Home Bájná knihovna Tomáš Pašek: Dáš si polsku? (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Tomáš Pašek: Dáš si polsku? (BÁJNÁ KNIHOVNA)

0

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Všechny nás zabijou!“ hlesla tak, aby ji slyšel jen Řehoř.

„Nesejčkuj!“ sykl, ale hned starostlivě stáhl husté černé obočí.

Prohlédl si různorodou sebranku, která jim obsadila hospodu. Napočítal víc než padesát chlapů. Díky vybledlým modrým kabátcům ani na chvíli nezapochyboval, kdo je poctil svojí přítomností. Jen tucet mužů mělo oblečení do šeda. Odhadoval je na žoldáky. Jestli správně poznal jejich zbraně, nejednalo se o muškety, ale o arkebuzy.

„Jsou to Švédové,“ řekla významně Ludmila, zatímco si do špinavé zástěry utírala mokré ruce. „Neslyšel jsi o Povrlech?“

Řehoř zakroutil hlavou.

„Vypálili je do základu.“

Mužovu tvář zbrázdily hluboké vrásky. „Sakra. Znám tam koželuha. Je to dobrej chlap,“ procedil skrz sevřené zuby.

„Spíš byl. Prej zabíjejí a rabujou, kde jen chtějí. Stahujou se vodsaď, protože jim odvolali generála.“

Řehoř pod sudem vyměnil plnou číši s vínem za prázdnou.

„Jen se tu ožerou, odpočinou si a zase vodtáhnou. Podívej se na ně, jsou vyčerpaný. Nemají důvod nám ubližovat.“

Žena pokrčila rameny a popadla trojici dřevěných misek se zeleninovou polévkou. „Seš si tím tak jistej, že na to vsadíš naše životy?“

Na odpověď nečekala, vytočila se od vroucího kotle a ladným krokem vtančila do hlučného sálu, plného rozjařených vojáků. Víno teklo proudem už několik hodin, což někteří z nich ocenili čelem zabořeným do desky stolu.

Ludmila odložila poslední talíř polévky, když ji od vedlejšího stolu zatahalo za ucho slovo. Slovo, které jim mohlo zachránit život.

„Fext!“ vykřikl dlouhán v trojhranném klobouku.

Šenkýřka na nic nečekala. Rychle popadla čerstvě naplněné číše vína a přispěchala s nimi k vojákovu stolu. Jeho společníky byli mladičký blonďák s červeným nosem, který se tak motal, že sotva seděl, a černovlasý zarostlý stařec. I když měl modrý kabát, tohle nebyl Švéd ani omylem.

„Žádný fexti neexistujou. Jsou to povídačky pro děcka!“ kroutil mladík hlavou tak rezolutně, že se skoro svezl na zem i s židlí.

„Není to žádná pověra,“ řekl klidným hlasem stařec. Podle přízvuku ho Ludmila tipovala na Němce. Navíc mluvil stejně lámanou švédštinou jako ona. Už se chystala něco říct, kvůli tomu sem ostatně tak spěchala, ale jistota ve starcově hlase ji zastavila. Dokonce i ostatní muži na něj upřeně zírali a čekali, až bude pokračovat.

„S jedním jsem před lety bojoval. Naštěstí po jeho boku. Kule a šavle se od něj odrážely, jako by byl z kamene. Jsou to spolčenci se samotným ďáblem, to vám povídám.“

Nastalo ticho, které prolomil až dlouhán v klobouku: „Já zase slyšel, že se tak už rodí. Vylezou z lůna jako děcka zabalená do košilky, která se jim pak musí zašít do podpaží. To ona z nich dělá nesmrtelné.“ Rozesmál se na celé kolo, popadl šenkýřku za loket a prudce si ji přitáhl k sobě, až mu spadla do klína. „Tak co kdybychom si nějakýho maličkýho fextíka udělali spolu, co, krasotinko?“

Celá hospoda se jako na povel rozesmála. Ludmile rychle došlo, že dlouhán bude nejspíš jejich velitel a tím, že si za celou dobu nesundal klobouk, dává najevo svoji nadřazenost. Zavrtěla hlavou, když se její pohled setkal s Řehořem. Proti takové přesile by nic nezmohl.

„Měli byste věřit,“ snažila se dát dohromady švédská slova. „Jednoho fexta máme v kryptě pod kostelem.“

Smích náhle utichl.

„Cos to řekla?“ divil se velitel.

„Že jednoho máme tady. Už několik století stojí vopřenej o pilíř v kryptě. Ale nechoďte tam. Říká se, že kdo naruší fextův věčnej odpočinek, toho pak bude nadosmrti pronásledovat.“

„Počkej!“ vyhrkl blonďák. „Jak může bejt mrtvej, když je nesmrtelnej?“

Jazyk se mu motal více než hlava, ale kupodivu mu to ještě trochu myslelo.

„To, že se od něj odrážejí kule, ještě neznamená, že nemůže umřít. Na stáří a nemoc zemře fext úplně stejně jako já nebo ty,“ vysvětlil stařec.

„Blbost! Jsou to jen pohádky pro děcka!“ vrátil se blonďák ke svému původnímu tvrzení.

„To by se ti mělo líbit, ne? Sám jsi ještě děcko,“ rozchechtal se dlouhán a s ním i zbytek hospody.

Blonďák zamrkal, odfrkl si a namáhavě se postavil. Musel se oběma rukama zapřít o stůl, aby nespadl, když se rozkřičel: „Možná trochu. Ale alespoň nejsem posranej až za ušima jako vy!“

Velitel se s úžasnou lehkostí vymrštil do vzduchu. Ludmilu při tom odhodil stranou, jako by nevážila víc než kočka. Využila situace a po čtyřech lezla pryč. Jen koutkem oka zahlédla, jak dlouhán stáčí ruku k opasku, kde měl pistoli a šavli.

„Co tím chceš říct, mladíku?“ řekl rozhodným hlasem.

„Že teď klidně půjdu do tý blbý krypty a přinesu ti sem to strašidlo. Ale jestli to udělám, tak si s ním tady na stole dáš taneček!“

Nikdo ani nešpitl. Nikdo si nedovolil vydat jakýkoliv zvuk. Důstojník dlouze zíral do modrých očí naproti sobě. Nakonec svěsil ruku podél těla a tvář mu rozjasnil úsměv.

„Tak dělej, mladej. Ukaž, jakou máš kuráž!“

Blonďák se otočil a za bouřlivého povzbuzování všech okolo se potácivě vytratil z hospody. Zábava se dala zpět do pohybu, ale všichni po očku sledovali, jestli se dveře hostince za chvíli přece jen neotevřou. Když už se z chvíle staly dvě číše vypitého vína, každý byl přesvědčen, že blonďáka přemohlo alkoholové opojení a teď vyspává někde u cesty.

„Koukejte!“ vykřikl náhle jeden z vojáků a ukazoval ke dveřím.

Stál v nich mladík s vítězným úsměvem na tváři. Rukou přidržoval sinavou postavu. Seschlá kůže a cáry šatů obepínaly kosti, které v tichu děsivě chrastily při každém blonďákově pohybu. Mrtvola měla temné, zapadlé oční důlky a ve tváři věčný démonický škleb.

„Dáš si polsku?“ houkl blonďák směrem k dlouhánovi.

Jeho vtipu se nikdo nesmál. Všichni nevěřícně zírali na dokonale zachovalou mrtvolu.

„Odveď ho,“ rozkázal tiše velitel. Hlas se mu chvěl.

„Ale…“ chtěl protestovat mladík.

„Odveď ho!“ vykřikl tentokrát stařec. „Nebo nás všechny prokleje!“

Blonďák se vytratil do noci i se svým doprovodem. Vojáci se strnule vraceli ke svým předchozím rozhovorům, ale nikomu už do zábavy moc nebylo. Každý cítil všudypřítomnou existenci něčeho temného, čemu nerozuměli.

Nikdo si proto nevšiml, že Ludmila vyslala za blonďákem Řehoře. Šenkýř počkal, dokud mladík nedovleče mrtvolu až do krypty. Pak tiše zavřel její dveře.

„Dobrou noc,“ zašeptal.

Když se blonďák dlouho nevracel, vydali se vojáci za ním. Prošli vsí až ke kostelíku, pod kterým se ukrývala krypta.

„Dveře jsou zatarasené,“ zahlaholil stařec.

„No tak je otevři,“ vyštěkl dlouhán. Zbytek vojáků se nervózně rozhlížel kolem se zbraněmi připravenými ke střelbě.

Stařec sejmul závoru a hlavní arkebuzy vrazil do dveří. Skřípavě zmizely v temnotě kobky.

Vykřikl. Udělal dva kroky dozadu a klopýtl. Svalil se na zem.

Všem se odhalil pohled na bledou tvář s vytřeštěnýma lesknoucíma se očima a doširoka otevřenými ústy, které jako by se i nyní snažily křičet o pomoc. Vlasy se ze žluté zbarvily do stříbřitě šedé. Mladík ležel na schodech pod dveřmi. Do poslední chvíle se snažil dostat ven.

***

Ještě toho dne švédská rota vesnici opustila.

***

„Zachránil jsi nás,“ pochválila Ludmila Řehoře, když bylo po všem. Zírala při tom na mladíkovo mrtvé tělo. Švédové se ho neodvážili dotknout.

„Nejsem vrah. Jen jsem ho tam zavřel,“ odvětil zaraženě.

„Když ne ty, tak kdo?“ nechápala.

Oči dvojice spočinuly v temnotě, ve které se o sloup nehybně opíral fext. V ruce svíral malý, sotva viditelný kus límce ze švédské uniformy.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here