Home Blog Page 2

Jitka Klepačová: Bílá paní z bílé stránky (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Bylo tomu dávno, už hodně dávno. Někteří lidé uměli číst i psát a ti, kdo to neuměli, moc rádi četbě naslouchali.

V té době žil v Ústí nad Labem mladík jménem Jan. Bydlel v maličké světničce nedaleko kostela. Byl chudý jako myš, ale studoval a na studium si vydělával prací v přístavu. Tam se potkával s námořníky, kteří vyprávěli o světě, o tom, co kde zažili. Jan velmi pozorně poslouchal a příběhy, které slyšel, si mnohdy ještě trochu přikrášlil a vyprávěl je dál. Hlavně v místním hostinci. Napadlo ho, že by je mohl začít psát. A tak to zkusil. Rozkřiklo se to rychle a lidé s nadšením začali jeho příběhy číst ještě víc. Jednou mu přišlo na mysl, že by mohl napsat něco, co by bylo plné tajemství. A dobře udělal, protože do té doby tady v kraji nic podobného napsaného nebylo. A přibylo hodně čtenářů. Tak Jan začal podobných příběhů psát víc. Čtenáři se četby nemohli nabažit a on se pomalu stal slavným.

Sláva mu přinesla peníze. Našel si lepší bydlení a mohl si dovolit i hospodyni. Čím víc příběhů psal, tím víc peněz měl. Ale jak to tak bývá, měl pocit, že peněz má pořád málo, a stal se z něho pěkný lakomec.

Jenomže čím víc chtěl peněz, tím víc příběhů musel psát. Už nechodil do přístavu, aby poslouchal, co se tam vypráví. Myslel si, že jeho nápady jsou daleko lepší, ale uměl jich vymyslet čím dál méně. Připadalo mu, že už ho ani nenapadají správná slova. A čtenářů začalo ubývat…

Jednou večer Jan seděl nad čistým listem papíru. Příběh psát začal, ale ne a ne se hnout z místa. Byl tak zoufalý, že přemýšlel o tom, že se upíše peklu. Ale protože se bál, honem na tu myšlenku zapomněl. Začal si nahlas stýskat. Říkal, jak moc si přeje, aby měl někoho, kdo mu příběh pomůže dokončit. Nebo ještě lépe, aby ho napadlo napsat tak strašidelný příběh, že se ho lidé budou bát i číst. Stal by se tak nejlepším spisovatelem tajemných příběhů na světě. Pořád to opakoval dokola, představoval si tu slávu, už to před sebou úplně viděl! A začal mít dojem, že to není sen, ale skutečnost.

V tu chvíli se mu rozbušilo srdce a vzadu na krku se mu zježily chloupky. V místnosti se citelně ochladilo a v hlavě se mu začal skládat příběh. Přestal vnímat čas, pomalu ani nedýchal. A začal psát. Psal stále rychleji a rychleji. Už se začal toho, co píše, sám bát, jenomže ruka dál psala, jako by mu ji někdo vedl. Už ji měl celou zkroucenou, jak v ní pevně držel brk, a ani sám nevnímal, že ho namáčí v inkoustu. V hrůzné křeči příběh dopsal. A v tu chvíli se mu zastavilo srdce a on mrtvý padl hlavou na stůl.

Pomalu, pomaličku z papíru mizela písmena a začala z něho stoupat mlha. Když zmizelo poslední písmeno, objevila se v místnosti žena. Byla oblečena do bílého roucha. Pomalu obešla stůl, podívala se na mladíka a na jejím alabastrově bílém obličeji se mihl podivný úsměv. Ještě chvíli ho pozorovala a pak se rozplynula do mlhy stejně tak záhadně, jako se objevila. Neexistoval pro ni prostor, čas ani hranice. Dodnes se určitě může objevit v knihovnách a možná i u vás doma. Živí se totiž strachem.

Když do pokoje ráno vstoupila hospodyně, krve by se v ní nedořezal. Na stole dohořívala svíčka, Jan ležel tváří v inkoustu rozlitém z kalamáře a vlasy měl úplně bílé. Brk ležel na zemi, jak mu vypadl z ruky.

A na stole ležel bílý netknutý list papíru.

Třeba se vám už někdy stalo, že při čtení napínavé knihy zjistíte, že tam chybí kousek textu. Možná to nebude zrovna chyba tiskárny.

Gabriela Káňová: Zrozenec pekel (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Stojím před chlívkem, kouřím už třetí cigaretu a mám smíšené emoce. Nechápu, jak dokázal nehlučně vyrvat dveře i s panty. Cloumá mnou vztek, protože mi ukradl další zvíře. Slepice a králíci mu nestačili! Teď mi vzal ještě kozu. Jsem nešťastný, protože jsem ji měl v příštím týdnu prodat. A především pociťuji beznaděj, protože musím ochránit zbytek zvěře.

Už toho mám dost, takhle to dál nejde, jinak mě opravdu zruinuje! Vytahuju telefon a hledám tu správnou ikonu pro zahájení hovoru. Co mi vnoučata koupila tenhle proklatý dotykový mobil, jsem z jakéhokoliv zavolání nervózní. Ale prej: „Dědo, musíš být moderní! Takhle se uvidíme i online.“ Hm, jasně. Nemusíte za mnou už vůbec jezdit.

Roluju seznamem jmen. „M… M… Kde je ten Martin? Tady!“ Silou klikám na jeho jméno. Zvoní to. Po krátkém rozhovoru a vysvětlení situace ho žádám o pomoc. Do hodiny přijede. Je to opravdu jedinečný přítel.

***

„Jednoduše si na něj počíháme. Chytnem ho. Zavoláme policajty a on ti všechno vrátí.“

„Jo, to se snadno řekne, kamaráde, ale co když zdrhne? Nejsme nejmladší, abychom ho chytali!“ Uchechtne se. Zvedám na něj obočí. Jsem sice rád, že jsem ho pobavil, ale když se na nás tak dívám, má poznámka je vážně trefná.

„Mám v autě svoji zbraň, postrašíme ho. Věř mi, Pepo, ten neuteče. Se akorát tak posere.“

***

Venku se setmělo. Vycházíme z domu a přecházíme k zadnímu dvorku. Na místo, kde mám chlév, kurník i králíkárnu. Úmyslně jsem vybral husté křoví poblíž levé strany chléva. Máme výhled na dveře, cestu od domu i cestičku k zadnímu východu ze dvora. Je to ideální místo.

Podle hodinek je něco málo po jedné hodině. Je úplněk a měsíc je ve své plné síle. Jeho svit lehce osvětluje okolí zahrady. Oba zíváme. Klimbá mi hlava, ale musím to vydržet.

Zablesklo se. Vyšlo to od lesíku, který je za zahradou. S vytřeštěnýma očima pohlédnu na svého kamaráda. Ten lehce pozvedne zbraň a tváří se odhodlaně. Oba jsme ve střehu a sledujeme bedlivě okolí zahrady. Cuknu sebou. Vnímám, že zemina pod námi lehce vibruje. Oba se na sebe nevěřícně díváme.

„Cítíš to?“

Přikývne. Svraští husté obočí a přiloží si prst před ústa. Ukazuje směrem ke chlévu a natáčí tím směrem ucho. Já nic neslyším, protože můj sluch už není, co býval. Natáčím hlavu. Musím se lépe soustředit, abych uslyšel to samé. Už to také slyším! Zvuk, který mi připomíná přejíždění klacku po dřevěném plotu. Jen je to hlubší a zlověstnější. Mezi linoucími se zvuky slyším i lepivé kroky. Mhouřím oči a čekám, až uvidím zloděje.

Oba ve stejnou chvíli zaznamenáme pohyb. Martin se už už chce zvedat a překvapit gaunera při pokusu o další krádež, ale já mu křečovitě zmáčknu stehno, abych jej udržel na místě. A to nejlépe nehnutého.

Tohle jsem nikdy v životě neviděl, ani v těch nejdivočejších filmech. Je to ohavné stvoření. Nazval bych to pekelným zrozencem. I když se to pohybuje po čtyřech dlouhých končetinách, má to minimálně přes dva metry. Kůži má šedou s příměsí hnědé barvy. Je to vyzáblé, místy tomu viditelně vyčnívají obrysy kostí. Na páteři má několik ostrých výstupků. Hlavu má oproti tělu velmi malou, přes půlku obličeje má obrovská, roztažená ústa. Místo nosu vidím pouze dvě úzké čárky a kulaté oči mu svítí fosforeskující žlutí. Ruce i nohy má oproti trupu hodně dlouhé a jeho prsty jsou zakončené dlouhými drápy.

Koutkem oka se ohlížím po svém sousedovi. V hlavě žádám vyšší moc: „Prosím, ať si sežere klidně všechnu zvěř, hlavně ať nás nechá na pokoji! Prosím!“ Ale než stihnu jakkoli zareagovat,

Martin vyskočí z našeho úkrytu. Příšera se vyleká a prudce otočí hlavu naším směrem. Jedním obratným skokem se celým tělem obrátí přímo k nám. Její oči zlověstně svítí a z úst se jí dere ten podivný klokotavý zvuk. Naklání hlavu na bok a z úst jí vytéká dlouhá, hustá slina. Vyplazuje dva jazyky. Každý na jinou světovou stranu.

Martin před sebou hrdě drží nabitou zbraň. Nyní už není cesty zpět! Musí TO zabít!

Prásk! Ten ohlušující výstřel mě překvapí. Příšera cukne ramenem dozadu. Zasáhl! Výborně! Věděl jsem, že je to skvělý střelec!

Vetřelec z pekel udělá tempo vpřed. Martin na ten pohyb zareaguje dalším výstřelem, ale mine.

Pekelník znovu vykročí vpřed. Následují dva vydařené zásahy, ale nijak jej neoslabí. Naopak. Postaví se do obranné pozice, ústa otevře ještě víc do široka a rozkřičí se. Ten nečekaný vysoký tón mě vyděsí. Vykřiknu. Příšera mě uslyší a v momentě utichne. „Sakra!“ Její žluté oči se upírají na mou skrýš. Martin si toho všimne a znovu vystřelí. Příšera svou pozornost zaměří opět na něj. Přiblíží se a svou dlouhou paží mu vyrazí zbraň z ruky. Protáhlými prsty omotá jeho kotník a strhává ho na zem.

„Ach, bože!“ Musím mu jít na pomoc. Ale to dlouhé sezení dalo mým kloubům zabrat. Nedokážu se ve svém věku už tak snadno a rychle postavit. Při těch opětovných pokusech dostat se na nohy zahlédnu kousek od svého úkrytu lopatu. Nechal jsem ji opřenou o strom. Až se mi to podaří, musím pro ni jít a pomoct mému kamarádovi.

Konečně překonám bolest a ztuhlost. Jenomže ve chvíli, kdy opustím křoví, vidím to strašné stvoření, jak svými jazyky přejíždí přes Martinův obličej. Ten se panicky rozkřičí a žádá mě o pomoc. Příšera jej hřbetem ruky uhodí do líce. A jeho hlava se nakloní do nepřirozeného úhlu…

Ruka mi vyletí k ústům a slzy se mi nahrnou do očí: „Trvalo mi to příliš dlouho.“

Do prstů si vmotá jeho košili, strhne ji a odhodí za sebe. Martin leží polonahý na zemi a příšera se k němu sklání. Jazyky přejíždí po jeho odhalené kůži. Chci křičet a říct, aby ho nechala na pokoji, ale nedokážu to.

Drápy zarazí do jeho těla a rozpáře mu břicho. Hrabe se v něm jako člověk při ručním promíchávání zeleninového salátu. Rychlým pohybem vytáhne ruku a vidím, že v ní drží Martinova krvavá střeva. Chuchvalec orgánů přibližuje ke svému vyzáblému obličeji a jazyky jej ochutnává. Oči jí září a celou ruku i s obsahem si rve do úst.

Z toho pohledu se mi zvedá žaludek. Co mám dělat? Utéct a přivolat pomoc, nebo zůstat stát a čekat na jistou smrt?

Najednou hlava toho děsivého tvora zmizí uvnitř Martinova těla. Mlaská a chová se nepříčetně.

Toho musím využít. Opatrně našlapuji a pomalu couvám z dohledu.

Jsem v půlce zahrady, ještě kousek a budu u svého domu. Ukryju se a přivolám policii. Vidím, že hlavu má příšera stále v těle mého kamaráda, který je nyní mrtvý. Ona ho rozsápala a s chutí žere… a já mu ani nepomohl. Utíkám jako zbabělec. To já ho požádal o pomocnou ruku a on mi vyhověl. Proč bych já měl zůstat naživu, když on kvůli mým zvířatům zemřel? Jsem sketa, jsem odporný člověk a ten nejhorší přítel ze všech. Zastavuji se, výhled mi zastřou slzy. Jenomže když nepřivolám pomoc, ono to takhle může zabíjet neustále, že ano? Povzdechnu si a opět pokračuji ke svému domu.

„Do hajzlu!“

Ležím na zádech a obličej mám zkřivený bolestí. O něco jsem zakopl a spadl na nějaký předmět, který mě bodá do zad. Skučím a čekám, až bolest odezní. Na svých zádech cítím vibrace. O kousek zvedám hlavu a nakláním ji, abych viděl přes své velké břicho.

Umřu. Tady a teď. Blíží se ke mně neuvěřitelnou rychlostí. Zastaví se přímo nade mnou. Její hlava je hned u mého obličeje. Kapou na mě sliny, smíchané s Martinovou krví. Okamžitě se mi znovu zvedá žaludek a zvracím.

Olizuje mi obličej, omotává své dlouhé prsty kolem mé paže. Prudkým pohybem mnou trhne a vyhodí mi ramenní kloub. Křičím bolestí. Táhne mé tělo za sebou jako hadrovou panenku. Vím, že

tohle jsou mé poslední minuty na tomhle světě. Nemá smysl se bránit. Nechávám ji, aby mě odtáhla, kam jen chce. Hlavně ať je můj skon rychlý a bezbolestný.

Vleče mě přes celou zahradu. Míjíme tělo mého kamaráda, zbyla z něj pouze vycucaná kůže. „Promiň…“ Táhne mě dál, podlézá se mnou plot a míříme do lesa. Zastaví se. Vydává klokotavý zvuk a kousek dál slyším ten stejný pazvuk. Jen je tlumenější. Otáčí hlavou kolem sebe. Hledá svého druha. Vleče mě jeho směrem. Je to hlasitější.

Zem se zachvěje. Problikne oslnivé světlo.

Zvedá mě do výšky, udělá pár kroků a pouští mě. Padám tmavým, úzkým prostorem někam dolů. Pod zem. Říkal jsem, že je to zrozenec samotného pána pekel!

Dopadám na tvrdou zem. Skrčím se do fetální polohy a čekám, co se bude dít dál. Kolem mě je tma. Páchne to tady po výkalech, mrtvolách a zemině.

Někdo do mě strká. Pomalu otáčím hlavu a vidím několik párů fosforeskujících očí různých velikostí. Pohledy mě sjíždí a mám pocit, že mě skenují. Naklání hlavy a klokotají. Jejich oči začínají zářit a vydávají tolik světla, že mám větší rozhled. Dva největší napřahují své ruce a jejích drápy se dotýkají mého obličeje. Jeden z nich mi obemkne krk a tiskne. Nebráním se, jsem smířený, že tady zemřu. Jeho stisk je pevnější. Pomalu mě pohlcuje tma, cítím se klidný a pomalu odcházím na druhý břeh. Naposledy mi přichází na mysl Martin. „Omlouvám se ti, můj drahý příteli.“

Veronika Kalinová: Strážské strašidlo Troščík (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Strážské strašidlo žilo v malé obci Strážky u Ústí nad Labem od nepaměti. Představovalo jeden z živlů, který dokáže pomáhat, ale i škodit. Oheň. Jeho prací bylo především dohlížet, aby v každé domácnosti měli stále teplo v kamnech. Malý ohnivý mužíček měl tělíčko ve tvaru plamínku, žádné ruce ani nohy. Na svět se díval dvěma blýskavými očky. Kolem sebe prskal ohnivé jiskry. Jmenoval se Troščík. Jeho jméno bylo odvozeno od německého názvu pro Strážky, který zní Troschig.

Poskakoval ze střechy na střechu a komínem pozoroval, zda v rodinném krbu hoří oheň. Pokud v kamnech plamen skomíral, plivnul tam pár jiskřiček a hned se topeniště rozhořelo. Ohnivý skřítek přebýval vždy v některém z komínů, samotní obyvatelé tak o něm skoro nevěděli.

Více na sebe Troščík upozornil v říjnu roku 1836.

Jak se zdržoval především na střechách budov, měl velmi dobrý přehled o tom, co se ve vesnici děje. Bylo to už třetí den, co si Troščík všímal podivného cizince, který se objevoval v postranních uličkách a stranil se ostatních. Měl na sobě staré šaty a na hlavě kutnu, staženou do špinavého obličeje. Na čtvrtý den se potkal ještě s další zahalenou osobou a šeptali si plán, jak vybílí místním jejich zásoby a odcizí jejich majetek. Svůj ohavný záměr chtěli provést v neděli večer, nedbajíce, že je to den sváteční.

Smluvili se, že začnou od domu číslo jedna. S tím se rozešli a oba zmizeli ve tmě.

Troščík byl nešťastný a zároveň rozhodnutý, že to takto nenechá. Byl to sice jen malý mužík, ale jeho odhodlání udělat velký dobrý skutek bylo nezměrné.

Již od nedělního poledne hlídkoval Troščík ze střechy domu číslo jedna. Celé Strážky už objala tma, ale stále se nic nedělo. Že by muži přece jen dostali rozum a vydělají si na své živobytí poctivě? I kdepak. Od lesa přichází dvě temné postavy.

Troščík chtěl rozeznít zvon zavěšený na staré lípě, ale jako malý mužík na to neměl sílu. Co teď, co teď? Skočil tedy ze střechy dolů a ukryl se v křoví. Zkusí ty dva pořádně vystrašit.

Jak se k němu blížili, Troščík víc a víc jiskřil. Chlapíci si všimli, jak z křoví létají ohnivé záblesky.

„Hele, nenecháme toho přece jen? Nějak se mi to nelíbí,“ zašeptal ten méně umouněný.

„Snad jsi nedostal strach?“ ušklíbnul se ten druhý.

„To ne, ale podívej se na ten keř. To bude jistě Boží znamení.“

A vtom suché křoví vzplálo.

Odhodlanější zloděj byl najednou fuč. Druhý muž padl na kolena a začal se modlit. Kdyby místo modlení raději oheň uhasil, mohlo být vše jinak.

Troščík okusil pocit vítězství, vyskočil z hořícího keře a pýchou se začal nadouvat. Zvětšil se tak, že už byl vyšší než klečící muž. Jeho oči byly rudé. Vyděšený muž do těch očí hleděl a prosil o odpuštění.

S rostoucím ohnivým mužíkem sílil i oheň samotný. Během toho všeho nehořel už jen keř, ale i plot a část stavení.

Celé situace si jako první všiml soused z domu číslo tři. Vše však vzalo rychlý spád. Během chvilky hořelo několik domů a oheň se nekontrolovatelně šířil. Když Troščík uviděl, co milovaným obyvatelům Strážek způsobil, dal se na útěk směrem k Litoměřicím. I tam za týden zahořelo, ale to už je jiný příběh, který končí smrtí jednoho velkého básníka.

Po požáru ve Strážkách zůstalo stát jen obydlí pěti rodin. Když se všichni vzpamatovali, začal statkář z domu tři vyprávět, co kolem půlnoci viděl. Mluvil o ohnivém strašidle, které jejich vesnici podpálilo. Bohužel se skutečnou pravdu o Troščíkovi místní už nikdy nedozvěděli.

Jako připomínka celé nešťastné události byl do štítu domu číslo tři vsazen kámen s letopočtem 1836.

Deset let poté byla ve Strážkách na návsi vystavěna kaple svatého Floriána, patrona hasičů.

Troščík se několik let trápil, než sebral odvahu vrátit se do Strážek. Všechny temné vzpomínky se v něm ale na tom místě opět zhmotnily, a tak skočil v kapli do nádoby se svěcenou vodou a navždy se rozplynul.

Sofie Janurová: Čert v Mariánské lese a O víle Pomněnce (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Čert v Mariánské skále

Kdysi dávno žila byla v Ústí nad Labem jedna princezna. Nosila každý den jiné šaty, pravidelně jezdila na koni a vyšívala. Jednou si řekla, že se na koni projede až k Mariánské skále. Cesta byla dost hrbolatá, ale protože měla princezna pravidelný trénink, tak ani jednou nezaváhala. Když už byla cesta opravdu náročná, tak si princezna řekla, že z koně sleze. Najednou stanula před Mariánskou skálou. Chvíli se na ni zamyšleně dívala, ale pak si všimla, že kromě kamení jsou tam i pěkné kytičky. A tak se sehnula a začala trhat kopretiny, sedmikrásky, fialky a pampelišky. Vtom se před ní objevila rezavá liška. Princezna leknutím všechny kytičky upustila a měla co dělat, aby nevykřikla. V jejím zámku se totiž říkalo, že ten, kdo u Mariánské skály uvidí lišku, půjde do pekla. Jak liška princeznu zahlédla, odhrábla trochu hlíny ze země a najednou se ozvalo: „Kdo jsi?!“ „To mluvíš ty, Mariánská skálo?“ zeptala se princezna. „Ano. Kdo jsi?!“ zaburácela skála, až se princezna lekla. „Jsem princezna Dominika. Rodiče mi umřeli, když jsem byla malá.“ „A proč jsi trhala květiny z jediného krásného plácku, který tady je?!“ „Protože se mi líbily,“ odpověděla princezna. „Nemůžeš mít všechno, co se ti líbí! Za to tě tady naše liška odvede do pekla! Bude tě každý den vodit na toto místo, abys to tady dala do pořádku. Snad tě to naučí a už nic takového nikdy neuděláš.“ Tak pravila skála. Potom se liška proměnila v čerta, který princeznu odnesl.

Opravdu plnili, co měli, ale princeznu zatím všichni lidé v královském paláci oplakávali, protože ji měli moc rádi. Na zámku rozvěsili černé vlajky a všude v Ústí nad Labem vyhlásili, že kdo princeznu zachrání, dostane ji za ženu. Čas plynul, plynul a plynul, až jednoho dne, byla zrovna zima a padaly krásné sněhové vločky, řekla skála: „Myslím, že se tvůj čas už naplnil, princezno. Pracovala jsi pilně, a proto tě ze svých služeb propustím.“ Jak skála řekla, tak také udělala. Propustila princeznu ze svých služeb a řekla čertovi, aby ji odnesl na zámek. Čert ji tedy vzal a rychle se s ní vydal k jejímu domovu. Ale místo aby ji hodil do zámeckých komnat, pustil ji do větví staré jabloně. A tak si tam princezna sedla a vzala si jablko. To bylo to poslední, co princezna stačila udělat, protože staré jabloni se najednou ulomila větev, na které princezna seděla.

Větev se řítila i s princeznou dolů. Špatně by to dopadlo, kdyby se tam neobjevil jeden zahradník – chytil princeznu do náruče a postavil ji na zem. Princezna mu poděkovala a odešla do svých komnat. Jenže další den na strom opět vylezla. A když si vzala jablko, zase spadla a zase ji musel zahradník chytat do náruče. Věděl, že ji nechytá poprvé, a zeptal se: „Co tady vaše výsost dělá?“ A princezna řekla: „Šla jsem si pro jablko.“ Zahradník pokračoval: „Je mi divné, že je zelená i v zimě, a ještě ke všemu plodí.“ Princezna odpověděla: „Je to holt zázračná jabloň.“ Zahradník ještě řekl: „Ale jablka má rozhodně dobrá.“ Jedno si potom utrhl a zakousl se do něj. Princezna se do toho svého také zakousla a na oplátku se zeptala zahradníka: „Jak se jmenuješ?“ A ten odpověděl: „Jsem Jan. Jsem z vesnice Slavošov. Mám tam rodinu, a tak pro ně tady vždycky něco vydělám. Jsme totiž dost chudí.“ Princezna odpověděla: „Jestli chceš, pozvu tebe i tvoji rodinu na ples. Bude tam nejspíš celá vesnice, a tak si určitě všimneš, kdy to bude.“ Zahradník odpověděl: „Tak dobře.“ A princezna na to: „Dobře.“ Potom odešla.

V den, kdy se měl ples konat, se na zámek sjížděli vznešení hosté a přicházeli všichni lidé ze široka i daleka. A tak i náš zahradník Jan šel na zámek, aby se znovu setkal s princeznou. Princezna byla na ples náležitě ustrojená. Měla na hlavě zlatou korunku, na sobě růžové šaty, bílé rukavice, červené boty na podpatku, a když k ní přišel zahradník Jan, tak jí dal růžové růže z jejich zahrady, takže princezna sama vypadala jako jedna velká zahrada. Potom ji zahradník Jan vyzval k tanci. Princezna to moc ráda přijala a zahradník Jan jí pošeptal: „Musím uznat, že dneska to vaší výsosti nesmírně sluší.“ Princezna mu řekla: „Děkuji.“ Tak spolu nerušeně tančili až do chvíle, kdy se v tanečním sále objevil zcela nežádaný host. Představil se jako pán z hradu Střekov, a že si prý přijel pro princeznu. Davem to zašumělo, ale princezna se jen tak nedala: „Víte, moc ráda bych se stala vaší snoubenkou, jenže už mám snoubence, a to tady zahradníka Jana.“ Ale pán z hradu Střekov řekl: „Jestli je vám tento mladík milejší než já, pak vám vyhlásím válku.“ To zahradník Jan nemohl nechat jen tak. A tak zvolal: „Nevyhrožujte, jinak to s vámi špatně dopadne!“ A když pán z hradu Střekov tasil meč, zahradník Jan si zbraň bez zaváhání půjčil od vedle stojícího rytíře. A rozpoutal se boj.

Oba meče o sebe nejdřív práskaly, potom zahradník Jan vyskočil na vyšší plochu a pán z hradu Střekov za ním. Nejdřív se zdálo, že sil ubývá jednomu, potom tomu druhému. Ale byl to jen klam, oba pokračovali v boji. Bylo to tak napínavé, že dav ani nedutal. Všichni se jen dívali na tu podívanou. Konec nastal, když zahradník Jan pána z hradu Střekov mečem nebezpečně ohrozil a ten, než aby se setkal se svojí porážkou, radši utekl. Všichni se nahrnuli k oknu, aby viděli, jak se bude pán z hradu Střekov trmácet pryč. Odjel. A to i s lokaji, sluhy, kočáry a koňmi. A tak v Ústí nad Labem zase zavládl klid a pořádek. Princezna si vzala zahradníka Jana a měli se spolu moc dobře.

O víle Pomněnce

Byl jednou jeden les. Jmenoval se Litoměřický les. A protože byla nedaleko louka a potok, tak tam bydlela i jedna víla. Říkalo se jí víla Pomněnka. Ráda tančila na louce, pletla si věnečky z kvítí a ráda seděla u potoka a dívala se do zrcátka. Jenže se o tom dozvěděl jeden obr ze sousedního lesa. A protože se všude okolo říkalo, že je ta víla moc krásná, tak si usmyslel, že si ji vezme do svého lesa. A tak se valil, valil a valil, až se dovalil do lesa, kde bydlela víla Pomněnka.

Když ji uviděl, tak řekl: „Vílo Pomněnko! Prý jsi moc hezká! A jak vidím, je to pravda. Proto teď půjdeš se mnou.“ Víla Pomněnka se zeptala: „Kam?“ A obr jí odpověděl: „No přece do mého lesa.“ Víla Pomněnka ale namítla: „Já s tebou nikam nepůjdu!“ Obr se zamyslel a potom řekl: „No, tak si vezmu aspoň tvoje zrcátko.“ Obr si ho i přes Pomněnčiny protesty vzal, odnesl si ho do svého lesa a víla Pomněnka jen a jen plakala. Potom za ní přišla zvířátka a ptala se jí: „Proč pláčeš?“ Víla Pomněnka jim odpověděla: „Pláču, protože mi obr ze sousedního lesa ukradl zrcátko.“ Zvířátka jí na to odpověděla: „No tak my ti seženeme nové.“ „Jak?“ zeptala se víla. A zvířátka odpověděla: „Zajdeme do obchodu a koupíme ti ho tam.“

Jak zvířátka řekla, tak taky udělala. Jenže nikdo nikomu nic nedá, když nemá peníze. Nebýt hodné paní, která zrcátko zaplatila, nejspíš by tento příběh dopadl úplně jinak. Ale naše zvířátka to zrcátko víle Pomněnce doručila a ta z toho měla takovou radost, že si zatancovala. A jestli už nedotancovala, tak tam tancuje pořád.

Šárka Hieková: Dorota Ducháčová, upírka z Levína (BÁJNÁ KNIHOVNA)

0

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Levín 1344

Dorka si sbalila poslední zástěru do velkého květovaného šátku a pevně jej svázala.

„Jsem připravená, pane.“

„Nechceš si to ještě rozmyslet, Dorotko?“ zeptal se jí už poněkolikáté hradní pán.

„Už tak jsem zůstala déle, než jsem měla.“ Dorka si uhladila vlasy černé jako peří havranů a upřela na mladého muže své až nepřirozeně světlé modré oči. „Je mi dvacet a jinou nabídku k sňatku už třeba nedostanu.“

„Jsi krásná. Myslíš, že zrovna hrnčíř…?“

Dora neodpověděla, jen pokrčila rameny a dál zkoumala pánův úzký a bledý obličej, ve kterém se zračilo zklamání.

„Nemám na vybranou.“

„A jsi vzdělaná. Dobře vím, že jsi celé čtyři roky místo utíráním prachu trávila četbou knih. Tohle prostí lidé nikdy nepřijmou.“

„Možná ne hned, ale snad brzy zjistí, že jsem ty knihy nečetla nadarmo, že jsem v herbářích a bylinářích neobdivovala pouze obrázky.“

Adam, pán z Levína, vzdychl a podal své služebné na rozloučenou měšec.

„Přeji ti hodně štěstí. A kdybys někdy potřebovala mou pomoc, můj zámek a všechno, co mám, je ti k dispozici. Vím, co se o mně říká, že jsem snílek a…“

„Že jste šílený?“ skočila mu do řeči.

„To také. A jako bych prý ani nebyl z tohoto světa, ale ty mě znáš…“ povzdechl si.

„Jste laskavý. Kdybych něco potřebovala, tak přijdu, pane,“ slíbila Dora, popadla ranec a opustila zámek.

***

„A jak to bylo dál, babičko?“ desetiletá Rozárka dychtivě upírala oči na stařenku.

„Hrnčíř, Dorčin manžel, propil peníze, které vydělala ve službě, dřív, než se rok s rokem sešel. Nakonec dlužil, kam se podíval, a skončil někde v příkopu s rozraženou lebkou jako prašivý pes. Dorka se musela živit jediným způsobem, jaký uměla – sbírala v lese a na loukách byliny a léčila nemoci. Byla šikovná, lidé za ní chodili ze široka daleka, ale ani ona nedokázala všechno. Netrvalo dlouho a začaly se šířit pomluvy. Kovářka Kordula, která si marně chtěla zajistit manželovu věrnost, obvinila Dorku z toho, že tančí v lese při měsíčku a svádí muže. Ošklivá chalupnice Hana Kordule jen přitakávala. Jak by jinak bylo možné, že je Dora tak krásná? Určitě prý za to může to čarodějné bejlí. Kateřina, žena ponocného, ji pro změnu obvinila, že jejího Matěje zcela jistě uřkla. Už týden ležel v horečkách a jeho stav se nelepšil.

Pomluvy neutichaly, spíš sílily, a nakonec šly drbny za knězem. Chudák Dorka stanula před církevním soudem a čelila obvinění z čarodějnictví. Říká se, že i sám kněz podlehl krásčině půvabu a věřil, že uhranula i jeho, a proto se rozhodl podrobit ji trojí zkoušce: ohněm, vodou a železem.

Nikdo však nedokázal takovou krutost provést, proto pozvali kata z jiného kraje. Ten obviněné nalil do úst roztavené železo, na ruce jí položil žhavé uhlíky a hlavu ponořil do ledové vody. Je jasné, že takovou zkoušku nemohl nikdo přežít. Umučenou Doru ani řádně nepohřbili. Její tělo zakopali na rozcestí, proto její duše nenašla pokoj ani po smrti.“

„Tenhle příběh se mi vůbec nelíbí, babičko,“ přerušila Rozárka stařenčino vyprávění. „Většinou mi povídáš hezké pohádky, které dopadnou dobře.“

„Musíš být trpělivá. Vždyť i Karkulku nejdřív sežral vlk. A tohle není pohádka. To se v naší vsi opravdu stalo.“

„Dobře,“ přikývla Rozárka a zavrtala se pod pruhovanou duchnu.

Stařenka si svlažila rty heřmánkovým odvarem a pokračovala: „Zlé jazyky nezmlkly ani po Dorčině smrti. Kovářův učedník v hospodě tvrdil, že mu cestu zastoupila postava v bílém rouše, s planoucíma očima a černými havraními vlasy. Prý se na něj vrhla a byla by mu vysála krev, kdyby ji nezahnal křížkem, který nosil na krku, a modlitbami. Z čarodějnice se tedy v lidských řečech stala upírka. A jak už to tak bývá, sousedi se hned začali předhánět v tom, kdy a kde ji kdo zaručeně viděl. Netrvalo dlouho a vesnice rozhodla, že její tělo musí být vykopáno a srdce probodnuto třemi olšovými kůly. Ani to však neutnulo údajné Dorčino řádění, a tak lidé postavili hranici, aby její tělo spálili. Hranice však nechtěla hořet, dokud místo polen nepoužili šindele ze střechy kostela. Její ústa křičela a tělo se svíjelo, jako by snad ani nebyla mrtvá, ale nakonec z ní nezůstalo víc než hromádka

popela, ačkoli někteří tvrdí, že se proměnila v hejno havranů. Já si ale myslím, že možná jen náhodou nějaký ten havran nebo krkavec proletěl kolem.“

***

Z nebe se sneslo havraní pírko. Kořenářka z domku na konci vesnice, která jediná měla Doru ráda, jej bezděčně zvedla.

„Zasloužíš si dobrý konec, děvče,“ řekla polohlasně a pomalu se odšourala do svého skromného příbytku.

Posadila se ke stolu, havraní brk přiřízla a vodou ze studánky zředila tu trochu zaschlého inkoustu, která zbývala v kalamáři. Nakonec nalistovala v knize, kam si zapisovala recepty, poslední prázdnou stránku a začala psát.

Slova jsou mocná. Slova, inkoust a papír jsou mocnější než zbraň. Slova dokážou změnit osud, dát příběhu jiný, lepší konec. Nebo horší. Protože zapsaná slova jsou to, co si budou lidé číst i za sto nebo tisíc let. Když všichni pamětníci zemřou a legendy zmizí ze světa, jediné, co zůstane, bude příběh zapsaný na starém zažloutlém pergamenu.

Stařena psala, a aniž by věděla, co dělá, tvořila kouzlo. Čtyřicet dní, přesně tolik času potřebovala, aby dokázala změnit osud té nešťastnice. Pečlivě nad každým slovem přemýšlela a ještě pečlivěji jej zapsala.

Čtyřicátého prvního dne uviděla v mokrém písku otisky nohou vedoucí z její roubenky do vesnice.

Toho večera se ozvalo v chalupě kovářky Korduly zaklepání na dveře a bytost jako z jiného světa vyslovila nahlas kovářčino jméno. Nepomohly modlitby ani zaříkání, do osmi dní ležela Kordula na márách. Hned následujícího večera uslyšela zaklepání chalupnice Hana, po ní Kateřina, žena ponocného, a nakonec i sám kněz.

Úplně poslední klepání se ozvalo pozdě v noci daleko za vesnicí na kované dveře hradu Levín.

„Pojď dál, Dorotko, už jsem tě čekal,“ uvedl ji hradní pán dovnitř.

„Můžu s vámi zůstat?“ zeptala se nejistě.

„Jak dlouho budeš chtít.“

„Třeba celou věčnost?“

„To je přesně tolik času, kolik nám zbývá,“ usmál se chápavě Adam.

Dorka ho pohladila po krásné bledé tváři, kterou už tak dlouho milovala. „Můj příběh znáš. Pověz mi teď ten svůj. Máme na to celou věčnost.“

Jana Harciníková: Laskavá harpyje (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Napravo ode mě je jeden přístroj, co si tu tiše brouká. Pochopil jsem, že zaznamenává můj tep a kolik kyslíku mám v krvi. Pod ním je další s barevným displejem, kde běhají čáry nahoru, dolů. Ten prý zobrazuje práci mého srdce. Toho srdce, co muselo všechno vydržet. Hned po mém narození to nemělo lehké, všude lítaly střely a bomby a chuděrka moje mamina se musela se mnou – malým miminem – a třemi mými sourozenci schovávat ve sklepě. Byla hodně statečná. Tohle moje srdce se téměř celý život radovalo. Když jsem byl mladý, pohledný chlapec, proháněl jsem kdejakou děvčici z okolí. Potom jsem potkal moji Anežku, krásnou, s očima tmavýma jako lesní studánka a dvěma dlouhými černými copy. A už jsem jinou nechtěl. Byli jsme spolu téměř šedesát let. A bylo nám dobře, i když doba nebyla lehká, ale všechno, všecičko jsme spolu zvládli. Jo, moje milovaná Anežka. Proč mě opustila první? To se nemělo stát. Cožpak nevěděla, že bez ní zůstanu v domku jako kůl v plotě a se spoustou věcí si nebudu vědět rady? Děti mám dvě – Andulku a Františka. Jsou moc hodné, ale copak mi mohli se vším pomoct? Jezdili za mnou, jak jen to šlo. Ale po mé Anežce mi v srdci zůstalo prázdno. V tom srdci, co teď tak pozorně sledují všechny ty přístroje.

František mě našel ležet na zemi v koupelně. Asi jsem uklouzl, či co. Nevím, jak jsem tam ležel dlouho, vím jen, že mi byla zima a měl jsem žízeň. A tak jsem teď tady, mezi těmi přístroji. Za hlavou, kam nevidím, je určitě taky jeden. Něco tam vrní a vede odtud hadička, kterou mi dávají kyslík. Samá hadička. Jedna do nosu, jedna do pusy – prý s výživou. Já ale vůbec hlad nemám… Už jen ležím, chodit mi nejde. No, to jsem, Anežko, dopadl, ani umřít doma jsem nezvládl, tak jako ty. Ale vím, že už to přijde, to člověk pozná. Děti mi stále říkají, že to bude dobré, že na podzim budeme na zahradě společně česat jablka. Já už ale nic česat nebudu, nejsem dnešní. Vím, že se chystám na tu poslední cestu – na druhý břeh, za tebou, Anežko má zlatá. Doufám, že až přijde noc, už se tam vydám. Nechci vidět další svítání, další obracení mého starého těla, které tak bolí. Toho jsem se nechtěl dočkat, být neschopný sám se najíst, sám si dojít na záchod. Za to se stydím, když to po mně musí uklízet. Nechci už tu být a jen koukat do stropu a čekat, až si pro mě přijde zubatá.

Už je tma, oknem sem pořád vane teplý vzduch. A co se v tom okně usadilo? Bože, já už blázním! Veliký pták s lesklým černým peřím a ostrými drápy, které klapou o parapet. Ten pták je velký jako trakař. Teď ke mně otočil hlavu. Ale místo ptačí hlavy se zobákem má obličej stařeny – vrásčitou tvář, obrovský špičatý nos a vystouplou bradu. Oči má naopak malé, tmavé pod hustým obočím. Dívá se na mě láskyplně, nebojím se ho. Kolem obličeje mu vlají husté šedivé, větrem rozcuchané vlasy. Zavřu na chvíli oči. Otevřu je a ten divný pták je tam stále.

Zadívám se pozorně a on na mě kývá hlavou a jedním křídlem mi ukazuje cestu ven. Vstávám a přistupuji k oknu. Nemotorně se mě snaží pohladit pařátem. Nebolí to. Otáčí hlavu ven z místnosti a načechrává si své lesklé peří. Dotkne se křídlem mé paže. Stále otáčí hlavu ven z místnosti a jako by mě křídlem postrkával dál. Letí ven a já za ním. Letíme dlouhým černým tunelem, kde je jen černočerná tma, když vtom uvidím slabé světlo. Letíme dál, světla přibývá. Vidím širokou řeku, chytnu se nabídnutého křídla a řeku přeletíme. Na čerstvě posečené louce se oba usadíme. Nevím, kde to jsem, vane příjemný vánek a hle – nic mě nebolí. Za nedalekými stromy pobíhají dívky a smějí se. Otáčím k nim hlavu a pozoruji je. Jedna z nich pomalu přichází ke mně. Anežka, to je má Anežka!

Ondřej Doležal: O pokladu a skotské (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

„Co myslíte, pane kolego, jak velké poklady by se tam tak mohly ukrývat?“

„To je dobrá otázka, milý kolego. Viděl bych to tak na hodnotu dvou až tří tuctů veverčích bobků.“

„Ale no tak, vy tomu vážně ani malinko nevěříte?“

„Ale věřím, však ty hory odpadků vidím až odsud. Tam vám bude pokladů, že vám polezou oči z důlků…“

„Odložte svůj skeptický svrchník, pane kolego, oprašte ze sebe pochybnost a otevřete se novým šancím. Cítím v kostech, že legendy tentokrát nelžou – bude tam poklad! A že jaký!“

„Ale jistě, to já bych si netroufl zpochybňovat. Taková legenda, toť přece nejčistší a nejjasnější zdroj informací. A chraň mě všeliká verbež, abych se snad ofrňoval nad naším nedostižným informátorem – slečnou Ztracenou. Já vím, někteří o ní říkávají „nomen omen“, ale kdo by tyhle zlé jazyky poslouchal, že? Ta, když mluví, to jenom čirá pravda odkapává.“

„Poslyšte, pane kolego, já mám z vás takový dojem, že ironizírujete!“

„Já? Ale co vás nemá! Já vám jen chtěl drobně naznačit, že by ten poklad prostě mohl být jinačího naturelu, než byste čekal.“

„Hmm, možná máte v něčem pravdu, ale v jádru si za tou výpravou stojím. Říkám vám, už to cítím v nose, že nepřijdeme s prázdnou.“

„A necítíte tam spíš ty veverčí bobky? Já jen, že na jednom sedíte…“

„Zatraceně, to jste nemohl říci dřív? …no, to je jedno. I přes vaši nedůvěru v naši výpravu stále očekávám, že mě doprovodíte a nenecháte mě na pospas divým živlům z údolí.“

„Ale jistě, pane kolego, to víte, že ano. A dokonce tak neučiním jen z pouhého našeho přátelství. Jsem totiž nadmíru zvědav, jestli si budete muset vystačit jen s kelímky od jogurtů, anebo se na vás usměje štěstí a odnesete si z našeho dobrodružství i pořádný děravý škrpál!“

„To vás přes všechno to vaše upejpání přece jen šlechtí. Jinak už bych vás snad musel obvinit z toho, že máte strach.“

„Já? Ale co vás nemá, to jste mě jenom špatně pochopil. Já tehdá naznačoval, že kdybychom se nějakého toho jmění přece jen ujali, mohlo by se to těch bytostí nelibě dotknout a mohly by si přijít vzít zpět, co jim náleží. A zabavit nám toho třeba dvojnásob!“

„A dvojnásob čeho přesně, prosím vás? Však tu ničím krom těch bobků ani neoplýváme.“

„To je taky pravda… bod pro vás!“

Zatímco si oba dobrodruzi tříbili názory na plánovanou kořistnou výpravu, do údolí Ploučnice se pomalu vkradla tma, a tak seznali, že je již na čase. Z úbočí vrchu, podpírajícího nyní již jen ruiny hradu Ostrý, vyrazili rázným krokem, alespoň tedy takovým, jaký jim jejich nožky dovolily. První šel vůdce výpravy – Mešij, vysoký jako dobře urostlá smrková šiška, v kloboučku a v odění ze čtyřiadvacatera druhů mechů, s tváří porostlou ploníkem, sotva rozeznatelný od okolního mechového porostu, a za ním o modřínovou šišku nižší Lišij, v apartním kabátku z pukléřky, s velkou nůší na potenciální poklad, ušitou z provazovky, a s bujným porostem dutohlávky na hlavě místo slamáku. Oba si vykračovali, vyzbrojeni krumpáčkem, respektive lopatkou, vyrobenými ad hoc z bukového roští, doufajíce, že cestou nenarazí na nějakou nerudnou kunu. Dobrodružství nepočká a štěstí přeje připraveným. Ještě že za příslib desetiprocentního podílu jim slíbilo pomoc několik světlušek.

◌ ◌ ◌

„Myslíš si, že jsem blbec?“ držel nasupeně Václav Tomáše jednou rukou pod krkem, zatímco v druhé výhružně napřahoval zednickou lžíci.

„Ne, Vašku, fakt ne, přísahám, že nekecám!“ sypal ze sebe vyděšeně Tomáš, „stalo se to naprosto přesně tak, jak říkám – včera jsem si to po druhý razil z hospody, a co nevidím, dva pidižvíci si to štrádovali po cestě nahoru k hradu. Zpívali si jak nalitý a kolem nich kroužily světlušky. To bys jaktěživ nevymyslel, kdybys to neviděl. No přece bych ti nekecal!“

„Takže jsi potkal cestou z hospody dva skřítky a ty tě dovedli k pokladu, to se mi tu snažíš nakecat, jo? A nebyl ten poklad tak náhodou v mojí kůlně?!“ supěl Václav.

„Ne, však ti to říkám, štrádovali si to nahoru k hradu, tak jsem je chvíli sledoval. Vůbec nevnímali, co se děje kolem, a když dorazili na stráň přímo pod hradem, vykopali díru a to něco, co táhli s sebou, do ní hodili a pak se někam odpotáceli. Chvíli jsem čekal, a když byl všude klid, šel jsem to vykopat. No a hele ho, poklad. Hned jak jsem ho těm skřetům čmajznul, vzal jsem do zaječích. Doslova, protože jsem v té tmě zakopl o kořen, skoulel jsem se do půli kopce a vymetl tak pět hromad bobků. Však se koukni, že nekecám!“ začal Tomáš na svou obhajobu ze sebe, či spíš tentokrát ze svých kapes, krom vysvětlení sypat demonstrativně i bobky lesní zvěře.

„Tak hele, já nejsem včerejší,“ rozlíceně zabořil Václav Tomášovi špičku zednické lžíce pod nos, „tys prostě včera nasával jak Dán a pak ti v tý tvý palici přišlo jako dobrej nápad jít se podívat do mý kůlny, jestli tam nemám náhodou nějaký fajnový pití. A když už jsi tam byl, tak jsi zmerčil moji kasu s kovákama a pobral jsi je taky. A protože máš mozkovejch buněk jak ministr pro místní rozvoj, hned ses s tím ráno běžel pochlubit do sámošky a nenapadlo tě, že se mi budeš mojí kasou chlubit do ksichtu. A já ti teďka něco řeknu. Prachy jsi přines zpátky. Za to, jak jsi mi tehdy pomoh se sekačkou, to nechám bejt, ale to, že jsi mi vypil tu patnáctiletou skotskou od bráchy, to ti jen tak neodpustím! Takže teď si jdi ještě prospat tu svou vykalenou kebuli a do dvou tejdnů chci od tebe adekvátní náhradu v alkoholu! A teď mazej!“ švihnul Tomášem do škarpy.

„Ale Vašku! Já ti fakt nekecám!“

„Ještě jednou, ještě jednou mi budeš tvrdit, že mi choděj trpaslíci na skotskou a drobáky, a přísahám, že ti tuhle lžíci narvu do zadku!“ výhružně zařval Václav a prásknul za sebou dveřmi.

◌ ◌ ◌

„Ojojoj, to byl nápad, pít ten utrejch!“ naříkal Mešij a tahal se za své mechové kadeře.

„Já vás nenutil! Však jste si sám liboval, že v tom cítíte nejméně třináct různých mechů.“

„To jsem taky cejtil,“ vycedil ze sebe Mešij a říhnul si, „a teď jich cejtím nejméně patnáct, ale jak jsem měl tušit, co to s námi udělá? Však jste tvrdil, že to nebude o moc jinačí než pivo!“

„No, i mistr Lišij se občas utne!“ soukal ze sebe lišejníkový drobek a potácel se pomalu po svahu, „ale berte to z té lepší stránky – vy jste pravdu měl a poklad jsme skutečně našli. Jak kovový, tak tekutý.“

„Nevím, jestli bych tu pekelnou vodu označil za poklad, ale přinejmenším jeden poklad jsme našli, příteli. Teď mi pomozte vymyslet, jak ho využijeme.“

„Obávám se, že nijak, pane kolego,“ odvětil pomalu Lišij, „zdá se, že jste měl pravdu nejen vy s pokladem, ale žel i já s riziky. Ta údolní stvoření nám nezůstala nic dlužna, a zatímco jsme vyspávali, vzala si svůj poklad zpět. A víte, co mě děsí nejvíc? Že vážně zmizely i ty bobky…“

Vyjevený Mešij se přes šok a kocovinu nezmohl na slovo.

„A víte, co si myslím, pane kolego?“ pravil poněkud zkroušeně Lišij, koukaje na prázdnou lahev od skotské. „Že bychom měli preventivně nahradit všechny škody a udobřit si je, nebo nám z našeho hradu rozeberou i to málo, co z něj zbylo. Beztak si tu výpravu za františkovským pokladem vymyslela ta bludička Ztracená, a když teď v rámci pracovní smlouvy láká opilce do obchodu s fajnovým alkoholem, určitě bude i vědět, kde sehnat novou lahev. Necháme jim ji v noci na prahu, to by mohlo stačit, abychom je uklidnili. Každému, co jeho jest!“

Lenka Slámová: Nevyhnutelnost, která fascinuje i děsí

Docela běžně v konverzacích dochází k situaci, kdy na výzvu „Musíš…“ protistrana reaguje slovy „Musím leda tak zemřít.“ Jako jediná naše životní jistota se tak smrt stala vhodnou odpovědí, když se nám do něčeho nechce, nebo prostě jen nechceme, aby nám druzí mluvili do života a udíleli nám nevyžádané rady. A máme tu i další fráze, které běžně užíváme a slýcháme: 

To bude jednou moje smrt! To bych radši umřel/a… Já bych ho/ji nejradši zabil/a! Jen přes mou mrtvolu… Jako by na mě sáhla smrt. Málem jsem umřel/a smíchy. K smrti rád/a… Pro ni/něj bych i zabil/a. Za to bych položil/a život. Jde přes mrtvoly. Bylo tam úplně mrtvo. To si s sebou vezmu do hrobu. 

Ač je to za všech okolností hyperbola, vlastně to vyznívá, jako bychom se smrtí stále tak trochu koketovali. V češtině si ji bereme do úst snad stejně často, jako coby většinoví ateisté bereme nadarmo slovo boží. A protože jde o ustálená slovní spojení, děláme to samozřejmě bez toho, abychom si v tu chvíli význam slov smrt, umřít, zabít uvědomovali. 

Naopak ve chvíli, kdy nám smrt vstoupí do života, o ní najednou míváme problém mluvit, jako by pořád zůstávala v rovině zažitých tabu. Pro onu konečnost života pak najednou používáme samé eufemismy, mluvíme tišším hlasem a šetříme slovy. Když je nám blíže, náhle kolem smrti našlapujeme po špičkách. 

Téma smrti se ale zároveň časti ocitá i ve zcela opačné poloze a do určité míry vzbuzuje fascinaci, především pak jde-li o smrt nepřirozenou. Svědčí o tom i neutuchající zájem o true crime podcasty (podcasty o skutečných zločinech), kterých stále přibývá, a nově i na to téma konané přednášky, besedy… o oblibě literárních žánrů krimi a thriller ani nemluvě… Jenže tam jde o smrt, která se nás netýká, a ať už jde o skutečný případ vraždy, nebo fantazii spisovatele, je to pořád smrt někoho jiného, vzdáleného a my ji vnímáme jen jako příběh, zatímco sami jsme v bezpečí daleko od ní, někde, kam na nás zubatá tak snadno nedosáhne. 

Napříč kulturami lze najít nespočetné množství rituálů spojených se smrtí. Zatímco v židovské či islámské kultuře je klíčové, aby k pohřbu došlo co nejdříve po skonu, nejlépe do 24 hodin, jinde je pozůstalým poskytována docela dlouhá doba na poslední rozloučení. V Indonésii je zesnulý vnímán dokonce stále jako člen domácnosti a není výjimkou, že jeho tělo v domě rodiny zůstává několik týdnů i měsíců. 

Co je (či bylo) v některé zemi rituálem, může být jinde vnímáno jako určitá forma hereze nebo projev neúcty k zemřelému. Na Nové Guineji například existuje kmen, který své zemřelé po smrti konzumoval, neboť věřil, že tak lze duši zemřelého udržet v komunitě. V Tibetu je zase praktikován tzv. sky burial (nebeský pohřeb), při kterém je tělo mrtvého ponecháno ke konzumaci mrchožravým ptákům. Západní společnost by zřejmě nic takového nepřijala, ale pro některé kultury je zase absurdní představa, že by mrtvé lidské tělo mohlo být spáleno. 

S podobným nepochopením se lze setkat i v případě nových alternativních postupů v pohřební praxi. S ohledem na stav životního prostředí a omezení spojená s nedostatkem kapacit k tradičním pohřbům do země se vědci nově snaží najít alternativní a k životnímu prostředí šetrné postupy k nakládání s těly zemřelých. Za ekologickou bývá mylně považována kremace, nicméně s ohledem na množství paliva potřebného k plnému žehu (ropy či zemního plynu), objemu skleníkových plynů (oxidu uhličitého a oxidů dusíku) a nezřídka i rtuti ze zubních výplní, které se při ní uvolňují do ovzduší, je environmentální dopad kremace naopak značný. 

Jako relevantní alternativy vůči tradičním pohřebním postupům se nyní jeví především dva nově zkoumané postupy. Při rekompozici je lidské tělo pomocí regulace teploty, vlhkosti a přístupu vzduchu kontrolovaně postupně rozkládáno na živnou půdu, kterou lze poté využít v zemědělství či lesnictví. Bez nadsázky by tak člověk po své smrti mohl splatit přírodě dluh za odžité roky, během nichž z přírody naopak sám čerpal, přesto jde o metodu, kterou někteří považují za nevhodnou. Další možností je pak rozklad těla pomocí hub, které se umí poradit s tkáněmi i kostmi. I v tomto případě může být do určité míry výstupem organická hmota s možností dalšího využití k obohacení půd, ale stejně jako rekompozice vyvolává i tato metoda určité kontroverze. 

V jednom článku zdaleka nelze obsáhnout všechny možné pohřební postupy, ať tradiční či moderní, ale i ten krátký výběr lze shrnout v zásadní sdělení. Ať jste totiž zastáncem jakéhokoli postupu, jde v důsledku především o to, aby každý z nás pro sebe našel právě takový způsob odchodu, který jej s nevyhnutelným koncem života alespoň trochu smíří a který odpovídá jeho morálním, náboženským či jakýmkoli jiným hodnotám. Zároveň je důležité i zmínit to, co bývá v západní společnosti často opomíjeno, totiž že pohřební rituály jsou nesmírně důležité pro pozůstalé. Ti by určitě za všech okolností měli ctít přání zesnulého ohledně způsobu jeho odchodu na věčnost, ale zároveň by měli mít možnost se se svým milovaným řádně rozloučit. I v tom je totiž ukrytý způsob, jak se smířit s nevyhnutelným, protože pokud zvládneme odchod svých blízkých, snad se popereme i s tím, abychom jednou sami došli ke smíření se smrtí. 

To vše by se dalo nazvat hledáním dobré smrti a právě takový název nese český překlad knihy Caitlin Doughty, kterou vám (stejně jako její první knihu) určitě doporučuji k přečtení. 

Marcel Deli: Růžena (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

To, co vám teď povím, to vám neříkám proto, abych vás nějak šokoval nebo udivil. Na to už jsem moc starej a vůbec nemám zapotřebí ohromovat lidi nějakým plkáním. Já vám to všechno řeknu jenom proto, abyste si konečně uvědomili, že nejenom váš lidskej život je plnej těhletěch peripetií. Abyste si prostě furt nemysleli, že když se vám přihodí nějaká ta tragédie, nebo jich může bejt i víc, během těch padesáti, šedesáti nebo snad i sta let, kterejch se dožijete, že je to kdovíco?!

Ještě bych rád podotknul, že je mi úplně jasný, že mi to spousta z vás nebude věřit a budete mě mít za blázna. Ale tak na to já jsem za ty roky zvyklej a můžu vám klidně přísahat, že už hodně lidí, co si myslelo, že jsem blázen, se nakonec zbláznilo samo, když přišli na to, že jim nelžu.

Hele, je to prostě na vás. Buď berte, nebo nechte ležet. Já nikoho k ničemu nenutím. Teda jsou chvíle, kdy se se mnou nedá nijak diskutovat a prostě si prosadím svou, ale to je jen tak jednou za měsíc a vy doufejte, že se se mnou nesetkáte. No, ale půjdeme k věci, ne?!

Jak jsem říkal, i já mám svý problémy a starosti. Zrovna včera mi policajti přivedli babičku. Mám ji už třicet let na starosti. No a těch posledních patnáct let z třiceti je to s ní prostě špatný. Dovedete si představit, že máte v péči stařenku, která má snad všechny myslitelný seniorský lidský choroby?!

Ale jó, určitě hodně z vás jó, ale pardon, že to řeknu tak hnusně, i když to tak máte, tak dřív nebo pozdějš ta babička umře a máte klid jak vy, tak ona. Nad tím se mi tady nepohoršujte. To tak prostě je.

A teď si představte, že je ta babička mimořádně dlouhověká. Ale jako opravdu hodně moc dlouhověká. Tak dlouhověká, až je to vlastně věčnost. A z toho byste byli na palici opravdu jako já. Jenže co naplat. Zavázal jsem se k tomu, tak co mi zbejvá. Slovo se má držet. I když jeden dá slovo takovýmu… No nic. To si nechám od cesty. Já s ním nikdy moc dobře nevycházel a myslím, že se dá říct, že on mě taky moc nemusí. Ale nakonec udělal, co jsem po něm chtěl, a že to dopadlo, jak dopadlo, to je vlastně i moje blbost.

Takže prostě včera ve tři ráno mi policejní hlídka přivezla babičku, že ji našli zmatenou u dětskýho hřiště, kde pořád dokola mlela, že hledá holčičky, a že je to tenhle měsíc už podruhý a ať si ji líp hlídám, nebo ať ji dám někam do ústavu, kde bude mít potřebnou péči.

„Pane Volf,“ povídal ten policajt. „Pane Volf. Paní Růžová je nebezpečná sama sobě. Dneska se na ulicích potulujou kdejaký živly, kór u autobusáku v Podmoklech, opravdu si na ni dávejte majzla.“ No tak jsem jim poděkoval a slíbil, že budu na noc zamykat a schovávat klíče, aby se zase někam nezatoulala.

Jo, to jsem vám zapomněl říct a omlouvám se. Já jsem nějakej Volf. Hans Volf. A ta babička, který říkaj Růžena Růžová, vlastně není moje babička, ale úplně cizí ženská, který jsem se ujmul jako malý holky.

Tak. A teď asi koukáte jak vyoraný myši, co?! Co to jako melu za hlouposti. Kdepak. Žádný hlouposti. Já vás varoval, že některejm z vás budu připadat jako blázen. A nikoho to nenutím poslouchat.

Věc se má tak, že Růženu jsem potkal v noci před těmi třiceti lety. Tenkrát jí bylo odhadem tak dvanáct. Odhadem myslím jako prostě pohledem. Na někoho kouknete a tipnete si. No tak jí by lidi tipovali právě těch dvanáct. Já ale ne. Já prostě cejtil, že to tam je. Necejtil jsem přesně kolik, ale bylo to moc. Možná skoro jako u mě. A stejně tak jsem cejtil, že je tady doma. Seděla tenkrát na kraji pískoviště, v růžovejch šatech s volánky a se stužkou ve vlasech a růží v ruce. A když jsem proběhl kolem, cukla hlavou a zazubila se na mě. Vstala a já se zarazil. Zazubil jsem se taky a v tu chvíli to bylo jasný. Nezařvala a nechtěla utýct. To je totiž nejčastější nebo prakticky jediná reakce lidí na moje zubení. Věděl jsem, že jsem doma. Přišla ke mně, já byl ještě docela udejchanej z toho lítání po městě a v lese, takže jsem funěl jak sentinel, ale jí to bylo fuk. Usmála se, stoupla si na špičky a dala mi tu růži za ucho.

Hele, lidi, a vy ostatní taky, tohle bylo to nejhezčí, co mi někdo za ty roky, co jsem na světě, udělal. Teda, ne že by k tomu měl snad někdo nějakej zvláštní důvod. Jsem, jakej jsem, a za to, jakej jsem, se prostě růže za ucho nedávaj, ale bylo to prostě hezký. A mně se to líbilo.

A pak udělala pukrle a představila se. A to jsem teda koukal! Ona totiž řekla: „Guten Abend. Ich bin Rosenmädchen, Herr Werwolf.“

No jasně! Byla to ona. Chápete to?! Jako já jsem jenom řadovej vlkodlak, ale tohle byla Rosenmädchen!

Jo, já vám ještě neřekl, že jsem to, co jsem?! Aha. Tak už to víte.

No, ale tohle je jediná bytost na světě! Do pětačtyřicátýho roku dvacátýho století vašeho letopočtu tady v tom kraji absolutní top. Tenkrát by lidi spíš řekli šlágr! Tu znala každá holka a máma. Jak někde na vsi zmizela malá holka, každej hned věděl, že to byla Rosenmädchen, kdo v tom má prsty. Měla to vychytaný. Prostě se k těm holkám přitočila a dávala jim růžičky, že si z nich upletou věneček. A jak se některá z nich škrábla o trn, Rosenmädchen stačilo tu kapičku olíznout a holka už za ní pak šla jak pejsek. Jo, akorát muselo bejt někde v dosahu růžový křoví. No a tam si tu holku odvedla a dál už mě to nezajímá. Víte, každej máme svoje a co je nám daný, abychom dělali, to taky děláme. Co je komu jinýmu po tom, že jo?!

No, ale znáte to. Všechna sláva, polní tráva. Přišel ten odsun a přistěhovali se jiný lidi. A bylo po popularitě. Teda, né, že by se Rose nesnažila dál, ale už to nebylo ono. Ty nový holky jí nerozuměly a v těch prvních letech po válce se pak taky stávalo, že spíš běžely domů a hned říkaly, že viděly německy mluvící holku, co se courá sama venku.

No prostě se Rose moc nedařilo a časem se na ni zapomnělo. Tak se spíš jen tak poflakovala krajem a od turistů se odposlechem časem naučila česky, takže se jí sem tam i nějaká ta akce povedla, ale za ta léta nic moc a hlavně, koho by to bavilo, když to pak policie hodí na strejdu a Rosenmädchen z toho nemá žádnou slávu.

Tenkrát v noci jsem jí nabídnul, že u mě klidně může bydlet. Jako ona samota není dobrá pro nikoho. Vzala to. Já měl doma uklizeno a ona střechu nad hlavou.

Ale po nějaký době jsou odhadem padesátiletej šedivej chlap a malá holka předmětem dohadů. Už tak jsem měl dost starostí, jak sousedům pořád vysvětlovat, kde pracuju, když nikde nepracuju. A teď k tomu ta holka. Takže jsme se párkrát stěhovali. Ale to vás přestane bavit, takovej cirkusáckej život. A Rosenmädchen už taky nebavilo bejt furt malej prcek. Tak jsem se prostě jednou překonal a šel jsem do kostela poprosit tamtoho, aby s tím něco udělal. Že jsem ho o nic nikdy neprosil a už prosit nebudu. Tak aby udělal, aby Rosenmädchen byla stará a nikdo si nás nevšímal.

No, a on to udělal. Rosenmädchen je stará. Je stará. Je strašně stará. Ovšem my dva už nejsme nápadní. Padesátiletej chlap a devadesátiletá stařenka opravu nikoho neiritujou. O tomhle by teda Nabokov Lolitu nepsal!

Takže jestli jste si mysleli, že mít vaše lidský starosti je něco strašnýho, tak to jste na omylu! Vaše starosti jsou jenom obyčejný přirozený starosti, který jednou skončej. Ale ty naše, nadpřirozený starosti, tak ty jsou tu až do soudnýho dne!

Konec

Václav Daneš: Sulinka (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

V dobách mého dětství bylo zvykem naší rodiny jezdit na prázdniny na chalupu do Suletic. Připadalo mi, že cesta do této vesničky, schované za lesy a za kopečky, trvá hodiny. Chybějící signál nás neomezoval, protože náplní dne bylo pobíhání venku, lezení na stromy a šmejdění po chalupě a po lese. Zaměstnat takové dva dareby, mě a moji sestru, nebyl lehký úkol.

Jednoho rána jsme se sestrou po cestě do obývacího pokoje našli u stěny opřený papír a čokoládové bonbony. Zvědavost mi nedala a dodnes toho nelituji. Písmena jsem tehdy četl pomalu a polohlasem, zatímco sestra už měla v puse bonbon a mně se na něj sbíhaly sliny.

V dopise stálo:

Ahoj maličcí lidičkové,

já jsem Sulinka. Přišla jsem z lesa, který nemá jméno, a váš dům se mi moc zalíbil. Bydlím tu od roztání sněhu a kromě netopýra, hrstky červotočů a plha tu nikdo nebydlel. Nechám vám tu malý dárek, aby z nás byli dobří sousedíčci.

PS: Když mi tu před spaním necháte deset višní, sedm jahod a patnáct bobulí rybízu, dám vám na oplátku další čokoládu.

Sulinka

Jen co jsem to dočetl, dal jsem si svou čokoládu. Vyměnili jsme si se sestrou pohled a v němé shodě jsme začali prohledávat chodbu. Venku byla hustá studená mlha. Vrátili jsme se do pokojíčku a také ho prohledali. Při hledání jsme narazili na několik starých hraček, které odvedly naši prchavou pozornost, a my zanechali výzvěd.

Těsně před večeří, po níž jsme obvykle už nechodili ven, jsme splnili úkol a nasbírali plody zahrady a lesa. Sestra ten rok začala chodit do školy, takže jsem jí pomáhal s počítáním. Večer jsem s vidinou sladké odměny natěšeně ulehl do postele. Můj spánek byl narušen ťapkáním nad mou hlavou, šlo to z půdy. I přes neprostupnou tmu jsem zíral do stropu a odhadoval, kde se zdroj zvuku nachází. Obrazotvornost pracovala na plné obrátky a mě sevřel strach. Schovaný pod dekou a přitisknutý k plyšovému pejskovi Ťapíkovi, jsem usnul.

To ráno nebyl naším cílem obývací pokoj, ale rovnou jsme začali prohledávat chodbu. Nalezený papír byl o něco menší než předchozího rána, ale dvě tabulky čokolády byly větší odměnou. Ve vzkazu Sulinka psala o svém nadšení z velice dobrých plodů a pochvalovala si jejich přesný počet. Dalším úkolem byl sběr bylin, jako je máta, kopřiva a kopr. Mnoho z nich jsme si nedokázali ani já, ani sestra vybavit. Kajícně jsme požádali mámu o radu a přiznali naše malé tajemství. Máma nám půjčila malou knihu o bylinkách. Dlouhou dobu jsme mezi pestrobarevnými ilustracemi listovali, než jsme opravdu začali hledat bylinky pro Sulinku. Celé dopoledne jsme pak strávili na zahradě a ve sbírání jsme pokračovali i na rodinné procházce lesem s tátou a mámou. Naše nadšení je překvapilo, až jsem byl z toho trochu podezíravý. Večer jsme dali na mističku nasbírané bylinky a šli spát.

Ty pohledy rodičů mi ale spát nedaly. V momentě, kdy na chodbě zazněly jakési zvuky, jsem se vyplížil z postele. Velmi pomalu jsem otevřel, aby panty nevrzaly, a nakračoval jsem jako kočka. Matné oranžové světlo vyplňovalo jen část chodby, což bylo neobvyklé. Pak jsem to uviděl. Malá holčička, oblečená v různých kusech oblečení pro panenky nebo malé děti, nebyla vyšší než batole, ale vypadala jako obyčejná dívka. Světlo vydávala lucernička na tyčce, ležící vedle. Okouzlen tím pohledem jsem se převážil dopředu a dveře zavrzaly. Z rohu chodby, kam nedosahovalo světlo, se ozvalo divné syčení.

Malá víla se na mě otočila a se strachem na mě pohlédla, strach po chvíli přešel v uvědomění a pak do přátelského úsměvu.

„Spi.”

Hlas nebyl dětský, ale ani dospělý, a mně ztěžkla víčka. Přemáhal jsem se, klesl na kolena a přidržoval se kliky dveří. Pak nastala tma.

Ráno mě probudila sestra a ranní sluneční svit. Ležel jsem v posteli. Dodnes nedokážu říct, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Ráno bylo skoro rutinní, sladká odměna s dopisem a s dalším úkolem. Svou příhodu jsem vylíčil sestře i rodičům, ale nevěřili mi. Musel jsem uznat, že se Sulinka o náš dům i zahradu stará s důsledností a láskou. Když byla někde rozdrolená omítka, hned tam zasychal nový nátěr, dřevěný plot, který při našem příjezdu chytal mechově zelenou, byl najednou krásně nově natřený. Pomyslel jsem si, že je spíše hospodáříček a za odměny nám udržuje chaloupku.

Úkolem toho dne bylo uplést malý věnec z pampelišek a sundat ze stromu zapomenuté lano na lezení. Sestra nelezla po stromech tolik co já, ale uměla plést. Každý jsme tedy udělali, co nám šlo lépe, a den utekl jako voda. S nocí přišel strach a vrtkavé nutkání zvědavosti. Skřípání dřeva, ťapkavé kroky z půdy, cvrkot kobylek a cvrčků. S bázní na ty dny i noci vzpomínám. Usnul jsem, ani nevím kdy.

Ráno jsem spěchal do chodby a našel tam bonbony a další papír, tentokrát s hádankou.

Pod stromem s černobílým kmenem spí květ plazivý. Tam u kamenné zdi, kde dvířka halí vodu, jdi tři kroky zpět, odkud jsi přišel. Zaboř ruce do země a zbav ji zloby.

Chvíli jsme to luštili, až pak sestru napadlo, že poblíž břízy a studny je pískoviště. Oblékli jsme se a šli ho prohledat. Ráno bylo chladné, ale my byli napjatí. V písku rašil plevel, a tak jsme usoudili, že to má být to zlo. Vytrhali jsme jej i s kořínky.

Po obědě jsem se se sestrou pohádal o tom, jestli Sulinka opravdu existuje. Moje noční setkání ji nepřesvědčilo. Rozhodl jsem se, že Sulinku zkusím vyfotit nebo chytit. Ke své smůle jsem usnul téměř okamžitě. Naštvaný sám na sebe, jsem další den přijal malou odměnu za svou včerejší práci, ale odmítl jsem splnit úkol, kterým bylo zavlažit květiny. Papír jsem schoval a sestře namluvil něco o volném dni.

Toho dne bylo nesnesitelné horko a chlad uvnitř chalupy byl neocenitelný. Ze staré síťované tašky jsem si udělal chytací síť tím, že jsem ke konečkům přivázal kamínky. Bdělý a plný nedočkavosti, jsem v noci vyšel z pokoje. Stejná zář jako předtím vykreslovala chodbu, zatímco zbytek domu se topil v černé tmě. Malá postava se skláněla nad obvyklým místem, z pohybů těla ale byly znát rozpaky, možná i rozhořčení. Prudce jsem otevřel dveře dokořán a vrhnul síť. Když se dotkla postavy, síť se rozplynula, jako když vmžiku shoří papír. Kamínky neslyšně dopadly na koberec a na mě pohlédly žluté, zářivé soví oči. Soví mi připadaly kvůli nepřirozené moudrosti, která z nich čišela, ale nebyly to oči starého člověka. Na zádech mi vyskočily kapičky studeného potu, tělo ztuhlo a dech se mi zpomalil. Ten okamžik trval asi jen několik sekund, ale mně to přišlo jako celá věčnost.

„Co špatného jsem vám udělala? Hrála jsem si s vámi, udržovala vaše obydlí. Opravdu jste tak zkažení?”

Promluvila divným hlasem a já jen ztěžka polknul. Vyskočila na kočku černější než stín a pohlédla na mě vyčítavým a zklamaným pohledem. Stál jsem tam, ani nevím jak dlouho. Tma mi v tu chvíli nenaháněla strach, bál jsem se, že přijde to její světlo. Ten pohled sovích očí jsem několik dalších let nemohl vyhnat z mysli. Spánek mám mělký a tuhne mi krev v žilách, když slyším divné zvuky.

Od té doby se neobjevil žádný další papír ani odměna a na chalupě se podepsal zub času. Už žádný hospodáříček. Proto varuji každého, kdo si cení své příčetnosti a svého spánku: nepokoušejte síly, kterým nerozumíte. Protože i u vás může přebývat nějaká podobná bytost a vězte, že dokáže stejně tak pomoci, jako uškodit.

Petra Aimová: Trpaslíci pod hradem Blansko (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka ze soutěže „Bájná knihovna“, která proběhla pod hlavičkou Knihovny Ústeckého kraje v roce 2023. Tématem soutěže byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Úkolem bylo napsat krátkou povídku, ve které se objeví nějaká bájná bytost nebo strašidlo. Tři nejlepší povídky byly otištěny v publikaci Bájná knihovna, kterou knihovna vydala na podzim 2023.

Náš příběh se odehrává v dobách, kdy se ještě hrad Blansko pyšnil krásnou čtverhrannou věží. V dobách, kdy v jeho skalnatém podhradí rejdili, kutali a bavili se trpaslíci. V dobách, kdy ještě trpaslíky nerušil hluk moderní doby.

Vyprávělo se, že jednoho dne začali trpaslíci unášet děti. Z vedlejší vesnice odnesli chlapečka, z vesnice za řekou dívku, jinde zase dvojčata. Nikdo už nevěděl, co s nimi bylo dál. Proč si je trpaslíci brali k sobě a jestli se děti vrátily zpět ke svým rodičům.

Jednoho dne se ztratila i malá Kačenka ze stavení za rybníkem. Rodiče prohledali okolí chalupy, stodolu, zahradu, přilehlý les, rákosí, prošli vsí, zeptali se pana učitele i pana faráře. Ale po Kačence se slehla zem. Doma zůstal jen Kačenčin starší bratr Vašek. Jak to tak bývá, když se mají sourozenci rádi, rozhodl se Vašek, že Kačenku najde stůj co stůj. Sbalil si kabát, buchty od maminky a vodu. Vše schoval v úhledném balíčku pod postelí a čekal na správný okamžik. Nechtěl rodičům přidělávat starosti. Samotného by ho nepustili a s bojácnými rodiči v zádech by Kačenku sotva našel.

Brzy ráno, ještě za svítání, se potichounku vyplížil z chalupy ven, prošel zahradou, tiše se vyhnul děvečce a čeledínovi, pohladil kocoura a vydal se směrem k hradu Blansko. Ten tu stál obehnaný zdí, věž se tyčila pyšně do nebes a celý hrad vzbuzoval úžas. Kvůli trpaslíkům a divným zvukům z lesa byl ale hrad neobydlený. Každý pocestný se mu obloukem vyhýbal. Hrad vzbuzoval nejen úžas, ale i strach.

Vašek se ničeho nebál, kvůli sestře byl ochotný setkat se s trpaslíky a třeba i s Bílou paní. O trpaslících toho moc nevěděl, vlastně nikdo z vesnice – pan učitel jen zavrtěl hlavou a pana faráře se Vašek raději ani neptal. Z doslechu věděl jen, že to budou malí zlí mužíčci s bílými vousy a velkýma nohama, kteří milují vše blyštivé a ovládají čáry. Celé dny kutají stříbro a po večerech metají po lidech zaklínadla.

Během chvilky už měl Vašek hrad na dohled, za slunečního svitu mu nepřipadal tak strašlivý. Když ho ale polní cesta dovedla do lesa, útroby se mu stáhly strachem a nervozitou. Stromy propouštěly jen málo paprsků, všude vládlo šero a tajemné ticho. Každý krok na lesní pěšině zněl jak bouchnutí kladiva. Vašek se rozhodl schovat poblíž hradu a čekat. Našel si vhodný keř poblíž skály, vlezl si co nejhlouběji do jeho větví, přehodil přes sebe kabát, sedl si a vyčkával, rozhlížel se a poslouchal.

Seděl schoulený v úkrytu už pěknou chvíli, pomalu ho začal přemáhat spánek a vtom ho probral vzdálený smích.

„Smích uprostřed lesa?“ řekl si a pomalu se vysoukal z křoví. Když se přibližoval k místu, odkud hluk vycházel, přidávaly se další zvuky. Smích, hudba, dupání. Nechal se vést sluchem, až došel k velké díře ve skále. K díře, co vypadala jako doupě vlka či brloh medvěda. Vašek se nadechl, sebral veškerou odvahu a vydal se do útrob černočerné tmy. Po chvíli si jeho oči zvykly a na úplném konci skály zahlédl odraz světla od třepotajícího se ohně. Vzápětí se před ním objevil východ ze skály a těsně za ním mýtinka s ohništěm. Okolo ohně tancovali a zpívali trpaslíci, pár jich zkoušelo hrát na housličky, flétničky a bubínek. Ale byla to spíš kakofonie zvuků. Vašek se přitiskl zády ke skále a schoval se za vzrostlou břízku, která rostla opodál. Očima přejížděl celé prostranství a hledal Kačenku. Najednou ji zahlédl. Seděla kousek od ohně. A světe div se, ona se smála! V ruce držela své housličky a smála se tak, až se za břicho popadala.

„Oni ji snad nějak očarovali?“ lekl se Vašek.

Musel něco podniknout! Zamyslel se a pak udělal to, co ho napadlo jako první.

Vběhl s křikem mezi trpaslíky. Využil jejich překvapení, popadl Kačenku za ruku a rychle ji táhl s sebou ke vchodu do skály. Snažila se mu něco říct, křičela na něj. Nevnímal ji, utíkal, co mu nohy stačily. Slyšel za sebou jen ohromné dusání mnoha nohou a křik. Začínal mít pocit, že to nedopadne dobře. Trpaslíci jsou malí, ale strašně rychlí.

Během chvilky doslova vyletěli ze skály a Vašek dál táhnul Kačenku za sebou. Ona na něj ale stále něco pokřikovala. V jednu chvíli měl dojem, že ho brzdí schválně. Už už byly na dohled polní cesta a východ z lesa. Na tváři ho začínalo šimrat sluníčko. Vtom ale ucítil pod nohama kořeny, jedna noha se mu zasekla o kus vyboulený nad zemí a on tvrdě dopadl do kapradí pod stromy. Stáhl s sebou i Kačenku. Chvilku se snažil popadnout dech, v hlavě se mu už honily myšlenky, co všechno s nimi trpaslíci udělají. Začarují je v kámen? V krkavce? Vezmou jim duši? Vysají jim dobrou náladu? Omámí je jedem a oni už se nikdy nevrátí k rodičům? Budou navždy otroky na mýtině pod hradem?

Během chviličky k nim doběhli i trpaslíci. Vašek zavřel oči, dal si ruce před obličej, začal jimi před sebou šermovat, kopal nohama a křičel. Po chvíli, když se nic nedělo, otevřel oči, sednul si a rozhlížel se kolem sebe. Trpaslíci se na něj pobaveně dívali, usmívali se a někteří kroutili hlavou. I Kačenka se smála a hned začala Vaška objímat a uklidňovat ho.

„Vašku, co blázníš?“ ptala se ho pobaveně.

„Zachraňuju tě,“ odpověděl nejistě Vašek.

„Já ale nepotřebuji zachránit, já jsem tady s nimi dobrovolně. Asi jsem se zapomněla včas vrátit domů,“ krčila omluvně rameny.

„Dobrovolně?“ nechápal Vašek.

„Zkouším je naučit hrát na housle. Celé dny jen kutají stříbro a večer by si rádi odpočinuli u dobré muziky a tance. A tak je tu učím já. Dospělí se jich bojí, utečou dříve, než jim stačí trpaslíci říct, co mají na srdci. Děti je ale poslouchají. Ještě by se hodilo, kdybys je naučil na flétničku. Bubínek jim celkem jde,“ usmívala se Kačenka.

Vašek nevěděl, co říct. Chvilku jen udiveně těkal očima mezi Kačenkou a trpaslíky. Nakonec se všichni společně domluvili, jak to příště udělají lépe, aby se žádní rodiče nestrachovali o svoje děti a trpaslíci se naučili pořádné muzice.

Od té doby chodily jednou týdně skupinky trpaslíků do vsi – učili  se od zdejších lidí na housle, flétničku, bubínek i na basu. Pro každého to byla příležitost k setkání se sousedy, napekly se koláče a všude zněla hudba.

A jak se trpaslíci lidem odměnili? Od té chvíle už nikdo ve vesnici netrpěl velkou nouzí a chudobou. Jako zázrakem se tu a tam vyskytl malý kousek stříbra u lidí, kteří to doopravdy potřebovali.

A proto se říká, že hudba spojuje.

Hana Bednářová: Rudolf v Knižaludku (BÁJNÁ KNIHOVNA)

Povídka z literární soutěže „Bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje“, jejímž tématem byly bájné bytosti a strašidla Ústeckého kraje. Nejlepší povídky jsou otištěny v nové knihovní publikaci Bájná knihovna. Soutěžní povídka Hany Bednářové bohužel přesně nesplnila zadání (není regionálně identifikovatelná, neodehrává se v Ústeckém kraji), přesto se porotě velmi líbila a proto ji zveřejňujeme na našem blogu. Ostatní soutěžní povídky budou následovat.

Rudolf hltal zejména fantasy a sci-fi, s blížícími se přijímačkami na gymnázium byl ale nucen přijít na chuť i klasice jiných žánrů. Dnes si z knihovny odhodlaně přinesl několik výživných kousků, nad nimiž se teď skláněl a vybíral, do kterého se zakousne nejdříve.

Mezi svazky v ohmataných fóliích ho hned zaujala pořádně tlustá, v kůži vázaná bichle, kterou musel do košíku přidat omylem. To se tedy pronese, až ji půjde vracet.

Vtom si všiml, že je kniha jaksi mokrá, a dokonce z ní vytéká průzračná lepkavá tekutina. Žádný nápis ani ilustrace mu neprozradily, o jaký svazek jde. Nedůvěřivě se naklonil nad masivní vazbu a opatrně prstem nadzdvihl nečekaně těžkou přední desku.

Ta proklatá zvědavost!

Kniha ho spolkla. Pozřela jej, schlamstla, sprostě ho sežrala. Na stole, kde z obálek směle hleděli literární hrdinové do prázdného pokoje, nezbyl po Rudolfovi ani mastný flek. Ozvalo se jen nechutné mlasknutí, které ale neměl kdo zaslechnout – to kniha vsrkla Rudolfovy ponožky.

Svištěl temně rudou rourou a po pár vteřinách ho to vyplivlo na jakousi trampolínu. Nejistě se postavil a nohama začvachtal v čemsi teplém a slizkém. Stál až po kotníky v knižních slinách, které ještě před chvílí vytékaly ze záhadného svazku, v jehož útrobách se teď nejspíš nacházel.

Rudolf se konečně rozhlédl: široko daleko se táhla mírně zvlněná růžovo-rudo-fialová blána, na které balancoval. On sám se pohupoval v louži chladnoucích slin. Temný otvor roury, z níž právě vypadl, byl jediným orientačním bodem v obrovské bílo-šedo-žluté kupoli, která vydávala měkké světlo bez viditelného zdroje.

„To teda pěkně děkuju,“ zahučel otrávený hlas. Rudolf by přísahal, že ještě před chvílí před ním nikdo nestál, teď na něj ale hleděl bledý hubený mladík, který vypadal jako frontman amatérské punkové kapely.

„Eee… Dobrý den?“ zaváhal Rudolf.

„Dobrej. Tyhle děcka, co si přečtou maximálně heslo na Wikipedii… No nic. Tak to vezmeme svižně: Všezvěd Všudybud, dle představ čtenáře, Mámení má kliku, že je zrovna na dovolené v Hobitíně, jinak by tady se mnou stál hipík v háčkovaným kulichu. Knižaludek si tě vybral mezi nenasytnými čtenáři jako potravu na první kvartál, támhle si stoupni, za chvilku si tě rozeberou,“ znuděně kývl kamsi za sebe.

Rudolf stál jako vrostlý do pružné blány. Zvedl zrak k místu, kam jej směroval Všezvěd. A skutečně: z povrchu, kde před chvílí nebylo vůbec nic, vyrostl mramorový oltář, pokud mohl odhadovat funkci vysoké kamenné desky. Vůbec se mu to nelíbilo. Vykročil z louže, kde ho začínala zábst chodidla, na sušší místo.

„Cože? Jak jako rozebrat? Kde to jsme?“ ptal se o překot.

„Ty máš otázek! Vždyť ti to říkám, Knižaludek, žrout nestřídmých, si tě za chvíli naporcuje.“ Všezvěd si prohlížel nehty a Rudolf ho očividně moc nezajímal. Chlapcovo neblahé tušení začalo nabývat konkrétních obrysů, ještě než dozněla Všezvědova neurčitá odpověď.

Vzduch se zavlnil a u oltáře se nahustila nažloutlá mlha, z níž vzápětí vystoupil poněkud vypelichaný kůň stejné barvy. Za uzdu jej vedl muž oblečený jako mušketýr. Rudolfovi došlo, že to nebude jen tak nějaký chlapík v převleku, ale že k němu kráčí opravdový d’Artagnan, kterého následovaly další tři podobně oděné postavy s koňmi. A další muž rovnou na koni přijížděl. Vysokého

a hubeného staršího rytíře doprovázel podsaditý chlapík a Rudolf v nich poznal ztělesněnou ilustraci knihy, jež ležela u něj v pokoji na stole kdovíjak daleko. Za dvojicí se s plácáním valil celý zástup obrovských černých mloků.

Rudolf začal panikařit. Postavy mlčely, začaly jej obestupovat a tlačit k oltáři a upřeně jej pozorovaly. Oči se jim – ano, jinak se to vyložit nedalo – hladově leskly. Rudolfovi nad hlavou zašustila křídla. Bylo mu jasné, že si přiletěl klovnout i havran Edgara Allana Poea. Jakmile na to pomyslel, v čele oltáře vyrostla rovněž mramorová busta antické bohyně.

Aha, takhle to funguje! Rudolf překonával šok a mozek mu pomalu zase začínal fungovat. Cokoli z literatury si tady představí, ukáže se jako skutečné. Velmi nebezpečně skutečné.

„Na to, žes z klasiky četl leda tak Robinsona, ti to docela pálí,“ podotkl celkem uznale opodál stojící punkový Všezvěd, kterému neunikl Rudolfův záblesk pochopení. „Ale nemysli si, že ti to v Knižaludku nějak pomůže. Hele, už to tu začíná mít šťávu,“ nehezky se zachechtal.

Rudolf se vyplašeně rozhlédl a tentokrát na horizontu nekonečné blány nespatřil linii obzoru, ale monstrózní vlnu dosahující až k hranicím kupole. Zaslechl vzdálený hukot a domyslel si, že se k němu blíží záplava knižaludečních kyselin. Sancho Panza vytáhl ze sedlové brašny unaveně vyhlížejícího koně vidličku a mlsně se olíznul.

„Doteď ses knížkami prokousával ty, teď si přežvýkáme pro Knižaludek my tebe,“ konstatoval suše Všezvěd, co už Rudolf stačil odhalit.

Přece se tu nenechá natrávit nějakým Knižaludkem! Musí něco vymyslet. Jak se obvykle někdo dostane z trávicího orgánu? Má si nějak prorazit cestu ven? Raději si zakázal myslet na verneovky, aby ho nějaký vynález zkázy nerozpáral i s Knižaludkem.

I taková myšlenka ovšem stačila k tomu, aby se kupole okamžitě zaplnila horkovzdušnými balony a vzducholoděmi. V blížící se stěně přílivové vlny zahlédl obří ponorku. Bude muset přemýšlet ještě rychleji a přímočařeji. Úzkostí mu po celém těle vyrazil ledový pot a útroby se mu sevřely… To je ono! Musí Knižaludek obrátit naruby!

Od nápadu k provedení měl improvizačně schopný Rudolf už jen krůček. Snad by mohlo zabrat tohle: „Hele, Knižaludku! Dobře mě poslouchej!“ zakřičel Rudolf, aby přehlušil hukot kyselinové vlny, netrpělivé podupávání a frkání všech koní, capkání mločích tlapek a vrnění verneovských přístrojů, které jim brázdily prostor nad hlavami. Všeobecný mumraj poněkud polevil, jak se celý ten zvláštní svět soustředil na Rudolfova slova.

„V páté třídě jsem v půjčené knížce ohnul roh!“ zkusil první výmysl. A skutečně – zabralo to! Blána Knižaludku se mírně zachvěla a literární postavy, zvířata a stroje ustaly v pohybu a otočily se přímo na Rudolfa. Všezvěd ještě víc zblednul.

Rudolf hned navázal: „Loni jsem fixou vybarvil černobílou ilustraci a sestře do Dětí z Bullerbynu přikreslil dinosaury!“ Knižaludek se otřásl, všichni přítomní tvorové na nestabilní bláně popadali, stroje zakolísaly a havran se vyplašeně rozkrákal.

„Před týdnem jsem si založil Pána prstenů rohlíkem se šunkou a zapomněl ho tam!“ vytasil Rudolf nejvyšší kartu. To už Knižaludek nevydržel. Roura, v níž Rudolf své dobrodružství v Knižaludku započal, jej mocným tahem nasála zpátky, právě ve chvíli, kdy se olbřímí chlorovodíkové tsunami i s ponorkou převalilo přes Všezvěda, d’Artagnana, Athose, Porthose, Aramise, Dona Quijota de la Mancha, Sancha Panzu, pět koní, čtyřicet dva mloků, dvě vzducholodě, tři horkovzdušné balóny a jednoho třepotajícího se havrana v ohromném vzedmutí knižaludeční blány.

Rudolf těžce dopadl na koberec ve svém pokoji, celý obalený knižními slinami. Knižaludek s říhnutím zaklapl své lačné desky a otřásl se odporem. Teď si bude muset vybrat jiného čtenáře! Ještě

chvíli nadskakoval na stole mezi nehybnými klasickými tituly, pak vypláznul obzvlášť dlouhý zažloutlý list, poskládal jej sám kolem sebe a spolknul se.

Zajímavosti ze světa knihoven Ústeckého kraje aneb Na cestě za nominovanými na ocenění Knihovník Ústeckého kraje 2023

Věděli jste, že v Ústeckém kraji je Ministerstvem kultury ČR evidováno 291 základních veřejných knihoven s 47 pobočkami? Tato čísla zahrnují všechny malé místní a obecní knihovny, městské knihovny i knihovnu krajskou. 

Z celkového počtu 291 knihoven jich je 266 provozováno v obcích do 5 000 obyvatel. Krajská knihovna ve spolupráci s Ústeckým krajem a SKIP Drsný Sever každoročně oceňuje práci nejlepších knihovníků a knihovnic právě z těchto malých knihoven. V letošním 9. ročníku ocenění „Knihovník Ústeckého kraje“ byly nominovány čtyři výjimečné dámy. Právě za nimi se 22. srpna 2023 rozjela do jejich knihoven podívat skupina hodnotitelů. Cílem komise, ve složení Jana Bednářová (Knihovna Ústeckého kraje), Radka Havlicová (Knihovna Ústeckého kraje), Karina Strnadová (Odbor kultury a památkové péče KÚ ÚK), Martina Vondráková (Knihovna K. H. Máchy v Litoměřicích) a Ludmila Králová (Městská knihovna Žatec), bylo posoudit a ohodnotit práci nominovaných knihovnic a navrhnout adeptky na ocenění. 

Komise Knihovníka Ústeckého kraje 2023

Kam se komise letos podívala?  

Nejprve navštívila Místní knihovnu Blšany a paní knihovnici Antonii Tothovou, jejíž práce zejména s malými čtenáři je velmi inspirativní. Spolupracuje úzce s místní MŠ, vede děti ke čtení a chystá pro ně spoustu zajímavých aktivit jako je informační vzdělávání, práce s knihou, ale i hraní her.  

Z Blšan se komise rozjela do nově přebudované Místní knihovny Lenešice za paní Zdeňkou Chovancovou. I v této knihovně to díky paní knihovnici a velké podpoře vedení obce žije – návštěvníci se mohou těšit na semináře, výlety, trénování paměti, degustace vína, snídaně v trávě a Férové snídaně, přednášky a besedy, společné pečení, zpívání i čtení.  

Třetí zastávkou byla Místní knihovna Křesín, tentokrát nejmenší knihovna v nejmenší obci (329 obyvatel). Paní knihovnice Eva Vokůrková je velmi skromná a veškerou svou práci v knihovně bere jako samozřejmost. Ovšem na proměnu knihovny, která pod jejím vedením doslova ožila, může být opravdu pyšná. Krásná malá knihovna (vymaloval ji osobně sám pan starosta) nabízí útulné a přátelské prostředí, různorodý fond (včetně cizojazyčné literatury), a díky paní knihovnici i řadu zajímavých aktivit pro děti, dospělé i seniory.  

Cesta se završila návštěvou Obecní knihovny Novosedlice. V této knihovně nechala kus svého srdce energická paní Petra Medňanská a jde to vidět. Paní knihovnice je duší knihovny, stojí za její krásnou proměnou, je velmi aktivní, má spoustu nápadů a umí je uvést do života. V knihovně se pořád něco děje, je plná malých i velkých čtenářů a návštěvníků, kteří se mohou těšit na různé besedy, rukodělné aktivity a herní a tvořivá odpoledne, literární pásma, přednášky o kyberšikaně, čtení, hraní vzdělávání… 

A jak to celé dopadlo? To zůstává prozatím tajemstvím, komise mlčí a nesmí ani naznačovat. Vše se dozvíte se v říjnu, během Týdne knihoven. Slavnostní vyhlášení ocenění „Knihovník Ústeckého kraje 2023“ proběhne 3. října v Knihovně Ústeckého kraje. 

Kdo vyhrál Magnesii Literu 2023?

Stalo se tradicí, že Vám na tomto místě přestavujeme laureáty knižní ceny Magnesia Litera. Rok se s rokem sešel a již známe i letošní vítěze. V pondělí 17. dubna proběhlo na Nové scéně Národního divadla v Praze slavnostní vyhlášení 22. ročníku tohoto významného literárního ocenění, jehož hlavním cílem je propagace kvalitní české literatury napříč žánry. Knihy bývaly oceňovány v devíti, tento rok nově v jedenácti kategoriích, které se snaží obsáhnout veškerou domácí knižní produkci. Nově byl oceněn detektivní a fantasy žánr a poprvé v historii získal cenu i romský autor. O vítězích v jednotlivých kategoriích rozhodují příslušné odborné poroty. A jak to letos dopadlo?

Magnesia Litera Kniha roku

Miloš Doležal. Jana bude brzy sbírat lipový květ

Působivý, osobní, ale ne sentimentální žalozpěv za zemřelou manželku, jímž se autor snaží vyrovnat s jejím náhlým odchodem. V básnické sbírce zachytil poslední týdny jejího života a bolestné období po její smrti. Básně jsou jednotlivými vzpomínkami na zesnulou Janu, která tak jejich prostřednictvím zůstává stále přítomná.

Litera za prózu

Viktor Špaček. Čistý, skromný život

Depresivně laděná sbírka povídek je sondou do života mužů a žen kolem čtyřicítky a věrně zachycuje jejich život plný deziluzí. Svými problémy, ať už s láskou, se vztahy, sebeúctou, ale i úspěchem a strachem ze samoty, se zabývají tak dlouho až nakonec dojdou k určitému sebepoznání.

Litera za poezii

Petr Hruška. Spatřil jsem svou tvář

Tak trochu jiný Petr Hruška se ve svých básních vydává spolu s Fernãem de Magalhães a jeho posádkou na plavbu kolem světa. Během dobrodružné plavby objevuje nové země, jejich obyvatele a především sám sebe. Kniha pojednává o rozmanitých podobách lidskosti a úskalích setkávání dvou zdánlivě odlišných světů.

Litera za knihu pro děti a mládež

Jana Šrámková. Fánek hvězdoplavec

Kniha učená dětským čtenářům vypráví příběh malého Fánka. Chlapec žije jenom s maminkou, která se potýká s existenčními problémy. Táta s nimi není – odjel do ciziny, aby vydělal peníze a dlouho se nevrací. Chlapec před svým steskem a životem v šedi utíká do světa fantazie. Příběh doprovázejí krásné ilustrace Margarity Khavanski.

Litera za naučnou literaturu

Vladimír Papoušek a kol. Chór a disonance. Česká literatura 1947–1963

Obsáhlá monografie je rozdělená do dvou částí. První zachycuje proměnu společenské a kulturní atmosféry po únorovém převratu 1948 a přináší svědectví o celospolečenské manipulaci ve jménu socialistického realismu. Popisuje dobové proměny oficiální kultury a literatury. Druhá část pak mapuje morfologické proměny jednotlivých literárních druhů dané doby.

Litera za publicistiku

Martin Rychlík. Dějiny lidí

Bohatě ilustrovaná publikace představuje stovky etnik, např. Inuity, Komanče, Aztéky, Maory nebo třeba Pygmeje. Nastiňuje kulturní pestrost a zároveň univerzálnost lidstva.

Dilia Litera za debut roku

Patrik Banga. Skutečná cesta ven

Novinář, hudebník, moderátor a podnikatel vypráví reálný příběh o tom, jak se dostal z prostředí romské komunity na pražském Žižkově mezi novináře předních českých médií a jak těžká cesta z neutěšeného místa plného drog, alkoholu, prostituce a rvaček to byla.

Litera za překladovou knihu

Douglas Stuart. Shuggie Bain. Přeložila Lenka Sobotová

Prvotina skotského prozaika vypráví příběh citlivého chlapce, který žije s matkou alkoholičkou. Dotýká se závažných témat, jako jsou závislosti, synovská a rodičovská láska i neblahý vliv prostředí na vývoj dítěte. Lenka Sobotová se zhostila překladu s velkou profesionalitou a citem pro jazyk.

Litera za fantastiku

Vilma Kadlečková. Mycelium VIII – Program apokalypsy

Osmidílná sága na pomezí sci-fi a politického thrilleru se zabývá i řadu současných témat, např. rolí církve a náboženství v našich životech nebo mocí a odpovědností z ní vyplývající. Svou originalitou a komplexností je srovnatelná s podobnými zahraničními díly.

Litera za detektivku

František Šmehlík. Šelma

Jde o první díl plánované trilogie. Seversky laděná detektivka s prvky politického thrilleru vyniká jak zajímavě vykreslenou postavou vyšetřovatelky, tak reálně popsanou prací policie.

Litera za humoristickou knihu

Lela Geislerová, Martin Mach Ondřej. Zen žen.

Knižní výbor oblíbených stripů z časopisu Respekt zachycuje s vtipem a nadhledem běžné každodenní rodinné a partnerské rituály, které se neobejdou bez neshod, trapasů i nechtěných úletů dětí.

Kosmas cena čtenářů

Václav Dvořák. Písečníci a probuzení krále

Předchozí kniha pro děti a mládež Písečníci a bludný asteroid se stala bestsellerem. Navazující příběh se opět odehrává v daleké budoucnosti na palubě akademie Singularity, aby odhalil další tajemství vesmíru.

Cena Magnesia za přínos knižní kultuře

Cenu obdržel Adolf Knoll za rozvoj digitalizace rukopisů, starých tisků a novin a jejich široké zpřístupnění odborné komunitě i veřejnosti.

Křídla pro sny aneb Příběh Jonathana Livingstona Racka

Když máte poprvé v ruce knihu o Jonathanu Livingstonu Rackovi, může se vám na první pohled zdát, že jde o obyčejný příběh o ptákovi, který sní o tryskovém létání až do vzdálených výšin. V knize jde ale o mnohem více než o příběh…

Je věcí náhody či předurčení, že se někdy v životě setkáte s knihou, která vás do morku kostí osloví a změní či alespoň kousek posune váš pohled na svět. Pro mne se již v době dospívání stala silnou inspirací kniha Richarda Bacha Jonathan Livingston Racek. A ač je to opravdu strašně dlouho, její kouzlo ve mně stále rezonuje. Kniha může působit jako dětská pohádka a je možné ji tak i číst. Pravděpodobněji si ale brzy všimnete její filozofické hloubky a spolu s Jonathanem v letu existenciální meditace začnete přemýšlet nad otázkami „Kdo jsem?“ a „Co je mým posláním na tomto světě?“. Kniha se zabývá existenciálními tématy, jako jsou smysl života, hledání identity a svobody.

Možná se sluší nejprve Jonathana představit. Jonathan Livingston Racek je racek. Pták, dlouhokřídlý letec, čeledi Laridae. Asi bychom našli v kdejaké encyklopedii zevrubnější popis fyzických znaků pro všechny racky, také jejich vlastnosti, rychlost letu, složení potravy a další podrobnosti. To však neplatí pro Jonathana. Náš racek (tedy Jonathan) je odvážný a nezávislý racek, neúnavný průzkumník neustále toužící po větším porozumění světu a všemu neznámému. V příběhu jeho postava představuje symbol lidského hledání cesty k poznání sebe sama.

Jonathan je odhodlaný stát se nejlepším letcem mezi racky. Nechce se chvástat, to vůbec ne, jen touží po létání nejen kvůli potravě, ale pro pocit radosti a svobody. Jeho touha po svobodě a lehkosti, a především jeho odvaha riskovat, jsou inspirací každému, kdo se snaží žít plným životem a najít svůj smysl na tomto světě. Ne toliko pro ostatní racky, kteří Jonathana odmítají a nedokáží pochopit jeho touhu po létání z čiré radosti. Jonathan se nevzdává, i když ho to stojí spoustu námahy a bolesti. Létá, hledá, pozměňuje budoucnost…

V příběhu je obsaženo silné poselství o tom, že každý má schopnost změnit svět a ovlivnit budoucnost – Jonathanova snaha naučit se létat odlišně od jiných racků je metaforou hledání vlastní cesty nezávisle na názorech a očekávání ostatních. Pro Jonathana taková cesta znamená odmítnout konformitu, proniknout za hranice známého, riskovat a nevzdávat se snů. (Nikdy se nevzdávat snů! I když zrovna „padáš na zobák“.) Na své trnité pouti za poznáním Jonathan zjišťuje, že niterní i fyzické hranice jsou jen iluze. Ať se děje, co se děje, je to zkrátka tak – je možné se stát tím, čím si přeješ být. Vůbec to neznamená být nejlepší. Znamená to plnit si sny. Najít svobodu. Být šťastný. Létat. (Pro vás třeba něco jiného…)

Jonathnan Livingston Racek je kniha, která nás přivádí k samotnému jádru lidského bytí a ukazuje, že naše hledání nemusí být marné. Jonathan nás metaforicky učí, že nemusíme být omezeni instinkty a nutností o přežití, ale že můžeme volit svůj vlastní život a najít v něm smysl. Pokud objevíme vnitřní klid a smysl naší existence, můžeme se stát nejen šťastnými, ale také skutečně svobodnými. Protože, jak říká Richard Bach: „My jsme ti, kdo letíme. Jsme tím, co jsme vytvořili.“

Setkali jste se ve svém životě také s knihou či knihami, které vás inspirovaly? Podělte se s námi 🙂

________________________________

Richard Bach (nar. 23. 6. 1936 Oak Park, Illinois) je americký spisovatel a pilot. V roce 1955 vstoupil do amerického námořnictva a poté pracoval jako pilot soukromých letadel. Literární kariéru začal v roce 1963, kdy psal pro letecké časopisy. Téhož roku vydal svou prvotinu Stranger to the Ground. Jeho neslavnější knihu Jonathan Livingston Racek si mohli čtenáři přečíst již v roce 1970. Záhy se stala bestsellerem a prodala se v milionech kopií po celém světě. Bach také napsal scénář ke stejnojmennému filmu, který byl natočen o tři roky později. (Zdroj: Wikipedie)

________________________________

NAJDETE V NAŠÍ KNIHOVNĚ

Knihy v češtině

BACH, Richard. Racek. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1984. 89 s. Překlad Zdeněk Hron.

BACH, Richard. Jonathan Livingston Racek. 2. vyd. Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1992. 92 s. ISBN 80-7059-042-4. Překlad Zdeněk Hron.

BACH, Richard. Jonathan Livingston Racek. 2. vyd. Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1996. 92 s. Lyra Pragensis ; sv. 63. ISBN 80-7059-063-7. Překlad Zdeněk Hron.

BACH, Richard. Jonathan Livingston Racek. V Synergii vyd. 1. Praha: Synergie, 1999. 64 s. ISBN 80-86099-23-7. Překlad Robert Gajdoš.

BACH, Richard. Jonathan Livingston Racek. V tomto překladu vydání třetí, v nakladatelství Argo druhé, rozšířené. Praha: Argo, 2017. 147 stran. ISBN 978-80-257-2098-1. Přeložil Zdeněk Hron.

Audioknihy

BACH, Richard. Jonathan Livingstone Racek. Praha: Tympanum, 2007. 1 zvuková deska. Čte Saša Rašilov.

BACH, Richard. Jonathan Livingstone Racek. CZ: Tympanum, 2007. 1 zvuková deska. Čte Saša Rašilov.

Knihy v dalších jazycích

BACH, Richard. Die Möwe Jonathan: Illusionen: die Abenteuer eines Messias wider Willen. Berlin: Ullstein, 1993. 127 s. ISBN 3-548-23279-5.

Badalamentiho temně krásné Twin Peaks

“Jsme v temném lese. Mezi platany se prohání mírný vítr. Svítí měsíc a z dálky se ozývají zvířecí zvuky. Slyšíš zahoukání sovy. Teď mě vem do té krásné temnoty…” 

David líčí počáteční náladu skladby. Angelo začíná hrát opakovaný hluboký mollový akord na fender rhode piano.

“Angelo, to je skvělý! Líbí se mi to! Ale zahraj to pomaleji.”

“Pomaleji? Dobře”

Angelo zpomalí v lehce hypnotický doprovod. Levou rukou hraje hluboké cé.

“To je ono! Chvilku to opakuj.”

Zatímco se David zaposlouchává do motivu, s přivřenýma očima popisuje výjev, který je stejně tak děsivý a stejně tak krásný jako bývají některé sny.

“Angelo, teď musíme udělat změnu, protože zpoza jednoho stromu, úplně vzadu v lese, vychází velmi osamělá dívka. Jmenuje se Laura Palmer. Působí to celé smutně, ale ten smutek jí vlastně moc sluší.”

Angelo změní doprovod. Z hlubokých basových tónů přechází do zastřených akordů, které postupně stoupají tónovým rejstříkem výš a výš, jako když se pára velice pomalu zvedá z nekonečných lesů.

“To je ono! Je to nádherné. Teď ji úplně vidím. A pomalu se blíží ke kameře! Přichází blíž a blíž… a odchází zpátky do temnoty.”

Nadšeně vykřikuje David, zatímco Angelo klimakticky přechází do vysoké dojemně zasněné melodie, která zní jako z tajemné hrací skříňky. David o ní prohlásí, že je to tak krásné, až mu to rve srdce. Melodie se zvolna propadá k prvotnímu hypnotickému motivu. Hluboký bas je zpátky. Symbol něčeho hrůzostrašného skrývající se v nádherném světě. .

David Lynch se zvedne ze židle a obejme svého hudebního skladatele Angela Badalamentiho.

“To je ono! Hlavně na tom neměň ani notu. Přesně tohle je Twin Peaks!”

Midi zápis písně Laura Palmer´s Theme

Skladba Laura Palmer´s Theme se později stane jedním z nejznámějších hudebních motivů, které Angelo Badalamenti, americký hudební skladatel s italskými kořeny, složí pro seriál Městečko Twin Peaks. Ten si vybuduje svůj kultovní status i díky zvláštní atmosféře, ke které v nemalé míře přispívá právě Badalamentiho hudba.

To jak spontánně až osudově vznikla jedna z nejznámějších skladeb seriálu je o to zajímavější, prohlídneme-li si zápis midiklaviatury hrající Laura Palmer´s Theme, kde uvidíme něco, co když jeden fanoušek ukázal Lynchovi, vykolejilo to režiséra natolik, že začal nadšeně vykřikovat “Je to vesmirný! Je to vesmírný!”

Skladba, která se z hlubokých tónů dvakrát rozletí o několik oktáv vzhůru a zpátky totiž při zápisu midi klaviatury odhalí něco nápadně podobného dvoum vrcholkům, tedy v angličtině “twin peaks”. Náhoda? Osud? Každopádně má Lynch pravdu, že celý soundtrack k seriálu i jejich ostatním společným filmům je jaksi “vesmírný” a nadreálný.

První spolupráce Badalamentiho s Lynchem se datuje do poloviny osmdesátých let. Lynch už měl na kontě úspěšné snímky Mazací hlava nebo Sloní muž, když si vyhlédl pro film Modrý samet právě Badalementiho, který měl v té době za sebou pouze hudbu k filmu Zákon a pořádek (a to dokonce pod pseudonymem Andy Badale). Badalamenti v té době působil jako hlasový kouč zpěvačky Isabelly Rosselinni, která měla nazpívat k filmu píseň. Nakonec si ale Badalamenti s režisérem natolik rozuměli, že spolu napsali úvodní píseň a následně i celý soundtrack. Hudbu k Modrému sametu nahrávali mimojiné i v Praze, kde spolupracovali s Filmovým symfonickým orchestrem. Do České republiky se dokonce i několikrát vrátili při práci na svých dalších filmech Mullholand drive nebo The Lost Highway.

Zde je video z pražského nahrávacího studia, kde oba hledají ďůlek v podlaze, který si z minulého natáčení pamatují po jednom kontrabasistovi.

Angelo Badalamenti napsal za svůj život hudbu k více než 60 filmů, seriálům i hrám. Kromě Lynche spolupracoval také například s Danny Boylem nebo Joelem Schumacherem. Za hudbu k Městečku Twin Peaks získal v roce 1991 Grammy, v roce 2008 získal cenu za celoživotní přínos filmové hudbě. Za filmy Mullholand drive a Příběh Alvina Straighta byl nominovaný na Zlaté glóby. 

Angelo Badalamenti zemřel v neděli 11. prosince 2022 ve věku 85 let.

Petr Hugo Šlik: Příběh z Klárova se mi zdál

Na Ústí padl mráz. Byl studený zimní den. Podobnou větou začíná každý díl úspěšné dobrodružné tetralogie pro mládež Dobrodružství z Klárova od Petra Hugo Šlika. Přiznám se, že s jeho knihami jsem se seznámil, až když jsem začal připravovat besedu v knihovně: můj potomek do jeho čtenářské cílovky ještě nedospěl a já sám už jsem jí značně odrostl. Přesto mě čtení velmi bavilo a moje otázky se tak hodně týkaly právě jeho knih. A protože nejsem sobec, rád se o část našeho povídání podělím.

Nedá mi to, abych se hned na začátku nezeptal „existuje Klárov?“ (fiktivní předměstí velkého města, kde se odehrává děj čtyř autorových úspěšných knih)

Ne tak docela. Ale jedno z pražských předměstí je mu hodně podobné. Byla tam stará cihelna, která vypadala jako hrad, je tam stadion i hřbitov…

Takže se opíráte o nějaké vlastní zážitky.

To bych neřekl. Ty příběhy jsem si vymyslel, ale první příběh z Klárova se mi původně zdál.

Zdál?

Ano, byl to takový barvitý sen plný detailů, a protože jsem tenkrát přemýšlel, co bych mohl vyprávět nebo číst svým dětem, tak jsem ho začal sepisovat.

Tím jste mě přivedl na otázku, nad kterou přemýšlím už nějakou dobu. Jak se to přihodí, že se ze zeměměřiče a hudebníka stane spisovatel.

Já si tu práci našel, protože jsem si říkal, že bych měl dělat něco, co mě uživí, ale psal jsem už dávno předtím. Mám za sebou i několik knih pro dospělé. Já tedy většinou sedím v kanceláři, protože mám malé děti. Takže vyjíždím tak jednou do roka. Ale když se dostanu do terénu, je to moc příjemné.

Mám tomu rozumět tak, že chodíte, zaměřujete třeba státní hranici a přitom třeba vymýšlíte novou knihu. To zní moc fajn.

Úplně tak bych to neřekl, ale vlastně to tak někdy bývá.

Vymýšlíte si příběh do detailů předem nebo ho necháváte vznikat během psaní?

Vlastně obojí. Většinou to mám promyšlené předem. Občas se stane, že se příběh začne vyvíjet trochu sám. Ale je jasné, že nějaký rámec tam vždycky musí být.

A co Vaše postavy? Mají nějaké skutečné předlohy?

Ono je asi jasné, že v té mojí tetralogii jsem Jindra já, ale jinak moc ne. Jenom Rančák se jmenuje podle mého spolužáka z vysoké školy. Ale paradoxně je skutečný Rančák strašně hodný kluk. Asi deset let jsem ho neviděl a on se mi pak, když vyšla první kniha, ozval, a nakonec jsem ho pozval na křest poslední knihy. Takže ji křtil skutečný Rančák. To bylo moc vtipné.

Ostatní postavy jsou tedy smyšlené pro konkrétní příběh?

Ano, třeba Petra jsem si vymyslel právě proto, aby to nebylo jednotvárné a aby tam přinesl trochu vzruchu – aby těm klukům to kamarádství trochu narušil.

A povedlo se. Fakt je, že díky němu se třeba pro mě v jednom okamžiku stal Jindra trochu skutečnějším. Tím, že najednou nebyl tak úplně kladný, ale dovolil si aspoň chvilku uvažovat vlastně i dost zákeřně. Což mi připomíná, hodně jste díky těm svým knížkám a charakterům v nich označován jako nástupce Jaroslava Foglara, je to pro Vás závazek?

No jasně, ale mně to ani tak nepřipadalo. Já se do ničeho takového netlačil. A to, že jsem napsal volné pokračování Foglarovy Zkázy jezerní kotliny, bylo v rámci nabídky od nakladatele. Oni cíleně oslovili současné autory, aby se o to pokusili, a já si vybral Jezerní kotlinu, že mi nepřišla tak známá. Až později jsem zjistil, že je pro spoustu lidí dost kultovní. Ale nakonec to většinou i ti skalní Foglarovci vzali docela v pohodě.

Máte nějaký spisovatelský vzor, kterému byste se třeba chtěl přiblížit?

To je dost složité. Jasně, že mě asi ovlivnil Foglar a jako dítě jsem měl moc rád Astrid Lindgrenovou, ale jako vzory je nevnímám. Když jsem byl v tom věku kolem deseti nebo dvanácti let, četl jsem jednu knížku: jmenovalo se to vzpoura na Panteru. Napsal to Zdeněk Pluhař a to mě hodně bavilo. On byl tedy hrozný komunista, ale napsal i pár dobrodružných knížek pro mládež a ty byly dobrý.

Jak to vůbec probíhá, než vám vyjde kniha?

Já obvykle začnu vymýšlet příběh, napíšu rukopis, a protože už mě v Albatrosu znají, tak mi to berou bez problémů. Rukopis odevzdávám svojí redaktorce, která mi ho vrací plný poznámek. Tak si ho vyměňujeme pár měsíců a ono se to postupně usazuje. Teď spolupracuji s moc fajn redaktorkou, která sama píše (Hana D. Lehečková), takže nám ta spolupráce dobře funguje.

Jak dlouho to obvykle trvá?

Zhruba rok.

A píšete někdy vyloženě na zakázku? Jakože vám zadají téma nebo námět a vy to vymyslíte?

To byl třeba případ té Jezerní kotliny. Ale jinak to je spíš na mě. Jen třeba u té mojí tetralogie si nakladatelství vyloženě vyžádalo několik knih. Potřebovali pokrýt poptávku a já se zrovna trefil.

Tak ať vám to píše ještě dlouho. Moc děkuji za popovídání.

Já děkuji za pozvání.

Lék na zimní náladu

Svátky jsou pryč, jaro ještě daleko před námi  a nálada všech to odráží. Vaší kolegové jsou otravní a drzí a vaše práce vás nebaví. Lidé v obchodě, na ulici, kolem vás v hromadné dopravě, v podstatě všude, jsou také hrubí a znepříjemňují vám život i v těch chvílích, kdy nejste v práci. Možná se chcete každému pomstít za to, jak z vás dělají mizerně se cítícího člověka. Pokud je to tak, máme pro vás pár tipů, jak totálně zničit morálku (nejen) v práci a udělat si život ještě méně příjemným.

1. Projevte svou nevrlost vůči kolegům, lidem v obchodě, ve veřejné dopravě, na zastávkách, kdekoliv budete chtít. Ostatní lidé totiž ovlivňují, kolik hodin denního světla se v zimě dostane na severní polokouli, a přesně kvůli nim máte špatnou náladu.

2. Pokud musíte udělat práci, která vás nebaví, reptejte a stěžujte si na ni každému, kdo vás bude poslouchat. To je nejlepší způsob, jak úkol provést lépe, rychleji a efektivněji. Navíc všichni víme, jak moc nám reptání zlepšuje náladu.

3. Pokud někdo jiný dělá něco dobře nebo se mu daří, určitě to proberte za jeho zády s ostatními. Nejsou to přece drby, když je to pravda. Navíc vesmír má teda pěknou drzost! Jak se opovažuje, aby to někomu jinému slušelo, když vy se zrovna cítíte mrzutě?

4. Pokud je naopak nepatrná šance, že se někomu něco nedaří, promluvte si o tom s okolím taky. Budete mít pak ze sebe mnohem lepší pocit, když se podělíte o neštěstí někoho jiného, ať to pravda je nebo jste si to trochu přibarvili.

5. Necvičte, jezte špatné jídlo, vypněte mozek a zimu přečkejte zíráním do obrazovek. Čím méně se budete hýbat, tím lépe se budete cítit.

6. Nechte se pohltit negativitou a nesnažte se změnit své myšlení. Jste přece jen oběť okolností a nemůžete svůj pohled v ničem ovlivnit.

Takže tady to máte – recept, jak být morous po zbytek obávané pochmurné sezóny. Rád jsem přispěla k negativním silám, které vám mohou ovlivnit život. Naštěstí můžete stejně jako já, zaměřit se především na pozitivní věci, soustředit se sama na sebe a na svou fyzickou i duševní pohodu.

Počasí si nevyberu, ale můžu si vybrat, že budu vyhlížet blížící se jaro s bradou nahoře.