Home Blog Page 12

Svět knihy 2018

Vítejte ve světě písmen, slov, vět, řádků, stránek a knih. 10. – 13. 5. 2018 otevře Výstaviště Praha své brány mezinárodnímu knižnímu veletrhu a literárnímu festivalu. Je to opravdu svátek milovníků knih :). V několika halách vystavují jednotliví tuzemští i zahraniční vydavatelé svá papírová dílka, která se ucházejí o místo v našich knihovnách. Za dobrou cenu a v dobré společnosti seženete světové bestsellery ale i krásné knížky od malých nakladatelů. Završit prohlídku a nakupování, pak můžete hamburgerem nebo výbornou klobásou a pivem 🙂 přímo v areálu. Nenechte si ujít letošní ročník s tématy Komiks a Převratné 20. století.

Vizuální stránky se ujal grafický designér Pavel Fuksa.

Schichtova kuchařka nejen pro sváteční stůl

Schichtova kuchařka: vybrané předpisy. 1.–5. díl. [Praha: Schicht, 192-]. Společně s publ. Kniha receptů a návod k upotřebení a Schichtova kuchařka 1.–5. díl ve společném kartonovém obalu.

Hledáte inspiraci pro váš stůl? Nevíte, co upéct k nedělní kávě a co připravit k obědu ve všední den, čím naladit chuťové pohárky vašich blízkých? Rádi byste letos vyzkoušeli nový recept? S nápady by vám mohly pomoci originální česky psané kuchařky, které za první republiky vydával ústecký průmyslník Johann Schicht (1855–1907).

Candát na modro

Schichtovy kuchařky nabízí v pěti dílech nejen kuchařské předpisy („jen prakticky vyzkoušené“!), ale i rady pro dobré hospodyňky. Naučíte se jak prostírat stůl, jak zavářet a nakládat ovoce, jak vařit kávu a vybrat správnou kávovou konvici, získáte další zajímavé tipy pro domácnost (kuchyňský kalendář vám například poradí, které potraviny se na stůl nehodí v určitých obdobích roku). Protože sešity byly součástí propracovaného reklamního systému a měly nalákat zákazníky, potěší vás návodné černobílé fotografie a barevné ilustrace pokrmů.

Mrkvová kaše

Pro zimní období jsou kromě hutných masných pokrmů jistě inspirací návody na přípravu polévek a další dobroty. Z dlouhého výčtu lze jmenovat Zajíce na černo, Hovězí maso v lasturách, Vepřové kotlety s pikantní omáčkou, Švédskou pivní polévku, Polévku z vína sherry, Pistáčkovou polévku, Cibulovou polévku s parmezánským sýrem, Marinovaného slanečka, Bramborovou slámu, Dámský punč, Čokoládu s vínem, Sachrův dort.

Visanový věnec

Schichtovy kuchařky si lze jako digitalizovaný dokument prohlédnout ze systému Kramerius i z pohodlí vašeho domova a recepty si ihned vyzkoušet. Dobrou chuť.

Jana Bednářová

Biblio lingo spot

0
Another hint:
People of this kind are not like that only while on holiday.
It is actually their daily habit, their style…

Whoever answers first, gets a small gift 🙂

 

/Biblio lingo spot připravuje Zdenka Čechová/

Slzy smáčejí moje líce

V rubrice „Klíčovou dírkou“ vám představujeme krásné ilustrace s lehce lechtivou tématikou, které doplňují slovy zaměstnanci knihovny.

 (Illustrierte Sittengeschichte vom Mittelalter bis zur Gegenwart, Eduard Fuchs
SVEDENÁ SLUŽEBNÁ, francouzská mědirytina z roku 1805

​Můj milý, rozmilý,
zapomněls, co jsme si slíbili?
Slzy smáčejí moje líce,
šťastna už nebudu nikdy více,
žalem se otřásá moje hruď.
Zatracen, bídníku, navěky buď!
Lásku jsi sliboval věčnou,
teď laškuješ s jinou slečnou.
Bezmocně sleduji z okýnka,
jak se jí pomalu, zlehýnka,
nadzvedá její sukýnka.

Zdenka Andree /2017/

Filosofie Andyho Warhola

Andy Warhol / přeložil Petr Eliáš / vydalo Argo 2015

… „Prezident má v oblasti publicity vůbec obrovský potenciál,
který nevyužívá.  Jednou by si měl sednout a sepsat všechno,
co je lidem trapné dělat,  a přitom by nemělo být,
a pak ty činnosti jednu po druhé v televizi přednést.“…

Přijde mi, že jsem něco podobného už viděl. Ale byl to nejspíš jenom sen.

V té knížce je dost vynalézavého moudra, filozofických myšlenek a nekonečných telefonních hovorů.  Když jsem ji četl, netrvalo dlouho a cítil jsem vůni rozlitých barev v psychadelii tehdejších let. Slyšel jsem The Velvet Underground z Warholova ateliéru, na schodišti vrazil ramenem do Jacka Kerouaca.

Andy_Warhol_by_Jack_Mitchell

Spolu s ním jsem přemýšlel i o kráse „…všechno závisí na kráse a slepičím mozečku. Na rozměrech krásy. A taky toho mozečku.“

O sexu, o drogách, o nakupování, čase a třeba i o smrti. Andyho myšlenky začaly být mými, jeho zlozvyky, záchvaty uklízení. Všímal jsem si nevinných věcí v mém životě a věnoval jim pozornost. Ta kniha ve zlatém přebalu mě strhla. Těším se na její sestru ve stříbrném šatě. Warhol ve své autobiografii odkryl niternost a zdokumentoval část jedné bujaré éry naší existence. Půjčte si tady

Václav Školoud

 

Veselé Vánoce

Přejeme Vám krásné a veselé Vánoce prožité s vašimi nejbližšími. Pod stromeček spoustu zdraví a radosti.  A pokud se budete příští týden nudit, skočte k nám do knihovny 🙂

Štědrý večer, maloval Arpad de Migl

„Ještě tři dni a budou dějištěm takových aneb aspoň podobných scen, jakou předvádí genre Miglův, tisíce a tisíce domácností ve všech dílech světa. Oslava památky Spasitele dítěte je nejpoetičtějším svátkem křesťanstva a nejradostnějším dnem dětí. Ale nejvznešenějšími ze křesťanských svátků činí vánoce právě skutky lásky a milosrdí, k nimž símě zasévá uctívání památky narození Ježíše Krista a nadělování dárků obci maličkých. Jsou dnové vánoční dny dobročinnosti, jsou výzvou bohatým, vzpomenouti nuzným. Neboť jako tisíce je domácností tak šťastných, v jakou pohled otvírá genre Miglův, tak jsou miliony příbytků chudých, v nichž štědrý den bývá dnem hořkého stesku a nejvíce pociťované bídy. A jak nedohledně daleko je ještě do doby, kdy vkročí Ježíšek do každého i sklepního příbytku, kdy žádné dítě nepolejou slzy závisti a sklamání v ten den, kdy v každé dětské tváři zkvete úsměv a v očích jeho zatřpytí se lesk vánočního stromku? – Ó, pamatujte na děti chudých a nuzných vy, kdož s takou péčí strojíte stromek vánoční svým vlastním a tolik pro ně máte dárků jako mladá matka na genru Miglově!“ / Text: Světozor 1895, Ročník XXX, číslo 6, str. 72

 

Ilustrace jsou použité z obrazového týdeníku Světozor z roku 1895, který je k prezenční výpůjčce zde.

Biblio lingo spot

Whoever answers first, gets a small gift 🙂

 

 

/Biblio lingo spot připravuje Zdenka Čechová/

Na Macháči…

V rubrice „Klíčovou dírkou“ vám představujeme krásné ilustrace s lehce lechtivou tématikou, které doplňují slovy zaměstnanci knihovny.

Himálajské pohádky

Pošta, Miroslav & Jasanská, Lenka / nakladatelství verzone

Kde bychom byli, kdyby nebyly pohádky. Za devatero řekami, za devatero horami? A žili bychom šťastně až do smrti? Ale My vlastně nežijeme šťastně a pohádky jsou. Tak jak to vlastně je? Nevěříme. Nevěříme v dobro a říkáme si „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“.

Himálajské pohádky svědčí o tom, že tomu tak není. Krásně ilustrovaná kniha Lenkou Jasanskou přináší vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. A i když je to z naší malé země daleko, pohádkové příběhy končí stejně jako ty naše… Dobro v nich vítězí nad zlem. Přečtěte si Krev z očí kamenných lvů, O děvčeti, které si za muže vzalo hada nebo O dvou sousedech. Ty příběhy se dají převést do života lusknutím prstů.

Je přeci lepší být Popelkou než zlou Macechou. Život sám o sobě je zázrak, pojďme tedy žít Pohádku. Pojďme žít šťastně až do smrti. Půjčte si tady 🙂

Václav Školoud

 

Biblio lingo spot

0

Whoever answers first, gets a small gift 🙂

 

 

/Biblio lingo spot připravuje Zdenka Čechová/

Britt-Marie tady byla, je a bude

BACKMAN, Fredrik

Švédský spisovatel Fredrik Backman (1981) je úspěšným autorem humoristických románů. Po své prvotině Muž jménem Ove (2012, č. Host 2014), které se jen ve Švédsku prodalo přes sedm set tisíc výtisků a práva byla prodána do více než třiceti zemí, vydal další neméně působivé knihy – Co by můj syn měl vědět o světě (2012, č. Host 2017), Babička pozdravuje a omlouvá se (2013, č. Host 2015) a Tady byla Britt-Marie (2014, č. Host 2016).

 

Backmanův styl psaní je poutavý, příběhy břitce – až sarkasticky – humorné, místy pochmurné, ale vždy lidsky laskavé. Hrdinové jeho příběhů jsou zajímaví podivíni, s nimiž se lze běžně setkat i v reálném světě. V něm však většinou nezískají tolik obliby, jako je tomu v „backmanovském“ světě literárním, kde si je nelze nezamilovat.

Také poslední jmenovaná kniha, Tady byla Britt-Marie, čtenářům představuje jeden z Backmanových vyhraněných charakterů – Britt-Marii, o níž někdo řekl, že je pasivně agresivní, ukňouraná a hašteřivá babizna. Po čtyřiceti letech manželství Britt-Marie začíná znovu. Opustila město i nevěrného manžela a přijela do malé vesničky Borg, kterou zasáhla finanční krize. Lidé z vesnice odcházejí a za sebou zanechávají jen cedule „Na prodej“ a pizzerii, která je zároveň i autodílnou, poštou, obchodem… a vším dalším možným. Jediné, co Borgu zůstalo, je fotbal. Britt-Marie fotbal nesnáší. Děti ale potřebují trenéra tak zoufale, že se za něj rozhodnou zvolit kohokoli, třeba i Britt-Marii. Na těchto základech Backman zvládne citlivě a s vtipem rozehrát příběh o tom, jaké to je, mít předsudky a žít s nimi, vypráví dojemně „o druhých šancích, prvních výkopech a o tom, že jedlá soda vyčistí skoro všechno“ a dokáže, že i „hašteřivé a pasivně agresivní babizny“ mají srdce na správném místě.

Nezbývá než dodat, že pokud čtete rádi severské autory a nemáte zrovna chuť na thriller a krimi, přečtěte si „backmanovku“. /Brno: Host, 2016. 365 s. ISBN 978-80-7491-557-4/ Půjčte si knihu i CD 🙂

(Zdroj životopisu)

 

Jana Bednářová

Morgensternův svět očima Adolfa Borna

BORN, Adolf / MORGENSTERN, Christian

Když se potká Born s Morgensternem, nikdy se nemůže stát, že by byla nuda. To je zkrátka nonsens! Právě tito dva pánové, český malíř, grafik a ilustrátor Adolf Born (1930–2016) a zakladatel německé nonsensové poezie Christian Morgenstern (1971–1914), se jednoho dne potkali ve společné knize. Událo se tak v roce 2009, kdy nakladatelství Slovart vydalo bohatě ilustrovanou publikaci s trefným názvem Zbornaplaz.

Kniha je fantastická. Pracuje totiž s fantazií, se slovy, se smysly (a s nesmysly). Dokonale propojuje výtvarné umění s uměním literárním. Na barevných stránkách představuje osobité ilustrace Adolfa Borna, které neotřele dotváří čtveračivý svět Morgensternových veršů a důmyslných novotvarů, včetně různých variací jejich překladů. Čtenář, kterému se kniha dostane do rukou, tak určitě ocení jak vizuální zpracování knihy, tak slovní hravost pana Morgensterna, i vynalézavost jeho překladatelů (Egona Bondyho, Josefa Bruknera, Emanuela Frynty, Rudolfa Havla, Josefa Hiršala, Vladimíra Holana, Jindřicha Hořejšího, Davida Hradila, Martina Charváta, Ludvíka Kundery, Jiřího Plose, Erika A. Saudka, Ivana Wernische a Pavla Žišky). Kdo se chce projít prapodivným světem děsnýšů, kudyzíků, mžikví, či samotných kolen, co světem jdou, ať dlouho neváhá, otevře knihu a vstoupí.  /Zbornaplaz, aneb, Adolf Born & Christian Morgenstern.  [Překlad Egon Bondy … et al.]. Praha: Slovart, 2009. ca 125 s. ISBN 978-80-7391-338-0/ Přečti si  🙂

Jana Bednářová

Už tu nejsem cizinkou

Od chvíle, kdy jsem přijela do České republiky, uběhly už dva měsíce. Byla to doba, kdy jsem se každý den naučila něco nového, a učím se stále. Je jedno, jestli jde o poznávání odlišné kultury, zdravení “ahoj” stokrát denně, nebo jen o to, jak těžké je tu najít obchod, který má otevřeno v neděli večer. Uplynulé dva měsíce přinesly nové lidi, dojmy, věci, zvyky a každodenní rutinu, která nezahrnuje mou rodinu a přátele.

Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem sem přišla. Někteří mi říkají, že jsem blázen, když jsem odjela do tak neznámé země, sama a ne kvůli zajímavému výdělku. Ano, rozhodla jsem se přijet sem, aniž bych zprvu tušila, co přesně mohu čekat. Nyní, když jsem tady, mohu zcela jistě říci, že toho nelituji.

Samozřejmě, že první týden byl těžký. V hlavě jsem měla šílený zmatek. Ztratilo se mi zavazadlo. Pochopila jsem, že nemohu spoléhat, že mi vždy pomůže má znalost angličtiny. Snažila jsem se neztratit se ve městě, nenastoupit do špatného autobusu, nevystoupit na špatné zastávce; a také počítání peněz bylo těžké, protože jsem se vždy snažila porovnávat s arménským dramem, což mě hodně mátlo. Když jsem ještě byla v Arménii, věděla jsem, že tu budu sama po celý rok, ale jak jsem zjistila, vědět to a čelit tomu jsou dvě rozdílné věci. Všichni a všechno v Jerevanu pro mě stouplo v ceně.

„… přiznám, že nyní
srdečně miluji Ústí nad Labem.“

Brzy jsem však zjistila, že tu mám velkou výhodu. Jsem obklopená milými lidmi, kteří jsou ochotní pomáhat. Je tak příjemné, když vidíte, že nejsou jen slušní, ale že se opravdu snaží pomoci. Každý se ke mně chová mile a dává mi jen pozitivní energii. Třeba moje koordinátorka, která je mou “první pomocí” ve všem. Vždycky mi pomůže a nikdy neignoruje moje prosby, i když někdy byly hloupé. Moje mentorky jsou milé. Ukázaly mi město, poradily, které obchody jsou lepší, zorganizovaly pro mě zajímavé odpolední a víkendové aktivity. Moji kolegové v knihovně jsou vždy připravení mi pomoci, když požádám, ale i bez požádání. Např. mi jedna poslala mapu Drážďan, když se dozvěděla, že tam pojedu poprvé. Mám ráda lidi z Anglického klubu, od kterých se mám hodně co učit. Často se mě ptají na Arménii a tamější život, takže mám příležitost mluvit o své domovině, kterou velmi postrádám. Jeden z nich mi minulý týden řekl, že mě rád potkává, protože se pořád usmívám. Neřekla jsem mu to, ale důvod mého úsměvu je ten, že oni mě přimějí se usmívat. Jak bych se neusmívala, když mě každou schůzku zdraví “barev” (arménský výraz pro ahoj). Mám je všechny moc ráda a cítím se mezi nimi šťastná.

Slyšela jsem o Češích, že nejsou příliš komunikativní. Na všechno si stěžují a jsou chladní k cizincům. Mohu rozhodně říci, že jsem se s takovým chováním dosud nesetkala. Nikdy jsem nedostala jinou odpověď než “dobře” na mou otázku “Jak se máš?”.

„Mám ráda zdejší přírodu,
kopce a lesy, které
město obklopují.“

Svůj Jerevan velmi postrádám, ale doufám, že nebude žárlit, když přiznám, že nyní srdečně miluji Ústí nad Labem. Někteří říkají, že nepatří mezi nejkrásnější města v České republice, ale já si to nemyslím. Ano, není tu mnoho historických památek a populárních turistických cílů jako v Praze, ale město je krásné samo o sobě. Mám ráda zdejší přírodu, kopce a lesy, které město obklopují. Jsou ještě krásnější nyní v pozdním podzimu. Líbí se mi, že zdejší ulice nejsou jednotvárné, že je tu hodně stromů a že je to jedno z nejzelenějších měst, které jsem kdy viděla. Jsem ráda, že to tu není přeplněné, že to není velké město, ale i tak tu člověk najde vše, co potřebuje. Pokud někdo říká, že Ústí není krásné, tak neviděl pohled na řeku Labe. Když se na něj podíváte od hlavního nádraží, musíte přiznat, že je to nádherný pohled. Ještě více mě okouzlil pohled na řeku z výšky Větruše, odkud jsem měla před očima celé město včetně Mariánského mostu a skály. Mám ráda jednu věc, která překvapí každého, když o ní mluvím. Je to počasí. Nyní je chladno, mlhavo a deštivo, ale je to moje oblíbené počasí a cítím se v něm dobře.

Zmínila jsem mnoho aspektů, proč mám ráda svůj život v Ústí nad Labem, ale ještě bych ráda pověděla o jednom. Od prvních dnů tady cítím, že je tu něco přátelského, něco mého v tomhle městě, co mi dává pocit, že tu mám svůj, i když jen dočasný, domov. Už tu nejsem cizinkou.

 

 I am not a stranger here anymore

Two months have passed since I am in the Czech Republic. These were days that I learnt something new every single day and the process keeps on. It does not matter if it was cultural information, saying “Ahoj” hundred times a day or just finding out that it is difficult here to find a shop that is open on Sunday evening. These were just two months that brought new people, impressions, things, habits and daily routine that does not include my family and friends.

Many people asked me why I came here. Some of them said. “You are mad if you are going to live in unfamiliar country all alone and that is not even for earning money”. Yes, I decided to come here at first even not fully realizing what exactly I expect from it. Now I am here and I can surely say that I do not regret it.

Of course, first week was hard. Everything was messed up in my head. I lost my baggage at the airport. I understood that here you cannot rely on your knowledge of English to help you any time. I tried not to get lost in the city, not to get on a wrong bus, not to get off it at the wrong bus stop; even counting money was difficult, because I always tried to compare it with Armenian Dram, which confused me a lot. When I was in Armenia, I knew that I was going to be all alone for the whole year, but as I found out, knowing it and facing with it were different feelings. Everybody and everything in Yerevan became more valuable for me.

„…I sincerely love
Ústí nad Labem.“

But very soon I understood that I have an important advantage here. I am surrounded by kind and helpful people. It is so warming when you see that they are not just polite, they really try to help you. Everyone treats me nice and gives me only positive energy. I can tell about my coordinator who is my “first emergency” in everything. She always helped me and never ignored anything that I asked her, even if sometimes there were stupid requests. My mentors are nice. They introduce me the city, give advices which shops are better, organize interesting afternoon activities and weekends. My colleagues at the library are always ready to help me when I ask and even without asking. For example, one of them sent me a guide and map of Dresden when she knew that I am going there for the first time. I like people from Open English Club from whom I have a lot of to learn. They often ask me questions about Armenia and the life there, so I have a chance to speak about my Homeland that I miss very much. One of them said last week that he likes to meet me, because I always smile. I did not say this to him, but the reason of my smile is that they make me smile. How can I not smile when every time meeting me the other man greets me with “Barev” (Armenian version of “Ahoj”). I like them all and feel happy among them.

I have read and heard that Czech people are not so communicative. They claim from everything and are cold to strangers. I can definitely say that I have not met such treatment since I am here. I have never heard any other answer but “Dobře” to my question “Jak se máš?”

„I like the nature here,
hills and woods that
surround the city.“

I miss my Yerevan very much, but I hope it will not be jealous if I confess that now I sincerely love Ústí nad Labem. Some people say that it is not one of the beautiful cities in Czech Republic, but I don’t think so. Yes, here are not so much historical monuments, famous touristic destinations as in Prague, but this city is beautiful by itself. I like the nature here, hills and woods that surround the city. They are more beautiful now when there is late autumn. I like that streets here are not flat, that here are a lot of trees, that this is one of the greenest cities I have ever seen. I like that it is not overcrowded here, that it is not big city but you can find everything you need. If anyone says that Ústí is not beautiful, that means he has never seen the view of river Elba. When you look at it from the side of the Main train station you cannot deny that it is a fascinating view. I was even more impressed from the enchanting view of it from the height of Větruše, from where the whole city was  before my eyes including Marianski bridge and rock. I like one thing that everyone is surprised when I say about it. That is weather. It is now cold, foggy and rainy, but this is my favorite weather and I feel comfortable with it.

I mentioned many aspects why I like my life in Ústí nad Labem, but I want to say one more thing. From the very first days of my being here, I felt that there is something friendly, something my own in this city, that makes me feel that here I have my home even if it is temporary. I am not a stranger here anymore.

Text: Tatevik Tamazyan / Překlad: Zuzana Pařízková / Foto: Václav Školoud

Tatevik Tamazyan je šestou dobrovolnicí, která přijela do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem v rámci projektu Evropské dobrovolné služby. Více informací o Evropské dobrovolné službě najdete na webu programu Erasmus+ .

 

 

Časopis pro umění a kulturu

Při revizích knihovního fondu narazíme na spoustu krásných publikací z let minulých. Důkazem je i tento německý svázaný časopis PAN  z roku 1991, který potěší oko nejednoho milovníka výtvarného umění. Za prolistování určitě stojí jak pro svůj obsah tak pro kvalitní tisk. Lingvisté si počtou a ti ostatní načerpají inspiraci.

Cesta do hlubin Kafkova dětství

STACH, Reiner

Kafka. Jméno pražského německy píšícího spisovatele. A také název rozsáhlé trojdílné biografie o životě a díle světoznámého literáta, jejímž autorem je německý literární historik Reiner Stach. V českém překladu Vratislava Slezáka vydalo nakladatelství Argo první díl tohoto monumentálního díla s podnázvem Rané roky v roce 2016 (podle edičního plánu nakladatelství by měl druhý díl, s podnázvem Roky rozhodování, vyjít na konci roku 2017). Stach na svém díle pracoval osmnáct let a čerpal nejen z odborných publikací, ale mj. také z dobových dokumentů.

Jak je zřejmé už z podnázvu, první část souboru se soustřeďuje na Kafkova léta klukovská a studentská, i na jeho první zkušenosti v zaměstnání, tedy na období mezi lety 1883–1911. Stach vypráví poutavě nejen o dětství a mládí mladého Franze, o jeho blízkých, rodině a přátelích, hlavní hrdinkou se stává i stará Praha, její duch, příběhy, domy a lidé v ní. Kniha se čte stejně dobře jako román, sleduje jako hraný film.

Při jeho „promítání“ má čtenář pocit, že se posouvá v čase, padá do ruchu dění a ožívá v příbězích o staletí dříve. Prochází ulicemi a uličkami, rozsvěcí noční lampy, dotýká se domů, cítí vůni benzínu prvních automobilů, prožívá běžný den, plný emocí se dostává do vášnivých sporů o národnostní otázky, bere do ruky jedno z prvních telefonních sluchátek… A mezi tím vším potkává Franze Kafku, kluka od sousedů a studenta, který v tom světě plném změn hledá sám sebe.  /Kafka. Rané roky. Přeložil Vratislav Slezák. Praha: Argo, 2016. 601 stran, 48 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-257-1992-3./ Půjčte si 🙂 

Jana Bednářová

 

 

 

 

 

Knihex

 

Z vlastní zkušenosti doporučujeme všem knihomolům navštívit malý knižní festival Knihex. Pokaždé  je tu přátelská atmosféra a spousta nádherných knih od „malých velkých“ nakladatelů. Tak si v diáři zaškrtněte 9. nebo 10. prosinec a tradáááá. Více info na Facebooku.

Pozvěte si domů Hosta

Nové číslo časopisu Host (8) je v prodeji. Kromě toho, jaká nás čeká budoucnost podle našich spisovatelů, přináší knižní novinky, recenze, reportáže a rozhovory. Navíc to vše doplňuje pěkné vizuální zpracování. Pro více informací mrkněte sem. V Ústí nad Labem prodávají Hosta v Univerzitním knihkupectví. Začíst se ale můžete i u nás v knihovně ve studovně literárně vědní 🙂

 

Dívka v ledu

0

„Nic neviděla. Nemohla. Obličej jsem měl zakrytý.
Obličej jsem měl zakrytý…
Strach ustoupil a ovládl ho vztek.
Odepřela mi možnost zabít.“
(s. 299)

BRYNDZA, Robert

Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová pochází ze Slovenska a dvacet pět let pracuje jako policejní důstojník v Anglii (inverzně ke skutečnosti, že autor knihy je britský spisovatel trvale žijící na Slovensku). Před osmi měsíci Erika prožila těžké trauma a dosud se z něj nezotavila. Když je povolána k případu brutální vraždy mladé dívky z aristokratické rodiny, jejíž tělo bylo nalezeno pod vrstvou ledu v jižním Londýně, nese si sebou nejen vlastní démony, ale také paličatost a neústupnost. Pro ostatní tak trochu představuje neřízenou střelu. Brzy objeví spojitost s dalšími dosud nevyřešenými případy brutálních napadení a sama se ocitá v nebezpečí a přímém ohrožení života. Odkrývá totiž tajemství, která měla zůstat navždy skrytá. A čím blíž je Erika vrahovi, tím blíž je vrah Erice… „Pár metrů za Erikou šla postava. Byla to stejná postava, která ji pozorovala, když u okna kouřila. Tentokrát postava nebyla oblečená celá v černém, ale velmi snadno se vmísila do davu lidí s kapucami a deštníky. Zdálo se, že jakmile dav došel ke stanici metra Marble Arch, ještě zhoustl a zpomalil tempo. Postava šla v závěsu za Erikou a od sebe je dělili pouze dva lidé.“ (s. 182) Dopadne Erika vraha včas, nebo se stane jeho další obětí?  /Praha: Cosmopolis, 2016. 441 s./ Půjčte si  🙂

Jana Bednářová