Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Nejspíš bude pěkně sněžit. Podívej se na ty mraky,“ říká bratranec Tomáš.

„Zas začíná nudnej víkend bez sněhu,“ povídám rozespale já a jdu se podívat z okna.

„Ty… ty… no… co… co to?“ ukazuji nevěřícně ven.

„Safra, to je jako zemětřesení,“ děsí se Tomáš.

Rychle přistoupíme co nejblíže k oknu. Výhled je zdrcující. Z ničeho nic se začala hroutit přední střecha staré stodoly. Ztrouchnivělá prkna ji sráží k zemi. Rána jako z děla. Ve vzduchu zůstává oblak prachu.

„Co to bylo za rámus?“ vběhne do dveří děda.

„No, podívej se sám,“ říkám.

„Ó, to ne. Spadla nám stodola. Já vám pořád říkal: zavírejte ty dveře na petlici! Vnikl do ní vítr a takhle to dopadlo. Štěstí, že to nikoho nezabilo,“ lamentuje děda.

„Nebo…,“ chytá se za hlavu, „to mohla udělat víla Větruše.“

„Dědo, víly neexistují,“ říkám.

„Větruše opravdu existuje. Nosí šedivé šaty ušité z pavučin. V dlouhých havraních vlasech má zapletené kapradí a pomněnky. Prý se kdysi dávno v horách zrodila z léčivého pramene. Měla sedm krásných sester, ty si elfové odvedli do neznámých krajin. Jen Větruše odmítla. Naříká jako meluzína, protože je zakletá a čeká na svoji lásku, až se vrátí z války.

„Jak zakletá?“ ptá se Tomáš.

„Nu, zamilovala se do vojáka, na kterého doma čekala žena. Větruše chtěla vojáka omámit, chtěla mu tajně podstrčit nápoj lásky, který pracně uvařila, ale on se divným likérem nenechal ošálit a vylil ho do ohně. Ještě té noci utekl domů k ženě a Větruše z žalu skočila do jezera. Jenže bájné bytosti se nemůžou utopit. Žijí stovky let. Tak tu chodí a létá v našem kraji. Já ji naposledy spatřil na Jedovině.“

Děda už asi blázní, nebo snídal vtipnou kaši, pomyslím si.

„Spadla jen polovina stodoly, to se opraví,“ říká Tomáš.

„Dědo, můžeme se tam jít podívat?“ prosím.

„Dobře, ale opatrně.“

„Vezmeme si cyklistický helmy na ochranu. Jiný nemáme,“ povídá Tomáš.

„A pořádný boty, můžou tam být ostré hřebíky,“ radí děda.

Vzrušeně našlapujeme po sutinách stodoly.

„Hele, lidi si budou myslet, že hledáme svá kola,“ vtipkuje Tomáš.

„Hledám poklad!“

„Tady? To těžko,“ odrazuje mě Tomáš.

Až do odpoledne odstraňujeme vodou nasáklá prkna a polámané tašky. Nacházíme staré noviny, prožrané od myší, a páchnoucí hadry od nafty.

„Jdu domů. Jsem utahaný, zmrzlý a za chvíli vážně začne chumelit. Žádná truhlice zlata tu není,“ říká otráveně Tomáš a vztekle kope botou do sněhové břečky, až málem uklouzne po vlhkém prkně.

„Koukej, z toho rozbitého prkna něco čouhá.“

„Fuj, stará plechovka. Neotvírej to, co když tam bude nějaký páchnoucí hnus.“

„Nejde otevřít. Dojdi pro kleště, to víčko by se dalo vypáčit.“

„Jak chceš, ale pak se jdu do tepla najíst.“

Tomáš nese kleště a zvědavě mě pozoruje. Po krátkém zápolení plechovku otevírám.

„Dopisy? Ukaž,“ vrhne se na ně Tomáš.

„Já je našel. Nedám ti je,“ přitisknu si je k tělu.

„Tak je přečti.“

„Pomalu.“ Opatrně beru obálku do rukou. Razítko je rozmazané. Prohlížím si ho zblízka.

„9. 1. 1918 Ústí nad Labem. Adresát: Pan Vojtěch Vrbata, Trmice,“ čtu nahlas.

„Kdo to je? Žádného Vojtěcha neznám. Sakra, tak už ten dopis otevři, to budou nějaký tajný šifry z války.“

„Asi to bude můj prapraděda. Vzpomínám si, jak děda vyprávěl o Vojtěchovi a Tereze. Vojtěch náš dům postavil, takže i tu stodolu, ale proč si sem schovával dopisy?“

„Přečti je a zjistíme to.“

„Je to lezení do soukromí.“

„Lukáši, myslím, že tvému dávnému předkovi to vadit nebude.“

Beru do rukou list. Očima přelétnu úhledné písmo.

„Nejdražší Vojtěchu, možná je nebezpečné psát ti přímo domů, ale píši ti srdcem, ne rozumem…,“ čtu polohlasně.

„Začíná to být zajímavé,“ kření se Tomáš.

Rychle otáčím list a pátrám po podpisu.

„Božena? Jeho žena se jmenovala Tereza. V roce 1918 se jim narodil syn, jelikož ten rok je vyrytý do dřevěné kolíbky, co máme na půdě,“ říkám rozčíleně.

„Nezdržuj a dočteme to.“

„Ani náhodou.“

Vkládám dopisy zpátky do plechovky a strkám ji pod bundu.

„Co šílíš?“

„Nebudu to číst. Je to příliš důvěrné.“

„S tebou fakt není žádná zábava.“

„Běda, jestli o té plechovce něco řekneš,“ varuji ho.

„No dobrá, přísahám,“ říká Tomáš neochotně.

Doma se nenápadně vyptávám na Vojtěcha a Terezu. Děda věděl jen to, že Vojtěch jako mladík bojoval v první světové válce a Tereza na něj oddaně čekala. Byl to hrdina a čestný muž. Nasadil několikrát svůj život, aby své kamarády zachránil před smrtí.

Proč by si dopisoval s jinou ženou? Vůbec mi to na něj nepasuje. Bojím se odkrýt pravdu. Nechci si o něm zkazit dojem. Vyndávám dopisy a pohrávám si s nimi. Bylo jich dvanáct. Na všech je stejná adresa napsaná totožným rukopisem. V hlavě mám jak v úle. Prudce vstanu a všechny listy házím do plápolajícího ohně v krbu.

Někdy je lepší pravdu nevědět, i když je stará přes sto let… A kdo ví, třeba ty dopisy psala sama víla Větruše.