, že se za chvilku objeví další. Jde o to, vytrvat.“ Rudolf se mu celou dobu díval do očí, jako by mu předával životní moudro, které nikdo jiný nezná. Jaroslav se mu ale o ničem takovém nezmínil. „Ale–“
„Vím, co chceš říct, Jaroslave. ‚Ale co když to už nejde vydržet?‘ Kamaráde, já tě chápu. Chtěl by ses ušetřit veškerého trápení a vyřešit vše jednou provždy. Život je ale úžasná věc, o kterou se vyplatí bojovat, a věř mi, že bys o něj nechtěl přijít. Skládá se z hromady problémů, ale díky tomu mohou vyniknout ty krásné věci, jako je láska, důvěra, radost, štěstí, úspěch a mnoho dalšího.“ Knihovník se na něj usmál, ale bolest ho znovu zasáhla. Jaroslavovi se zdálo, že postupně bledne.
„Jak dlouho tady pracujete?“ „Hodně dlouho. Dalo by se říct, že dost dlouho na to, abych pochopil, jak je život cenný,“ odpověděl muž a pokusil se přes bolest znovu usmát.
Překvapilo ho, že je tu stále takové ticho. Myslel si, že kvůli jejich konverzaci přijde knihovnice, aby je ztišila. Nikdo se ale neobjevil, jako by spolu byli v naprosto jiném světě, kde se v knihovnách může mluvit nahlas. „Nedělej to, kamaráde. Zažiješ toho ještě hodně,“ řekl Rudolf a zvedl se z křesla. K regálu došel velmi pomalu, protože mu bolest nedovolila jít rychleji.
„Bolí vás něco? Nechcete pomoct?“ zeptal se Jaroslav a také se zvedl ze židle, aby mohl knihovníkovi pomoci. „To nestojí za řeč, mladíku,“ řekl Rudolf a rukávy se mu začaly barvit do ruda, „já jsem si to způsobil sám.“ Krev z knihovníkových rukou začala v malých proudech, podobajících se červeným nitkám, stékat na koberec. „Přeju ti hodně štěstí do života, vím, že to zvládneš,“ řekl a na rozloučenou zamával. Odhalil tak nehezky otevřené rány na zápěstí a zašel za regál. Jaroslav se rychle zvedl, aby muži pomohl. Na vlastní oči se přesvědčil, že ta červená kapalina byla krev. Knihovník ale ve chvíli zašel za roh a nikde nebyl. Jaroslav utíkal k výpůjčnímu pultu a ptal se knihovnice, jestli nezahlédla svého kolegu. „Bělovlasého muže v košili jsem neviděla,“ řekla mu žena a znovu začala vyřizovat objednávky na počítači. Jaroslav se na ni stále díval a přemýšlel, zda se má zeptat ještě na něco. Nakonec jí jen předal vypadlou knihu. „Tahle je vyřazená a hlavně,“ knihovnice se zašklebila nad červenými skvrnami, „je zašpiněná od barvy. Můžete si ji nechat.“ Vzal si ji tedy domů. Celou cestu ale přemýšlel nad tím, jestli se to všechno opravdu stalo. Měl snad halucinace?
Mamka se po týdnu a půl vrátila domů. Lékař jí zakázal pít alkohol, protože otravu nejvíce schytala játra. Táta už se znovu začal usmívat a večerní smutky se mu od té doby vyhýbaly. Jakmile jeho žena nabrala dost sil, všem, kteří mu dávali za vinu její nemoc, napsala dopis s tím, aby se nad svým chováním zamysleli. Houby sbírali spolu, takže za otravu nesou zodpovědnost oba. Jaroslav byl opět šťastný a za svou vytrvalost vděčil tomu záhadnému muži. Když jednou listoval knihou, kterou našel v knihovně, narazil na poslední straně na vzkaz napsaný tužkou.
Je mi to líto, už dál nemůžu, od smrti manželky se mi vše začíná hroutit. Nikdo si to, prosím, nevyčítejte. Rozhodl jsem se sám.
Měl jsem Vás rád. Rudolf Milský