Naše milá kolegyně knihovnice a knihomolka Jana Exnerová, která baží především po detektivkách, doporučuje:
Zimní oheň, Anders de la Motte
„Tento autor napsal již tři detektivky a všechny byly naprosto skvělé, propracovaný děj, super zápletka a šokující závěr u každé z nich. Vřele doporučuji. Nemusí se to číst za sebou, knihy nenavazují, nemají žádného detektiva a případy jsou různé. Těším se na poslední knihu z této série Ročních období.“ Těším se na poslední knihu z této série Ročních období.„
Pojem „novinářská kachna“ zcela jistě nemusíme vysvětlovat. V poslední době je velmi těžké v novinových článcích rozeznat výmysl od seriózní zprávy. Hejno kachen vzbuzuje naše vášně a zrychluje tep čitatelů.
Nad našimi hlavami přelétávají nepravdivé a notně přibarvené informace jako gripeny a rozsévají bomby do již tak rozháraných myslí. Novinářská kachna se především v elektronickém médiu převlékla za hoax či fake news. K tomu, abychom se v tom všem vyznali, již existují návody i internetové stránky. Je nabíledni, že se člověk ztratí v uzlu lží a rozpustí se v sodě dní…
Ale k věci. Při prohlížení digitální knihovny Moravské zemské knihovny (uf:), jsem našel následující úsměvný článek z roku 1936. Tak jen tak pro radost…
Kachny jsou velmi sympatičtí ptáci a rozhodně urozenější nežli husy. Neboť španělský ceremoniel nepřipouštěl husu na císařskou tabuli, ale připouštěl kachnu. Proč však byla kachna vybrána к tomu, aby se jejím jménem označovaly novinářské zprávy, jimž ani jejich pisatel nevěří, je těžko říci, neboť kachna zase nevypadá tak chytře, že by si mohla takové zprávy vymýšleti. Kachna je pták přelétavý a také kachny novinářské přeletují velmi rychle z jedněch novin do druhých, ba daleko rychleji, nežli zprávy pravdivé.
Obrázek si o tom můžete udělat sami. Podle mě se ale pravda vždycky ukáže, jen je třeba jí umět otevřít dveře.
Vesmír: časopis pro šíření vědy přírodní, země- a národopisné. Praha: Václav F. Kumpošt, 4.1936, 14(8). s. 200. ISSN 0042-4544.
Rok 2019 přinesl hned několik zajímavých publikací o přírodních krásách Ústeckého kraje, mezi ty nejkrásnější rozhodně patří Východní Krušné hory: krásy dvou světů. Jiří Svoboda tak po svých publikacích o Českém středohoří tentokrát čtenáře seznamuje se zajímavostmi severní hradby Ústeckého kraje – tedy s východním Krušnohořím, konkrétně s oblastí od Litvínova po Petrovice.
Ať už jste milovníky přírodních krás či spíše architektonických památek, při listování knihou si rozhodně přijdete na své. Autor vás postupně provede po mnoha zajímavých místech Loučenské hornatiny, Krupky a Přírodního parku Východní Krušné hory, dá vám však nahlédnout i do širšího okolí těchto míst.
Z mého
pohledu je pak velkou výhodou knihy také fakt, že každé zákoutí, které spolu
s Jiřím Svobodou při četbě virtuálně navštívíte, zde najdete vždy také
zakreslené na mapce, jež vám možná v budoucnu usnadní naplánování
reálného výletu do Krušnohoří. Prozatím se však můžete kochat nespočtem
fotografií, které autor v těchto horách osobně pořídil. Můžete zde
obdivovat například překrásně zbarvené motýly (otakárek fenyklový, ohniváček
celíkový) i tajemné zříceniny hradů a tvrzí (Kyšperk, Starý Dvůr). Najdete zde
také fotografie různých ohrožených druhů rostlin, jako jsou třeba lilie cibulkonosná,
kosatec sibiřský, všivec lesní, starček potoční či prha arnika – ty si naši
pozornost zaslouží nejen kvůli své kráse, ale především pro svou zranitelnost. Nadšenci
do mineralogie pak jistě ocení i seznámení s mnoha minerály, které se
v těchto horách zrodily. Erzgebirge totiž nenabízejí jen rudu, jak
naznačuje právě německý název tohoto pohoří (tj. „Rudohoří“), ale i barevné
krásky, jako jsou třeba žluté i fialové fluority, wolframity, acháty a další.
Zdaleka není v mých silách, abych vás v krátkém textu seznámila se vším, co vám může publikace Jiřího Svobody nabídnout, proto nezbývá, než jen doporučit – přijďte k nám do studovny a nahlédněte zde do Východních Krušných hor, ať víte, co vše vám mohou nabídnout.
SVOBODA, Jiří. Východní Krušné hory: krásy dvou světů = Eastern Ore Mountains – beauty of two worlds = Osterzgebirge – die Schönheit zweier Welten. 1. vydání. Ústí nad Labem: Imagine Media, s.r.o., 2019. 264 stran. ISBN 978-80-905511-3-8.
Na úvodním snímku je olejomalby hradu Kyšperk. Více informací zde v odkazu 🙂
Řekneme si mléko, obyčejný bílý nápoj, který každodenně popíjíme k snídani, přidáváme do kávy či používáme při pečení. Co je na něm tak zajímavého, samozřejmě kromě jeho původu, výroby a nekonečných bojů za jeho prospěšnost nebo škodlivost?
V obchodě čapneme krabici s různě upraveným mlékem a vlastně se ani moc nezabýváme odkud pochází. Jednodušší už to být nemůže. Přitom o pár desítek let dříve s sebou prodej mléka přinášel pravidelné rituály a romantické obrazy s východem slunce. Začtěte se do článku z obrázkového magazínu Květy z roku 1870 a zasněte se. Nenahraditelné každodenní setkávání a rozebírání všedních záležitostí, dnes nahradily sluchátka v uších nebo hovory do lesklých skříněk.
Každé město má své mlékařky se zvláštním rázem. Na Korfu na př. přivádějí s sebou do města kozy a tam nadojí každému mléka do mísy, mnoho-li ho potřebuje. V Mnichově mají mlékařky vozy jako kočárky, tak že si pojíždějí po pansku. U nás větší obchodnice mají svého koníka, menší vozejk s psy a ještě menší přinášejí mléko samy v putnách. Kde rozbijí svůj stan, tam počne první život pražský, krásná pleť služek sejde se v ranní tábor a sdělí si své strasti a radosti při ranním dýchánku. Však také mají mlékařky své kolportérky, které roznášejí zboží po domech; zhusta to bývají zdravá, buclatá děvčata a naše vyobrazení představuje taký exemplář, který béře právě za kliku, aby vykonal svou návštěvu – zajisté nejrannější to návštěvu.
Petra Dvořáková na sebe poprvé upozornila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou získala ocenění Magnesia Litera. Následovala biografická kniha Já jsem hlad (2009), poté už se autorka víceméně vrhla na fikci.
Mohlo by se zdát, že se svými 184 stranami budou Vrány nějakou odpočinkovou četbou, zdání však klame. Děj má dvě vypravěčky – dceru a matku – a už od začátku vás nutně praští do očí, jak moc odlišný pohled na svět a dění kolem sebe mohou mít dvě ženy, které by spolu ideálně měly mít snad ten nejtěsnější a nejvřelejší vztah. Opak je bohužel pravdou, a tak spolu s Bárou (dcerou) při četbě zažíváte nepochopení, odstrkování, vnitřní bolest, ale také denní snění.
Všechny postavy knihy i jejich jednání
jsou velmi realisticky vykreslené, děj se plynule odvíjí a postupně si vás víc
a víc podmaní. Zaručuji vám, že na konci vás z toho i zamrazí. Vypravování
navíc skvěle podtrhují výborné ilustrace Terezy Basařové a také symbolika
obyčejného a jen zlehka načrtnutého příběhu vran, které můžete vidět
z okna a které vám také do okna samy mohou nahlédnout.
Vrány jsou minimalistická novela, která při veškeré skromnosti slov vypráví dojemný příběh docela nevinné duše plné přání. Ostatně o tom, že je to vážně kniha, která stojí za přečtení, svědčí i fakt, že sotva tři měsíce po vydání už na knižní trh míří dotisk knihy.
DVOŘÁKOVÁ, Petra. Vrány. První vydání. Brno: Host, 2020. 182 stran. ISBN 978-80-275-0144-1
Vážení čtenáři, i nadále prosíme o dodržování následujících opatření. Věříme, že se na sebe brzy budeme zase všichni usmívat bez ochranných pomůcek. Vaše knihovna.
V minulém roce jsem četla Sudetskou pouť aneb Waldgangod Petra Mikšíčka, díky kterému jsem se dozvěděla o sdružení Antikomplex a do ruky se mi dostala knihaZmizelé Sudety. I na této celkem rozsáhlé publikaci Petr Mikšíček spolupracoval, spolu s ním pak ruku k dílu přiložilo ještě několik dalších aktivních lidí, kterým záleží na krajině Sudet a jejím dědictví.
V rámci výstavy dvojic fotek „dříve a dnes“ z pohraničí, které jsou pak využity i v této knize, upozornil Antikomplex na to, co v minulém století musely strpět Sudety a jaké to na nich zanechalo jizvy. Postupně si s autory projdete česká pohoří kolem dokola naší země – najdete tu Novohradské hory, Šumavu, Český les, Chebsko, Krušné hory, Doupovské hory, České středohoří, Krkonoše, Broumovsko, Orlické hory, Hrubý a Nízký Jeseník.
Seznámíte se s charakterem kraje a s
jeho proměnami. Publikace vám ukáže, co nám vzalo poválečné vysídlení českých
Němců následované přistěhováním nových obyvatel, kteří k místnímu kraji neměli
žádný vztah a často se mezi sebou ani neznali. 40 let vlády komunismu pak s
sebou přineslo změnu drobných políček v obrovské a chemií „opečovávané“ lány
polí, stejně jako ztrátu mnoha sakrálních a jiných historických a kulturních památek,
které často nahradila nevzhledná železobetonová monstra. Některé vesnice pak zmizely
beze stopy celé.
Sudety jsou krajem zaniklých obcí a historii
nelze přepsat, ale lze pomoci krajině a lidem, kteří zde nyní žijí, aby se
jejich rány pomalu začaly hojit. A někteří s tím naštěstí už začali! Za zmínku
stojí například i facebooková skupina Znovuobjevené
Krušnohoří[1],
kde lidé, kteří zde žijí (či mají tento kraj prostě jen rádi), sdílí fotografie
z Krušných hor, a to z minulosti i současnosti. A právě o tom to je –
o sdílení. Velkou symboliku pak lze vidět v tom, že kniha Zmizelé Sudety je dvojjazyčná. Ať už si
ji přečtete česky či německy, věřím, že vás zasáhne a poučí – obzvlášť
žijete-li také v Sudetech.
[1] Skupinu
spravuje Petr Mikšíček a stejné jméno nese i další jeho kniha.
Mikšíček, Petr. Znovuobjevené Krušnohoří: průvodce po živoucích i zaniklých místech centrálního Krušnohoří = Das wiederentdeckte Erzgebirge: ein Führer durch die lebendigen und verschwundenen Orte des Zentralerzgebirges. 3. upr. vyd. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2006. 436 s.
Od pondělí 4. května otevíráme knihovnu. Za současné situace, ale prosíme o dodržování následujících opatření. Opatrnost je důležitá pro nás všechny. Těšíme se na vás.
Pro Ústečany to bude možná překvapení,
ale náš Kostel Nanebevzetí Panny Marie není v naší republice jediný, který
byl donucen odklonit se od své osy. Zatímco ústeckému kostelu zasadily ránu
americké letecké nálety a výbuchy shazovaných bomb v roce 1945, kvůli nimž
se kostelní věž vychýlila o více než dva metry, karvinský Kostel svatého Petra
z Alkantary došel újmy v druhé polovině 19. století kvůli intenzivní
těžbě uhlí na Karvinsku, která vedla k propadu půdy pod kostelem o 37 metrů a
náklon celé budovy o takřka 7°. Kdyby přitom v minulosti nebyla věž
z obavy o stabilitu kostela snížena, možná by dnes celá stavba ani
nestála, takto je z něj však nejšikmější kostel v České republice.
Ale pojďme od kulturních památek
k tomu, co asi čtenáře zajímá více – ke knize!
Karin Lednická vydala letos v nakladatelství
Bílá vrána (jako první publikaci nakladatelství) svou prvotinu Šikmý
kostel a její kniha se ihned stala bestsellerem s kladnými ohlasy
nejen mezi čtenáři, ale i profesionály z literární branže. O svém mluví i
fakt, že kmotrou knihy je Alena Mornštajnová, mj. autorka románu Hana.
Kniha si vás získá určitě už od svých
prvních stránek, na nichž Karin Lednická popisuje cestu hlavní hrdinky Barbory
a dalších žen k solným dolům v polské Wieliczce – což je mimochodem
místo, které stojí za návštěvu, ostatně je zařazeno mezi světová kulturní
dědictví UNESCO. Ženy se na tuto cestu vypravovaly každoročně, přičemž rozhodně
nešlo o procházku růžovými sady.
Román velice autenticky popisuje, jak
se žilo na přelomu 19. a 20. století v hornických oblastech (nejen?) Karvinska.
Příběh Barbořiny rodiny je jímavý, zároveň však ne patetický, hlavní postavy
nejsou černobílé (tedy čistě dobré nebo špatné), díky čemuž působí opravdu
realisticky. Je třeba ocenit také velmi pěkné vykreslení tehdejší geopolitické
situace na Těšínsku a onoho „slavného“ sporu mezi Československem a Polskem o
toto území – já osobně jsem si o tom díky podání spisovatelky udělala mnohem
komplexnější obrázek, než jaký jsem si odnesla z hodin dějepisu.
Šikmý kostel je čtivý a já jej vřele doporučuji dalším knihomolům!
LEDNICKÁ, Karin. Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města: léta 1894-1921. Vydání první. Ostrava: Bílá vrána, 2020. 398 stran. ISBN 978-80-88362-00-5.
Pylová sezóna na sebe letos nenechala dlouho čekat. Abychom v ní my všichni, kteří ji (ač nechtěně) proslzíme a prokýcháme (zdravíčko!), našli něco pozitivního, seznámím vás s Lumírem a jeho přáteli.
Lumír je medvěd. Jako malý byl obyčejným medvídětem, běhal
po lese a dělal lotroviny. Jednoho dne po svém dědečkovi zdědil krásné domečky,
v nichž žila spousta drobných tvorů.
Zpočátku si s nimi moc nerozuměl, ale jak šel čas, skamarádili se a
Lumír se od nich dozvěděl spoustu věcí. Třeba i to, že květy plné pylu jim
dělají radost. Hádáte správně, Lumírovými kamarády jsou včely.
Medvěd Lumír včelaří rád. Se svými pilnými kamarády tráví
čas od podletí až k medobraní a pečlivě se o ně stará. Práce kolem včel je
radost, není ale tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, proto mu se vším pomáhá
babička. Lumír se při včelaření naučil, že trubec není nadávka a že propolis,
druhoroj, matečník, plodiště, včelínová žvýkačka, medník, medovice nebo medomet
nejsou jen divná slova.
Chtěli byste se také o včelařském řemesle dozvědět více?
Kniha výtvarnice Anety Františky
HolasovéLumír včelaří vám
prozradí spoustu zajímavých podrobností ze života včel a včelařského roku. Určena
je především malým čtenářům a jejich rodičům, své místo si ale jistě najde i
v srdcích všech medomilných mlsounů a milovníků včel. Zaujme svým
zpracováním a krásnými ilustracemi laděnými do medova. Knihu v roce 2013
vydala Raketa v produkci nakladatelství Labyrint.
Mohla bych parafrázovat slova lišky z Exupéryho Malého
prince a říci, že kniha je krásná nejen svým uměleckým ztvárněním, ale vším
tím, co se za ní skrývá. Je autorčinou vzpomínkou na dědečka – včelaře. Máte
nebo jste měli v rodině či ve svém blízkém okolí včelaře? V tom
případě asi víte, o čem mluvím. I já při prohlížení obrázků a čtení textů
cestuji časem a vzpomínám na dětství ve včelíně (bzukot, vůně medu, adrenalin a
respekt) a na nezapomenutelné letní prázdniny u dědečka a babičky.
Nic naplat, zavírám knihu a běžím si pro lžíci medu. Jinak
to snad ani nejde.
Česká výtvarnice, věnuje se malbě akvarelem a příležitostně grafice. Vystudovala obor konzervátorství a restaurátorství knih a papíru na SPŠG v Praze a pokračovala ve studiu ilustrace na Fakultě designu ZČU v Plzni. Kniha Lumír včelaří (2013) je autorčiným úspěšným debutem – vyšla v překladech po celém světě. (Zdroj: labyrint.net)
Kazuo Ishiguro (1954) je britský autor s japonskými kořeny, který je držitelem mnoha význačných literárních ocenění, a to včetně toho nejcennějšího – Nobelova cenu za literaturu, mu byla udělena roku 2017.
Ishiguro se ve své tvorbě, která prozatím čítá devět novel a románů, postupně od japonského prostředí přesunul do prostředí evropského (především britského) a o tom, že má jeho tvorba značný dosah, svědčí i zfilmování dvou z jeho děl – dramatického příběhu Neopouštěj mě (2005, č. 2007, zfilmováno 2010) a především Soumraku dne(1989, č. 1997, zfilmováno 1993), v němž hlavní roli excelentně ztvárnil sám Sir Anthony Hopkins.
V rámci edice AAA (edice angloamerických autorů) vydalo letos nakladatelství Argo již pátý Ishigurův román. V anglickém originálu vyšla knihaNeutěšenci už v roce 1995, v češtině jsme se ho tedy dočkali až po dvaceti pěti letech. Tak jako u jeho ostatních kousků je i tentokrát hlavním motivem příběhu nedokonalá lidská paměť – troufnu si tvrdit, že to už je jakési poznávací znamení jeho tvorby. Oproti ostatním jeho knihám se však tato přeci jen poněkud vymyká (a to nejen svým objemem – vždyť obvykle jeho knihy mívají do 300 stran, tenhle kousek je ale více než dvojnásobný!).
V Neutěšencích nemají čas ani prostor běžné rozměry a jsou jaksi plastické, takže náš hlavní hrdina, světoznámý klavírista Ryder, občas tak nějak „vidí za roh“ a během jediné jízdy výtahem zvládne jiný z hrdinů vykládat o svém postavení tak, že by to snad vydalo na samostatný román. Ryder se pohybuje v zdánlivě snovém městě, a ač jsou situace, do kterých se dostává, zmatečné, rozhodně nejsou nahodilé, přičemž se zároveň setkává s neznámými osobami, z kterých se nakonec vyklubou osoby, s nimiž vyrůstal. Ač Ryder vždy vyráží za splněním určitého úkolu, obvykle jeho záměry nějak změní nenadálé okolnosti, takže máte pocit, že je jen jakousi loutkou v rukách osudu.
Kniha je rozvláčná, ale každé její slovo má svůj smysl. S postavami však čtenář musí mít trochu trpělivosti, protože hodně mluví, a zároveň si bohužel málo naslouchají. Kazuo Ishiguro tak opět mistrně nastavuje zrcadlo nejen lidem jako jednotlivcům, ale i společnosti jako celku.
ISHIGURO, Kazuo. Neutěšenci. Překlad Alena Dvořáková. První vydání. Praha: Argo, 2020. 637 stran. AAA: edice anglo-amerických autorů; svazek 136. ISBN 978-80-257-3098-0.
Dnes slavíme Světový den knihy a autorských práv. Do akcí Světového dne se pravidelně zapojují vedle jiných institucí a dalších veřejných subjektů i knihovny. Jelikož v současné koronavirové krizi nemáte možnost svou knihovnu navštívit, rádi bychom vám u této příležitosti představili knihu Knihovny Ústeckého kraje v novém miléniu a umožnili vám do knihoven alespoň nahlédnout.
Publikaci vydala Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem v roce 2019 za podpory Ústeckého kraje. Poděkování za její vydání patří i ředitelům a metodikům pověřených knihoven v Ústeckém kraji, jejich kolegům a spolupracovníkům, ale také představitelům obcí a měst a jejich úředníkům a všem autorům fotografií, bez jejichž pomoci s přípravou materiálů by kniha nevznikla.
Na stránkách knihy navštívíte řadu krásných míst. Nahlédnete do malých i větších knihoven a prohlédnete si města a obce, v nichž knihovny sídlí. Dozvíte se spoustu nových a zajímavých informací nejen o lokální historii, vývoji regionálního knihovnictví a knihovnách samotných, ale také o jedinečných místech Ústeckého kraje.
Stejně jako se ptáme starostů, knihovníků a čtenářů v knize, pokládáme otázky i vám:
Na 26. dubna 2020 připadá 235.
výročí narození Johna Jamese AUDUBONA,
významného francouzsko-amerického ornitologa, přírodovědce a malíře. John J.
Audubon se narodil roku 1785 v Saint-Domingue (dnešní Haiti) a do svých
osmnácti let vyrůstal ve Francii.
V roce 1 803 emigroval do Spojených států, kde žil až do své smrti
27. 1. 1851.
Již ve Francii se věnoval
realistické kresbě a studiu ptáků a po emigraci do Ameriky se svého zájmu
nevzdal. Tento geniální samouk za svůj život objevil a popsal celkem 25 nových
ptačích druhů a 12 poddruhů. Jeho význam pro obor dokazuje i to, že jej citoval
například Charles Darwin ve své knize O původu
druhů.
Audubonovým
životním dílem jsou Birds of America (Ptáci Ameriky). Tento nádherný obrazový atlas
ptáků bývá dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších ornitologických
prací. Pro své umělecky velmi zdařilé a propracované ztvárnění ilustrací je
skutečným skvostem. Obsahuje 437 akvarelů severoamerických ptáků v životní
velikosti. V původním vydání (Havell edition) byly všechny ilustrace
reprodukovány z ručně vytvářených mědirytů a kolorovány. Kompletní vydání,
v němž je kromě ilustrací popsáno více než 700 ptačích druhů, se rozrostlo
do čtyř rozměrných svazků (pro další vydání byl zmenšen formát a počet svazků
se zvýšil na sedm). Financování díla zajistili předplatitelé, mezi něž patřil i
anglický král Jiří IV. nebo vévoda Orleánský, budoucí francouzský král Ludvík
Filip.
Vstupte a poznejte
fascinující svět ptáků
Johnu J. Audubonovi
a jeho životnímu dílu je věnován portál AUDUBON.ORG. V digitální
knihovně najdete ty nejkrásnější a nejcennější kousky Audubonova velkolepého
odkazu a popisy všech zde zveřejněných ptačích druhů. Obrázky jsou ke stažení
zdarma ve vysokém rozlišení.
Třešnička na závěr
Severočeská vědecká knihovna má ve svém
fondu dva svazky Audubonových Birds of America (faksimile z let
1972 a 1973). Kromě toho, že ilustrace v tištěné knize jsou prostě
nenahraditelné a nejkrásnější, vám o těchto dvou faksimiliích musíme prozradit
ještě jednu věc: patří mezi naše NEJ. Svou výškou a šířkou 100 x 68,5 cm se mezi sebou neustále přetahují o první místo
formátově NEJVĚTŠÍ knihy naší knihovny.
Prameny a doporučená literatura:
AUDUBON, John James. The birds of
America: from original drawings: eine Auswahl von 20 Tafeln als
Faksimileausgabe im Lichtdruck. Leipzig: Edition Leipzig, 1972. Máme
v SVK
AUDUBON, John James. The birds of
America: from original drawings: eine Auswahl von 20 querformatigen Tafeln als
Faksimile in Lichtdruck. Leipzig: Edition Leipzig, 1973. Máme
v SVK
HART-DAVIS, Duff. John James
Audubon: nejslavnější atlas ptáků. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art,
2005. ISBN 80-7341-554-2. Máme
v SVK
John James Audubon´s Birds of America.
Audubon [online]. USA: National Audubon Society, c2016-2020 [cit.
2020-04-21]. Dostupné z: https://www.audubon.org/birds-of-america
Vzpomínkou na J. J. Audubona: k výročí narozenin amerického přírodozpytce. Květy americké: ilustrovaný týdenník, věnovaný českému lidu v Americe. 24. 4. 1918, 25(17), 3,26. ISSN 2374-5207. Dostupné také z: https://bit.ly/2VLXGzJ
V poslední době často navštěvuji internetovou stránku uk.phaidon.com. Je to jak s krabicí čokoládových bonbonů. Vezmete jeden a nemůžete přestat. Jsou zde opravdu vizuálně krásné knihy, které bych chtěl do jedné mít ve své knihovně. Bohužel ale nemám Arabelin prsten a můžu se jen kochat. Nevadí, ono to stačí. Jde také o inspiraci, které jsou tyhle webovky plné. Při prohlídce nabídky předního vydavatele publikací o výtvarném umění cítím, jak mi šrotují závity a rodí se nápady.
Najdete tu knihy jak pro fajnšmekry, tak i pro děti. Každá
je ale precizně zpracovaná, má bezchybný design a především výživnou náplň.
Společnost vznikla v roce 1923 ve Vídni a mezi její první tituly patřilo
německé vydání Platónových děl. Více o historii nakladatelství se dozvíte na
uvedených stránkách.
Díky přímé spolupráci s umělci z celého světa
vznikají skutečné perly knižního umění. Pořídíte tu knížky nejen z oblasti
výtvarného umění. Jsou tu také skvosty pro gurmány a filmové nadšence. U každé
knihy si lze prolistovat pár stránek. Nechybí základní technické údaje o
publikaci, v několika větách je představen její autor a vaše rozhodnutí o
koupi mohou podnítit i recenze spokojených majitelů.
Koupit si na stránkách můžete i barevné balíčky knih. Bílá, modrá, černá nebo pruhovaná. Ani jednou barvou nešlápnete vedle. Posuďte sami návštěvou přímo zde. Kolekce knih nejsou omezeny jen barvou. To by bylo příliš přímočaré. Stejně jako život není jen černobílý. Jste-li milovníky knížek, tato stránka vás dostane. Tak šup, já si jdu vsadit sportku, aby na vás něco zbylo.
Narodila se v Praze do zámožné rodiny jako dvanácté ze třinácti dětí. Šťastné dětství brzy skončilo otcovou tragickou smrtí a matčinou nemocí. Rodina velmi zchudla a dcery musely do služby. Od jedenácti let pracovala u bohatého strýce. Po třech letech dřiny v těžkých podmínkách odešla k dalšímu příbuznému. I tady byla pouze levnou pracovní silou. Z nelehkého údělu služebné ji vysvobodil sňatek.
V roce 1808 si vzala Josefa Nováka. Po svatbě provozovali restauraci na Malé Straně, později si pronajali výnosný podnik v pražské Invalidovně. Státní bankrot v roce 1811 je připravil o většinu úspor a přivedl na pokraj bídy. Museli začít znovu. Pronajali si hostinec u Hermonů a znovu se pustili do podnikání. Měli spolu tři děti – dva syny a dceru. Manžel po letech šťastného soužití v roce 1819 zemřel.
V roce 1822 se provdala podruhé za Antona Fingerhuta, s nímž měla dva syny Ferdinanda a Vojtěcha. Přestěhovali se na Uhelný trh do domu U Šturmů, kde úspěšně provozovali pivovar. Později koupili dům U Halánků na Betlémském náměstí s pivovarem a vinopalnou. V roce 1832 znovu ovdověla.
Díky železné vůli, nesmírné pracovitosti a skromnosti překonala všechny životní tragédie, stala se úspěšnou podnikatelkou a významnou pražskou osobností. Podařilo se jí nashromáždit velké bohatství a získat zpět ztracené postavení. Nikdy však nezapomněla na těžké dětství a štědře podporovala nejen české vlastenecké spolky (např. Americký klub dam), ale hlavně pražskou chudinu. Její dobročinnost byla vyhlášená.
Zemřela 19. října 1873. V závěti odkázala synovi Vojtěchovi prostory v domě U Halánků a nemalý finanční obnos s podmínkou, že prostředky budou použity na zřízení muzea. Rok po její smrti bylo muzeum (dnes Náprstkovo) otevřeno pro veřejnost. Syn tak naplnil matčin odkaz a uskutečnil svůj velký sen.
Fingerhutová nebo Náprstková? Druhý manžel Anton Fingerhut pocházel z české rodiny Náprstků. Jen jemu zapsali příjmení do matriky německy. Českou variantu – Náprstková přijala až poté, co si příjmení „počeštili“ synové Vojtěch a Ferdinand.
Použitá literatura: SECKÁ, Milena: Anna Fingerhutová. 1788-1873. Praha: Náprstkovo muzeum, [1989]. ŠTĚPÁNOVÁ, Irena, Ludmila SOCHOROVÁ a Milena SECKÁ. Ženy rodiny Náprstkovy. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-354-9.
Milí čtenáři čehokoli, k nadcházejícím velikonočním svátkům vám přejeme klidně strávené chvíle s rodinou a především zdraví. Užívejte si Velikonoc v kruhu rodinném, myslete na své blízké, které nemůžete navštívit a vzpomeňte na zvyky a podstatu těchto svátků. Pěkné jarní dny…
Jako první jsem viděla film Betonová zahrada, snímek scénáristy a režiséra Andrewa Birkina. Líbila se mi v něm herečka a zpěvačka Charlotte Gainsbourg, celý film mi přišel krásně tajemný, tak jsem neváhala si knihu přečíst. Kniha je lepší. Kniha je vždycky lepší.
Ve většině recenzí
na knihu je obsaženo to samé, autoři se podobně vyjadřují v tomto duchu:
nejlepší McEwanova kniha,
z každé věty vyzařuje neúprosnost
popisované skutečnosti,
Jako nejzdařilejší se mi
jevila recenze M. Hilského ve Světové literatuře, dílo je lépe rozebráno,
srovnává zde Betonovou zahradu s prózou Angely Carterové, Beryl
Bainbridgeové, ukazuje možné paralely s Pánem much W. Goldinga.
Ze zvědavosti jsem
nahlédla, co se učí studenti o Betonové zahradě k maturitě a
z kontextu vytržené výrazy jako perverzní dílo, šokující, plné pubertální
erotiky, autor se snaží o jedno – šokovat, úpadek morálních zásad a sexuálních
předsudků, mi nepřijdou jako objektivní zkratka o díle. Já si myslím, že je to
vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe sama mladých osiřelých dětí,
jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo – rodinu.
A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu
šokujícímu, incestu. Tento motiv se v knize dá vyložit mnoha způsoby. Vezmeme-li
rodinu jako neotřesitelný status, že rodinou je máma, táta a dítě, tak je
faktem, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen
prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky.
Musím přiznat, že incest
mne ani trošku nešokoval, přijde mi to jen jako metafora lidských vztahů,
součást těch zbouraných bariér po rozkladu rodiny, jen něco k zamyšlení a ne
něco, co by odsunulo význam někam jinam, spíš ho to jen prohlubuje. Proto jsem
asi nepochopila posledních větu P. Weisse z jeho recenze: „Je to kniha za
trest.“[3] Já si to nemyslím.
[1] NAGY, Ladislav. Co přichází po nevinnosti. In: Literární noviny, 2000, 11(15), s. 11. ISSN 1210-0021.
[2] HUVAR, Michal. Nevelká kniha o velkých otázkách. In: Tvar, 1994, 5(10), s. 21-22. ISSN 0862-657X.
[3] WEISS, Martin. 2x Volvox Globator: Tajemství zalité v betonu. In: Literární noviny, 1993, 4(51/52), s. 22. ISSN 1210-0021.
Místo toho, abych přestala a nedělala nic, upřednostňuji dojmy
Ayşe Nur Menteş je turecká učitelka umění, kterou jsme vybrali pro náš dobrovolnický projekt s názvem Magical library. Doufali jsme, že během deseti měsíců jejího pobytu se naše knihovna částečně promění v magické místo, které bude přitahovat nejen ji, ale také čtenáře a návštěvníky knihovny. Bohužel jsme měli smůlu hned dvakrát. Nejprve Nur dostala velmi pozdní termín pro získání dlouhodobého víza. Pak jsme museli čekat téměř 90 dnů na jeho vydání, čímž se začátek projektu posunul až na prosinec a projekt musel být zkrácen. Druhou nepříjemnou záležitostí je nynější situace, kdy projekt v jeho původně plánované podobě nemůže pokračovat a hlavní snahou nás i Nur je se vším se nějak vypořádat.
A zatímco při vzniku tohoto rozhovoru jsme ještě měli nějakou naději, že v projektu bude možné pokračovat, je nyní naší největší starostí, aby se Nur dostala v pořádku domů.
Co tě vedlo k účasti v dobrovolnickém projektu?
Myslela jsem si, že by to mohla být velmi zajímavá osobní zkušenost. Chtěla jsem pocítit jinou kulturu a získat nové znalosti. A samozřejmě vydat ze sebe něco na oplátku.
Proč ses rozhodla zrovna pro náš projekt?
Nejste obyčejná knihovna, máte hodně aktivit a inovací. Bylo to pro mě lákavé a všestranné. Mohu tu pít kávu, zároveň pracovat a číst knihy. Cítím se tu v bezpečí podobně jako doma. Lidé, kteří do knihovny přijdou, rádi čtou. To znamená, že jsou vzdělaní. Koneckonců, jak špatný může být člověk, který čte.
Jaké byly tvoje začátky? Bylo pro tebe těžké odcestovat do jiné země a začlenit se do její kultury?
Věděla jsem, že to bude těžké. Je to jako se znovu narodit. Máš zažité zvyky, které se formují od narození, a tohle bylo opravdu těžší, než jsem si představovala. Narazila jsem na nové a nepříjemné aspekty. Ale všechna poprvé jsou samozřejmě nejprve těžká, chtěla jsem poznat své hranice. Potěšilo mě to tím víc, čím víc jsem byla nucená. Místo toho, abych přestala a nedělala nic, upřednostňuji dojmy.
Co se ti líbí na tvém projektu a na České republice?
Nejlepší na tomto projektu je, že poznávám novou profesi, jakou je knihovnictví. Ve své zemi jsem učitelkou malování a i tady mohu učit místní lidi malovat. To je pro mě velmi cenné. Hodně zábavné je pracovat s dětmi. Jsou zvědavé a klidné. To dělá moji práci ještě příjemnější, než jsem doufala. Česko je fascinující svou historií a architekturou. Stále cítíte, že historie je živá. Tohle místo mi bude v mnoha ohledech chybět.
Je tu něco, co nemáš ráda?
Soustředím se na vnímání pozitivních věcí, ne těch negativních. Naše země jsou velmi rozdílné zeměpisně i kulturně. Česko je krásná země, ale nereflektuje moji duši. Je pro mě více introvertní a kulturně vzdálená. Potkala jsem mnoho dobrých lidí a všichni jsou pro mě cenní. Není však snadné zachytit pocit sounáležitosti. Přesto nelituji, že tu jsem. Je to záležitost duše.
Je tu něco, co bys chtěla změnit, kdybys mohla?
Jsem spokojená s tím, jak to je. Měla jsem trochu smůlu a nedosáhla potenciálu, který jsem od projektu očekávala. Kvůli současné situaci. Chci, aby se rozptýlily černé mraky, které přes nás nyní přecházejí. Moje práce a přátelé mě dělají šťastnou.
Chtěla bys něco dodat?
Byla jsem šťastná, když jsem se dozvěděla o své účasti v projektu. Vkládala jsem do toho hodně naděje, střídala se ve mně spousta emocí. Od života jsem se naučila už hodně a vím, že se může stát cokoli. Proto můžu říci, že tohle není jen konkrétní projekt nebo dokument potvrzený na papíře. Jsou tu nějaké věci, které jsem zatím neuzavřela a možná nikdy neuzavřu. Ale překvapilo mě, jak jste schopní vypořádat se s těžkostmi. Každý nový člověk, každé nové město a událost vám ukazují, jací jste nebo jací můžete být. Takže jsem ráda, že jsem to zkusila.
Projekt
Magical library se uskutečnil ve spolupráci s Edremit Municipality v rámci
programu Evropský sbor solidarity.
Text Zuzana Pařízková, Ayşe Nur Menteş / Foto Ayşe Nur Menteş
Instead of stop and doing nothing, I prefer to feel
Ayşe
Nur Menteş is Turkish art’s teacher, who we choose for our volunteering project
called Magical library. We hoped that during ten months of her stay can our
library partly change to a magical place, which will draw not only her, but
also readers and visitors of the library. Unfortunatelly we had twice bad luck.
At first Nur was got very late term for the appointment for getting long term
visa. Then we must wait almost 90 days for its issue, so the beginning of the
project had to be postpone to December and project had to be shorten. Second
very unpleasant thing is present situation, when the project cannot continue
according the plan and we and Nur try to deal with it somehow.
While
during the formation of this interview we had little chance that will be
possible to continue with the project, now we know that it will not be possible
and our main effort is to get Nur back home.
Why
did you decided to go for volunteering project?
I
thought this would be very nice and successful achievement personally. It was
important for me to see different cultures and gain new knowledge. Same time,I
wanted to be able to give something to people.
Why
did you choose our project?
It was
not an ordinary library and had many activities and innovations. It was
interesting that it was versatile for me. Right now, I can drink my coffee and
work there, and read books. It makes me feel safe and like my home. Incoming
people are people who love to read books, and that means educated people. After
all, how bad a person reading book can be.
What
about the beginnings? Was it hard for you (because of different cultures, be in
the foreing country for so long for the first time etc)?
I knew
it would be difficult. You are as foreign to the world as being born again. You
have rooted habits that have been going on since birth and this was harder than
my guess. I came across new and unfamiliar aspects. This was very surprising to
me. But everything that is first is of course difficult at
first, I wanted to see my own threshold. I got pleasure from it as much as I
was forced. Instead
of stop and doing nothing, I prefer to feel.
What
you like about your project, city and Czech Republic?
Normally
I am a painting teacher and I can continue my field here. The best part of my
project is that I both see a different profession like librarianship and teach
the local people painting. This is very valuable. Working with children is
extra fun. They have a curious and calm structure. This makes my job more
enjoyable than my guess. Czechia is fascinating with its
history and architecture. You still feel that history is alive. I will miss this
place in some ways.
Is
there anything you do not like (about the project or the city or Czech Republic)?
I
think I focus on seeing positive aspects, not negative ones. Because you don’t
know how it feels without experiencing or tasting something. We come from a
very different geography and culture as two countries. Now that I taste it, I
know that Czechia is a beautiful country but it does not reflect my soul. This
country is a more introvert and distant culture for me. I have met very good
people here and they are all valuable for me. But catching a sense of belonging
is not that easy. Still, I don’t regret being here, you just know the soul
issue.
Is
there anything you would like to change, if you can?
I am
happy with the flow right now. I had some bad luck and didn’t get the
efficiency I wanted from my project. This developed entirely due to external
factors. I just want the black clouds scattering over us these days. My work
environment, my friends and the work we do make me happy.
Do
you want to add something?
I was
very surprised and happy on the first day I learned that I would come here. I tried
and was willing to do this. I cried a lot, I loved a lot, I was very angry, I
miss a lot … I felt a lot. I learned a lot from life, this is not just a
concrete project or a document approved on paper. Everything can happen to you
on your journey. I had some shortcomings here, I have
not completed yet. Maybe I will never be able to complete it, but the most
important is how you can cope with the difficulties. every new person,
every new city and event shows you who you are or who you will be.
So,
I’m glad I tried!
Text Zuzana Pařízková, Ayşe Nur Menteş / Photos Ayşe Nur Menteş
Instead of stop and doing nothing, I prefer to feel
Ayşe
Nur Menteş is Turkish art’s teacher, who we choose for our volunteering project
called Magical library. We hoped that during ten months of her stay can our
library partly change to a magical place, which will draw not only her, but
also readers and visitors of the library. Unfortunatelly we had twice bad luck.
At first Nur was got very late term for the appointment for getting long term
visa. Then we must wait almost 90 days for its issue, so the beginning of the
project had to be postpone to December and project had to be shorten. Second
very unpleasant thing is present situation, when the project cannot continue
according the plan and we and Nur try to deal with it somehow.
While
during the formation of this interview we had little chance that will be
possible to continue with the project, now we know that it will not be possible
and our main effort is to get Nur back home.
Neden gönüllülük projesine gitmeye karar verdiniz?
Gençler için sunulmuş güzel bir fırsattı ve değerlendirmek
istediğim bir dönemdi.Yenilik ve farklı bir deneyim kazanmak istiyordum. Farklı
edinimler neden olmasın? Diye düşündüm.Kişisel kazanımlarım için önemli
olabileceğini düşündüm aynı zamanda ve kazandırmakta bu işin bir parçasıydı.
Neden projemizi seçtiniz?
Sıradan bir kütüphane sistemi olmaması etkenler arasında.
Aynı zamanda etkinlikler,kulupler, söyleşiler ve dahası vardı burada. Çok yönlü
olması dikkatimi çekti.Gelen kişiler kitap okumayı seven bir kitle neticede ve
bu da hayata bakışlarını etkiliyor olmalı ve geniş bir perspektif demek benim
için.Çalışma saatlerim dışında burada kitap okuyabiliyor, farklı şeyler
çalışabiliyorum. Esneklik ve güven hissi vermesini seviyorum.Burada ayrıca hem
çocuklar hem de yetişkinlerle çalışıyorum üstelik kendi alanımla ilgili demem o
ki hem kütüphanecilik hem resim bir‘arada ve bu konudaki esneklikte önemli
benim için.
Başlangıç süreci nasıldı? Sizin için zor muydu (farklı
kültürler nedeniyle yabancı bir ülkede ilk kez bu kadar uzun süre kalmak vb.)?
Zor olacağını biliyordum ve dünyaya yeniden gelmek kadar
0’dan başlıyorsun. Ayrıca doğduğundan bu yana köklü alışkanlıkların var ,bu
tahminimden daha zordu. Yeni ve keşfetmediğim farklı yönlerimle karşılaştım ,bu
da sürpriz oldu benim için. Tabii ki geldiğin ülke ,çevre koşulları ve
şansınında burada çok etkisi var. Ama ilk olan her şey başlangıçta zordur,
kendi eşiğimi görmek istedim. Zorlandığım kadar zevk aldım bu durumdan. Hiçbir
şey yapmadan öylece durmaktansa ya da sıradan bir yaşamı sürdürmektense,
gerçekten hissetmeyi tercih ederim.
Projeniz, şehriniz ve Çek Cumhuriyeti’yle ilgili neleri
seviyorsunuz?
Az önce bahsettiğim gibi resim ve kitapların bir’arada
olduğu bir çalışma sahası kulağa hoş geliyor.Çocuklar meraklı ve sakin yapıya
sahipler bu da burada çalışmamı istekli kılıyor.Yerel halkla bire bir
etkileşimde olmam garip ve mutlu hissettiriyor. Onlara resim yapmayı öğretmek
üstelik bazen hiç konuşmadan …Bu çok özel bir hadise bence.Ülke ise mimarisi
ve tarihi açıdan şahane. Hala o tarihin yaşadığını hissediyorsunuz.
Beğenmediğin bir şey oldu mu (proje, şehir veya Çek
Cumhuriyeti hakkında)?
Sanırım olumsuz olanları değil de daha çok olumlu yönleri görmeye
odaklanıyorum. Çünkü bir şeyi yaşamadan ya da o durumu,duyguyu tatmadan onun
nasıl bir his olduğunu bilmiyorsunuz..Çok farklı kültür ve coğrafyalardan
geliyoruz ve Çekya çok güzel aynı
zamanda mütevazı yaşamı olan bir ülke ama ruhumu yansıtmıyor. Kastım şu ki,
kendine dönük ve mesafeli bir kültür benim için. Burada çok iyi insanlarla
tanıştım ve hepsi değerli. Ama aidiyet duygusunu yakalamak o kadar kolay değil.
Yine de burada olduğum için pişman değilim fakat bilirsiniz işte ruh meselesi.
Değiştirmek istediğiniz herhangi bir şey var mı?
Akıştan mutluyum ,yaptıklarımızdan ve yapacaklarımız için
heyecanlı.Bazı dış etkenler maalesef proje sürecimi olumsuz etkiledi. Çalışma
arkadaşlarım ve ortamımdan memnunum. Değişmesini istediğim tek şey kara
bulutların dağılması.
Başka eklemek istediğin bir şey var mı?
Buna hak kazandığımı öğrendiğim ilk gun çok şaşkınve
mutluydum. Çabalıyordum ve istekliydim bunun için. Çok ağladım, çok
sevindim,çok üzüldüm,çok özledim ve dahası… Çok hissettim. Hayattan çok şey öğrendim,
bu sadece somut bir proje ya da kağıt uzerinde onaylanmış bir belgeden daha
fazlası oldu. Hayatta attığınız her adım ,çıktığınız her yolda bir şeyler olur.
Bazı eksiklerim vardı ,tamamlayamadım hala ve belki hiç tamamlayamayacağım.
Bunu düşünmeyi bıraktım ve an’a odaklıyorum kendimi. En önemlisi zorluklarla
nasıl başa çıkabileceğinizdir. her yeni insan, her yeni şehir ve olay size kim
olduğunuzu veya kim olacağınızı gösterir.
Yani demem o ki, iyiki denedim.
Text Zuzana Pařízková, Ayşe Nur Menteş / Photos Ayşe
Souhlas s použitím cookies
Tento web používá následující soubory cookies: funkční cookies (vždy) k zajištění správného fungování webu, analytické cookies (na základě souhlasu) k analýze návštěvnosti webu. Žádné z těchto cookies nelze použít k identifikaci konkrétní osoby.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.