Od chvíle, kdy jsem přijela do České republiky, uběhly už dva měsíce. Byla to doba, kdy jsem se každý den naučila něco nového, a učím se stále. Je jedno, jestli jde o poznávání odlišné kultury, zdravení “ahoj” stokrát denně, nebo jen o to, jak těžké je tu najít obchod, který má otevřeno v neděli večer. Uplynulé dva měsíce přinesly nové lidi, dojmy, věci, zvyky a každodenní rutinu, která nezahrnuje mou rodinu a přátele.
Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem sem přišla. Někteří mi říkají, že jsem blázen, když jsem odjela do tak neznámé země, sama a ne kvůli zajímavému výdělku. Ano, rozhodla jsem se přijet sem, aniž bych zprvu tušila, co přesně mohu čekat. Nyní, když jsem tady, mohu zcela jistě říci, že toho nelituji.
Samozřejmě, že první týden byl těžký. V hlavě jsem měla šílený zmatek. Ztratilo se mi zavazadlo. Pochopila jsem, že nemohu spoléhat, že mi vždy pomůže má znalost angličtiny. Snažila jsem se neztratit se ve městě, nenastoupit do špatného autobusu, nevystoupit na špatné zastávce; a také počítání peněz bylo těžké, protože jsem se vždy snažila porovnávat s arménským dramem, což mě hodně mátlo. Když jsem ještě byla v Arménii, věděla jsem, že tu budu sama po celý rok, ale jak jsem zjistila, vědět to a čelit tomu jsou dvě rozdílné věci. Všichni a všechno v Jerevanu pro mě stouplo v ceně.
„… přiznám, že nyní
srdečně miluji Ústí nad Labem.“
Brzy jsem však zjistila, že tu mám velkou výhodu. Jsem obklopená milými lidmi, kteří jsou ochotní pomáhat. Je tak příjemné, když vidíte, že nejsou jen slušní, ale že se opravdu snaží pomoci. Každý se ke mně chová mile a dává mi jen pozitivní energii. Třeba moje koordinátorka, která je mou “první pomocí” ve všem. Vždycky mi pomůže a nikdy neignoruje moje prosby, i když někdy byly hloupé. Moje mentorky jsou milé. Ukázaly mi město, poradily, které obchody jsou lepší, zorganizovaly pro mě zajímavé odpolední a víkendové aktivity. Moji kolegové v knihovně jsou vždy připravení mi pomoci, když požádám, ale i bez požádání. Např. mi jedna poslala mapu Drážďan, když se dozvěděla, že tam pojedu poprvé. Mám ráda lidi z Anglického klubu, od kterých se mám hodně co učit. Často se mě ptají na Arménii a tamější život, takže mám příležitost mluvit o své domovině, kterou velmi postrádám. Jeden z nich mi minulý týden řekl, že mě rád potkává, protože se pořád usmívám. Neřekla jsem mu to, ale důvod mého úsměvu je ten, že oni mě přimějí se usmívat. Jak bych se neusmívala, když mě každou schůzku zdraví “barev” (arménský výraz pro ahoj). Mám je všechny moc ráda a cítím se mezi nimi šťastná.
Slyšela jsem o Češích, že nejsou příliš komunikativní. Na všechno si stěžují a jsou chladní k cizincům. Mohu rozhodně říci, že jsem se s takovým chováním dosud nesetkala. Nikdy jsem nedostala jinou odpověď než “dobře” na mou otázku “Jak se máš?”.
„Mám ráda zdejší přírodu,
kopce a lesy, které
město obklopují.“
Svůj Jerevan velmi postrádám, ale doufám, že nebude žárlit, když přiznám, že nyní srdečně miluji Ústí nad Labem. Někteří říkají, že nepatří mezi nejkrásnější města v České republice, ale já si to nemyslím. Ano, není tu mnoho historických památek a populárních turistických cílů jako v Praze, ale město je krásné samo o sobě. Mám ráda zdejší přírodu, kopce a lesy, které město obklopují. Jsou ještě krásnější nyní v pozdním podzimu. Líbí se mi, že zdejší ulice nejsou jednotvárné, že je tu hodně stromů a že je to jedno z nejzelenějších měst, které jsem kdy viděla. Jsem ráda, že to tu není přeplněné, že to není velké město, ale i tak tu člověk najde vše, co potřebuje. Pokud někdo říká, že Ústí není krásné, tak neviděl pohled na řeku Labe. Když se na něj podíváte od hlavního nádraží, musíte přiznat, že je to nádherný pohled. Ještě více mě okouzlil pohled na řeku z výšky Větruše, odkud jsem měla před očima celé město včetně Mariánského mostu a skály. Mám ráda jednu věc, která překvapí každého, když o ní mluvím. Je to počasí. Nyní je chladno, mlhavo a deštivo, ale je to moje oblíbené počasí a cítím se v něm dobře.
Zmínila jsem mnoho aspektů, proč mám ráda svůj život v Ústí nad Labem, ale ještě bych ráda pověděla o jednom. Od prvních dnů tady cítím, že je tu něco přátelského, něco mého v tomhle městě, co mi dává pocit, že tu mám svůj, i když jen dočasný, domov. Už tu nejsem cizinkou.
I am not a stranger here anymore
Two months have passed since I am in the Czech Republic. These were days that I learnt something new every single day and the process keeps on. It does not matter if it was cultural information, saying “Ahoj” hundred times a day or just finding out that it is difficult here to find a shop that is open on Sunday evening. These were just two months that brought new people, impressions, things, habits and daily routine that does not include my family and friends.
Many people asked me why I came here. Some of them said. “You are mad if you are going to live in unfamiliar country all alone and that is not even for earning money”. Yes, I decided to come here at first even not fully realizing what exactly I expect from it. Now I am here and I can surely say that I do not regret it.
Of course, first week was hard. Everything was messed up in my head. I lost my baggage at the airport. I understood that here you cannot rely on your knowledge of English to help you any time. I tried not to get lost in the city, not to get on a wrong bus, not to get off it at the wrong bus stop; even counting money was difficult, because I always tried to compare it with Armenian Dram, which confused me a lot. When I was in Armenia, I knew that I was going to be all alone for the whole year, but as I found out, knowing it and facing with it were different feelings. Everybody and everything in Yerevan became more valuable for me.
„…I sincerely love
Ústí nad Labem.“
But very soon I understood that I have an important advantage here. I am surrounded by kind and helpful people. It is so warming when you see that they are not just polite, they really try to help you. Everyone treats me nice and gives me only positive energy. I can tell about my coordinator who is my “first emergency” in everything. She always helped me and never ignored anything that I asked her, even if sometimes there were stupid requests. My mentors are nice. They introduce me the city, give advices which shops are better, organize interesting afternoon activities and weekends. My colleagues at the library are always ready to help me when I ask and even without asking. For example, one of them sent me a guide and map of Dresden when she knew that I am going there for the first time. I like people from Open English Club from whom I have a lot of to learn. They often ask me questions about Armenia and the life there, so I have a chance to speak about my Homeland that I miss very much. One of them said last week that he likes to meet me, because I always smile. I did not say this to him, but the reason of my smile is that they make me smile. How can I not smile when every time meeting me the other man greets me with “Barev” (Armenian version of “Ahoj”). I like them all and feel happy among them.
I have read and heard that Czech people are not so communicative. They claim from everything and are cold to strangers. I can definitely say that I have not met such treatment since I am here. I have never heard any other answer but “Dobře” to my question “Jak se máš?”
„I like the nature here,
hills and woods that
surround the city.“
I miss my Yerevan very much, but I hope it will not be jealous if I confess that now I sincerely love Ústí nad Labem. Some people say that it is not one of the beautiful cities in Czech Republic, but I don’t think so. Yes, here are not so much historical monuments, famous touristic destinations as in Prague, but this city is beautiful by itself. I like the nature here, hills and woods that surround the city. They are more beautiful now when there is late autumn. I like that streets here are not flat, that here are a lot of trees, that this is one of the greenest cities I have ever seen. I like that it is not overcrowded here, that it is not big city but you can find everything you need. If anyone says that Ústí is not beautiful, that means he has never seen the view of river Elba. When you look at it from the side of the Main train station you cannot deny that it is a fascinating view. I was even more impressed from the enchanting view of it from the height of Větruše, from where the whole city was before my eyes including Marianski bridge and rock. I like one thing that everyone is surprised when I say about it. That is weather. It is now cold, foggy and rainy, but this is my favorite weather and I feel comfortable with it.
I mentioned many aspects why I like my life in Ústí nad Labem, but I want to say one more thing. From the very first days of my being here, I felt that there is something friendly, something my own in this city, that makes me feel that here I have my home even if it is temporary. I am not a stranger here anymore.
Text: Tatevik Tamazyan / Překlad: Zuzana Pařízková / Foto: Václav Školoud
Tatevik Tamazyan je šestou dobrovolnicí, která přijela do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem v rámci projektu Evropské dobrovolné služby. Více informací o Evropské dobrovolné službě najdete na webu programu Erasmus+ . 
