Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Na Ústí padla tma. „Ještě o hadím králi, prosím!“ škemral desetiletý Matěj a oči mu jen hrály. Rozhodně nevypadal na to, že by se jeho tělo a mysl chystaly jít spát. Spíš naopak.

„Dobře,“ naoko zdráhavě přistoupil na vnukovu hru děda Karel, „ale slib mi, že zítra ráno vstaneš včas a nebudeme muset do školy chvátat.“

„Přísahám na hadího krále!“

Děda se s úsměvem dal do vyprávění.

—

V Indii, kterou jsem navštívil jako mladý muž, lidé věří na posvátná zvířata a také někteří z milionů hinduistických bohů mají zvířecí podobu.

„Jo, opičí král Hanumán nebo sloní bůh Ganéša!“ vykřikoval chlapec.

„Mnoho lidí ale už nezmiňuje bohyni Manasu, která zastupuje obávané zvíře – hada,“ pokračoval děda.

—

Matěj nevědomky stáhnul špičky nohou pod peřinu, i když z hadů strach skoro neměl, cítil spíše respekt k pravidlům pro setkání s nimi. (Matěj útlocitně ctil veškerá pravidla.) Věděl, že:

· u nás žije jediný jedovatý druh hada (zmije obecná, latinsky Vipera berus);

· pozná se podle klikaté čáry na zádech, trojúhelníkové hlavy s useknutým čenichem, očí se svislou štěrbinovitou zřítelnicí;

· jeho jed vipericin je uložený ve výrazných jedových žlázách za očima, při uštknutí ho vypouští zhruba o jednu třetinu výklopným dutým jedovým zubem a dochází k tomu primárně při lovu kořisti;

· žije nejčastěji na horských loukách, ale v blízkosti vody;

· může člověka uštknout, ale jen v sebeobraně (musíme dávat pozor, kam šlapeme a saháme, a dupat, aby se hadi včas odplazili);

· pokud se to, nedej bože, stane (protože jsme hada něčím vyprovokovali a on se nás bál) a zmije nás uštkne, ve většině případů nejsme ohroženi na životě.

To samé řekl i dědovi, když teď zmínil hada. Karel na to byl připraven a vyslechl si se zájmem (již po několikáté) všechny informace. Poté pokračoval.

—

Manasa byla královna všech hadů a jedu. Mezi indické božstvo byla přijata poté, co zachránila mocného boha Šivu ze spárů smrti. Šiva totiž polknul jed, který měl zahubit lidstvo, a jen Manasa ho mohla jedu zbavit. Aby byla uctívána i lidmi, využila jejich strachu z hadů. Vystrašení Indové pak začali Manasu obdarovávat obětinami v podobě misek s mlékem. Dodnes se k bohyni modlí a prosí ji, aby je neuštkli hadi, a k místům, odkud by mohli vylézat, pokládají misky s mlékem, aby ho plazi vypili.

Když jsem cestoval oblastí Bengálska, které leží na pomezí Bangladéše a Indie a kde prý žije nejvíce jedovatých hadů z celé Indie, potkal jsem moudrého odžhu – hadího lékaře. Vetchý stařec byl jako většina Indů hubený až na kost, ale jeho dlouhé štíhlé paže dokázaly reagovat na přítomnost hada s mladickou obratností. Na vlastní oči jsem pozoroval, jak hbitě chytly hada těsně za hlavou a paralyzovaly ho tak, že nebyl schopen uštknutí nebo plivnutí jedu. Stařec se hadů nebál a snad jim i rozuměl. Uměl vycítit jejich přítomnost. Všimnul jsem si, jak mu začaly oči pod víčky těkat

v blízkosti propletených kořenů stromů, které hadi vyhledávali jako úkryt. A jako by mu zežloutly a žhnuly, až jsem se bál do nich podívat. Zkoprněl jsem a s úžasem jsem pozoroval starce, jak se tiše a měkce pohybuje směrem ke stromu, na němž sedí malý ptáček. Vystřeluje k němu svou dlouhou paži a ve stejném momentě mu prsty láme vaz. Nehybné tělo pokládá před rozšklebené kořeny stromů prorůstající kameny i půdu, odkud se za chvíli vyplazí krásný velký zlatý had a tělíčko pozře. To odporné soukání do plazích útrob nechci sledovat a odvrátím zrak. Polévá mě horko, ale přesto se ještě jednou na hada požírajícího oběť musím podívat. Naše pohledy se střetly a já vidím, že jsou to odžhovy oči a že z nich sálá moudrost celé hadí říše.

S odžhou jsem strávil ještě několik dní, cítil jsem k němu zvláštní oddanost. Když se blížil konec mé cesty, sdělil mi poslední mytický příběh o bohyni Manase, která chtěla být uctívána i za hranicemi Indie. Tak jako rozsévala strach z hadů na indické půdě, šířila jej prostřednictvím hadích králů i v jiných končinách. Někam seslala jednoho jedovatého hada, jinam hned několik, do dalších míst se připlazili škrtiči a plivači jedu a v některých zemích se lidé obávali smrtelně jedovatých druhů.

„Žije tedy hadí král i v mé vlasti?“ ptal jsem se zvědavě moudrého stařešiny.

„Už dávno znáš odpověď,“ odvětil a jeho pohled mě zapálil v očích. Proč jsem to měl vědět? Nerozuměl jsem, proč já a k čemu mi to bude…

Po návratu do Ústí jsem onemocněl. Dva týdny mi nebylo dobře, doktoři měli podezření na břišní tyfus. Zápolil jsem se střevními potížemi a vysokými horečkami, ve kterých mě navštěvoval odžha. Za ním se vždy připlazil velký zlatý had a odžha mě chytil pod krkem a pokládal mě před něj jako mrtvého ptáčka. S křikem jsem se budil zalitý potem, ve spáncích mi tepalo. Žluté zorničky hada před očima. Nemohl jsem se zbavit tísnivého pocitu, že mi odžha svými prsty zlomí vaz, anebo mě oba sežerou zaživa. Had se měnil v odžhu a odžha v hada. Byli jeden. Posbíral jsem síly a v lednici našel mléko. Nalil jsem trochu do misky a postavil ji pod postel. Byl jsem sám sobě pro smích a bál jsem se, že jsem se dočista zbláznil. Ráno byla miska prázdná. Zlý sen té noci nepřišel. Udělalo se mi lépe, ale hlavu mi opřádala mlha. Potřeboval jsem pomoc. Zavolal jsem kamarádovi, který také rád cestoval a studoval indickou mytologii. Vyprávěl jsem mu o Manase, moudrém a tajemném odžhovi, o jeho prazvláštním poselství, s nímž se se mnou loučil, i o svých aktuálních nočních běsech. Michal slíbil, že se zastaví. Přišel následujícího dne a usedl na mou postel se svazkem knih a vytištěných článků. Líčil, že indická Mahábhárata – známý starodávný epos – pojednává i o Manase, jejíž zlá povaha byla příčinou mnoha krutých rozhodnutí. Potom nervózně poklepal na vytištěný článek. Jeho autor se věnoval mytickým příšerám ústeckého kraje a stálo tam: „Z dalších ústeckých bájných zvířat nesmí chybět hadí král, který měl podobu velké jedovaté ještěrky. Sám chodil do lidských příbytků na mléko a nesměl ho nikdo zabít, neboť nosil štěstí do domu.“ Nerozuměl jsem souvislostem. Vždy jsem ve snech viděl hada, obřího zlatého plaza. Žádné končetiny! „Michale, tohle s tím nesouvisí.“

„Přemýšlej, co mohlo být za tím zvláštním vzkazem, co ti odžha předal? Našel si tě, abys jeho moudro přinesl k nám, abys uklidnil Manasu.“

Stále mi to nedávalo smysl. „Proč by měla být naštvaná na lidi v Ústí? Vždyť to je přitažené za vlasy!“

„Možná proto, že hadí král není žádný ještěr,“ vysvětloval mi kamarád a jedním dechem dodal, „vyhledal jsem cizojazyčné legendy o hadím králi a nikdy nemluví o ještěrovi. Tam, kde se příběh hadího krále dochoval, byl popis jeho vzhledu přesně takový, jako jsi viděl ve svých nočních můrách. U nás musela v zápisu vzniknout chyba… A zpupná Manasa, ublížená záměnou druhů, se chce pomstít.“

Nechtěl jsem tomu věřit, ale přesto jsem každý večer plnil misku mlékem, abych ji ráno našel prázdnou. Mrazilo mě z toho. Odžha mě vyhledal, nic z toho se nestalo náhodou. Bylo na čase přepsat legendu o hadím králi…

—

Karel pohlédl na vnuka. Ten se bez velkého boje nechal přemoct spánkem. Asi proto, že příběh už znal téměř nazpaměť. Děda pohladil Matěje po hlavě a nohama hledal bačkory. Jedna mu zajela pod postel. Když po ní šmátral, namočil si ruku. Pod postelí stála miska s mlékem.