Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Na noční obloze zářil měsíc tak intenzivně, že Markéta si na cestu k Labi nemusela ani svítit svým novým mobilem. Dostala jej od rodičů k narozeninám. Ale oslavit narozeniny měla v plánu především se svým přítelem. S Matějem chodila už tři měsíce a byly to ty nejlepší tři měsíce jejího patnáctiletého života. Na důkaz, že si nemohla vybrat lépe, pro ni jako originální dárek k narozeninám naplánoval noční plavbu po Labi. Jen oni dva uprostřed řeky. Zprvu měla jisté obavy, ale všechny odvál příliv zamilovanosti. Matěj ji navíc uměl ke všemu mistrně přesvědčit. Počasí jim naštěstí také přálo, byl červen a noční teploty se skoro vyrovnaly těm přes den.

Jakmile Markéta uviděla Matěje připraveného u jejich loďky, tak jí tvář rozjasnil široký úsměv. Nemohla si pomoct. On jí úsměv nejen oplatil, ale také ji na přivítanou vroucně políbil.

„Ahoj, zlato. Jsi připravená být na jednu noc námořníkem?“ zeptal se a ukázal na připravenou loďku. „Zažiješ, co jsi ještě nezažila, a epicky oslavíš svoje narozeniny.“ Markéta se krátce zasmála a natěšená vstoupila do loďky.

„Doufám, že ses naučil veslovat. Nechci skončit jako Titanic,“ zavtipkovala, když se Matěj usadil naproti ní a sebevědomě se chopil vesla. Měl sportovní postavu, protože se odmala věnoval florbalu a basketbalu, takže neočekávala nic jiného než hladkou plavbu. Kromě toho měl roztomilý úsměv a oči, z kterých vyzařovala dobrota. Málem jí ukápla slina, jak ho pozorovala.

Místo odpovědi Matěj rovnou přešel k činu a vesloval, co mu síly stačily. Řeka líně plynula a nenechala se rušit nezvanými hosty. Měsíc stále zářil a svými paprsky ozařoval tmavou hladinu, kterou čeřila jen proplouvající loďka. Když dopluli doprostřed řeky, nechali se pozvolna unášet proudem a užívali si přítomného okamžiku.

„Mám pro tebe překvápko,“ usmál se Matěj lišácky a ze svého batohu vytáhl lahev šumivého vína. Každý z ní upil pořádný doušek. Markéta nebyla zvyklá pít, takže se jí po třetím loku začala motat hlava.

„Matěji, a-asi bychom se měli vrátit na břeh,“ škytla Markéta a těžkopádně se postavila. Matěj se raději také postavil a rychle přešel blíž k Markétě. Jenže tím rozhoupal loďku a Markéta neudržela stabilitu. Přepadla do Labe. Za jiných okolností nebyla Markéta špatný plavec, v podnapilém stavu a v panice se ovšem nedokázala ani dostat nad hladinu. Navíc ji překvapil prudký proud řeky. Ta se na pohled jevila klidná, ve skutečnosti byla divoká a nezkrotná. Uběhlo půl minuty, než se Markéta dostala na vzduch, ale za tu dobu ji řeka odnesla několik metrů daleko. Matěj i s loďkou byl daleko.

Ačkoliv v zoufalé snaze dostat se k Markétě začal ihned veslovat, tak to zdaleka nestačilo. Proud Markétu unášel dál směrem na Děčín. Snažila se, seč mohla, ale stejně se nalokala vody a ztrácela dech i veškerou sílu. Její tělo bylo unášeno a pohřbíváno pod hladinu Labe.

„Markéto, Markéto, Markéto,“ volal nějaký jemný ženský hlas. Zdálo se, že je současně blízko i daleko. Markéta prudce otevřela oči – v Labi se před ní vznášela třpytivá koule. Byla krásná a zároveň z ní Markéta měla husí kůži. V náhlém impulzu energie se znovu vynořila nad hladinu. Matěj ani loďka nikde. Veškerý alkohol v krvi přebily hrůza a chlad špinavé vody. Byla naprosto v šoku, že se pár centimetrů od její hlavy zjevila ta zvláštní koule. Její úlek vzrostl o něco víc, když znovu uslyšela ten medový hlas.

„Markéto, neopovažuj se to vzdát. Plav!“ Vše nasvědčovalo tomu, že hlas je spojený s tou koulí.

„Co to má sakra znamenat,“ vydechla a snažila se bojovat s řekou a zároveň odehnat tu podivnou kouli.

„Neplýtvej energií,“ napomenul ji hlas. „Plav s proudem, zanedlouho se dostaneš na břeh. Pomůžu ti. Jsem zachránkyně tonoucích.“ Markéta neměla na výběr a poslechla. Snažila se svým plácáním přizpůsobit vůli řeky.

„Povedu tě, jsem Anežka z Ústí a členka váženého rodu. Tedy bývala jsem, než jsem zemřela, zemřela, zemřela…“ Tato děsivá slova způsobila Markétě málem infarkt. Snažila se přidat na tempu, aby ten hlas nějakým způsobem odehnala, ale byla to marná snaha. Náhle zahlédla spadlý strom, který větvemi dosahoval na její úroveň.

„Děkuju, bože, děkuju,“ zachrčela a z posledních sil se natahovala po větvi.

„Ty holka bláznivá, to já ti pomohla, ne Bůh. To mně máš děkovat! Vy lidi jste všichni stejní. Jste nepokorní, rozbíjíte štěstí ostatních a vděčnost vám nic neříká,“ halasila Anežka a pokaždé, když zvýšila hlas, tak se i Labe více rozdivočelo. Jedna vlna málem strhla Markétu zpět pod hladinu řeky.

„Anežko, děkuju. Ty jsi mě zachránila, já vím,“ vystrašeně opravila svůj omyl Markéta a s podivnou směsicí fascinace a strachu pozorovala zářící kouli, která se nyní blyštila ještě více než předtím. Nyní již nezůstala ani trochu v klidu a krouživými pohyby se přemisťovala z jednoho místa na druhé.

„Kdysi dávno jsem také byla hloupé a nepokorné děvče. Když jsem byla naživu, tak jsem se v 13 letech bláznivě zamilovala, zamilovala, zamilovala… Můj otec ovšem s výběrem mého milého nesouhlasil, pročež mu sťal hlavu,“ pravila Anežka a zářící koule výrazně potemněla. Už tolik nezářila. Markétu uklidnilo, že řeka je už pokojnější a nechce ji znovu obejmout svou dechberoucí silou.

„Proč jsi ale zemřela ty?“ zeptala se Markéta napůl zvědavě, napůl se snažila odvést pozornost. Za pomoci stromu pomalu postupovala ke břehu, k pevné půdě pod nohama.

„Já si tehdy myslela, že život končí spolu s životem mého Jiřího. Tak jsem se vrhla ze skály do řeky, řeky, řeky… Jenže jak jsem tonula, tak jsem si uvědomila, že nechci zemřít. Proto se snažím pomáhat tonoucím, aby alespoň oni dostali druhou šanci.“ Anežčin hlas zněl neskonale smutně.

Markétě už zbýval poslední krok na břeh, když Anežka dodala: „Využij své šance dobře, Markéto. Nenechej jiné rozhodovat o tvém životě a bláhově neriskuj.“ Než se Markéta stačila zamyslet nad významem těch slov, tak se koule prudce ponořila a zmizela v líně proudící řece.

Už nebudu slavit na řece s alkoholem v ruce. Už mi nikdo jiný nebude zařizovat oslavy, já si rozhodnu sama, jak budu chtít slavit své narozeniny. O svém životě rozhodnu já, pomyslela si odhodlaně Markéta a s vděčností vylezla na břeh. Lehla si do trávy a zhluboka rozdýchávala svůj prožitek. Snažila se nevnímat, že je cítit jako ryba.

Markéta netušila, jestli byla Anežka výplodem její fantazie, nebo alkoholem pomateného mozku, ale jedno věděla jistě. Nikdy na tenhle zážitek nezapomene.