Home Blog Page 3

Charles Babbage a Vigenèrova šifra

DHBSLKW CACCAMI B VJHETISOWB SOJSA

Kdo byl Charles Babbage?

Charles Babbage byl ve své době považován za originálního myslitele (Gleick, 2013, s. 68), jeho skutečným zájmem nebyly pouze přísně matematické postupy, ale oblasti zabývající se informacemi, jejich odesíláním, kódováním, analýzou a zpracováním. Pro své výzkumy a vynálezy dokázal vytvářet „jazyk symbolů, do kterých by se dalo kódovat řešení“ (Gleick, 2013, s. 94). Jeho osobitost dokládá mj. fakt, že proces kódování informací dokázal vnímat z jakéhokoliv reálného prostředí – všiml si jako první, že letokruhy stromů lze považovat za důkaz toho, jakým způsobem „kóduje“ příroda zprávy o minulosti (Gleick, 2013, s. 102). Ve svých poznámkách Babbage podotkl: „Hlavním cílem všech mých bádání bylo úsilí rozpoznat takové zákony myšlení, díky nimž člověk činí objevy“ (překlad vlastní) (Franksen, 1985, s. 119). Nebyl jen matematikem, vědcem a vynálezcem, svou energii efektivně uplatnil i v kryptologii a kryptoanalýze, byl také prvním známým člověkem, který rozluštil Vigenèrovu šifru (Cimino, 2018, s. 47). Článek se v historické rovině obecně zaměřuje nejen na život a zásadní dílo Charlese Babbage, ale právě na jeho vztah k šifrování.

Matematický génius Charles Babbage

Zajímavou postavou kryptoanalýzy byl pro období 19. století bezesporu britský matematický génius Charles Babbage, který se proslavil zejména koncepčním návrhem moderního počítače. Narodil se 26. prosince 1791 v Londýně v bohaté rodině, jeho otec byl londýnský bankéř Benjamin Babbage. O možnost přístupu k rodinnému majetku Charles přišel ve chvíli, kdy se proti otcově vůli oženil, i nadále ale zůstal dostatečně finančně zabezpečen a mohl se jako nezávislý vědec věnovat svým badatelským zájmům (Singh, 2009, s. 72). Vedle technických zařízení, která ho proslavila, byl autorem i dalších vylepšení, objevů a vynálezů – např. vynalezl rychloměr, lapač krav (zařízení připevněné na železniční lokomotivu určené pro odhánění dobytka z kolejí), zmodernizoval poštovní systém a světelný systém vysílající kódované signály, sestavil první tabulky úmrtnosti využívané v pojišťovnictví, sestrojil malou kalkulačku (Cimino, 2018, s. 47; Gleick, 2013, s. 102; Houser, 2003). V roce 1821 se Babbage spolu s astronomem Johnem Herschelem zabýval matematickými tabulkami používanými při technických, navigačních a astronomických výpočtech. V ručně sestavovaných tabulkách Námořního almanachu našli velké množství chyb, které mohly být příčinou závažných nepřesností při výpočtech a následkem toho různých technických katastrof a ztroskotání lodí (tabulka Nautické efemeridy pro nalezení zeměpisné šířky a délky na moři obsahovala více než tisíc chyb). Babbage k tomu řekl: „Přeji si při Bohu, aby byly výpočty prováděny párou!“ (Cimino, 2018, s. 47). Věřil, že dokáže navrhnout a vytvořit stroj poháněný párou, který by zautomatizoval proces matematických výpočtů (Petzold, 2000). Cesta od myšlenky skutečně vedla k návrhu stroje, který by dokázal sestavovat výpočty v tabulkách bez chyb, a to až na dvacet desetinných míst. Vytvořený prototyp zapůsobil na Královskou společnost a Babbage tak získal od britské vlády finanční podporu na ostrou verzi svého Diferenčního stroje (Difference Engine). Na jeho sestrojení pracoval více než deset let, nikdy ho ale zcela nedokončil, od svého úsilí Babbage ustoupil v roce 1833. V průběhu let ovšem tento matematický génius začal pracovat i na „analytickém stroji“, u něhož byla předpokladem programovatelnost, a to pomocí děrných štítků. Ty byly upraveny z karet používaných v tkalcovských stavech firmy Joseph-Marie-Jacquard (Petzold, 2000). Stroj pro analýzu výpočetních operací byl konstruován ze čtyř částí, které lze nalézt u moderních počítačů – mill/mlýn (centrální procesor), store/úložiště (paměť), reader/čtenář (vstupní zařízení), printer/tiskárna (výstupní zařízení) (Holzheu, 2020, Wilde, c2022). V otázce programování byla Babbageovi velkou oporou hraběnka Augusta Ada Lovelace, známá nejen jako dcera anglického spisovatele G. G. Byrona, ale zejména jako nadaná matematička a první programátorka, která zevrubně popsala funkci Babbageova „analytického stroje“ a navrhla způsob, jak stroj pomocí děrných štítků programovat (Lihou, 2016). Zajímavostí je, že během druhé světové války se právě elektronická realizace Babbageova stroje zasloužila o jistý pokrok v kryptoanalýze. Již za svého života se ovšem Babbage výrazně přičinil o rozvoj této oblasti.

Kryptoanalytik Charles Babbage

Vedle vynálezů, plánování a sestrojování analytických a počítacích strojů se Babbage již od dětství zajímal o luštění různých forem šifer, teorii šifrování, otevírání zámků, analýzu magických čtverců a logických her (piškvorky, šachy). Ve své autobiografii mimo jiné napsal: „Prolamování šifer je jeden z nejúchvatnějších druhů umění, u něhož jsem promrhal více času, než by si zasloužilo.“ (Gleick, 2013, s. 102). V londýnské společnosti měl mezi svými současníky pro své odborné znalosti a zkušenosti pověst znamenitého kryptoanalytika. Dokázal mimo jiné rozluštit a přečíst těsnopis prvního anglického královského astronoma Johna Flamsteeda nebo zašifrované zápisky Henrietty Marie Bourbonské, manželky krále Karla I. Spolupracoval také na expertízách v právních případech (Franksen, 1985, s. 20–26). Kryptologie Babbage zaujala natolik, že se rozhodl realizovat celkovou analýzu angličtiny a vytvořit sady různě tematických frekvenčních slovníků a vše racionálně popsat (včetně četnosti výskytů dvojitých písmen). Vznikl tak návrh metodiky pro řešení různých hlavolamů a rébusů, jako křížovek a přesmyček, slova byla ve slovnících uspořádána podle počtu písmen, která obsahovala. Při dešifrování používal zejména mechanické pomůcky, jako jsou šifrovací disky a mechanické posuvníky (Franksen, 1985, s. 16, 2013).

Babbageův zájem o kryptologii a kryptoanalýzu brzy dospěl do sběratelské roviny, odhaduje se, že nejaktivnější byl při budování své sbírky mezi lety 1820 a 1830. Babbageova rozsáhlá knihovna obsahuje původní vydání děl v té době významných osobností matematických a fyzikálních věd i knihy o kryptografii (Franksen, 1985, s. 40–41). Zejména v letech 1818 až 1822 také vytvořil sérii matematických esejí, ovšem kromě jedné a části druhé eseje nebyly nikdy publikovány, přestože byly předloženy Cambridge Philosophical Society. V esejích se zabýval třemi matematickými tématy, jež jsou zvláště důležitá pro pochopení jeho práce v oboru kryptografie, jsou jimi notace (jediné téma, o němž publikoval), integrita zajišťující neměnnost dat a „nový způsob analýzy“, který se tehdy nazýval geometrie situace (Franksen, 1985, s. 59). Plánoval také sám vydat publikaci o šifrování The Philosophy of Decyphering (Filozofie dešifrování), na níž pracoval řadu let až do roku 1857. O tomto záměru svědčí rozsáhlá korespondence (Franksen, 1985, s. 34–39). Stejně jako sestavení „analytického stroje“, ani tento projekt se nepodařilo Babbegovi dokončit. (Cimino, 2018, s. 47; Houser, 2003).

Vigenèrova šifra

Vigenèrova šifra je historická polyalfabetická šifra, jejímž šifrovacím principem je periodické užití krátkého hesla (kratší, než je otevřený text) a cyklicky posunuté abecedy. Při šifrování dochází k přepínání mezi abecedami pomocí tohoto klíče. Hlavní výhodou Vigenèrovy šifry je eventualita zakódování stejného písmena abecedy více způsoby, a to podle délky klíče. Systém je připisován francouzskému diplomatovi Blaise de Vigenèrovi (Singh, 2009, s. 75). Jde o jednu z nejsložitějších šifer, které byly vymyšlené, a je možné ji stále užívat. Dlouhou dobu se šifru nedařilo prolomit a začalo se jí říkat le chiffre indéchiffrable – nerozluštitelná šifra (Cimino, 2018, s. 39–40, 205). Pro její použití je nutné pracovat s tabulkou Vigenèrova čtverce (tzv. Tabula rectaObr. 1) (Ivánek, 2022), která má 26 písmen v řádku a 26 písmen ve sloupci.

Obr. 1 Vigenèrův čtverec (zdroj: Ivánek, 2022)  

Celý systém funguje tak, že odesílatel předává šifrovanou zprávu příjemci, který musí znát daný klíč. Tím může být určité slovo, věta, ale i jen shluk náhodných písmen. Klíčové slovo pak při šifrování určují řádky, původní slovo text sloupce. Jako příklad šifrovaného textu je uveden Obr. 2.

Obr. 2  Příklad šifrování textu (zdroj: autorka, MS Excel)  

Platí také pravidlo, že čím delší je klíč, tím je šifra složitější. Cyklický posun abecedy při práci s výše zmiňovanou tabulkou je důvodem toho, že při dešifrování textu a hledání klíče není možné užít jednoduchou frekvenční analýzu, ale je třeba přistupovat k ní postupně v jednotlivých krocích, což vysvětluje Cimino (2018, s. 49): „[…] v textu zašifrovaném Vigenèrovou šifrou se často opakují určité posloupnosti písmen. Vzdálenost těchto delších opakování je většinou násobkem délky hesla, protože jde převážně o opakování v otevřeném textu. Na základě takových delších opakování můžeme zjistit délku hesla. […] Polyalfabetická šifra vytvořená pomocí Vigenèrova čtverce je tedy ve skutečnosti několik periodicky se opakujících monoalfabetických záměn a každou z nich lze prolomit pomocí frekvenční analýzy.“

Kryptoanalýza Vigenèrovy šifry probíhá ve dvou krocích. Prvním z nich je hledání periody, které je založeno na „analýze koincidencí v šifrovaném textu a/nebo analýze odstupu stejných posloupností v šifrovaném textu“ (Jiroušek, 2006, s. 245). Následně se provádí frekvenční kryptoanalýza – v tomto případě je nutné u pravděpodobnosti výskytu písmen v rámci frekvenční analýzy pamatovat na užitý jazyk šifrovaného textu (Jiroušek, 2006, 245–246).

V roce 1854 zřejmě jako první šifru rozluštil právě Charles Babbage, který ovšem svůj postup dešifrování „nerozluštitelné šifry“ nezveřejnil. Zhruba o deset let později (1863) prolomil šifru pruský důstojník Friedrich Wilhelm Kasinski, a to pomocí kryptoanalýzy při hledání periodické posloupnosti písmen v šifrovaném textu, kdy je třeba si všímat sekvencí alespoň 3 znaků a určit jejich společného dělitele (tzv. Kasinskiho metoda) (Ivánek, 2022). Cimino (2018, s. 43) uvádí domněnku, že ač šlo v tomto případě o šifru s vysokou funkčností, co se bezpečnosti týče, nebyla ve své době příliš využívána, a to zejména z toho důvodu, že dešifrování „vyžadovalo čas a úsilí a v bitvě je zásadní věc rychlost“. Nicméně v době, kdy byla Vigenèrova šifra Babbagem a Kasinskim prolomena, již nebyla dostatečně bezpečná, protože kryptoanalýzou bylo možné získat důvěrnou zprávu. Kryptografové se v té době snažili konstruovat nové šifry, což se nedařilo, a v profesionální oblasti došlo k úpadku. Naopak se zvýšil zájem o luštění šifer mezi laickou veřejností. (Singh, 2009, s. 85).

Charles Babbage a Vigenèrova šifra

Jak již bylo zmíněno, Babbage byl velkým příznivcem kryptologie. V 19. století se hojně využíval elektrický telegraf, díky němuž bylo možné odesílat a přijímat zprávy Morseovou abecedou. Ovšem každý, kdo systém znal, mohl zprávy rozkódovat. Veřejný zájem se proto obrátil k možnosti využít šifrování pomocí známých či nových šifer. V popředí zájmu stála také Vigenèrova šifra, již se snažila řada odborníků prolomit už od jejího vzniku (Cimino, 2018, s. 47). V roce 1854 se to podařilo právě Babbageovi, který ovšem, zřejmě z důvodů bezpečnosti státu, princip šifry veřejně nevysvětlil a nepublikoval. O tom, že šifru prolomil, svědčí veřejná debata Babbage s bristolským zubařem Johnem Hallem Brock Thwaitesem v Journal of the Society of Arts (List společnosti nauk) (Franksen, 1985, s. 20; Singh, 2009, s. 75), který v té době veřejnosti ohlásil novou šifru. Ta ale byla dle Babbage pouze obdobou Vigenèrovy šifry, což také doložil prolomením Thwaitesova textu. Tento veřejný spor je zřejmě nejdůležitějším zdrojovým dokumentem o Babbageově práci v oboru kryptoanalýzy a svědectvím o jeho profesionálních dovednostech a schopnostech v oblasti kryptografie (Franksen, 1985, s. 17, 251–263). Babbageův způsob prolomení šifry pomocí jeho charakteristického matematického přístupu ke kryptografii vyšel najevo až ve 20. století při studiu písemných poznámek. Z nich bylo zřejmé, že pro kryptoanalýzu zjevně použil stejnou metodu, kterou v roce 1863 vyvinul Kasinski (Cimino, 2018, s. 48–49).

Originální myslitel a jeho odkaz

Britský matematik Charles Babbage zemřel 18. října 1871 v Londýně. Nekrolog v Timesech oznamoval úmrtí „originálního myslitele, který byl jedním z nejaktivnějších a nejoriginálnějších“ (Gleick, 2013, s. 68). Pohled Gleicka (2013, s. 68) na osobnost Charlese Babbage, „který příliš nezapadal do své doby“, je poněkud kontroverzní. Babbage je na jedné straně vnímán jako velký myslitel, zejména v oblasti matematických věd, strůjce moderního stroje, vynálezce. Druhá jeho stránka je popisována méně pozitivně – Gleick vzpomíná jeho nezdary s dokončením projektů, na nichž pracoval. V kronice vynálezů zaujímá nepříliš příznivé místo nedokončený Diferenční stroj a „analytický stroj“, zároveň je v pramenech upozorňováno na nepublikovanou knihu o filozofii šifrování. Tyto pomyslné nezdary Babbageova života je možné vnímat jako nepatrný zlomek v poměru k odkazu, který Babbage zanechal dalším generacím v oblasti matematické a informační vědy, ale i ve filozofických otázkách, kryptologii a kryptoanalýze.

Použitá literatura

CIMINO, Al, 2018. Příběh kryptologie: od starověkých šifer po kvantovou kryptografii. Praha: Dobrovský. Knihy Omega. ISBN 978-80-7390-887-4. Dostupné v KUK.

FRANKSEN, Ole Immanuel, 1985. Mr. Babbage‘s secret: the tale of a cypher – and APL. New Jersey: Prentice-Hall, Inc., Englewood Cliffs. ISBN 0-13-604729-7. Dostupné také z: https://archive.org/details/mrbabbagessecret0000fran

GLEICK, James, 2013. Informace: historie, teorie, záplava. Praha: Dokořán. Zip.
ISBN 978-80-7363-415-5. Dostupné v KUK.

HOLZHEU, Michael, 2020. Charles Babbage’s analytical engine. In: Youtube [online].
6. 3. 2020 [cit. 2022-11-27]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=eMy4vSZ-J_I

HOUSER, Pavel, 2003. Charles Babbage: nejen parní počítač, ale také luštění šifer.
In: Science World [online]. 30. 4. 2003 [cit. 2022-11-27]. Dostupné z: https://www.scienceworld.cz/neziva-priroda/charles-babbage-nejen-parni-pocitac-ale-take-lusteni-sifer-3069/

HYMAN, Anthony, ed., 1989. Science and reform: selected works of Charles Babbage. Cambridge: Cambridge University Press. Dostupné také z: https://archive.org/details/sciencereformsel0000babb/mode/2up. Úvodní obrázek.

IVÁNEK, Jiří, 2022. Teorie kódování a šifrování: klasické substituční šifry. In: Moodle UK pro výuku 1 [online]. 2022 [cit. 2022-11-28]. Dostupné z: https://dl1.cuni.cz/pluginfile.php/1476239/mod_resource/content/0/Klasick%C3%A9%20substitu%C4%8Dn%C3%AD%20%C5%A1ifry.pdf. Prezentace v rámci výuky předmětu Kódování informací 2022/2023, přístup omezen pro přihlášené účastníky.

JIROUŠEK, Radim, 2006. Principy digitální komunikace. Voznice: Leda.
ISBN 80-7335-084-X.

LIHOU, Jason, 2016. Charles Babbage. In: Youtube [online]. 23. 8. 2016 [cit. 2022-11-27]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=NSAXbsbiid0

PETZOLD, Charles, 2000. Code: the hidden language of computer hardware and software. Redmond: Microsoft Press. ISBN 978-0-7356-1131-3.

SINGH, Simon, 2009. Kniha kódů a šifer: tajná komunikace od starého Egypta po kvantovou kryptografii. 2. vyd. v českém jazyce. Praha: Dokořán. Aliter. ISBN 978-80-7363-268-7. Dostupné v KUK.

WILDE, Robert, 2022. První počítač. In: EFerrit [online]. c2022[cit. 2022-11-27]. Dostupné z: https://cs.eferrit.com/prvni-pocitac/

Minimální lekce náboženství s úsměvem

Jsem Čech a ateista, tak jako mnozí  Češi, a žijiv zemi s křesťanskými dějinami a kulturou. Mí rodiče byli oba křesťané, ale pokřtěni byli v rozdílných církvích. Otec byl katolík, který jako dítě navštěvoval hodiny náboženství. Ale již v mládí dospěl k názoru, že Bůh není a že nejlepším učením je vědecký komunismus. Jediné, co v něm zůstalo, byla určitá znalost katolického náboženství. Matka byla pokřtěna u Církve československé husitské a to bylo skoro všechno, co měla s církví společného. Já křtěná nejsem a nikdy mě ani nenapadlo, že by nějaký Bůh mohl existovat. Ale žiji v křesťanské zemi,  a přitom jsem neznalá obsahu bible. Rozhodla jsem se tuto velkou díru v mém poznání zaplnit. Měla jsem představu si přečíst bibli, která by byla psaná zcela jasně srozumitelnou formou, něco ve formě populárně-naučné literatury. Měla by být přehledná, výklad doplněný vysvětlujícími poznámkami, případně i obrázky. Prostě „Pro čtenáře od 10 let“. Bohužel jsem dosud na takovouto bibli nenarazila. Bible vydávají  nakladatelství zaměřená na křesťanskou literaturu a ta nepoužívají nějak zjednodušující odborný výklad. Bibli, něco jako výklad dějin starověku pro dětské čtenáře,  jsem nesehnala. Pokud jste na tom stejně jako já a máte zoufalou potřebu se aspoň něco malinkato dozvědět, aniž by vás výklad nudil a byli schopni ho pochopit, tak vám mohu vřele doporučit tuto literaturu:

  1.     1)   EFFEL, Jean. Stvoření světa. Praha: Urania, [2015]. ISBN 8595165353426.

    v našem katalogu: https://katalog.knihovnauk.cz/detail/3643310?search=8cf7a91c-cc42-4e0e-841d-7660ae869fa7&si=1&ticketId=-10

    2)   BRADFORD, Roark. Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti. Starej Zákon a proroci. 7. vyd., 2. vyd. v Odeonu. Praha: Odeon, 1986.    – nebo spousta dalších vydání

 v našem katalogu: https://katalog.knihovnauk.cz/detail/3134117?search=4758dbce-8695-4dda-85ec-530cca0fa3ba&si=5     

     Sice by teologové zajisté neschválili můj výběr, ale já vám zcela zaručuji, že se dobře pobavíte. Vyražte tedy do knihovny a pak vám přeji příjemnou zábavu.

Obaly knih z kuchyně Masterchefa

V posledních týdnech mohl televizní divák nabýt dojmu, že Martin Pecina je především kuchař. Vítěz letošního ročníku oblíbeného pořadu Masterchef je ve svém civilním zaměstnání grafikem specializujícím se především na typografii a obálky knih. Spolupracoval s předními tuzemskými nakladatelstvími jako Paseka, Albatros, Host, Meander, Odeon a další. Obálku nebo písma z jeho tvorby oblékly díla Biancy Bellové, Petry Soukupové, Jana Němce, Jiřího Padevěta nebo Kateřiny Tučkové. Třeba máte některou z nich v knihovně. Tady je výběr z knih, které prošly rukou Masterchefa pro rok 2022.

Jan Němec: Možnosti milostného románu (2019)

druh práce M. Peciny: obálka, typografie, ořízky

Kniha získala též 1. místo nejkrásnější české knihy roku 2019

Bianca Bellová: Jezero (2016)

druh práce M. Peciny: vazba, typografie

3. místo nejkrásnější české knihy roku 2016

Jiří Padevět: 1945 (2022)

druh práce M. Peciny: vazba, typografie, sazba

Jaroslav Foglar: Klub zvídavých dětí (2021)

druh práce M. Peciny: obálka, typografie, sazba

Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu (2020, sběratelské vydání)

druh práce M. Peciny: vazba, typografie, sazba

Petra Soukupová: Věci, na které nastal čas (2020)

druh práce M. Peciny: obálka typografie

Jakub Katalpa: Je hlína k snědku? (2021)

druh práce M. Peciny: vazba, typografie

Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol (2013)

druh práce M. Peciny: obálka, vazba, ilustrace

Hana Kulasová: Kapka kámen vyhloubí (2021)

druh práce M. Peciny: obálka, typografie, sazba

článek čerpal z webu Martina Peciny www.book-design.eu (včetně fotografií)

Kameny zmizelých v Ústí nad Labem

Kameny zmizelých už v mnoha ulicích Česka připomínají jména těch, jejichž životy byly násilně ukončeny v koncentračních táborech poté, co byli do těchto zařízení deportováni nacisty. S nápadem přišel německý umělec Gunter Demnig, díky kterému se projekt široce rozšířil, dnes tak v tuzemsku najdete odhadem 1 400 kamenů, další stovky a tisíce jich je umístěno v dalších jednadvaceti evropských státech. Ústí nad Labem dosud patří k posledním několika větším českým městům (a přitom je městem krajským!), která tuto symbolickou připomínku krutosti nacistického režimu v ulici nemají. To se však má brzy změnit a Ústí se konečně zařadí k desítkám dalších měst, která na své občany nezapomínají.

Uctění památky zavražděných Ústečanů touto formou vyjednávala ústecká politička Ing. Eva Outlá už od jara 2021, vše se však zdrželo kvůli nevyhovujícímu dláždění v ulici Revoluční. Právě zde má být 8 kamenů položeno, neboť tam se nacházela poslední bydliště vzpomínaných, než byli nedobrovolně deportováni. Konkrétně zde má být připomenuta rodina Pickových, která ve městě obchodovala s textilem, a MUDr. Oskar Rothbaum s chotí, rodiče spisovatele a novináře Bedřicha Rohana (původním jménem Fritz Rothbaum). Vzpomenout by bylo třeba více jmen, další instalace ovšem zatím nejsou plánovány – snad tedy jde o první vlaštovku a do budoucna další kameny přibydou.

Doufejme tedy, že první projekt v Ústí nad Labem brzy dojde zdárného konce a my budeme moci v ulici Revoluční zakopnout o osm jmen vepsaných do mosazí vyložených kamenů. A ono zakopnutí nezmiňuji jen náhodou; v němčině se kameny nazývají Stolpersteine, tedy „kameny, o které je třeba klopýtnout“. Žádné rozbité koleno vám ale samozřejmě nehrozí, protože k tomu klopýtnutí má dojít jen v našich myšlenkách. A navíc: „Aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí sklonit,“ říká sám Gunter Demnig. Co víc bychom pro tyto nevinné oběti holocaustu mohli udělat, než se před nimi zastavit a uctivě sklonit své hlavy?

Použitá literatura:

FEDOROVIČ, Tomáš a HLADÍKOVÁ, Věra. Kameny zmizelých v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: statutární město Ústí nad Labem, 2022. ISBN 978‑80‑86646‑68‑8.

OUTLÁ, Eva. Proč ještě nejsou položeny kameny zmizelých Stolpersteine?. Ústecké noviny: informační list pro občany města Ústí nad Labem. 2022, (2), 5. Dostupné též z: https://www.usti-nad-labem.cz/files/mestske_noviny/202202_un.pdf

ANGERMANNOVÁ, Andrea. Chodník v Ústí připomene genocidu Židů, bude mít osm kamenů zmizelých. iDNES.cz. 8. června 2021 [cit. 2022‑11‑11]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/usti/zpravy/chodnik-kameny-zmizelych-zide-genocida-revolucni-ulice.A210607_143539_usti-zpravy_grr

Seznam kamenů zmizelých v Česku. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online].  c2022, [cit. 2022‑11‑11]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_kamen%C5%AF_zmizel%C3%BDch_v_%C4%8Cesku

Stolpersteine. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online].  c2022, [cit. 2022‑11‑11]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stolpersteine

Pocta Hemingwayovi / Hemingway Tribute (ČJ + AJ)

Americký autor Ernest Hemingway dostal výzvu, aby napsal smutný příběh s pouhými šesti slovy. S touto výzvou se setkal následovně: „Na prodej: dětské boty. Nikdy nenošené.“ Tato povídka je poctou jeho příběhu a jde o fiktivní dílo.

Na prodej: dětské boty. Nikdy nenošené.

Matky pláčou nad ztracenými dětmi a symboly této ztráty. V tom případě si myslím, že nejsem matka.

Jak můžeš truchlit pro něco, co jsi nikdy neměla? Samozřejmě to není tak špatné jako u některých ostatních rodičů. Rodiče vytahují své děti z rozpadlých budov ve válce, drží své traumatizované děti, zatímco ignorují své vlastní trauma, sledují, jak jejich děti chřadnou na rakovinu. Moje bolest určitě není nic ve srovnání s tím.

Proč ale dýchání bolí? Proč všude kolem sebe cítím mlhu, která mi plní chřípí, plíce a smysly tichou, bílou nicotou, a která se nenechává probodávat mlhovými světly naděje? Proč mám pocit, že jsem se tak silně spálila na slunci, že i pohyb očí zažehne plameny na celé mé kůži?

Z očí mi nestékají žádné slzy. Nejde o to, že nechci plakat, nebo že bych se styděla plakat. Ale není nic. Jsem jen křupavá kůra kůže, dívám se na věci, které jsem dostala pro budoucnost odsouzenou k záhubě, soustředěná i nesoustředěná zároveň.

Říkají mi, že by to mohlo být horší, že je jim to líto, že se to zlepší, že jsem mladá a přijdou další. U lékaře ale řekli, že s tímto miminkem je vše v pořádku. Dokud nebylo. Takže o budoucnosti nikdo nic neví. Chtějí jen říkat hezké věci, aby se sami cítili lépe za to, že se vám snaží pomoci.

Perspektiva mění váš pohled na to, kde se nacházíte. Má se časem měnit. Ale jak moc se může změnit za tak krátkou dobu. Jednoho dne a vše o vaší minulosti, přítomnosti a budoucnosti může vypadat úplně jinak. Hůř. A lépe. Ale určitě jinak.

Přicházejí myšlenky a stravují mě. Vzpomínky, pozorování, jak vzrušení mizí jako krev stékající do kanálu, smutek nad nadějí, které se držím, zášť vůči matkám, které drží svá miminka blízko a hrají si s dětmi na hřišti, vztek na drsné matky, které křičí a plácají jejich děti nespravedlivě.

Kolik mám dobrého, je toho tolik, za co mohu být vděčná, proč se propadám do tohoto zármutku, když ostatní to mají mnohem horší? Stahuji se do svých myšlenek, alespoň ten prostor je uzavřený a nepotřebuji řešit podněty a vstupy z vnějšího světa.

Bojuji s pocity. Vím, že jsou hloupé a marné. Ale pak mě tento boj také rozčiluje, zhoršuje bolest, vyčerpává mě. Pobíhám v bouřce kolem zchátralé chalupy, strkám hrnce a pánve pod netěsnosti ve střeše, procházím se pavučinami, abych napravila další trhlinu ve zdi, zatímco voda mi stoupá kolem kotníků a navzdory mým pokusům zuří vítr. Zavřu okna a dveře před bouří.

Jsem unavená. Tak hodně unavená.

Lehnu si a stočím se do sebe. Slyším vítr, bouchající dveře a okna, cítím, jak se mi voda a špína mísí do šatů, po těle se mi rozlévá drsný chlad podlahy. Představuji si malé dětské botičky, jaksi symboličtější než láhve, přikrývky a knížky, které se také začaly hromadit. A mohutný poryv větru otevírá přední a zadní dveře chaty, čeří vodu na podlaze a řeže mě do zad.

Boty s drobnými tkaničkami, dokonalou neošoupanou podrážkou, hebkou a pevnou tkaninou připravenou chránit a podporovat, když se maličký dívá do světa. Navždy prázdné. Nikdy žádný škrábanec na podrážkách. Na špičkách nikdy žádná špína nebo rozlité mléko.

A jak vítr prochází otevřenými předními a zadními dveřmi, kolem mě zuří bouře, voda prosakující do mého domu začíná docházet. Za mými vlasy, kolem slabého tvaru mého těla na podlaze, takže jsem nehybný. Nebolí mě to, nevyhrožuje, že mě utopí. Nedělám nic, abych to zastavila. Nemůžu udělat nic, abych to zastavila. Jen ležím, všímám si toho, cítím, jak to plyne kolem, vím, že to odejde a já tu stále budu.

On a challenge, the American author Ernest Hemingway was challenged to write a sad story with only six words. He met this challenge with the following: „For sale: baby shoes. Never worn.“ This short story is a tribute to his story, and a work of fiction.

For sale: baby shoes. Never worn.

Mothers cry over lost children, and the symbols of this loss. In that case I suppose I am not a mother.

How can you grieve for something you never had? Of course it is not so bad as other parents. Parents pull their children out of crumbled buildings in war, hold their traumatized children as they ignore their own trauma, watch their children waste away from cancer. Surely my pain is nothing compared to that.

Yet why does breathing hurt? Why do I feel a fog all around me, filling my nostrils and lungs and senses with quiet, white nothingness, not allowing itself to be pierced by foglights of hope? Why do I feel like I got such a severe sunburn that even rolling my eyes ignites tongues of flame across all my skin?

No tears come down from my eyes. It’s not that I don’t want to cry, or that I would be ashamed to cry. But there is nothing. I am just a crispy crust of skin, looking at things I got for a doomed future, focused and unfocused at once.

They tell me it could be worse, they say they are sorry, they say it will get better, they say I am young and more will come. But they said at the doctor that everything was fine with this baby. Until it wasn’t.  So no one knows anything about the future. They just want to say nice things to feel better about themselves for trying to help you.

Perspective is changing your view based on where you are. It is meant to change over time. But how much can change in such a short amount of time. One day, and everything about your past, present, and future can look completely different. Worse. And better, all at once. But certainly different.

Thoughts come and consume me. Memories, watching the excitement fade away like blood running down the drain, sadness for the hope I let myself hold on to, resentment at the mothers who hold their babies close and play with their children on the playground, angry at the harsh mothers who shout at and slap their children unfairly.

How much good do I have, there is so much to be grateful for, why am I sinking into this grief when others have it so much worse? I retreat into my thoughts, at least that space is closed, and I don’t need to deal with stimulus and input from the outside world.

I fight the feelings. I know they are stupid and futile. But then this fighting also makes me angry, makes the pain worse, wears away at me. I am running around a ramshackle cottage in a thunderstorm, shoving pots and pans under leaks in the roof, walking through cobwebs on my way to fix another break in the wall, while the water rises around my ankles and the wind rages on despite my attempts to shut the windows and doors against the storm.

I am tired. So very tired.

I lay down and curl up into myself. I hear the wind, the slamming doors and windows, I feel the water and dirt mixing and seeping into my clothes, the rough cold of the floor spreads across my body. I picture the little baby shoes, somehow more symbolic than the bottles and blankets and books that had also begun to accumulate. And a massive gust of wind opens the front and back door of the cottage, rippling the water on the floor and cutting into my back.

The shoes, with the tiny laces, perfect unscuffed soles, soft and sturdy fabric ready to protect and support as the little one faces the world. Forever empty. Never a scratch on the soles. Never a spot of dirt or spilled milk on the toes.

And as the wind goes through the open front and back doors, the storm raging around me, the water leaking into my house starts to run out. Past my hair, around the weak shape of my body on the floor, leaving me still. It doesn’t hurt me, doesn’t threaten to drown me. I am doing nothing to stop it. I can do nothing to stop it. I just lay there, noticing it, feeling it flow past, knowing it will leave and I will still be here.

Kateřina Tučková – laureátka Státní ceny za literaturu

23. října 2022 byla udělena letošní Státní cena za literaturu. Držitelkou se stala spisovatelka Kateřina Tučková, oceněná za svůj poslední román Bílá voda s přihlédnutím k dosavadní tvorbě. Státní cena za literaturu se uděluje od roku 1995 na návrh poroty, kterou jmenuje ministr kultury. Hodnotí se významné původní dílo české literatury nebo dosavadní literární tvorba. Ženy však bývají oceňované jen velmi zřídka, a tak Tučková je po Květě Legátové a Daniele Hodrové teprve třetí v řadě.

Brněnská rodačka vstoupila na literární scénu prvotinou Montespaniáda, ale čtenářskou veřejnost zaujala až druhou knihou Vyhnání Gerty Schnirch. Na osudu dívky, která je matkou několikaměsíční dcerky a pochází z německo-české rodiny, zachycuje vyhnání německých obyvatel v tzv. „brněnském pochodu smrti“. Strhující příběh vychází ze skutečných historických událostí.

Tučková je nejen úspěšnou spisovatelkou, dramatičkou, publicistkou, historičkou umění a kurátorkou výstav. Její autorský záběr je široký, do povědomí veřejnosti se však zapsala hlavně romány Žítkovské bohyně a Bílá voda.

První z nich se odehrává v Bílých Karpatech, kde odpradávna žily ženy, jež si dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou my jsme dávno ztratili. Výjimečné schopnosti si předávaly z generace na generaci celá století. Říkalo se jim bohyně, protože dokázaly bohovat – prosit Boha o pomoc. V padesátých letech se dostaly do hledáčku StB a byly za svou činnost pronásledovány. Hlavní hrdinka Dora Idesová studuje na konci 90. let svazek StB vedený proti její tetě a postupně rozplétá osudy své rodiny i dalších bohyní ze Žítkové, které dosud neznala.

Nejnovější román Bílá voda nás zavede do pohraničí do jednoho ze sběrných klášterů pro řádové sestry. Tam je komunistický režim v roce 1950 odvlekl v rámci Akce Ř. Řeholnice byly nasazeny na nucené práce a řada z nich byla ponižována v komunistickém kriminále. Příběh hlavní hrdinky, mladičké Evaristy poukazuje na totalitní bezpráví a nerovné postavení žen v církvi, potažmo v celé společnosti. Autorka se znovu inspirovala skutečnými historickými událostmi, napsání knihy se silným tématem předcházelo mnohaleté pátrání po archivech i mezi pamětníky. „Myslím, že je to má nejprožitější kniha,“ říká Tučková.

Kateřina Tučková je držitelkou řady dalších literárních ocenění, např. Magnesia Litery, Ceny Josefa Škvoreckého (2013), Ceny Český bestseller nebo Ceny za svobodu a demokracii a lidská práva udělenou Ústavem pro studium totalitních režimů.

Všechny zmíněné knihy jsou ve fondu naší knihovny, zájem o ně je veliký a většinou jsou vypůjčené. Pokud Vás některá z nich zaujala a plánujete ji přečíst, je potřeba si vytvořit rezervaci prostřednictvím našeho on-line katalogu.

foto nakladatelství Host, Seznam zprávy

KNIHOVNÍK ÚSTECKÉHO KRAJE 2022

Vyhlášení nejlepších knihovníků Ústeckého kraje.

Rok se s rokem sešel a my můžeme s radostí představit nejlepší knihovníky Ústeckého kraje v roce 2022. Ocenění KNIHOVNÍK ÚSTECKÉHO KRAJE vyhlašuje již od roku 2015 Severočeská vědecká knihovna spolu s Ústeckým krajem a regionální organizací SKIP. Je uznáním za tvůrčí a činorodou práci knihovnic a knihovníků ve veřejných knihovnách v menších obcích (do 5 000 obyvatel). Vedle rozvoje knihovnických a informačních služeb je oceňována zejména aktivita pracovníků knihoven v oblasti komunitní, vzdělávací a kulturní role knihoven.

Do letošního 8. ročníku byly nominovány knihovnice z pěti knihoven –  z Obecní knihovny v Lipové (region Děčín – Varnsdorf), Knihovny Adolfa Branalda v Moldavě (region Teplice), Obecní knihovny ve Strupčicích (region Chomutov), Místní knihovny Peruc (region Louny) a Místní knihovny Mšené-lázně (region Litoměřice).

Pětičlenná krajská komise složená z metodiků pověřených knihoven a zástupce kraje navštívila v měsíci srpnu osobně všechny nominované knihovny a hodnotila činnost knihovníků podle podmínek soutěže. Předání ocenění proběhlo první den Týdne knihoven, a to dne 3. 10 2022 v krásných prostorách palácové vily C. H. Wolfruma Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. V rámci slavnostního večera byly společně s předáním ocenění Knihovník Ústeckého kraje 2022 vyhlášeny výsledky prvního ročníku ceny Drsný MARK / Drsná MARKéta, jejímž vyhlašovatelem je regionální SKIP Drsný sever, a byla pokřtěna nová publikace Severočeské vědecké knihovny Ďábel v knihovně.

Výsledky ocenění Knihovník Ústeckého kraje 2022

Na 1. místě se umístila paní Jaroslava Hujová z Místní knihovny Mšené-lázně (region Litoměřice). Ocenění bylo uděleno za vytvoření příjemného prostředí pro návštěvníky knihovny i pro knihy a za velký potenciál pro další rozvoj komunitních aktivit a příkladnou prezentaci na sociálních sítích. Paní Jaroslava Hujová převzala vedení knihovny v roce 2017. Od té doby prošla knihovna s podporou obce nejen rekonstrukcí, ale díky paní Hujové se stala duší společenského a kulturního dění v obci. Paní knihovnice je velmi aktivní a kreativní, ráda se dále vzdělává v oboru a hledá nové inspirace. Spolupracuje úzce s místní školou, školkou, ale i se spolky a organizacemi v obci. Pořádá celou řadu kulturních a vzdělávacích akcí a účastní se i celostátních soutěží jako je např. Noc s Andersenem. Vytvořila pěkné webové stránky knihovny a výborně ovládla i sociální sítě.

2. místo získala paní Lenka Uhrová z Místní lidové knihovny Peruc (region Louny), za kreativní a inspirativní práci s malými čtenáři a podporu dětského čtenářství a dětské tvořivosti. Paní Lenka Uhrová sice nastoupila do knihovny teprve v polovině roku 2021, od té doby ovšem dokázala v knihovně vytvořit skvělou atmosféru. Ve své bohaté činnosti se zaměřuje zejména na dětské čtenáře, vede je k lásce ke knihám a čtenářství, podporuje jejich kreativitu. Úzce spolupracuje s místními institucemi a spolky a prohloubila spolupráci s místní školou a školkou. Skvěle prezentuje knihovnu na sociálních sítích a aktivně se účastní dalšího vzdělávání v oboru.

3. místo patří paní Michaele Maule z Obecní knihovny v Lipové (region Děčín – Varnsdorf), a to za inspirativní knihovnickou a informační činnost s funkčním využitím moderních technologií a za motivaci dětských čtenářů ke čtení. Paní Michaela Maule je v knihovně v Lipové od poloviny roku 2018, je plná elánu a nápadů a má velký zájem o další knihovnické vzdělávání. Zejména její zásluhou získala knihovna větší prostory pro společná setkávání se čtenáři. Mezi pravidelné akce patří Noc s Andersenem, setkávání maminek s dětmi, čtenářské dílny, pasování prvňáčků na čtenáře a zejména aktivity s robotickými hračkami. Troufla si také na týdenní tábor pro maminky s dětmi zaměřený na čtenářství.


VŠEM OCENĚNÝM SRDEČNĚ BLAHOPŘEJEME!

Jana Bednářová, Oddělení regionálních funkcí, SVKUL

Fotogalerie a další informace:

Fotogalerie ze slavnostního vyhlášení.

Prezentace k ocenění Knihovník Ústeckého kraje 2022.

Ekonomové by měli věřit v sílu příběhu! (recenze knihy Ekonomie dobra a zla)

Autorka recenze s knihou

 „K tomu, aby byl člověk dobrým ekonomem, musí být buď dobrým matematikem, nebo dobrým filosofem, nebo být obojím. Dali jsme příliš velký prostor matematice a naopak příliš zatlačili do pozadí naši vlastní lidskost. Tím jsme získali pokřivené umělé modely, které jsou k ničemu, pokud je chceme aplikovat na skutečný svět.“ [1]

Publikace českého ekonoma Tomáše Sedláčka (nar. 23. 1. 1977 v Roudnici nad Labem)[2] Ekonomie dobra a zla (2009) je čtivé filozofické rozjímání, které přináší neotřelý pohled na dějiny a jejich vývoj z hlediska ekonomie. Kniha byla přeložena do několika jazyků a stala se doslova fenoménem. Autor radikálně přehodnocuje obor ekonomie, neodklání se však od historických skutečností. Moudrost filozofů a básníků staví nad přísné matematické modely lidského chování a slibuje změnit způsob, jakým lidstvo počítá ekonomickou hodnotu. Sám autor knihu prezentuje jako první historický ekonomický cyklus.

 Čtenářům se postupně odkrývá příběh, v jehož průřezu lze najít kořeny ekonomie v různých dějinných epochách a kulturách: „Abychom nalezli odpovědi, které hledáme, projdeme celou historii lidstva od úplných počátků naší kultury až k dnešní postmoderní době. Naším cílem není prozkoumat každý okamžik, který přispěl k proměně ekonomického vnímání světa následujících generací (včetně té naší), jedná se spíše o zastávky ve vývoji, a to buď u jednotlivých dějinných epoch (věk Gilgamešův, éra Hebrejů či křesťanů), nebo u významných osobností, které měly klíčový vliv na vývoj ekonomického chápání člověka (Descartes, Mandeville, Smith, Hume, Mill a další). Naším cílem bude převyprávět příběh ekonomie.“[3] Autor postupně odkrývá prvky ekonomického myšlení v průběhu tisíciletí a po celou dobu se zaměřuje na metaekonomické otázky: Jaký je smysl ekonomie? Lze se etickými zásadami dobrat stejného cíle jako s matematickými vzorci? Může ekonomie existovat bez etiky a morálky?

Veškeré své domněnky Sedláček dokládá citacemi a odkazy na klasická díla. Zároveň dokazuje, že ekonomie nejsou jen čísla a grafy, ale společenská věda spjatá s filozofií, etikou, psychologií, náboženstvím i uměním – ekonomie je doslova utkána z historie, mýtů, etiky a náboženství a je produktem naší civilizace: „Ekonomie nepotřebuje více matematiky, ale naopak více všeho ostatního. Často se říká, že etika a soft skills jsou jakousi třešničkou na dortu matematické analýzy.“[4] Kdo chce dobře porozumět ekonomii, musí umět z těchto oblastí vycházet, porozumět jim a znát jejich vývoj. Kořeny ekonomie nalézáme v Bibli, v Eposu o Gilgamešovi, v klasických filozofických spisech, ve vědeckých pojednáních i v postmoderní filozofii… Dnešní koncept ekonomie jako matematické vědy se podle Sedláčka objevuje až koncem 18. století.

Přílišná racionalita a spoléhání na umělé ekonomické modely jsou v publikaci kritizovány. Naopak jistou inspiraci autor nachází v dřívějších ekonomicko-filozofických systémech, pracuje se starými mýty a příběhy, v nichž nachází ponaučení pro 21. století. Vydává se do historie prozkoumat tyto původy a zamýšlí se nad tím, co mohou přinést pro dnešní disciplínu. Pátrání se zaměřuje zejména na to, jak se ekonomické perspektivy, praktiky avýznam starých kultur i klasických myslitelů zrcadlí v problémech dnešního světa.

Podle témat je kniha rozdělena do dvou částí. První část se zabývá vývojem ekonomie a nabízí  exkurz po proměnách ekonomického myšlení v dějinách (Epos o Gilgamešovi, Starý zákon, antické Řecko, křesťanství, René Descartes, Bernard Mandeville, Adam Smith). Druhá část, pojmenovaná „Rouhavé myšlenky“, se věnuje spotřebě, neviditelné ruce trhu, dějinám touhy, jako stavebnímu kameni poptávky, a vlivu matematiky. Ekonomie tedy nejen že popisuje svět a kulturní fenomény, ale zavádí normativní standardy a vytváří ideální podmínky. V obou částech knihy jsou zachyceny zajímavé historické paralely. Autor zkoumá úlohu dobra, zla, viny a neřesti a dalších etických pojmů v ekonomických teoriích. Připojena je řada odkazů od mytologie a filozofie až po moderní prameny a reálie. Když Sedláček obrací pozornost k úloze neřesti a chamtivosti v ekonomice, hlavním textem, který zkoumá, je báseň Bernarda Mandevilla Bajka o včelách. Mandeville tvrdil, že v lidské povaze je hodně pokrytectví – narážíme na neřesti a snažíme se je vymýtit, přestože se jim nakonec poddáváme. Vymazání zla podle Mandevilla zničí prosperitu společnosti, protože neřesti vytvářejí poptávku po zboží, jenž lidem poskytují zaměstnání a vytvářejí bohatství. Existuje tedy ekonomický důvod pro podniky vytvářející „neřest“, protože uspokojí potřeby. „Zlo tedy ze světa nelze vymýtit, ani to není žádoucí,“[5] podotýká Sedláček.

Závěrečné kapitoly se věnují současnosti, zejména dopadu finanční krize na společnost, rozšířenému zadlužování (jako důsledku nedostatečného rezervování přebytků v dobách hojnosti) a vysvětlení původu pojmu „neviditelná ruka trhu“. Tato metafora je obvykle připisována Adamu Smithovi, který v díle Pojednání o podstatě a původu bohatství národů vyslovil myšlenku, že vzájemné působení nabídky, poptávky a vlastního zájmu na volném trhu vytváří pro společnost ekonomicky výhodné výsledky. Podle Sedláčka tento koncept nepochází od Smithe, jeho počátky dosahují přinejmenším k Tomáši Akvinskému. V knize lze nalézt řadu zajímavých pohledů na nestabilní ekonomický systém dnešního světa. Sedláček argumentuje: „Příliš bujaře jsme odběhli od těchto principů morálky, na kterých by měla ekonomie stát. Odpoutala se i hospodářská politika a dluhová psychóza ve formě obřího dluhu je toho výsledkem. Než se vydáme hledat nové horizonty, je čas na ekonomické retro. Koneckonců, pokud matematik odhalí chybu ve výpočtech, nepokračuje v nich. Tím by chybu nezastřel ani nevyřešil. Musí se vrátit do bodu, kde k chybě došlo, opravit ji a až pak počítat dál.“[6]Výstižné jsou autorovy myšlenky o práci a blahobytu v moderním světě: „Musíme se neustále posouvat kupředu, abychom si mohli sofistikovanějším způsobem užívat obyčejných radostí života. […] Naše abstraktní a technické vědění je stále pokročilejší, zato naše porozumění skutečnému životu kolem nás a v nás se zdá být neměnné.“[7]

Ke knize Tomáše Sedláčka nelze přistupovat jako k učebnici ekonomie. Nedává celistvý pohled na obor, neřeší současnou ekonomickou krizi a nevysvětluje odborné termíny a jevy, s nimiž se lze v oblasti ekonomie setkat. Jde o mozaikové a nesouvislé metaekonomické poučení filozofického rázu vyprávěné nejen „ústy“ některých klasiků, ekonomů a odborníků (již pohled na rejstřík a bibliografii naznačuje, že jde o jiný než zaběhlý text
o ekonomii – v knize lze nalézt i odkazy na Tolkiena, anglickou poezii, Stopařova průvodce po galaxii ale i filmy jako Matrix). Autorův záměr je přimět čtenáře k zamyšlení a rozvíjet tok jejich myšlenek, spíše než předložit popis faktů. Zároveň dokládá, že určité ekonomické povědomí v lidském myšlení existovalo v různých kulturách a názorových směrech již od pradávna.

Přínos knihy jako knihovník subjektivně vnímám v tom, že autor zcela jistě dokáže přes ekonomii přivést čtenáře k literatuře – ve svém výkladu a rozkrývání klasických textů podněcuje ke čtení další literatury. Nejeden čtenář se jistě se zájmem začte do některých pasáží Eposu o Gilgamešovi, otevře Bibli nebo prolistuje díla René Descarta, Mandevilla či Platóna, jen aby se ujistil, že v klasických dílech lze najít stopy, které vedou k ekonomii. Pro každého, kdo se blíže nezabývají teologií, historií či filozofií mohou být některé pasáže objevné.

Co možná knize trochu ubírá, je větší množství odkazů, poznámek pod čarou a citovaných myšlenek jiných autorů. Občas nepůsobí souvisle, představují jistou obsahovou roztříštěnost a prohlubují čtenářskou náročnost. V některých případech se autor vrací zpět k již dříve zmiňovaným myšlenkám a vytváří tak dojem, že se točí dokola. Vypráví příběh z předchozích stránek a čtenář se občas trochu ztrácí.

Na závěr je dobré zmínit, že ač lze v knize nalézt mnoho historických paralel, nejsou v ní předkládána řešení a přímočaré odpovědi. Naopak odklon od přesné matematické ekonomie k filozofickému pohledu na ekonomii nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení a nazírání na věc z jiného úhlu. Příběh se rozvíjí a vede dál, až za hranici textu, který je v knize uzavřen. Svým nekonvenčním přístupem k řešení velkých ekonomických otázek z jiného pohledu, než je běžné, se Sedláček přiblížil i k lidem, pro něž je ekonomie nudný obor plný obecných pouček, pravidel, křivek, grafů, rovnic a fádních definic. Jakmile se čtenář nechá vtáhnout do příběhu, zjistí, že ekonomie není suchá či nudná abstraktní věda.

Použitá literatura:

SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha: 65. pole, 2012. ISBN 978-80-87506-10-3.

Tomáš Sedláček (ekonom). Wikipedie, otevřená encyklopedie [online].  c2021, 29. 8. 2021 [cit. 2022-08-29]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Sedl%C3%A1%C4%8Dek_(ekonom)


[1] SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha: 65. pole, 2012, s. 21. ISBN 978-80-87506-10-3.

[2] Tamtéž, s. 25..

[3] Tomáš Sedláček (ekonom). Wikipedie, otevřená encyklopedie [online].  c2021, 29. 8. 2021 [cit. 2022-08-29]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Sedl%C3%A1%C4%8Dek_(ekonom)

[4] SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha: 65. pole, 2012, s. 23. ISBN 978-80-87506-10-3.

[5] Tamtéž, s. 343.

[6] SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha: 65. pole, 2012, s. 174. ISBN 978-80-87506-10-3.

[7] Tamtéž, s. 342.

[8] SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha: 65. pole, 2012, s. 343. ISBN 978-80-87506-10-3.


Nobelistka Annie Ernaux

Literární svět se 6. října 2022 dozvěděl jméno dalšího z řady držitelů toho nejprestižnějšího z ocenění na poli literatury – Nobelovy ceny. I když se spekulovalo o velkých osobnostech knižního světa (jmenujme pro zajímavost třeba Salmana Rushdieho, jenž se stal nedávno cílem opovrženíhodného útoku náboženského fanatika, nebo Michela Houellebecqa), dostalo se tohoto uznání francouzské literátce, která není českému čtenáři příliš známá. A není divu – Annie Ernaux vydala sice již přes dvacet titulů, přesto jsou do češtiny přeloženy pouhé dva z nich. Pravdou je, že ještě v den vyhlášení neměla ani česky zpracovanou stránku na Wikipedii – ta vznikla až den poté, tedy teprve její ocenění bylo impulzem k tomu, aby byla encyklopedicky blíže představena širší české veřejnosti.

Annie Ernaux se letos stala teprve 17. ženou, které se této pocty v oblasti literatury dostalo, cena přitom byla udělena již 119 literátům. (Hodí se doplnit, že v ostatních kategoriích Nobelovy ceny je poměr žen vůči mužům dokonce ještě tristnější…). „Něžné pohlaví“ tak zastává jen asi 14 % všech takto oceněných, z toho 8 z nich bylo oceněno již v novém tisíciletí. Ženám se tedy evidentně konečně začíná dostávat pozornosti, která jim byla během dlouhých desítek, stovek i tisíců předchozích let v mnoha směrech odpírána. Přitom se všichni už na základní škole učíme, že v celosvětové populaci je poměr narozených žen a mužů takřka přesně 1 ku 1.

Vraťme se však zpět k naší laureátce. Spisovatelka z Normandie získala cenu za „odvahu a pronikavost, s nimiž odhaluje kořeny, odcizení a kolektivní omezení osobní paměti“. Podle takového shrnutí se zdá, že zdaleka není autorkou literatury pro ženy, aby tak zůstala nepovšimnutá muži. Její oddanost tématu paměti ji mimochodem spojuje i s již dříve oceněným britským autorem japonského původu, Kazuem Ishigurem. Tvorba Ernauxové přitom nese břímě těžkých osobních zkušeností, které se staly jejími nosnými tématy, z nichž mnohá dosud ve společnosti zůstávají tabuizovaná. Jmenujme pro představu třeba téma potratu, smrti blízkých, rakoviny prsu či Alzheimerovy choroby.

Doufejme tedy, že se nyní Annie Ernaux dočká větší pozornosti i na českém knižním trhu a dočkáme se brzy i dalších překladů jejích děl. O tom, že za to její knihy stojí, svědčí i řada už dříve jí udělených cen a nominací. Prozatím si můžete přečíst její memoáry Roky, které letos vydal Host, nebo Místo / Obyčejná žena, což je kniha o dvou novelách vydaná roku 1995 v nakladatelství EWA.

Black Lives Matter and Me Too (AJ + ČJ)

Do you ever hear words coming out of your mouth, and think to yourself “Damn…. How batshit crazy am I??”

Stalo se vám někdy, že jste slyšeli, co říkáte, a hned jste si pomysleli “sakra, copak jsem se úplně zbláznila?”

The last time this happened to me was in my meeting with the PR department at my job. We were meeting to discuss the programming for the autumn and I said, “what if I did two lectures, one on the Black Lives Matter movement and one on the Me Too movement?”

Když se to stalo naposledy mně, měla jsem zrovna pracovní schůzku s naším PR oddělením. Probírali jsme podzimní program a já řekla “co kdybych udělala dvě přednášky, jednu o hnutí Black Lives Matter a druhou o Me Too?”

The thought process was solid. I have personal, professional, and academic experience with both. I can talk about them both. They are related. What could go wrong…

Základ by byl slušný. Mám osobní, profesionální i akademické zkušenosti s obojím. Zvládnu o obou hnutích mluvit, navíc spolu souvisí. Co by se mohlo nepovést…

… with discussing two of the most controversial and explosive topics in modern society, outside their original cultural context, in my third language?

když budu přednášet o dvou z nejvíce kontroverzních a horkých tématech v moderní společnosti, a to mimo jejich původní kulturní kontext ve svém třetím jazyce?

I clearly wasn’t firing on all cylinders in that meeting. But because I am charming with my wit and sense of humor (the big American smile doesn’t hurt either), my programs were approved.

Možná jsem netrefila hřebíček přímo na hlavičku, ale protože jsem okouzlující, důvtipná a mám smysl pro humor (a velký americký úsměv nikdy nic nezkazí), domluvili jsme obě přednášky.

My personal reaction:

Reagovala jsem takhle:

I dove into researching, and dusted off the cobwebs from my memories:

Ponořila jsem se do výzkumu a vyšátrala z pod pavučin všechny související vzpomínky:

Sitting at my computer, reading that Trayvon Martin’s murderer was acquitted when all the boy had done was walk down the street wearing a hoodie and carrying a bag of Skittles.

Jak jsem seděla u počítače a četla, že vrah Trayvona Martina byl zproštěn viny, přestože jediné, co Trayvon udělal bylo, že šel ulicí v kapuci a nesl pytlík skittles.

The stranger who grabbed my crotch when we passed each other on a sidewalk.

Vzpomínka na neznámého člověka, co mě chytil za rozkrok, když jsme se míjeli na chodníku.

Having my entire university campus shocked when a young woman was gang-raped by a group of basketball players (who lived in the same university housing building as I did) and the players were allowed to finish the semester and play in the following season, while keeping their athletic scholarships. She had to drop out of school because of the trauma.

Na to, jak byl celý univerzitní kampus v šoku, když byla mladá dívka skupinově znásilněná hráči basketbalu (kteří bydleli ve stejné budově kolejí jako já) a zatímco ona musela z důvodu traumatu odejít ze školy, oni si mohli nechat svá stipendia, dokončit semestr a dokonce v další sezoně mohli dále hrát.

Seeing the SWAT team coming down from Ferguson Missouri to downtown St. Louis as the early Black Lives Matter protests escalated. Hearing the sound of breaking windows rising on the night air with plumes of smoke from flash bombs and screams of fear and anger, sirens and police lights zipping back and forth on my street.

Když se začaly vyhrocovat první Black Lives Matter protesty a já viděla policejní SWAT tým blížit se z Fergusonu v Missouri do centra Saint Louis. Slyšela jsem rozbíjení oken, viděla oblaka dýmu ze zábleskových granátů, které se míchaly s výkřiky strachu a hněvu, sirény a světly policejních majáků létající v ulici z jedné strany na druhou.

Reading the news reports about the young, unarmed black man who was murdered by police four blocks from my apartment a mere 30 minutes after I had run past that very alley.

Jak jsem četla v novinách o mladém, neozbrojeném černochovi, který byl zabit policií jenom čtyři bloky od mého bytu a navíc ještě sotva 30 minut poté, co jsem tou ulicí procházela.

After getting hit in the legs with a willow switch by my male boss, my screamed “NO!” ignored, my husband demanded that my boss apologize to me. What my boss said was “I’m sorry you reacted how you did, but these are just our traditions, and if you don’t like it and can’t accept it, you should go back to where you came from.”

Poté co jsem dostala přes nohy pomlázkou od mého nadřízeného ignorujícího, jak křičím “Ne!”, požadoval můj manžel od mého šéfa omluvu. Jediné co řekl bylo: “Omlouvám se, že jsi reagovala tak, jak jsi reagovala, ale tohle jsou naše tradice a jestli se ti nelíbí a nesouhlasíš s nimi, měla by ses vrátit, odkud jsi přišla.”

Rational discussion:

Racionální diskuze:

When discussing the Me Too and Black Lives Matter movements, I think a lot of the conflict stems from a disagreement in terms (lifehack: this is the case for most disagreements and misunderstandings). Men get resentful when women complain about how they have been victimized. Women get angry from the effects of trauma, whether due to little isolated incidents or dramatic attacks. Even as we try to participate in conversations, people tend to equivocate some very loaded terms. I have included a couple of them here with some general definitions.

Když mluvím o hnutích Me Too a Black Lives Matter, myslím na to, že spoustu konfliktu vzniká pouze z neshody v pojmech (rada do života: tohle je případ pro většinu rozepří a nedorozumění). Muži bývají nedůtklivý, když si ženy stěžují o tom, jak bývají viktimizované. Ženy se naštvou v návaznosti na trauma, ať jde o jednotlivé incidenty nebo dramatický útok. Přestože se snažíme do konverzací zapojovat, často se vyhýbáme používání některých silnějších výrazů. Pár jsem jich sem zařadila, včetně obecné definice.

Fault: an action that someone carries out, or directly causes to be carried out (I didn’t step on the brake, therefore the car accident is my fault).

Chyba: akce kterou někdo provede nebo nechá provést (nešlápla jsem na brzdu, takže je nehoda moje chyba)

Responsibility: someone caused something else to happen, be that an action or circumstances (I didn’t screw the lid onto the milk tightly enough, so it is my responsibility that the milk spilled).

Zodpovědnost: když někdo způsobí, že se něco stane (nezašroubala jsem víčko až na doraz, takže jsem zodpovědná, že se mléko vylilo)

Vice: an intentional action or activity that causes harm to the main participant and/or a third party (overuse of alcohol is a vice).

Prohřešek: cílená akce nebo aktivita, která ublíží někomu jinému (přemíra alkoholu je prohřešek)

Foolishness: an action, activity, or belief that goes against logic and leads to undesirable outcomes (pulling the tail of an aggressive dog is an example of foolishness).

Hloupost: akce nebo aktivita, která se provede navzdory logice a vede k nežádoucím výsledkům (tahat rozzuřeného psa za ocas je ukázková hloupost)

These terms overlap somewhat, and it can be difficult to determine where to place blame.

Tyto pojmy se často překrývají a tak může být složité určit, kam připsat vinu.

Let’s take a neutral example to begin. Cookies are sitting on the table and a child takes some when his mother, who has put them on the table, is not looking. We may say that the vice is stealing the cookie when the household rules state otherwise (notable: in order to be just, this counts as a vice only if the rules against taking cookies are clear to the child).

Začněme s neutrálním příkladem. Na stole jsou sušenky a dítě si jich pár vezme ve chvíli, kdy se jeho matka nedívá. Mohli bysme říct, že prohřešek je krádež, pokud však pravidla domácnosti neurčí jinak (je nutné dodat, že by se to mělo brát jako provinění pouze, pokud je dítěti zakázáno si sušenky ze stolu brát).

Given that the child did the stealing, it is the child’s fault.

Vzhledem k tomu, že dítě kradlo, je to chyba dítěte

In stealing the cookie, the child and the mother both have responsibility: the mother for putting the cookies in a place where they could be stolen, the child for taking the cookies.

Ve věci krádeže sušenky jsou však viní dítě i matka. Matka za to, že dala sušenky na místo, kde mohou být ukradené, dítě za to, že si je vzalo.

The child has both responsibility and fault. Given that he did, in fact, steal the cookies, he may very well have stolen the cookies even if the mother hid them. It is not the mother’s fault that the child stole the cookies. Depending on how well she knows her child, it may have been foolishness on her part to put them in easy reach of her child. But no matter where she put the cookies, it is wrong to steal cookies. No matter how natural it is to steal the cookies, given how delicious they are and how much the child loves them and wants them, it is wrong to steal cookies. The child, as the primary actor in the stealing, has the fault.

Dítě je v tuto chvíli zodpovědné i vinné. Vzhledem k tomu, že sušenky ukradlo, mohlo by je stejně tak ukrást, i kdyby je matka před ním ukryla. Není to chyba matky, že dítě sušenky vzalo. Záleží na tom, jak dobře své dítě zná, mohlo by jít také o její hloupost, když dává sušenky někam, kde se k nim dá lehce dostat. Nezáleží na tom, že vzít sušenky, které jsou tak dobré a dítě je má rádo, je vlastně přirozené, pořád je špatné ukrást sušenky. Dítě, které v krádeži sušenek hraje hlavní roli je ten, kdo je vinen.

It is not the mother’s fault.

Není to chyba matky.

The fine line between responsibility and fault comes into play especially in cases of alleged harassment, assault, or misconduct. Especially when all those words like vice, sin, responsibility are so loaded with personal and societal connotations. When discussing movements like Me Too or Black Lives Matter, it is even more intimidating. But I am going to give it a try in our two upcoming events this fall at the library.

Hranice mezi zodpovědností a chybou je velmi tenká, zvlášť v případech, obvinění z obtěžování, napadení nebo špatného chování. Obzvlášť, když slova jako prohřešek, hřích nebo zodpovědnost jsou plné osobních a společenských konotací. Při probírání Me Too a Black Lives Matter je to celé ještě třaskavější. Ale pokusím se o to ve svých podzimních přednáškách v knihovně.

Things to remember:

Na co pamatovat:

Human beings are not good at empathizing. We are good at sizing up a situation and evaluating it quickly, usually on the basis of how much we can relate to it – would I do it that way? How might I do it differently? This is natural, we are pack animals with a few natural predators (though nothing poses a greater risk to us than our own stupidity). Our ancestors needed to be able to react immediately and evaluate risk quickly. But the fact is that we are not in that situation we are observing, and we do not have the lived experience of the other person in that situation. Of course we would not react like they do. But we cannot say for certain that we would not react the same were we in their shoes.

Lidem příliš nejde empatie. Jsme dobrý na posuzování situace, jejím rychlém vyhodnocení, většinou založeném na tom, jak moc se se situací dokážeme ztotožnit – udělal bych to tak? Udělal bych to nějak jinak? Je to přirozené. Jsme smečka zvířat s několika predátory (ačkoliv pro nás nic nepředstavuje větší risk než naše vlastní hloupost). Naši předci potřebovali umět reagovat hned a vyhodnocovat risk rychle. Ale jde o to, že často posuzujeme situace ve které sami nejsme a nemáme s ní přímou zkušenost. Samozřejmě, že bychom reagovali jinak, ale zároveň nemůžeme úplně vyloučit, že bysme se nezachovali stejně, kdybychom byli v jejich kůži.

Resist fearing the threat of the unfamiliar. Approach that which is different with curiosity and a willingness to listen. Be kind to others, and to yourself. You are at once perfectly special and perfectly the same as everyone else. Look at those around you with this lens, and treat them with this same respect.

Odolejte strachu z neznámého.Přistupujte k tomu, co je jiné se zvědavostí a ochotou naslouchat. Buďte milý k ostatním I k sobě. Jste stejně tak speciální a stejně tak stejný jako kdokoliv jiný. Pamatujte na to, až se budete dívat kolem sebe a mějte ke každému rovnaký respekt.

Bratři Medkové a Harry Potter

V prvních zářijových dnech zastihla český literární svět a především fanoušky knižní série o Harrym Potterovi smutná zpráva, že ve věku 82 let zemřel překladatel Vladimír Medek. Právě on, spolu se svým bratrem Pavlem (1952–2015), dal fantastickému světu Bradavické školy čar a kouzel podobu, v níž ho znají čeští čtenáři – a nemalý počet z nich si ho i díky bratrům Medkovým zamiloval. Přiznávám, že i já stále tak trochu čekám na soví poštu a onen dopis, že jsem byla přijata ke studiu.

Pojďme si překladatelskou dvojici připomenout malou ochutnávkou pojmů, které jsou dnes díky Pavlovi a Vladimírovi neodmyslitelnou součástí potterovského světa v naší české kotlině.

mudla (v originále muggle – zřejmě od mug = mj. moula)

Člověk bez kouzelnické krve, i když dnes se slovo používá prostě pro někoho, kdo není do něčeho zasvěcený.

mudlovský šmejd (mudblood = „blátivá krev“)

Tohle slovo, které do pusy vezme jen někdo pěkně nafoukaný, označuje čaroděje, který se narodil do mudlovské rodiny, případně někoho „nečisté“ kouzelnické krve.

moták (squib = mj. malá rachejtle, která sice doutná, ale nevybuchne)

Někdo, kdo se sice do kouzelnické rodiny narodil, ale čarovat neumí – genetika to u něj asi trochu pomotala…

hulák (howler – od howl = výt, skučet)

Dopis, který rozhodně nechcete dostat, protože si ho nepřečtete. Jeho pisatel vás totiž jeho prostřednictvím pěkně nahlas seřve.

OVCE (N.E.W.T.s – Nastily Exhausting Wizarding Tests)

V angličtině mloci (newts), v češtině ovce, tedy Ohavně Vyčerpávající Celočarodějné Exameny – prostě taková kouzelnická maturita.

Krátura (Kreacher, zkomolenina slova creature = stvoření)

Domácí skřítci bývají ke svým pánům vstřícní, ovšem až na jednu kreaturu… Pardon, Kráturu.

potlouk (bludger – od bludgeon = tlouct)

Když hrajete famfrpál, měli byste se mu radši vyhnout, jinak vás dost potluče!

myslánka (pensieve – od pensive = snivý, zamyšlený)

Když máte v hlavě tolik vzpomínek, že vám každou chvíli může bouchnout, můžete si sem některé ulít, abyste hlavě trochu ulevili. I když pak samozřejmě hrozí, že vám do nich někdo nakoukne…

nitrozpyt (legilimency – z latiny legere = číst a mens = mysl)

Používá se, když se chcete někomu nabourat do hlavy.

nitrobrana (occlumency – od occlude = uzavřít)

Způsob, jak se bránit nitrozpytu.

mozkomor (dementor – z latiny, znamená zlá a děsivá bytost)

Tvor, který z vás vysaje veškeré štěstí, si zaslouží děsivé jméno – tohle se Medkům hodně povedlo!

viteál (horcrux – nemá zvláštní význam)

Vlastně „futrál na duši“, ovšem poněkud nezákonný… a ohavný!

Bratrům se geniálně dařily i překlady jmen a jiných názvů, u kterých bylo třeba zachovat aliteraci (shodná počáteční písmena jednotlivých slov) – posuďte sami:

Loona Lovegood = Lenka Láskorádová

Moaning Myrtle = Ufňukaná Uršula (zvažována byla i Brečavá Bedřiška a Fňukavá Filipína)

Stan Shunpike = Stan Silnička

Marauders map = Pobertův plánek

Bouncing Bulbs = hopsavé hlízy…

A jedna perlička na závěr: Věděli jste, že bratři reálně zvažovali přeložit i jméno hlavního hrdiny? Kdyby k tomu tehdy skutečně došlo, dnes bychom v Česku Harryho Pottera znali jako Jindru Hrnčíře. Zní to zvláštně, že? Ale pochybuji, že bychom Jindru měli méně rádi, než jak milujeme Harryho.

Pokud vás Harry baví, máme v knihovně samozřejmě celou sérii k zapůjčení – a nejen tu! Najdete u nás i doprovodné publikace, které se tímto kouzelným světem zabývají.

A ještě jedno malé doporučení: Jestli máte rádi podcasty, zkuste také ten nazvaný Neplecha ukončena.

Až se (zase) ponoříte do potterovského světa, vzpomeňte prosím i na překladatele Vladimíra a Pavla Medkovi, díky kterým si ho můžete užívat v češtině. Já tak určitě učiním.

Přes Rossetskou desku: komunikace s rozumem a ohleduplností (AJ + ČJ)

„Jo, ahAAAA…tak SLEČno, kdy-bych VĚDĚL, že jste Ameri-ČAN-KA, tak bych to PO-CHOPIL.“

Maybe this self-important jackass thought he was being cultured and polite by recognizing my country of origin (the manager informed him of my heritage when she was talking him down from a blowup). But after he tore me a new one because I put a few more mililiters of hot water in his lungo than he would have liked, releasing five minutes of diatribe in front of a full lobby and cafe where I worked as a waitress, he may as well have thrown the coffee in my face.

Je možné, že si tento nafoukaný vůl myslel, jak byl kultivovaný a slušný, když začal mluvit o mém původu (manažerka mu to řekla, když se ho snažila uklidnit od nabíhajícího výbuchu vzteku), ale poté, co mě seřval za to, že jsem si dovolila nalít o pár milimetrů vody více, než by si do svého lunga přál, a pět minut na mě křičel před plným hotelovým lobby a barem, bylo jeho přiznání jako kdyby mi tu horkou kávu chrstnul do obličeje.

I wanted to ask him to check the water’s temperature. With his scalp.

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli by nezkontroloval teplotu vody – svojí hlavou!

You may think of an immigrant as someone who comes from a radically different culture, has darker skin than you do, maybe has a different religion. But technically and culturally, I am an immigrant. I left my country of origin, and attempted to establish a new life in a new country. That is the official definition of an immigrant. Even if you don’t see me as an immigrant, we can certainly agree that I am a foreigner, and most places I go, I am the only foreigner in the room.

Možná si imigranta představíte jako někoho, kdo pochází z radikálně rozličného prostředí, má tmavší pleť než vy, možná má i jiné náboženství. Ale kulturně i celkově vzato jsem imigrantem i já. Opustila jsem rodnou zemi s cílem zakotvit v novém životě v nové zemi. To je oficiální definice imigranta. A ikdyž mě tak nevnímáte, určitě se shodneme, že jsem cizinka a většinou, když někam jdu, jsem také jediný cizinec v místnosti.

Some of the questions you ask may seem innocent to you, but they can make us feel alienated and uncomfortable. If you care about building good relationships with foreigners, or really with anyone new that you meet, it is important to know how you come across in conversation. Allow me to share with you some things I have heard over the past six years and what I wish the person asking the questions had known.

Občas se ptáte na věci, které se vám zdají nevinné, ale v nás vyvolávají pocit, že jsme mimozemšťani a prohlubují v nás odcizení a nepohodlí. Pokud vám záleží na tom mít dobré vztahy s cizinci (nebo i s kýmkoliv novým, koho potkáte), je důležité vědět, jak při konverzaci působíte. Dovolte mi se s vámi podělit o věci, které se mi během uplynulých šesti let přihodily a co bych si přála, aby zúčastněné osoby znaly

(And yes, I have heard all of these things at least once from a Czech person.)

(a ano, všechno tohle jsem v Česku alespoň jednou slyšela)

„Where are you from?“ – This question is innocent, but we do get asked it the most. It can and often does get tiresome, especially if we were going about our lives or talking about something interesting, and then we have to answer the same question again. If possible, get to know us a bit better, and we may even tell you without you having to ask.

„Odkud jsi?“ – ptát se na tohle je v pořádku, akorát jsme na to tázáni neustále, někdy i několikrát denně. A může to být opravdu otravné. Zvlášť pokud jsme se zrovna bavili o něčem zajímavém a já pak čelím znovu té samé otázce. Pokud je to možné, nejdřív nás víc poznejte a dozvíte se to možná sami a nebudete se muset ptát.

„Your accent is different-interesting-exotic-weird-shocking-unexpected-drivingmecrazybecauseIcan’tplaceit.“ – REALLY?! I had NO IDEA I had an accent when I speak my third language, THANK YOU for pointing that out to me.

„Tvůj přízvuk je jiný-zajímavý-exotický-divný-výrazný-nečekaný-asimišibneztohoženedokážupoznatodkudjseš“ – Vážně? Já jsem totiž VŮBEC netušila, že mám přízvuk, když mluvím ve svém třetím jazyce. DĚKUJU, že jste mě na to upozornili!

Believe me, in our conversation, no one knows I am a foreigner better than I do. Depending on what my language capabilities are, I may be extremely self-conscious about my accent. I may have even been harassed, mistreated, or mocked because of it. Regardless, you don‘t need to draw my attention to it, especially if you feel compelled to tell me it is weird or shocking.

Věřte mi, během hovoru si nikdo neuvědomuje víc, že jsem cizinka, než já sama. Záleží na jazykových dovednostech, ale většinou je nám nepříjemné, že neumíme mluvit tímto jazykem tak plynule. Je dost možné, že jsme kvůli přízvuku byli ponižováni, šikanováni nebo zesměšňováni (já osobně mnohokrát). Každopádně nám fakt nemusíte zdůrazňovat, že vám náš přízvuk zní zvláštně nebo divně.

„This new language is hard, isn’t it? (insert any details about the given language). How long have you been studying it?“ – There is nothing wrong with these questions, but we also get asked them a lot. And do you talk about these things (the nuances of your language’s grammar) with your friends and family over coffee? Not likely, because there are so many other interesting things to talk about in the world! You can politely say you admire our language skills, but a greater compliment is if you just talk with us about anything, like you would with anyone else. It is one of the greatest feelings in the world, when you are fighting to make your place in your new home, and those around you treat you like you belong.

„Čeština je fakt těžká, že jo? („nějaký konkrétní detail z gramatiky“). Jak dlouho se učíte česky?“ – opět nejde přímo o špatnou otázku, ale o tu, kterou dostáváme pořád. Bavíte se o gramatice vy se svými kamarády nebo rodinou nad šálkem kávy? Pravděpodobně ne, protože je na světě tolik zajímavějších věcí, o kterých se dá mluvit. Můžete ocenit naše jazykové dovednosti, ale ještě lepší by pro nás bylo, kdybyste se s námi prostě bavili o čemkoliv jako s kýmkoliv dalším. Je to krásný pocit, když se snažíte zapadnout do nového domova a vaše okolí se k vám chová, jako kdybyste do něj skutečně patřili.

„Why here?“ – again, not a bad question, but we get it a LOT. You can try asking more open ended questions: what sort of foods do you like from here? Have you found anything here you like to do in your spare time? What is your favorite thing about living here?

„Proč zrovna Česko?“ – znovu to není otázka špatná, ale velmi častá. Ptejte se spíš na víc „otevřené“ otázky; ptejte se na jídlo, které nám tady chutná, na naše volnočasové aktivity nebo na to, co se nám na životě tady nejvíc líbí.

„Is it better here than in your home country?“ – There is no good way to answer this question. If I say no, I may offend you and get homesick for my country – no one wins. If I say yes, there is probably something really terrible about my home country or life there, and I dont want to be reminded about it– I lose. You can try asking an open-ended question, such as „what are things that stan dout to you about here?“ „What are some things you love about your home country?“

„Je to tady lepší než u vás doma?“ – na tohle se nedá odpovědět správně. Buď řeknu, že není a může vás to urazit a mně se akorát začne stýskat po domově, takže prohrajeme oba. Když řeknu, že to tu lepší je, bude to vypadat, že je s mojí domovinou něco hrozně špatného, na co nechci myslet – takže prohraju já. Znovu můžete zkusit otevřenou otázku, jako například „co tě tady nejvíc zaujalo?“ nebo „co máš nejvíc ráda na Americe?“

 „Do you miss your family?“ – …. No, they are all seriál killers and I fled my country under threat of death (JOKE in my case. My family is wonderful!). You are most likely just trying to be thoughtful and sympathetic, and that is very kind of you, but the way it is worded is kind of awkward. If I don’t miss my family, the reasons are probably at least uncomfortable, if not painful, to talk about. If I do miss my family, it may make me sad to talk about missing them, especially if you and I have just met.  Try asking me open ended questions about my family – how many siblings I have, what we like to do together, if we have gone on any trip together… really anything you would ask your local friends about their family.

„Chybí ti rodina?“ -…. Ne, jsou to samí sérioví vrazi, musela jsem sem utéct před výhružkami smrtí (VTIP! Moje rodina je skvělá!).  Pravděpodobně se jenom snažíte být milí a hodní, a to je od vás velmi pěkné, ale ta otázka je poskládaná trochu divně. Kdyby mi moje rodina nechyběla, patrně by za tím byly nějaké ne zcela příjemné důvody, o kterých by mohlo být bolestivé mluvit. Pokud by mi rodina chyběla, mohlo by mě tohle téma rozesmutnit, zvlášť pokud jsme se teprve potkali. Zkuste znovu jiný druh otázky. Kolik mám sourozenců, jak spolu trávíme čas, jestli jsme byli někde na rodinném výletě – skutečně cokoliv, co byste se zeptali svého „místního“ kamaráda ohledně jeho rodiny.

„Oh youre American? You must love volleyball-burgers-fillinwhateverthingyouthinkistypicallyamerican“ – Oh yes, and all dogs love to herd sheep, too. People are different. I am not all Americans. I have my own preferences just like every other human all over the world. Dont jump to conclusions about me. You can ask all of these as open ended questions and I will be happy to give my opinion.

„Aha, tak ty jsi Američanka? Tak to musíš milovat volejbal-burgery-cokolivcotěnapadneaznítitypickyamericky“ – Jo a každej pes má rád kosti, žejo. Lidé jsou různí. Já nejsem ve všem stejná jako ostatní Američani. Mám své záliby, stejně jako jakýkoliv jiný člověk na světě. Nedělejte si předsudky. Můžete se mě zeptat, co mám ráda a já vám o tom budu ráda vyprávět.

 „Dont all Americans feel this way about race-abortion-puppies-riding a bike?“ – Nope. No they dont. No two people feel the same way about anything, anywhere in the world. If there is something you want to know what I think about, ask me politely if I dont mind sharing. Then respect my answer whether I share my insight or say I dont feel comfortable talking about it.

„Nemyslí si všichni Američani tohle ohledně rasy-potratů-štěňátek-jízdě na kole?“ – Ne. Ne, nemyslí. Na světě neexistují dva lidi, co by měli ve všem úplně stejné názory. Pokud vás zajímá, co si o něčem myslím já, slušně se zeptejte a ráda se podělím o svůj názor. A respektujte, pokud se mi o něčem nechce mluvit, nebo mi to není příjemné.

 „What do Americans think about _________?“ – I don’t know, I can tell you what this American thinks about that, or maybe what some Americans think about that, but I definitely can’t tell you what all Americans think about that.

„Co si Američani myslí o _____?“ Já nevím. Já vím, co si myslí tahle Američanka, co píše tenhle text, a tuším, co si někteří Američani myslí o určitých věcech, ale rozhodně vám nejsem schopná říct, co si myslí všichni Američani.

 „So how about all those immigrants coming and taking our jobs? There are going to be waves and waves of them, soon we will be a minority.“ – How about that native population in our shared current country? They can really ask some rude, biased, and uninformed questions, don’t you think?

„Tak co ti imigranti, co sem chodí a berou nám práci? Ještě pár takových migračních vln a budeme tu v menšině brzo my!“ … tak co ti lidi, co bydlí v naší společné zemi? Oni dokážou být fakt neslušní a mít hloupé a neslušné otázky, aniž by se vůbec snažili myslet, že?

 „Youre no different than the other Mongoloids who come here and get married looking for a visa.“ – Well, I hope your next sexual partner wears a condom soaked in sriracha. Trust me, your closed and sheltered brain cant fathom the myriad of reasons why someone would come to another country at all, much less my own experiences that have led me here. So go také a long walk off a short pier. By the way, I doubt someone who is truly a Mongoloid could write an informative email to your boss about what a shitty human being you are…

„Jseš stejná jako ostatní mongoloidi, co sem chodí za svatbou jenom kvůli vízu.“ Za tohle bych vám přála, aby váš příští sexuální partner měl kondom namočený v srirachě. Pochopte, že vaše zabedněné a duté mozky nedovedou pochopit mraky důvodů, proč někteří lidé odchází do ciziny, tím spíš byste sotva pochopili, co sem vedlo mě. Tak se běžte bodnout. Mimochodem, pochybuji, že skutečný mongoloid by byl schopný napsat vašemu šéfovi email o tom, co jste za kreténa, ale já bych to zvládla…

„You’re not in your home country. If you don’t like it, go back where you came from.“ – Normally I’d make a comment here about how you must have learned to talk shit from your mother, but that’s beneath me. Oh hey, and speaking of things that are beneath me, how is your mother these days?

 „Tady nejseš ve svý zemi. Jestli se ti tu nelíbí, tak se vrať, odkud jsi přišla“ – většinou na tohle odpovídám, jestli těmihle ústy plnými ho*en líbáš svoji matku. Ale to by bylo pod moji úroveň. A mimochodem, když jsme u věcí pod mojí úroveň, jak se má tvá matka? J

A tady jsou ještě věci, které možná děláte, aniž byste si je uvědomovali:

Talking unclearly with lots of slang and filler words. – If youre having a conversation with me and I say what, that probably doesnt mean that I dont understand your words in and of themselves, rather that you didnt speak clearly. Or that you used so many filler words that I lost track of what you were saying. If I say what, instead of switching to my language or talking to me like I am a child, try just repeating what you said again more clearly. Then I have the chance to either reinforce my learning, ask you to clarify your point, or point out a specific word that I didnt understand. This way you also treat me more like an equal, and trust me, that is an amazing feeling.

Mluvíte nesrozumitelně se spoustou slangu a výplňových slov – pokud si povídáme a já řeknu „co prosím?“, nejspíš to neznamená, že nerozumím, co mi říkáš, ale že jsem to třeba jenom nepochytila přesně. Nebo, že jste použili tolik výplňových slov, až jsem se ztratila v tom, co jste chtěli říct. Pokud se zeptám „cože?“, nepřepínejte hned do angličtiny, ani ke mně nemluvte jako k tříletému dítěti. Pomalu a jasněji zopakujte, co jste říkali. Tím mi pomůžete zlepšovat se v jazyce, dáte mi příležitost se jasně zeptat, čemu jsem nerozuměla nebo vypíchnout konkrétní slovo, které mi uteklo. Je skvělý pocit, když se mnou mluvíte jako rovný s rovným.

Staring at foreigners when we are speaking our language – We speak multiple languages. It doesn’t mean we are blind. Staring is generally considered rude by the time you enter preschool, no matter what language the person you are staring at is speaking.

Zíráte, když mluvíme naším rodným jazykem. To, že mluvíme více jazyky, neznamená, že jsme slepí. Zírat na někoho je obecně považované za neslušné už ve školce, je jedno jakým jazykem ten člověk zrovna mluví.

Asking any question as a thin disguise to share your own opinion on the subject. No doubt you have opinions on something. So do we. But we can tell when you ask us something just so you can say your opinions. It sounds like dont really care how things actually are. Or what we think about it. To combat this, you can say „it seems to me like ……. Is that accurate?“ „Can I share what I think about ……..?“ „I heard-read-learned that something in America is this way. Is that true?“

Ptáte se na věci jenom proto, abyste pak mohli říct svůj vlastní názor. Nejde o to, že by vlastní názor byla špatná věc. Sami je máme. Ale poznáme, když se na něco ptáte jenom proto, abyste o té věci pak mohli začít mluvit vy. Působí to pak, že vám na našem názoru příliš nezáleží. Pokud to chcete zapasovat do konverzace lépe, zkuste třeba „Myslím si, že…. Je to tak?“, „Zajímá tě, co si o tom myslím já…?“ nebo „Četl/slyšel/viděl jsem, že v Americe je něco „takhle“, je to pravda?“

Hammering home your own point about your opinion or perspective on our country when we have already told you  it is not the case. Best case scenario, you just look stupid. Worst case scenario, you look stupid while confirming that you are an asshole, and end up offending someone.

Trvat na svém názoru přestože jsme vám vysvětlili, že to v Americe takhle nechodí. Při nejlepším budete vypadat jako blboun. Při nejhorším budete vypadat jako blboun, který potvrzuje vlastní blbounství a ještě stihnete někoho urazit.

General guidelines for building relationships with foreigners:                                                             

Obecné rady pro kamarádění se s cizinci

  • Ask open ended questions: How do you like it here? What do you think about _____? Tell me about ___________?
  • Ptejte se otevřeně: Jak se vám tu líbí? Co si myslíte o…? Povídejte mi o…
  • Ask deeper questions, once you get to know us: Was there something that surprised you about life here? Do you have any funny stories? Was there anything someone did that was distinctive or made an impact on you? But bear in mind you may be asking about personal feelings and sensitive experiences in a country. Some of us have been harassed, mocked, or been in overall really uncomfortable situations that have led us to form these opinions.
  • Když už se budeme trošku znát, ptejte se na hlubší věci. Jako například „co vás na životě tady překvapilo?“, „máš nějakou vtipnou historka ze života v Čechách?“, „Bylo něco/někdo, co tě ovlivnilo/ovlivnil?“. Ale mějte na paměti, že ne vždy jsou naše zkušenosti veselé a milé a že někteří z nás byli kvůli svému původu šikanováni a ponižování a i tím byly formovány naše zkušenosti a názory.
  • Ask regular questions that you would ask of anyone: Where do you work? How long did you go to school for? What is your family like? What do you like to do in your spare time? Which is better, the Beatles or Queen? No, you are absolutely right, pineapple does not belong on pizza.
  • Ptejte se na obyčejné otázky, na jaké byste se ptali kohokoliv jiného: „Kde pracuješ?“ „Kde jsi studoval?“, „Jaká je tvá rodina?“, „Jaké jsou tvé koníčky?“ „Kdo je lepší, Beatles nebo Queen?“ „Ne, máš naprosto pravdu, ananas v žádném případě na pizzu nepatří.“
  • Treat us like people, just like you would want to be treated. Thats all we are at the end of the day.
  • Chovejte se k nám stejně, jak byste chtěli, aby se ostatní chovali k vám. Koneckonců jsme všichni lidi.
  • Seek to learn from us, and think about how we can all teach things to each other. That is why we are all put together in this crazy, beautiful mess of a world.
  • Zkuste se učit i vy od nás a přemýšlejte, co si můžeme navzájem předat. Však tohle je jeden z důvodů, proč jsme v tomhle šíleném, nádherném bordelu jménem svět společně.

Ani Petrak je koordinátorkou Americké knihovny v ÚnL. Baví ji psaní, protože je to společensky přijatelnější než bití lidi. Můžete ji sledovat na sociálních sítích (@alul.american.knihovna a @petrakpettingzoo) a pokud si chcete přečíst více z toho, co napsala, můžete se podívat na její blogy (v anglickém jazyce, s možnost překladu): quemasvale.wordpress.com a clickcvak.blogspot.com.

Modro-žluté čtení

Zprávám o válce na Ukrajině se člověk jen tak nevyhne a asi se všichni shodneme na tom, že to nikomu na náladě zrovna nepřidá. Zavírat oči před tím nejde, jenže po těch měsících bychom jistě radši četli něco pozitivnějšího … Do doby, než se příjemnějších zpráv z východu dočkáme, můžeme Ukrajinu a četbu spojit jinak – zkuste ochutnat něco z ukrajinské literatury a poznejte tuhle zemi trochu z jiného úhlu.

Pro začátek můžete zkusit třeba knihu Pomsta Oleksy Dovbuše: Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti, v níž najdete na 50 příběhů z ukrajinského folkloru. Já osobně si při jejich přečtení všimla hned řady prvků, jež jsou podobné motivům v českých pohádkách – třeba ukrajinský hloupý Ivan není vůbec nepodobný našemu hloupému Honzovi. Najdete tu také zbojnické historky a bajkám podobné příběhy, pohádky s čarodějkami i cary a carevnami…

Mezi přední představitele ukrajinské literatury patří Valerjan Pidmohylnyj, který se bohužel stal jednou z mnoha obětí stalinistického režimu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k 10 letům vězení na Soloveckých ostrovech, ale nakonec byl spolu s dalšími 1110 (především politickými) vězni popraven zastřelením. Zemřel ve věku 36 let, ovšem o 9 let dříve zvládl napsat svůj nejvýznačnější román Město. Tím městem je zde Kyjev 20. let 20. století, kam za studii odjel Stepan Radčenko, hlavní hrdina knihy.

A co když vám povím, že si můžete přečíst i Nikolaje Vasilijeviče Gogola? Možná ho (stejně jako jsem to měla já) máte zafixovaného jako ruského autora, ale on je to vlastně rusky píšící Ukrajinec – na území dnešní Ukrajiny se narodil a vyrůstal tam. Ukrajinsky se jeho jméno píše Mykola Hohol, i když zažitý je u nás spíše pod ruskou podobou jména uvedenou výše, a je autorem řady prozaických textů, v nichž neopomíjí ani svou rodnou krajinu. Začtěte se například do vyprávění o legendárním ukrajinském hrdinovi Tarasi Bulbovi nebo do Bláznových zápisků.

A ještě něco ze současnější literatury. Pokud vás lákají Karpaty, pak se tam můžete vydat s Tarasem Prochaskem a jeho románem Jinací. Mladším čtenářům zase můžeme doporučit fantasy sérii Čarodol, v níž vás tamtéž zavede spisovatelka Natalja Ščerba.

*

A na závěr si dovolím ještě krátkou poznámku: nezanevřete prosím kvůli současné situaci ani na ruskou literaturu. Takový Tolstoj nebo Dostojevský opravdu nemohou za to, co na Ukrajině rozpoutal prezident Putin. Navíc mnozí současní ruští autoři se od invaze distancují a to je silné gesto, před nímž je třeba smeknout.

Číst hudbu: 5 tipů na hudební knížky

Je léto, dva měsíce dovolených, polehávání na plážích, na zápražích chalup, zahradách, cestování vlakem nebo letadlem. Prostě ideální čas sáhnout po něčem ke čtení. Tady máte pět tipů na pět knížek, které vás zavedou do šatny mezi kapely, do zkušebny, na večírek, k pracovnímu stolu nad rozepsanou písní, anebo vám prozradí něco ze života umělců.

Pavel Klusák: Uvnitř banánu

“Nejdřív jsem jen vršil příběhy outsiderů, art brut muzikantů, mystifikátorů,… teprve časem se ukázalo, že vzniká kniha o hodnotách.” říká ke své knížce její autor a hudební publicista Pavel Klusák. Ten napsal podivuhodnou téměř encyklopedickou příručku, která krátkými příběhy čtenáře seznámí s řadou muzikantů, o jejichž existenci pravděpodobně neměl doteď ponětí, neboť se většinou vyskytují na samém okraji hudebních stylů, podání a projevů. Jaký písničkář trpěl schizofrenií, kdo v osmdesátých letech vydával desky plné ruchů, jak zní slovenská satanistická kapela pro děti, a mnoho dalších netradičností se podle Klusáka schovává uvnitř banánu. 

Kim Gordon: Holka v kapele

Několik hudebníků tuhle knížku označilo jako jednu z nejlepších knih pro hudebníky. Kim Gordon, baskytaristka z kultovních Sonic Youth, otevírá vyprávění vzpomínkou na jejich poslední koncert, na to jak na pódiu stojí vedle svého čerstvě bývalého manžela. Knížka čtenáře provede celou historií kapely, dětstvím v Kalifornii, až po začátky na newyorské umělecké scéně osmdesátých a devadesátých let. Ale především je Holka v kapele krásným náhledem za oponu všeho uměleckého dění. 

Patti Smith: Just Kids

Jedna z nejhezčích knížek, která není pouze o hudbě, ale o umění celkově. Patti Smith v této autobiografii věnované jejímu příteli, fotografovi Robertovi Mapplethorpe, vzpomíná na svůj příchod do New Yorku, na jejich společný vztah, na své úplné umělecké začátky, na potkávání Cohena v Hotelu Chelsea, na psaní prvních básní a především na první veřejná vystoupení, které Patti Smith postupně vynesly až k nálepce “kmotra punku”. Těžké časy na pokraji chudoby, nejistoty na pozadí uměleckého objevování podány takovým způsobem, až to celé vyznívá jako pohádka.

Pavel Klusák: Gott – Československý příběh

Pavel Klusák podruhé, tentokrát s knihou oceněnou Magnesií litera za loňšký rok. Trochu mě překvapilo, že tento netradiční pohled na život Karla Gotta nevyzněl kontroverzněji, ale ono je to nakonec především tím, že se Klusák usilovně držel snahy vyhnout se jakýmkoliv bulvárnějšími tématům a celou knihu založil především na práci s dobovými prameny a fakty. Nic nesoudí, nic nevyhodnocuje, svým způsobem je protipólem oficiálním, Gottem posvěceným biografiím. A díky tomu mohl pohlédnout na Gottovu kariéru a především na některé jím prezentované úspěchy v jinačím a pro čtenáře o to zajímavějším kontextu.

Jerry Hopkins: Nikdo to tu nepřežije

Jim Morrison je považován za jednoho z nejznámějších, nejcharismatičtějších a nejpřesvědčivějších frontmanů v historii rockové hudby. Jerry Hopkins dekádu po smrti tohoto zpěváka a básníka přišel se čtivou, extravagantní biografií pojednávající nejen o Morrisonově životě a jeho střídavých náladách, ale především o formování The Doors, jejich rychlému nárůstu popularity, až po Morrisonovou nečekanou smrt ve 27 letech. Základní četba pro všechny fanoušky přelomu 60. a 70. let a především tehdejší hudby. Kniha se také stala předlohou filmu The Doors režiséra Olivera Stonea.

Jiří Šalamoun: Tak i naopak čili Proč vznikají skvrny na Slunci

Znáte Maxipsa Fíka? A znáte Áju? Nejspíš ano a už si je vybavujete tak, jak je nakreslil výtvarník Jiří Šalamoun. A my v knihovně máme pro vás novou knihu plnou jeho kreseb. Jde o scénář k nerealizovanému animovanému filmu Tak i naopak čili Proč vznikají skvrny na Slunci z let 1978-1982. Navnadím vás úryvkem z obsahu tohoto díla.

„Na manželské lože s plným obsazením otevřeným oknem dopadající měsíční svit probudí nejprve snové já manžela a vytáhne ho oknem do noci, zatímco jeho tělesná schránka zůstává a klidně pochrupuje dál; stejným způsobem a s vědomím, že není  vše, jak by mělo být, probuzené žárlivé vnitřní já spící manželky ho těžkopádně následuje. Máváním paží pomalu roluje po chodníku mezi domy na start a neobratně vzlétne do noci za zmizelým manželovým nočním egem.“

To, co prožívá manžel, či i jeho manželka? podle Jiřího Šalamouna, je dáno podvědomím typického manžela snažícího se  alespoň o chvilkový únik z dozoru a obzoru své manželky a typickým podvědomím manželky mu ani tu chvilku svobody neumožnit, protože kdo ví, co by, kdyby.

Kniha je pro vás připravena ve studovně ve vědecké části knihovny v koutku studovny výtvarného umění. Až budete mít cestu do knihovny, zastavte se na chvilku ve studovně. Nejdéle do půlhodinky ji budete mít prohlídnutou a potěší vás na duši a minimálně vám vykouzlí úsměv na rtech.

Knihovník Kryptonit: Jak si vybrat knihu

Čtení knih je způsob použití papíru, který se mi příliš nepozdává. Knihy totiž nejdou zmačkat do klubíčka ani uvázat na provázek jako pírko. Popravdě obvykle největší legrace, kterou mohu s knihami zažít, je pomáhat mamince otočit stránku (vždy se zlobí a říká, že jí ničím knížku), sedět na ní, zatímco si čte (to ji taky rozčiluje, ale já ji přece jenom svým zadkem držím stránky otevřené), nebo srážet knížky z nočního stolku, pokud miska s papáním není plná. Když maminka čte knížku, nehýbe se, takže na ní můžu klidně ležet, a je v tu chvíli nejlepší kamarádka. Vloni jsme spolu takhle přečetli přes sto knih. Díky tomu jsem mohl dát dohromady seznam tipů, jak si vybrat dobrou knihu:

1. Knížky se spoustou obrázků jsou skvělé, protože stránky jsou pěkné a lesklé a při otáčení kloužou pod tlapkami. Mějte však na paměti, že vy jako člověk budete opravdu otrávení z toho, že se vaše kočka bude snažit pomáhat obracet stránky, a čtení tak rychle skončí. Zkuste tlustší, delší knihu. A pamatujte, že každá otočená stránka je skvělá příležitost pohladit kočičí tvář.

2. Nevybírejte knihu jen podle obálky. Obálka může klamat. Například kniha „Průvodce pěvci“ s krásným vrabcem na obalu žádné skutečné pěvce neobsahovala. Velké zklamání!

3. Maminka říká, že nejlepší knihy jsou ty, které vám umožní zažít všechny emoce, zatímco se učíte věci o sobě i o světě. Ale myslete na to, že když takovou vynikající knihu čtete, může vás to rozbrečet, rozesmát, donutí vás křičet, anebo dokonce hodit knihou přes celou místnost. Ale pozor! Všechny činnosti, které ruší vašeho kočičího společníka při čtení, jsou velmi, velmi netaktní!

4. Knihy o kočkách jsou skvělé. Každá z nich! Na trhu je obrovské množství knih o kočkách, které si můžete užít – beletrie i odborná literatura. Doporučuji knížku „Lev v obýváku“, která vypráví o tom, jak se lidé a kočky po staletí sbližovali.

5. Pokud máte možnost číst knížku se záložkovou stužkou, rozhodně si vyberte ji. Je jedno jaký žánr. Vaše kočka vám poděkuje.

Tak to by bylo – pět tipů, jak vybrat knihu, od jediného kočičího knihovníka v České republice.  Nezapomeňte myslet na svého kočičího kamaráda, když si vybíráte čtení. Jakmile se proměníte v dokonalou na 36,5°C vyhřívanou deku, rádi váš čtecí zážitek vylepšíme veselým vrněním.

Kryptonit je zvířecí vedoucí knihovník Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. Jeho osobní šoférka, šéfkuchařka a masérka je Ani Petrak, koordinátorka Americké knihovny. Každý pátek (chlu-pátek) Kryptonit dochází do knihovny, aby dohlížel na práci zaměstnanců, kontroloval kvalitu mazlících dovedností čtenářů a ujistil se, že všechna nejpohodlnější křesla jsou snadno přístupná. Když nepracuje v knihovně, rád si hraje s kousky papíru, dělá triky výměnou za dobrůtky a týrá lidské rodiče.

Každé pondělí a pátek (15-18 hod) během června probíhají ve Vědecké části ve Velké hradební Konverzace s kocourem, kroužek konverzace v anglickém jazyce s Ani a Kryptonitem.

Kryptonitova literární dobrodružství můžete sledovat na Instagramu na @alul.american.knihovna nebo @petrakpettingzoo

Nástroje slaďování osobního a pracovního života

Jste zaměstnanec a

Připadáte si často unavený, vyšťavený a přitom máte pocit, že nic nestíháte?

Jste na sebe naštvaný, že vám život jen protéká mezi prsty a vy chodíte jen do práce a z práce, do práce a z práce… a chvilek mezi tím je tak hrozně málo?

Děti rostou a vy si jich nestíháte pořádně užít?

Rád byste dál dobře pracoval a přitom měl více času na rodinu či na své koníčky?

Zkuste optimálně sladit svůj pracovní čas se soukromým pomocí úpravy pracovní doby.

Jste zaměstnavatel a

Zaměstnáváte rodiče s malými dětmi či máte vynikajícího zaměstnance, který chce u vás skončit z důvodu péče o osobu blízkou?

Jsou mezi vašimi zaměstnanci vysoce výkonné osobnosti, které mají ještě spoustu jiných aktivit, a vy o ně nechcete přijít?

Vyjděte jim vstříc úpravou pracovní doby a uvidíte, že spokojenost bude na obou stranách.

Jste odborový funkcionář a

Obracejí se na vás zaměstnanci s požadavky na flexibilní pracovní dobu?

Přijde za vámi zaměstnavatel a chce se poradit, jak více a čím zainteresovat zaměstnance na činnosti firmy a pokud možno bez vynaložení mzdových prostředků?

Veďte jako zástupce zaměstnanců vyjednávání se zaměstnavatelem ohledně možností zavedení nějaké formy flexibilní pracovní doby a výsledky jednání dejte do kolektivní smlouvy.

Ať již patříte do kterékoli z uvedených skupin, rady a pomoc s řešením problémů najdete v knize Nástroje slaďování osobního a pracovního života z pohledu zaměstnance i zaměstnavatele.

Na tvorbě knihy se podílely 3 ženy, z nichž jedna je právnička specializující se na pracovní právo. V knize jsou rozebrány různé formy pracovní doby, které mají oporu v současném zákoníku práce a jeho novelách. Seznámíte se s tím, na co má pracovník nárok a co je dobrá vůle zaměstnavatele, s úlohou odborových organizací, s možností kratších úvazků, s pružnou pracovní dobou, s termíny práce z domova, stlačený týden, konto pracovní doby, sdílená pracovní místa. Do dané problematiky je zahrnutá také specifická oblast veřejné správy a státní služby. Na všechny uvedené formy je nahlíženo i z ekonomického a společenského hlediska. Pro lepší pochopení daného tématu je kniha doplněna modelovými situacemi a případovými studiemi z pracovního života.

Knihu Nástroje slaďování osobního a pracovního života naleznete v našem knihovním katalogu.

Jestliže jde vše podle plánu

„Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba.“[1]

Krátká zpověď chronického prokrastinátora.

Chyba je má nejlepší přítelkyně. Nevěříte? Buď jak buď, je to tak.

Neomylně si mne celý život hlídá a provází bezmála na každém kroku. Pravda, někdy mi trochu leze na nervy a raději bych byla, kdyby nebyla. Kličkuji mezi jejími nástrahami a dělám, že nejsem doma. Tužím se a snažím se ji zmást. Setřást. Pak si uvědomím, co pro mne znamená a kolik dobrého přináší a všechny zaječí myšlenky mě opouštějí.

Především jsem díky mé přítelkyni chybě čile zapojena do celoživotního vzdělávání. Vždyť „chybami se člověk učí“. Čím vícekrát chybu za den potkám, a jistě se mi to poštěstí alespoň jednou denně, tím více toho znám.

Navíc se se svou kamarádkou nenudím. Pořád se mění. Dokáže být všestranná a různorodá, má mnoho tváří a významů. Umí být pravopisná, početní, zbytečná, gramatická, osobní, ojedinělá, opravená, statistická, tisková, vlastní, cizí, profesní, pozitivní, strašná, vážná, systémová, problematická, skrytá, směšná, vítaná, inspirativní, poučná, nějaká, viditelná, pochopitelná, mrzutá, zábavná, etická, faktická, hloupá, nevyhnutelná, vztahová, přístrojová, rozesmávající, neúmyslná, teoretická, netolerovaná, zásadní, životní, zajímavá, náhodná, trapná, technologická, odstranitelná, významná, nepostřehnutelná, systematická, absolutní, nedůležitá, úmyslná, přirozená, častá, zlá, hrubá, normální, odpuštěná, kritická, relativní, nečekaná, výběrová, malá i velká…

Abych nezapomněla to nejdůležitější. Díky mé kamarádce chybě jsem opravdovým člověkem. Říká se přeci, že „mýlit se je lidské“.

__________________________________________________________________________________

„Chyba“ a „omyl“ jsou častým tématem naučných, odborných i beletristických děl. Sáhnout můžete vedle literatury poučné po detektivce, kde se to chybami jen hemží, nebo si přečíst pár glos, básní a povídek, případně humorný či vážný příběh ze života.

Pokud byste měli chuť si přečíst něco o chybách a omylech v literatuře, doporučuji následovat náš katalog třeba tudy: Chyby a omyly

A jak se vyhnout chybám pravopisným (nejen v češtině)? Hledejte a studujte zde: Pravidla pravopisu

A ještě jedna zajímavost. Mezinárodní den omylů spadá každoročně na 30. 2. Obávám se, že takto významný den v kalendáři nenajdete. Však ano, k omylům a chybám dochází všude, a to i v kalendáři.

__________________________________________________________________________________

Autor: Jana Bednářová


[1] Citát neznámý autor (Zdroj: Internet)