Home Blog Page 13

Víte, že?

Víte, že Ústí nad Labem bývalo městem lahodného vína? Ve své Kosmografii české (1554) se o ústeckém víně pochvalně zmiňuje i zcestovalý šlechtic Zikmund mladší z Průchova (1520–1584): „U Austí (Ústí) města nejlepší víno české roste, kteréž se uherskému rovnati může.“ V českém Polabí na severu se víno pěstovalo již před panováním Karla IV., který založil vinice na Mělnicku. Ze starých tisků se lze dočíst, že roku 1233 ves Brnou dostal řád německých rytířů i s vinicemi. Kdy vznikly vinice v prostoru Mariánské skály, není přesně známo. Ví se ale, že na Klíši byla první vinice založena 5. 1. 1328 (v roce 1335 se tam již sklízelo ze čtyř vinic). Ústecký listář křižovnického řádu č. 29 informuje o koupi vinice a polností ústeckým občanem 5. 6. 1328. Další doklad o existenci vína v Ústí nad Labem pochází ze dne 24. 8. 1334, kdy markrabí Karel (pozdější král Karel IV.) uděluje městu právo skladovat ve městě a nakládat na lodě pivo, víno, slad a získaných dodávek použít k prospěchu města a jeho občanů. V 16. století se již kolem hradeb města rozkládaly četné vinice. Byly hned za Hrnčířskou branou (Předmostí), na dnešní Mariánské skále, na Klíši, Bukově – kopci Kabátu, na stráních ve Vaňově, Dolních Zálezlech, v Březnici (dnes Krásné Březno), na Kozím vrchu. Na střekovské straně pak ve Svádově, Novosedlicích, na stráních hradu Střekova a v Brné. Západně od města se vinné révě dařilo v Trmicích směrem k Předlicím a dále k Chlumci, Soběchlebům a Bohosudovu. Největší rozšíření vinic se datuje o století později, kdy roku 1654 zaujala v katastru města plocha vinic 224 ha, což byla třetina všech obdělávaných pozemků města. Vinice vlastnilo 50 vinařů, 4 vinice (osvobozené od daní) patřily městu. Pěstování vinné révy později vyloučil na okraj hospodářského dění objev hnědého uhlí. V roce 1788 bylo zaznamenáno, že vinice měly rozlohu už jen asi 65 ha a pokles se již nezastavil.

(Zdroj: Průboj. 9.–10. 9. 1978 – text Ing. M. Veselý; zkráceno a upraveno)

Jezero

0

BELLOVÁ, Bianca

Kniha Jezero je jedním ze skvostů současné české prozaické tvorby. Svědčí o tom i její letošní vyhlášení knihou roku při udělování nejsledovanější tuzemské literární ceny Magnesia Litera.

Příběh chlapce Namiho, který se v průběhu děje stává mužem, je zasazen do zvláštního prostředí jakéhosi jezera v neurčeném místě a odehrává se v současnosti nebo taky ne. Není to podstatné. Je to na Vás, kde a kdy se ocitnete. Nami hledá především sám sebe. Jste zvědaví, co bude dál.

Vyprávění Biancy Bellové je podtrhnuto nekomplikovaným jazykem. Jednoduché věty jsou lehce poskládány k sobě a zároveň Vás prudce zaujme jejich spád a brilantní zasazení do komplikované roviny životní cesty Namiho. Novela se čte snadno, přitom hloubka myšlenek Vás překvapí.

Pokud čekáte logický či třaskající závěr, Jezero nečtěte. Pokud se chcete zamyslet nad vlastním životem, knihu otevřete. Jezero Vás k tomu zamyšlení prostřednictvím osudu jednoho kluka jistě nečekaně donutí. /Nakladatelství Host, 2016/ Půjčte si  🙂

Denisa Szaffnerová

Hana

0
MORNŠTAJNOVÁ, Alena

Jméno Hana má zřejmě svůj původ v hebrejštině, znamená „Bůh je milostivý“.  V arabském jazyce lze jeho význam vyložit jako „blažená“, „šťastná“.  Nesmírně lidský román Aleny Mornštajnové s jednoduchým názvem Hana vychází ze skutečných událostí a vyvolává celou řadu emocí. Je o utrpení. A je o štěstí. Nelze si ovšem představovat štěstí v jeho pozitivním smyslu, jde spíše o nepodstatné štěstí, hořké a trpké, ironické. Hana totiž žije. Právě to je jejím štěstím (?), údělem, vinou. Den po dni Hana stále ještě dýchá a hluboko ve svém nitru cítí vinu spletenou z drobných a naprosto nepodstatných rozhodnutí (či nešťastných náhod) ve svém životě. Haně přinášejí bolest, způsobují neštěstí a utrpení jiným. O svých ztrátách Hana nemluví, uzavírá se do sebe: „Jak bych o nich mohla mluvit? Nikdo by mi neuvěřil. Nikdo neví, kolik utrpení dokáže člověk snést.“ (s. 237)  Osud si s Hanou zahrává a přidává další a další rány. Lze však Hanu skutečně z něčeho vinit?

„Nikdy jsem nepochopila, proč se lidé nezajímají o to,
co se stalo před jejich narozením,
nevyptávají se svých rodičů a prarodičů,
jak prožili své životy, s čím jsou spokojení
a co by udělali jinak, kdyby mohli.“
(s. 111, Mira)

Silný příběh vykreslující (nejen) rodinnou tragédii se zpětně rozplétá a v závěru opět splétá spolu s vyprávěním Haniny neteře Miry. Také ona má v životě trochu štěstí. Za to, že unikne rodinnému „prokletí“, může její neposlušnost: „Nikdy jsem nepochopila, proč dospělí dětem tvrdí, že se vyplácí být hodný a poslušný. Kdybych byla vzorná dcera, bylo by dnes moje jméno vytesané na náhrobním kameni…“. (s. 11)  Když se osudy Hany a Miry v jednom bodě střetnou a jednotlivé obrazy se propojí, vše dokonale funguje – nic nepřebývá, nic nechybí.  Zdá se, že obě si uvědomují, že spousta věcí není tak, jak si představujeme. Že i láska umí být velmi tichá a nenápadná, ale přes smutky celého světa může vyklíčit nová naděje. /Brno: Host, 2017. 306 s./ Půjčte si 🙂

Jana Bednářová

Honoré Daumier

Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů francouzského umění 19. století. Proslul jako geniální politický karikaturista a tvůrce odvážných mravoličných grafik, především litografií. Jen jeho nejbližší přátelé, Baudelaire, Corot, Millet, Daubigny, však věděli, že se Daumier věnuje i sochařství a malbě. V jeho ateliéru tak vznikaly jedinečné obrazové cykly znázorňující život na pařížské ulici, soudní přelíčení, divadelní výstupy, osudy Dona Quijota.

Zdroj: Tomáš Vlček, Honoré Daumier, Odeon, 1981

 

Klikněte a půjčujte 🙂 

 

Myšlenka uzrála, je na čase sklízet její plody

0

Po několika měsících přemýšlení, domlouvání i přemlouvání vás konečně můžeme přivítat na novém blogu Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. Rozhodli jsme se přinést vám trošku inspirace z naší práce i našich životů 🙂 Přiblížíme vám vybrané knižní tituly, zalistujeme v encyklopediích s uměním, hudbou, zkrátka vším, co se vejde do papírového světa mezi první a poslední stranu. Čekají vás recenze knih, zajímavé odkazy nebo medailonky autorů. Jistě toho bude víc, tak tedy pěkné dny a držte nám palce 🙂