Home Blog Page 8

Sáhněte po thrilleru Zimní oheň

Naše milá kolegyně knihovnice a knihomolka Jana Exnerová, která baží především po detektivkách, doporučuje:


Zimní oheň, Anders de la Motte

Tento autor napsal již tři detektivky a všechny byly naprosto skvělé, propracovaný děj, super zápletka a šokující závěr u každé z nich. Vřele doporučuji. Nemusí se to číst za sebou, knihy nenavazují, nemají žádného detektiva a případy jsou různé. Těším se na poslední knihu z této série Ročních období.“ Těším se na poslední knihu z této série Ročních období.

Rok 1987, den svaté Lucie, městečko na jihu Švédska. Oslava v místní tančírně skončí tragicky – požárem a smrtí jedné dívky. Vyšetřování případu znesváří obyvatele, zbortí přátelské i rodinné vztahy a vyústí v přiznání jednoho mladíka ke zločinu. Třicet let poté se na místo neštěstí vrací Laura Aulinová, která sem do oné noci jezdila k tetě Heddě do její chatové osady. Zjišťuje, že tehdejší událost rozděluje místní dodnes. Že v městečku řádí žhář, jehož útoku se možná nevyhne ani Heddina osada. A že teta krátce před smrtí patrně objevila něco, co může vrhnout světlo na starou tragédii, ale i vrátit Lauře paměť na onu osudnou noc, která všechno změnila. A přinést vzpomínky, ze kterých čiší děs. /Zdroj OKCZ/


DE LA MOTTE, Anders. Zimní oheň. Překlad Helena Matochová. Vydání první. Praha: Euromedia Group, 2020. 413 stran. ISBN 978-80-242-6372-4

Proč se říká „novinářská kachna“

Pojem „novinářská kachna“ zcela jistě nemusíme vysvětlovat. V poslední době je velmi těžké v novinových článcích rozeznat výmysl od seriózní zprávy. Hejno kachen vzbuzuje naše vášně a zrychluje tep čitatelů.

Nad našimi hlavami přelétávají nepravdivé a notně přibarvené informace jako gripeny a rozsévají bomby do již tak rozháraných myslí. Novinářská kachna se především v elektronickém médiu převlékla za hoax či fake news. K tomu, abychom se v tom všem vyznali, již existují návody i internetové stránky. Je nabíledni, že se člověk ztratí v uzlu lží a rozpustí se v sodě dní…

Ale k věci. Při prohlížení digitální knihovny Moravské zemské knihovny (uf:), jsem našel následující úsměvný článek z roku 1936. Tak jen tak pro radost…


Kachny jsou velmi sympatičtí ptáci a rozhodně urozenější nežli husy. Neboť španělský ceremoniel nepřipouštěl husu na císařskou tabuli, ale připouštěl kachnu. Proč však byla kachna vybrána к tomu, aby se jejím jménem označovaly novinářské zprávy, jimž ani jejich pisatel nevěří, je těžko říci, neboť kachna zase nevypadá tak chytře, že by si mohla takové zprávy vymýšleti. Kachna je pták přelétavý a také kachny novinářské přeletují velmi rychle z jedněch novin do druhých, ba daleko rychleji, nežli zprávy pravdivé.


Obrázek si o tom můžete udělat sami. Podle mě se ale pravda vždycky ukáže, jen je třeba jí umět otevřít dveře.

Vesmír: časopis pro šíření vědy přírodní, země- a národopisné. Praha: Václav F. Kumpošt, 4.1936, 14(8). s. 200. ISSN 0042-4544.

Dostupné zde

Krušné hory nejen pro výletníky

Rok 2019 přinesl hned několik zajímavých publikací o přírodních krásách Ústeckého kraje, mezi ty nejkrásnější rozhodně patří Východní Krušné hory: krásy dvou světů. Jiří Svoboda tak po svých publikacích o Českém středohoří tentokrát čtenáře seznamuje se zajímavostmi severní hradby Ústeckého kraje – tedy s východním Krušnohořím, konkrétně s oblastí od Litvínova po Petrovice.

Ať už jste milovníky přírodních krás či spíše architektonických památek, při listování knihou si rozhodně přijdete na své. Autor vás postupně provede po mnoha zajímavých místech Loučenské hornatiny, Krupky a Přírodního parku Východní Krušné hory, dá vám však nahlédnout i do širšího okolí těchto míst.

Z mého pohledu je pak velkou výhodou knihy také fakt, že každé zákoutí, které spolu s Jiřím Svobodou při četbě virtuálně navštívíte, zde najdete vždy také zakreslené na mapce, jež vám možná v budoucnu usnadní naplánování reálného výletu do Krušnohoří. Prozatím se však můžete kochat nespočtem fotografií, které autor v těchto horách osobně pořídil. Můžete zde obdivovat například překrásně zbarvené motýly (otakárek fenyklový, ohniváček celíkový) i tajemné zříceniny hradů a tvrzí (Kyšperk, Starý Dvůr). Najdete zde také fotografie různých ohrožených druhů rostlin, jako jsou třeba lilie cibulkonosná, kosatec sibiřský, všivec lesní, starček potoční či prha arnika – ty si naši pozornost zaslouží nejen kvůli své kráse, ale především pro svou zranitelnost. Nadšenci do mineralogie pak jistě ocení i seznámení s mnoha minerály, které se v těchto horách zrodily. Erzgebirge totiž nenabízejí jen rudu, jak naznačuje právě německý název tohoto pohoří (tj. „Rudohoří“), ale i barevné krásky, jako jsou třeba žluté i fialové fluority, wolframity, acháty a další.

V knize naleznete mimo jiné desítky zástupců flóry z různých nalezišť ve východních Krušných horách. Foto/Lenka Slámová

Zdaleka není v mých silách, abych vás v krátkém textu seznámila se vším, co vám může publikace Jiřího Svobody nabídnout, proto nezbývá, než jen doporučit – přijďte k nám do studovny a nahlédněte zde do Východních Krušných hor, ať víte, co vše vám mohou nabídnout.


SVOBODA, Jiří. Východní Krušné hory: krásy dvou světů = Eastern Ore Mountains – beauty of two worlds = Osterzgebirge – die Schönheit zweier Welten. 1. vydání. Ústí nad Labem: Imagine Media, s.r.o., 2019. 264 stran. ISBN 978-80-905511-3-8.

Na úvodním snímku je olejomalby hradu Kyšperk. Více informací zde v odkazu 🙂

Kde mléko teče, první život počne

Řekneme si mléko, obyčejný bílý nápoj, který každodenně popíjíme k snídani, přidáváme do kávy či používáme při pečení. Co je na něm tak zajímavého, samozřejmě kromě jeho původu, výroby a nekonečných bojů za jeho prospěšnost nebo škodlivost?

V obchodě čapneme krabici s různě upraveným mlékem a vlastně se ani moc nezabýváme odkud pochází. Jednodušší už to být nemůže. Přitom o pár desítek let dříve s sebou prodej mléka přinášel pravidelné rituály a romantické obrazy s východem slunce. Začtěte se do článku z obrázkového magazínu Květy z roku 1870 a zasněte se. Nenahraditelné každodenní setkávání a rozebírání všedních záležitostí, dnes nahradily sluchátka v uších nebo hovory do lesklých skříněk.

Z časopisu Květy ročník 1870.

Každé město má své mlékařky se zvláštním rázem. Na Korfu na př. přivádějí s sebou do města kozy a tam nadojí každému mléka do mísy, mnoho-li ho potřebuje. V Mnichově mají mlékařky vozy jako kočárky, tak že si pojíždějí po pansku. U nás větší obchodnice mají svého koníka, menší vozejk s psy a ještě menší přinášejí mléko samy v putnách. Kde rozbijí svůj stan, tam počne první život pražský, krásná pleť služek sejde se v ranní tábor a sdělí si své strasti a radosti při ranním dýchánku. Však také mají mlékařky své kolportérky, které roznášejí zboží po domech; zhusta to bývají zdravá, buclatá děvčata a naše vyobrazení představuje taký exemplář, který béře právě za kliku, aby vykonal svou návštěvu – zajisté nejrannější to návštěvu.


Květy: list pro zábavu a poučení s časovými rozhledy. Praha: J. H. Pospíšil, 25.8.1870, 5(34). s. 271. ISSN 1801-3007. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:12b6f66d-435e-11dd-b505-00145e5790ea

Úvodní obrázek z Flickr

Černé perutě přináší nevinnost i niternou bolest

Petra Dvořáková na sebe poprvé upozornila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou získala ocenění Magnesia Litera. Následovala biografická kniha Já jsem hlad (2009), poté už se autorka víceméně vrhla na fikci.

Mohlo by se zdát, že se svými 184 stranami budou Vrány nějakou odpočinkovou četbou, zdání však klame. Děj má dvě vypravěčky – dceru a matku – a už od začátku vás nutně praští do očí, jak moc odlišný pohled na svět a dění kolem sebe mohou mít dvě ženy, které by spolu ideálně měly mít snad ten nejtěsnější a nejvřelejší vztah. Opak je bohužel pravdou, a tak spolu s Bárou (dcerou) při četbě zažíváte nepochopení, odstrkování, vnitřní bolest, ale také denní snění.

Všechny postavy knihy i jejich jednání jsou velmi realisticky vykreslené, děj se plynule odvíjí a postupně si vás víc a víc podmaní. Zaručuji vám, že na konci vás z toho i zamrazí. Vypravování navíc skvěle podtrhují výborné ilustrace Terezy Basařové a také symbolika obyčejného a jen zlehka načrtnutého příběhu vran, které můžete vidět z okna a které vám také do okna samy mohou nahlédnout.

Vrány jsou minimalistická novela, která při veškeré skromnosti slov vypráví dojemný příběh docela nevinné duše plné přání. Ostatně o tom, že je to vážně kniha, která stojí za přečtení, svědčí i fakt, že sotva tři měsíce po vydání už na knižní trh míří dotisk knihy.


DVOŘÁKOVÁ, Petra. Vrány. První vydání. Brno: Host, 2020. 182 stran. ISBN 978-80-275-0144-1

Ještě je potřeba být trošku opatrní

Vážení čtenáři, i nadále prosíme o dodržování následujících opatření. Věříme, že se na sebe brzy budeme zase všichni usmívat bez ochranných pomůcek. Vaše knihovna.

Grafika Václav Školoud

Sudety jsou jako bájný Fénix

V minulém roce jsem četla Sudetskou pouť aneb Waldgang od Petra Mikšíčka, díky kterému jsem se dozvěděla o sdružení Antikomplex a do ruky se mi dostala kniha Zmizelé Sudety. I na této celkem rozsáhlé publikaci Petr Mikšíček spolupracoval, spolu s ním pak ruku k dílu přiložilo ještě několik dalších aktivních lidí, kterým záleží na krajině Sudet a jejím dědictví.

V rámci výstavy dvojic fotek „dříve a dnes“ z pohraničí, které jsou pak využity i v této knize, upozornil Antikomplex na to, co v minulém století musely strpět Sudety a jaké to na nich zanechalo jizvy. Postupně si s autory projdete česká pohoří kolem dokola naší země – najdete tu Novohradské hory, Šumavu, Český les, Chebsko, Krušné hory, Doupovské hory, České středohoří, Krkonoše, Broumovsko, Orlické hory, Hrubý a Nízký Jeseník.

Dvojjazyčná kniha Zmizelé Sudety je k dispozici v regionální studovně.

Seznámíte se s charakterem kraje a s jeho proměnami. Publikace vám ukáže, co nám vzalo poválečné vysídlení českých Němců následované přistěhováním nových obyvatel, kteří k místnímu kraji neměli žádný vztah a často se mezi sebou ani neznali. 40 let vlády komunismu pak s sebou přineslo změnu drobných políček v obrovské a chemií „opečovávané“ lány polí, stejně jako ztrátu mnoha sakrálních a jiných historických a kulturních památek, které často nahradila nevzhledná železobetonová monstra. Některé vesnice pak zmizely beze stopy celé.

Sudety jsou krajem zaniklých obcí a historii nelze přepsat, ale lze pomoci krajině a lidem, kteří zde nyní žijí, aby se jejich rány pomalu začaly hojit. A někteří s tím naštěstí už začali! Za zmínku stojí například i facebooková skupina Znovuobjevené Krušnohoří[1], kde lidé, kteří zde žijí (či mají tento kraj prostě jen rádi), sdílí fotografie z Krušných hor, a to z minulosti i současnosti. A právě o tom to je – o sdílení. Velkou symboliku pak lze vidět v tom, že kniha Zmizelé Sudety je dvojjazyčná. Ať už si ji přečtete česky či německy, věřím, že vás zasáhne a poučí – obzvlášť žijete-li také v Sudetech.


[1] Skupinu spravuje Petr Mikšíček a stejné jméno nese i další jeho kniha.

Mikšíček, Petr. Znovuobjevené Krušnohoří: průvodce po živoucích i zaniklých místech centrálního Krušnohoří = Das wiederentdeckte Erzgebirge: ein Führer durch die lebendigen und verschwundenen Orte des Zentralerzgebirges. 3. upr. vyd. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2006. 436 s.


/Lenka Slámová/

Hurá do knihovny, ale bezpečně

Od pondělí 4. května otevíráme knihovnu. Za současné situace, ale prosíme o dodržování následujících opatření. Opatrnost je důležitá pro nás všechny. Těšíme se na vás.

Grafika Václav Školoud

První vlaštovka a hned bestseller

Pro Ústečany to bude možná překvapení, ale náš Kostel Nanebevzetí Panny Marie není v naší republice jediný, který byl donucen odklonit se od své osy. Zatímco ústeckému kostelu zasadily ránu americké letecké nálety a výbuchy shazovaných bomb v roce 1945, kvůli nimž se kostelní věž vychýlila o více než dva metry, karvinský Kostel svatého Petra z Alkantary došel újmy v druhé polovině 19. století kvůli intenzivní těžbě uhlí na Karvinsku, která vedla k propadu půdy pod kostelem o 37 metrů a náklon celé budovy o takřka 7°. Kdyby přitom v minulosti nebyla věž z obavy o stabilitu kostela snížena, možná by dnes celá stavba ani nestála, takto je z něj však nejšikmější kostel v České republice.

Ale pojďme od kulturních památek k tomu, co asi čtenáře zajímá více – ke knize!

Karin Lednická vydala letos v nakladatelství Bílá vrána (jako první publikaci nakladatelství) svou prvotinu Šikmý kostel a její kniha se ihned stala bestsellerem s kladnými ohlasy nejen mezi čtenáři, ale i profesionály z literární branže. O svém mluví i fakt, že kmotrou knihy je Alena Mornštajnová, mj. autorka románu Hana.

Román Šikmý kostel si budete v nejbližší době moci vypůjčit i u nás v knihovně.

Kniha si vás získá určitě už od svých prvních stránek, na nichž Karin Lednická popisuje cestu hlavní hrdinky Barbory a dalších žen k solným dolům v polské Wieliczce – což je mimochodem místo, které stojí za návštěvu, ostatně je zařazeno mezi světová kulturní dědictví UNESCO. Ženy se na tuto cestu vypravovaly každoročně, přičemž rozhodně nešlo o procházku růžovými sady.

Román velice autenticky popisuje, jak se žilo na přelomu 19. a 20. století v hornických oblastech (nejen?) Karvinska. Příběh Barbořiny rodiny je jímavý, zároveň však ne patetický, hlavní postavy nejsou černobílé (tedy čistě dobré nebo špatné), díky čemuž působí opravdu realisticky. Je třeba ocenit také velmi pěkné vykreslení tehdejší geopolitické situace na Těšínsku a onoho „slavného“ sporu mezi Československem a Polskem o toto území – já osobně jsem si o tom díky podání spisovatelky udělala mnohem komplexnější obrázek, než jaký jsem si odnesla z hodin dějepisu.

Šikmý kostel je čtivý a já jej vřele doporučuji dalším knihomolům!


LEDNICKÁ, Karin. Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města: léta 1894-1921. Vydání první. Ostrava: Bílá vrána, 2020. 398 stran. ISBN 978-80-88362-00-5.


/Lenka Slámová, úvodní fotografie Wikipedia/

Medvěd Lumír včelaří

Pylová sezóna na sebe letos nenechala dlouho čekat. Abychom v ní my všichni, kteří ji (ač nechtěně) proslzíme a prokýcháme (zdravíčko!), našli něco pozitivního, seznámím vás s Lumírem a jeho přáteli.

Lumír je medvěd. Jako malý byl obyčejným medvídětem, běhal po lese a dělal lotroviny. Jednoho dne po svém dědečkovi zdědil krásné domečky, v nichž žila spousta drobných tvorů.  Zpočátku si s nimi moc nerozuměl, ale jak šel čas, skamarádili se a Lumír se od nich dozvěděl spoustu věcí. Třeba i to, že květy plné pylu jim dělají radost. Hádáte správně, Lumírovými kamarády jsou včely.

U čtení knížky moc dobře chutná horký čaj s medem. Foto Jana Bednářová

Medvěd Lumír včelaří rád. Se svými pilnými kamarády tráví čas od podletí až k medobraní a pečlivě se o ně stará. Práce kolem včel je radost, není ale tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, proto mu se vším pomáhá babička. Lumír se při včelaření naučil, že trubec není nadávka a že propolis, druhoroj, matečník, plodiště, včelínová žvýkačka, medník, medovice nebo medomet nejsou jen divná slova.

Chtěli byste se také o včelařském řemesle dozvědět více? Kniha výtvarnice Anety Františky Holasové Lumír včelaří  vám prozradí spoustu zajímavých podrobností ze života včel a včelařského roku. Určena je především malým čtenářům a jejich rodičům, své místo si ale jistě najde i v srdcích všech medomilných mlsounů a milovníků včel. Zaujme svým zpracováním a krásnými ilustracemi laděnými do medova. Knihu v roce 2013 vydala Raketa v produkci nakladatelství Labyrint.

Medové ilustrace od Anety Františky Holasové zahřejí u srdce malé i dospělé čtenáře. Foto Jana Bednářová

Mohla bych parafrázovat slova lišky z Exupéryho Malého prince a říci, že kniha je krásná nejen svým uměleckým ztvárněním, ale vším tím, co se za ní skrývá. Je autorčinou vzpomínkou na dědečka – včelaře. Máte nebo jste měli v rodině či ve svém blízkém okolí včelaře? V tom případě asi víte, o čem mluvím. I já při prohlížení obrázků a čtení textů cestuji časem a vzpomínám na dětství ve včelíně (bzukot, vůně medu, adrenalin a respekt) a na nezapomenutelné letní prázdniny u dědečka a babičky.

Nic naplat, zavírám knihu a běžím si pro lžíci medu. Jinak to snad ani nejde.


HOLASOVÁ, Aneta Františka. Lumír včelaří, aneb, Medový slabikář.  V Praze: Raketa v produkci nakl. Labyrint, 2013. 78 s. ISBN 978-80-86803-25-8. 


Holasová, Aneta Františka (*1985)

Česká výtvarnice, věnuje se malbě akvarelem a příležitostně grafice. Vystudovala obor konzervátorství a restaurátorství knih a papíru na SPŠG v Praze a pokračovala ve studiu ilustrace na Fakultě designu ZČU v Plzni. Kniha Lumír včelaří (2013) je autorčiným úspěšným debutem – vyšla v překladech po celém světě.  (Zdroj: labyrint.net)

/Jana Bednářová/

Ishiguro mistrně nastavuje zrcadlo jednotlivcům i celé společnosti

Kazuo Ishiguro (1954) je britský autor s japonskými kořeny, který je držitelem mnoha význačných literárních ocenění, a to včetně toho nejcennějšího – Nobelova cenu za literaturu, mu byla udělena roku 2017.

Ishiguro se ve své tvorbě, která prozatím čítá devět novel a románů, postupně od japonského prostředí přesunul do prostředí evropského (především britského) a o tom, že má jeho tvorba značný dosah, svědčí i zfilmování dvou z jeho děl – dramatického příběhu Neopouštěj mě (2005, č. 2007, zfilmováno 2010) a především Soumraku dne (1989, č. 1997, zfilmováno 1993), v němž hlavní roli excelentně ztvárnil sám Sir Anthony Hopkins.

Knížku Neopouštěj mě si můžete vypůjčit v naší knihovně.

V rámci edice AAA (edice angloamerických autorů) vydalo letos nakladatelství Argo již pátý Ishigurův román. V anglickém originálu vyšla kniha Neutěšenci už v roce 1995, v češtině jsme se ho tedy dočkali až po dvaceti pěti letech. Tak jako u jeho ostatních kousků je i tentokrát hlavním motivem příběhu nedokonalá lidská paměť – troufnu si tvrdit, že to už je jakési poznávací znamení jeho tvorby. Oproti ostatním jeho knihám se však tato přeci jen poněkud vymyká (a to nejen svým objemem – vždyť obvykle jeho knihy mívají do 300 stran, tenhle kousek je ale více než dvojnásobný!).

Knihu Neutěšenci sice ještě nemáme ve fondu, ale brzy si ji budete moci vypůjčit.

Neutěšencích nemají čas ani prostor běžné rozměry a jsou jaksi plastické, takže náš hlavní hrdina, světoznámý klavírista Ryder, občas tak nějak „vidí za roh“ a během jediné jízdy výtahem zvládne jiný z hrdinů vykládat o svém postavení tak, že by to snad vydalo na samostatný román. Ryder se pohybuje v zdánlivě snovém městě, a ač jsou situace, do kterých se dostává, zmatečné, rozhodně nejsou nahodilé, přičemž se zároveň setkává s neznámými osobami, z kterých se nakonec vyklubou osoby, s nimiž vyrůstal. Ač Ryder vždy vyráží za splněním určitého úkolu, obvykle jeho záměry nějak změní nenadálé okolnosti, takže máte pocit, že je jen jakousi loutkou v rukách osudu.

Kniha je rozvláčná, ale každé její slovo má svůj smysl. S postavami však čtenář musí mít trochu trpělivosti, protože hodně mluví, a zároveň si bohužel málo naslouchají. Kazuo Ishiguro tak opět mistrně nastavuje zrcadlo nejen lidem jako jednotlivcům, ale i společnosti jako celku.


ISHIGURO, Kazuo. Neutěšenci. Překlad Alena Dvořáková. První vydání. Praha: Argo, 2020. 637 stran. AAA: edice anglo-amerických autorů; svazek 136. ISBN 978-80-257-3098-0.

/Lenka Slámová/

Světový den knihy a autorských práv

„Květiny a knihy jsou pro mnoho

lidí právě tak nezbytné

jako denní chléb.“

HONORÉ DE BALZAC

Dnes slavíme Světový den knihy a autorských práv. Do akcí Světového dne se pravidelně zapojují vedle jiných institucí a dalších veřejných subjektů i knihovny. Jelikož v současné koronavirové krizi nemáte možnost svou knihovnu navštívit, rádi bychom vám u této příležitosti představili knihu Knihovny Ústeckého kraje v novém miléniu a umožnili vám do knihoven alespoň nahlédnout.

Publikaci vydala Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem v roce 2019 za podpory Ústeckého kraje. Poděkování za její vydání patří i ředitelům a metodikům pověřených knihoven v Ústeckém kraji, jejich kolegům a spolupracovníkům, ale také představitelům obcí a měst a jejich úředníkům a všem autorům fotografií, bez jejichž pomoci s přípravou materiálů by kniha nevznikla.

Ukázka z knihy Knihovny Ústeckého kraje v novém miléniu. /Foto Václav Školoud/

Na stránkách knihy navštívíte řadu krásných míst. Nahlédnete do malých i větších knihoven a prohlédnete si města a obce, v nichž knihovny sídlí. Dozvíte se spoustu nových a zajímavých informací nejen o lokální historii, vývoji regionálního knihovnictví a knihovnách samotných, ale také o jedinečných místech Ústeckého kraje.


Stejně jako se ptáme starostů, knihovníků a čtenářů v knize, pokládáme otázky i vám:

Co pro vás znamená kniha?

A co pro vás znamená knihovna?

Odpovědi můžete zaslat do komentářů.


Knihovny Ústeckého kraje v novém miléniu. Vydání první. Ústí nad Labem: Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem, 2019. 163 stran. ISBN 978-80-7055-235-3.

/Jana Bednářová/

Pestrobarevný svět ptačích per

Na 26. dubna 2020 připadá 235. výročí narození Johna Jamese AUDUBONA, významného francouzsko-amerického ornitologa, přírodovědce a malíře. John J. Audubon se narodil roku 1785 v Saint-Domingue (dnešní Haiti) a do svých osmnácti let vyrůstal ve Francii.  V roce 1 803 emigroval do Spojených států, kde žil až do své smrti 27. 1. 1851.

Již ve Francii se věnoval realistické kresbě a studiu ptáků a po emigraci do Ameriky se svého zájmu nevzdal. Tento geniální samouk za svůj život objevil a popsal celkem 25 nových ptačích druhů a 12 poddruhů. Jeho význam pro obor dokazuje i to, že jej citoval například Charles Darwin ve své knize O původu druhů.

Audubonovým životním dílem jsou Birds of America (Ptáci Ameriky). Tento nádherný obrazový atlas ptáků bývá dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších ornitologických prací. Pro své umělecky velmi zdařilé a propracované ztvárnění ilustrací je skutečným skvostem. Obsahuje 437 akvarelů severoamerických ptáků v životní velikosti. V původním vydání (Havell edition) byly všechny ilustrace reprodukovány z ručně vytvářených mědirytů a kolorovány. Kompletní vydání, v němž je kromě ilustrací popsáno více než 700 ptačích druhů, se rozrostlo do čtyř rozměrných svazků (pro další vydání byl zmenšen formát a počet svazků se zvýšil na sedm). Financování díla zajistili předplatitelé, mezi něž patřil i anglický král Jiří IV. nebo vévoda Orleánský, budoucí francouzský král Ludvík Filip.

Vstupte a poznejte fascinující svět ptáků

Johnu J. Audubonovi a jeho životnímu dílu je věnován portál AUDUBON.ORG. V digitální knihovně najdete ty nejkrásnější a nejcennější kousky Audubonova velkolepého odkazu a popisy všech zde zveřejněných ptačích druhů. Obrázky jsou ke stažení zdarma ve vysokém rozlišení.

Třešnička na závěr

Severočeská vědecká knihovna má ve svém fondu dva svazky Audubonových Birds of America (faksimile z let 1972 a 1973). Kromě toho, že ilustrace v tištěné knize jsou prostě nenahraditelné a nejkrásnější, vám o těchto dvou faksimiliích musíme prozradit ještě jednu věc: patří mezi naše NEJ. Svou výškou a šířkou 100 x 68,5 cm se mezi sebou neustále přetahují o první místo formátově NEJVĚTŠÍ knihy naší knihovny.

Prameny a doporučená literatura:

AUDUBON, John James. The birds of America: from original drawings: eine Auswahl von 20 Tafeln als Faksimileausgabe im Lichtdruck. Leipzig: Edition Leipzig, 1972. Máme v SVK

AUDUBON, John James. The birds of America: from original drawings: eine Auswahl von 20 querformatigen Tafeln als Faksimile in Lichtdruck. Leipzig: Edition Leipzig, 1973. Máme v SVK

HART-DAVIS, Duff. John James Audubon: nejslavnější atlas ptáků. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2005. ISBN 80-7341-554-2. Máme v SVK

John James Audubon. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. 2020 [cit. 2020-04-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/John_James_Audubon

John James Audubon´s Birds of America. Audubon [online]. USA: National Audubon Society, c2016-2020 [cit. 2020-04-21]. Dostupné z: https://www.audubon.org/birds-of-america

Vzpomínkou na J. J. Audubona: k výročí narozenin amerického přírodozpytce. Květy americké: ilustrovaný týdenník, věnovaný českému lidu v Americe. 24. 4. 1918, 25(17), 3,26. ISSN 2374-5207. Dostupné také z: https://bit.ly/2VLXGzJ

/Jana Bednářová/

Nemůžete navštívit knihkupectví? Knihkupectví přijde za vámi

V poslední době často navštěvuji internetovou stránku uk.phaidon.com. Je to jak s krabicí čokoládových bonbonů. Vezmete jeden a nemůžete přestat. Jsou zde opravdu vizuálně krásné knihy, které bych chtěl do jedné mít ve své knihovně. Bohužel ale nemám Arabelin prsten a můžu se jen kochat. Nevadí, ono to stačí. Jde také o inspiraci, které jsou tyhle webovky plné. Při prohlídce nabídky předního vydavatele publikací o výtvarném umění cítím, jak mi šrotují závity a rodí se nápady.

Tak tuhle knížku bych si přičaroval hned. Sovětské vesmírné grafiky si pamatuji z mládí. Z doby, kdy jsem hltal Abíčko. Foto ze stránek nakladatelství Phaidon.

Najdete tu knihy jak pro fajnšmekry, tak i pro děti. Každá je ale precizně zpracovaná, má bezchybný design a především výživnou náplň. Společnost vznikla v roce 1923 ve Vídni a mezi její první tituly patřilo německé vydání Platónových děl. Více o historii nakladatelství se dozvíte na uvedených stránkách.

Díky přímé spolupráci s umělci z celého světa vznikají skutečné perly knižního umění. Pořídíte tu knížky nejen z oblasti výtvarného umění. Jsou tu také skvosty pro gurmány a filmové nadšence. U každé knihy si lze prolistovat pár stránek. Nechybí základní technické údaje o publikaci, v několika větách je představen její autor a vaše rozhodnutí o koupi mohou podnítit i recenze spokojených majitelů.

Tyhle dřevěné designové hračky si přejí k Vánocům asi spíše dospělí. Sám bych si je vystavil do knihovny a nechal bych na nich nejednu chvíli viset své oči. Foto ze stránek nakladatelství Phaidon.

Koupit si na stránkách můžete i barevné balíčky knih. Bílá, modrá, černá nebo pruhovaná. Ani jednou barvou nešlápnete vedle. Posuďte sami návštěvou přímo zde. Kolekce knih nejsou omezeny jen barvou. To by bylo příliš přímočaré. Stejně jako život není jen černobílý. Jste-li milovníky knížek, tato stránka vás dostane. Tak šup, já si jdu vsadit sportku, aby na vás něco zbylo.

/Václav Školoud/

Skromnost a dobré srdce

ANNA NÁPRSTKOVÁ

24. dubna 1788 – 19. října 1873

Narodila se v Praze do zámožné rodiny jako dvanácté ze třinácti dětí. Šťastné dětství brzy skončilo otcovou tragickou smrtí a matčinou nemocí. Rodina velmi zchudla a dcery musely do služby. Od jedenácti let pracovala u bohatého strýce. Po třech letech dřiny v těžkých podmínkách odešla k dalšímu příbuznému. I tady byla pouze levnou pracovní silou. Z nelehkého údělu služebné ji vysvobodil sňatek.

V roce 1808 si vzala Josefa Nováka. Po svatbě provozovali restauraci na Malé Straně, později si pronajali výnosný podnik v pražské Invalidovně. Státní bankrot v roce 1811 je připravil o většinu úspor a přivedl na pokraj bídy. Museli začít znovu. Pronajali si hostinec u Hermonů a znovu se pustili do podnikání. Měli spolu tři děti – dva syny a dceru. Manžel po letech šťastného soužití v roce 1819 zemřel.

V roce 1822 se provdala podruhé za Antona Fingerhuta, s nímž měla dva syny Ferdinanda a Vojtěcha. Přestěhovali se na Uhelný trh do domu U Šturmů, kde úspěšně provozovali pivovar. Později koupili dům U Halánků na Betlémském náměstí s pivovarem a vinopalnou. V roce 1832 znovu ovdověla.

foto Wikipedie

Díky železné vůli, nesmírné pracovitosti a skromnosti překonala všechny životní tragédie, stala se úspěšnou podnikatelkou a významnou pražskou osobností. Podařilo se jí nashromáždit velké bohatství a získat zpět ztracené postavení. Nikdy však nezapomněla na těžké dětství a štědře podporovala nejen české vlastenecké spolky (např. Americký klub dam), ale hlavně pražskou chudinu. Její dobročinnost byla vyhlášená.

Zemřela 19. října 1873. V závěti odkázala synovi Vojtěchovi prostory v domě U Halánků a nemalý finanční obnos s podmínkou, že prostředky budou použity na zřízení muzea. Rok po její smrti bylo muzeum (dnes Náprstkovo) otevřeno pro veřejnost. Syn tak naplnil matčin odkaz a uskutečnil svůj velký sen.

Fingerhutová nebo Náprstková? Druhý manžel Anton Fingerhut pocházel z české rodiny Náprstků. Jen jemu zapsali příjmení do matriky německy. Českou variantu – Náprstková přijala až poté, co si příjmení „počeštili“ synové Vojtěch a Ferdinand.


Použitá literatura:
SECKÁ, Milena: Anna Fingerhutová. 1788-1873. Praha: Náprstkovo muzeum, [1989].
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena, Ludmila SOCHOROVÁ a Milena SECKÁ. Ženy rodiny Náprstkovy. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-354-9.

Text Jitka Haincová

Veselé Velikonoce milí čtenáři :)

Milí čtenáři čehokoli, k nadcházejícím velikonočním svátkům vám přejeme klidně strávené chvíle s rodinou a především zdraví. Užívejte si Velikonoc v kruhu rodinném, myslete na své blízké, které nemůžete navštívit a vzpomeňte na zvyky a podstatu těchto svátků. Pěkné jarní dny…

Plakát a ilustrace Václav Školoud

Betonová zahrada

Betonová zahrada

Jako první jsem viděla film Betonová zahrada, snímek scénáristy a režiséra Andrewa Birkina. Líbila se mi v něm herečka a zpěvačka Charlotte Gainsbourg, celý film mi přišel krásně tajemný, tak jsem neváhala si knihu přečíst. Kniha je lepší. Kniha je vždycky lepší.

Ve většině recenzí na knihu je obsaženo to samé, autoři se podobně vyjadřují v tomto duchu:

  • nejlepší McEwanova kniha,
  • z každé věty vyzařuje neúprosnost popisované skutečnosti,
  • hlubokou symboliku prostupuje černý humor[1],
  • osobitá metafora postupného plíživého úpadku soudobého lidského společenství,
  • metafora skrytého rozkladu etických vztahů[2].

Jako nejzdařilejší se mi jevila recenze M. Hilského ve Světové literatuře, dílo je lépe rozebráno, srovnává zde Betonovou zahradu s prózou Angely Carterové, Beryl Bainbridgeové, ukazuje možné paralely s Pánem much W. Goldinga.

Ze zvědavosti jsem nahlédla, co se učí studenti o Betonové zahradě k maturitě a z kontextu vytržené výrazy jako perverzní dílo, šokující, plné pubertální erotiky, autor se snaží o jedno – šokovat, úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků, mi nepřijdou jako objektivní zkratka o díle. Já si myslím, že je to vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe sama mladých osiřelých dětí, jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo – rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu, incestu. Tento motiv se v knize dá vyložit mnoha způsoby. Vezmeme-li rodinu jako neotřesitelný status, že rodinou je máma, táta a dítě, tak je faktem, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky.

Musím přiznat, že incest mne ani trošku nešokoval, přijde mi to jen jako metafora lidských vztahů, součást těch zbouraných bariér po rozkladu rodiny, jen něco k zamyšlení a ne něco, co by odsunulo význam někam jinam, spíš ho to jen prohlubuje. Proto jsem asi nepochopila posledních větu P. Weisse z jeho recenze: „Je to kniha za trest.“[3] Já si to nemyslím.


[1] NAGY, Ladislav. Co přichází po nevinnosti. In: Literární noviny, 2000, 11(15), s. 11. ISSN 1210-0021.

[2] HUVAR, Michal. Nevelká kniha o velkých otázkách. In: Tvar, 1994, 5(10), s. 21-22. ISSN 0862-657X.

[3] WEISS, Martin. 2x Volvox Globator: Tajemství zalité v betonu. In: Literární noviny, 1993, 4(51/52), s. 22. ISSN 1210-0021.

Primární literatura:

MCEWAN, Ian. Betonová zahrada. 2. vyd. Praha: Volvox Globator, 1995. Albion. ISBN 80-85769-47-6.

Sekundární literatura:

HILSKÝ, Martin, ed. a Ladislav NAGY, ed. Od slavíka k papouškovi: proměny britské prózy. Brno: Host, 2002. Studium; sv. 11. ISBN 80-7294-075-9.

HILSKÝ, Martin. Ian McEvan: Betonová zahrada. In: Světová literatura 88/I s.

HUVAR, Michal. Nevelká kniha o velkých otázkách. In: Tvar, 1994, 5(10), s. 21-22. ISSN 0862-657X. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Tvar/5.1994/10.

NAGY, Ladislav. Beton a plevel: Prózy Iana McEwana. In: Tvar, 1997, 8(2), s. 6. ISSN 0862-657X.

NAGY, Ladislav. Co přichází po nevinnosti. In: Literární noviny, 2000, 11(15), s. 11. ISSN 1210-0021. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitNIII/11.2000/15.

SEDLÁČEK, Jakub. [Betonová zahrada]. In: Labyrint revue, 1993, 3(8), s. 14. ISSN 1210-6887.

WEISS, Martin. 2x Volvox Globator: Tajemství zalité v betonu. In: Literární noviny, 1993, 4(51/52), s. 22. ISSN 1210-0021. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/?path=LitNIII/4.1993/51-52.

Text Denisa Szaffnerová / Ilustrace Václav Školoud

Magical library v Ústí nad Labem

Místo toho, abych přestala a nedělala nic, upřednostňuji dojmy

S kolegy z knihovny 🙂

Ayşe Nur Menteş je turecká učitelka umění, kterou jsme vybrali pro náš dobrovolnický projekt s názvem Magical library. Doufali jsme, že během deseti měsíců jejího pobytu se naše knihovna částečně promění v magické místo, které bude přitahovat nejen ji, ale také čtenáře a návštěvníky knihovny. Bohužel jsme měli smůlu hned dvakrát. Nejprve Nur dostala velmi pozdní termín pro získání dlouhodobého víza. Pak jsme museli čekat téměř 90 dnů na jeho vydání, čímž se začátek projektu posunul až na prosinec a projekt musel být zkrácen. Druhou nepříjemnou záležitostí je nynější situace, kdy projekt v jeho původně plánované podobě nemůže pokračovat a hlavní snahou nás i Nur je se vším se nějak vypořádat. 

A zatímco při vzniku tohoto rozhovoru jsme ještě měli nějakou naději, že v projektu bude možné pokračovat, je nyní naší největší starostí, aby se Nur dostala v pořádku domů.                                                                                   

Co tě vedlo k účasti v dobrovolnickém projektu?

Myslela jsem si, že by to mohla být velmi zajímavá osobní zkušenost. Chtěla jsem pocítit jinou kulturu a získat nové znalosti. A samozřejmě vydat ze sebe něco na oplátku.

Proč ses rozhodla zrovna pro náš projekt?

Nejste obyčejná knihovna, máte hodně aktivit a inovací. Bylo to pro mě lákavé a všestranné. Mohu tu pít kávu, zároveň pracovat a číst knihy. Cítím se tu v bezpečí podobně jako doma. Lidé, kteří do knihovny přijdou, rádi čtou. To znamená, že jsou vzdělaní. Koneckonců, jak špatný může být člověk, který čte.

Jaké byly tvoje začátky? Bylo pro tebe těžké odcestovat do jiné země a začlenit se do její kultury?

Věděla jsem, že to bude těžké. Je to jako se znovu narodit. Máš zažité zvyky, které se formují od narození, a tohle bylo opravdu těžší, než jsem si představovala. Narazila jsem na nové a nepříjemné aspekty. Ale všechna poprvé jsou samozřejmě nejprve těžká, chtěla jsem poznat své hranice. Potěšilo mě to tím víc, čím víc jsem byla nucená. Místo toho, abych přestala a nedělala nic, upřednostňuji dojmy.

Co se ti líbí na tvém projektu a na České republice?

Nejlepší na tomto projektu je, že poznávám novou profesi, jakou je knihovnictví. Ve své zemi jsem učitelkou malování a i tady mohu učit místní lidi malovat. To je pro mě velmi cenné. Hodně zábavné je pracovat s dětmi. Jsou zvědavé a klidné. To dělá moji práci ještě příjemnější, než jsem doufala. Česko je fascinující svou historií a architekturou. Stále cítíte, že historie je živá. Tohle místo mi bude v mnoha ohledech chybět.

Je tu něco, co nemáš ráda?

Soustředím se na vnímání pozitivních věcí, ne těch negativních. Naše země jsou velmi rozdílné zeměpisně i kulturně. Česko je krásná země, ale nereflektuje moji duši. Je pro mě více introvertní a kulturně vzdálená. Potkala jsem mnoho dobrých lidí a všichni jsou pro mě cenní. Není však snadné zachytit pocit sounáležitosti. Přesto nelituji, že tu jsem. Je to záležitost duše.

Je tu něco, co bys chtěla změnit, kdybys mohla?

Jsem spokojená s tím, jak to je. Měla jsem trochu smůlu a nedosáhla potenciálu, který jsem od projektu očekávala. Kvůli současné situaci. Chci, aby se rozptýlily černé mraky, které přes nás nyní přecházejí. Moje práce a přátelé mě dělají šťastnou.

Chtěla bys něco dodat?

Byla jsem šťastná, když jsem se dozvěděla o své účasti v projektu. Vkládala jsem do toho hodně naděje, střídala se ve mně spousta emocí. Od života jsem se naučila už hodně a vím, že se může stát cokoli. Proto můžu říci, že tohle není jen konkrétní projekt nebo dokument potvrzený na papíře. Jsou tu nějaké věci, které jsem zatím neuzavřela a možná nikdy neuzavřu. Ale překvapilo mě, jak jste schopní vypořádat se s těžkostmi. Každý nový člověk, každé nové město a událost vám ukazují, jací jste nebo jací můžete být. Takže jsem ráda, že jsem to zkusila.

Projekt Magical library se uskutečnil ve spolupráci s Edremit Municipality v rámci programu Evropský sbor solidarity.

Text Zuzana Pařízková, Ayşe Nur Menteş / Foto Ayşe Nur Menteş

Z kurzu malování…

Instead of stop and doing nothing, I prefer to feel

Ayşe Nur Menteş is Turkish art’s teacher, who we choose for our volunteering project called Magical library. We hoped that during ten months of her stay can our library partly change to a magical place, which will draw not only her, but also readers and visitors of the library. Unfortunatelly we had twice bad luck. At first Nur was got very late term for the appointment for getting long term visa. Then we must wait almost 90 days for its issue, so the beginning of the project had to be postpone to December and project had to be shorten. Second very unpleasant thing is present situation, when the project cannot continue according the plan and we and Nur try to deal with it somehow.

While during the formation of this interview we had little chance that will be possible to continue with the project, now we know that it will not be possible and our main effort is to get Nur back home.

Why did you decided to go for volunteering project?

I thought this would be very nice and successful achievement personally. It was important for me to see different cultures and gain new knowledge. Same time,I wanted to be able to give something to people.

Why did you choose our project?

It was not an ordinary library and had many activities and innovations. It was interesting that it was versatile for me. Right now, I can drink my coffee and work there, and read books. It makes me feel safe and like my home. Incoming people are people who love to read books, and that means educated people. After all, how bad a person reading book can be.

What about the beginnings? Was it hard for you (because of different cultures, be in the foreing country for so long for the first time etc)?

I knew it would be difficult. You are as foreign to the world as being born again. You have rooted habits that have been going on since birth and this was harder than my guess. I came across new and unfamiliar aspects. This was very surprising to me. But everything that is first is of course difficult at first, I wanted to see my own threshold. I got pleasure from it as much as I was forced. Instead of stop and doing nothing, I prefer to feel.

What you like about your project, city and Czech Republic?

Normally I am a painting teacher and I can continue my field here. The best part of my project is that I both see a different profession like librarianship and teach the local people painting. This is very valuable. Working with children is extra fun. They have a curious and calm structure. This makes my job more enjoyable than my guess. Czechia is fascinating with its history and architecture. You still feel that history is alive. I will miss this place in some ways.

Is there anything you do not like (about the project or the city or Czech Republic)?

I think I focus on seeing positive aspects, not negative ones. Because you don’t know how it feels without experiencing or tasting something. We come from a very different geography and culture as two countries. Now that I taste it, I know that Czechia is a beautiful country but it does not reflect my soul. This country is a more introvert and distant culture for me. I have met very good people here and they are all valuable for me. But catching a sense of belonging is not that easy. Still, I don’t regret being here, you just know the soul issue.

Is there anything you would like to change, if you can?

I am happy with the flow right now. I had some bad luck and didn’t get the efficiency I wanted from my project. This developed entirely due to external factors. I just want the black clouds scattering over us these days. My work environment, my friends and the work we do make me happy.

Do you want to add something?

I was very surprised and happy on the first day I learned that I would come here. I tried and was willing to do this. I cried a lot, I loved a lot, I was very angry, I miss a lot … I felt a lot. I learned a lot from life, this is not just a concrete project or a document approved on paper. Everything can happen to you on your journey. I had some shortcomings here, I have not completed yet. Maybe I will never be able to complete it, but the most important is how you can cope with the difficulties. every new person, every new city and event shows you who you are or who you will be.

So, I’m glad I tried!

Text Zuzana Pařízková, Ayşe Nur Menteş / Photos Ayşe Nur Menteş

Workshop pro děti.

Instead of stop and doing nothing, I prefer to feel

Ayşe Nur Menteş is Turkish art’s teacher, who we choose for our volunteering project called Magical library. We hoped that during ten months of her stay can our library partly change to a magical place, which will draw not only her, but also readers and visitors of the library. Unfortunatelly we had twice bad luck. At first Nur was got very late term for the appointment for getting long term visa. Then we must wait almost 90 days for its issue, so the beginning of the project had to be postpone to December and project had to be shorten. Second very unpleasant thing is present situation, when the project cannot continue according the plan and we and Nur try to deal with it somehow.

While during the formation of this interview we had little chance that will be possible to continue with the project, now we know that it will not be possible and our main effort is to get Nur back home.

Neden gönüllülük projesine gitmeye karar verdiniz?

Gençler için sunulmuş güzel bir fırsattı ve değerlendirmek istediğim bir dönemdi.Yenilik ve farklı bir deneyim kazanmak istiyordum. Farklı edinimler neden olmasın? Diye düşündüm.Kişisel kazanımlarım için önemli olabileceğini düşündüm aynı zamanda ve kazandırmakta bu işin bir parçasıydı.

Neden projemizi seçtiniz?

Sıradan bir kütüphane sistemi olmaması etkenler arasında. Aynı zamanda etkinlikler,kulupler, söyleşiler ve dahası vardı burada. Çok yönlü olması dikkatimi çekti.Gelen kişiler kitap okumayı seven bir kitle neticede ve bu da hayata bakışlarını etkiliyor olmalı ve geniş bir perspektif demek benim için.Çalışma saatlerim dışında burada kitap okuyabiliyor, farklı şeyler çalışabiliyorum. Esneklik ve güven hissi vermesini seviyorum.Burada ayrıca hem çocuklar hem de yetişkinlerle çalışıyorum üstelik kendi alanımla ilgili demem o ki hem kütüphanecilik hem resim bir‘arada ve bu konudaki esneklikte önemli benim için.

Başlangıç süreci nasıldı? Sizin için zor muydu (farklı kültürler nedeniyle yabancı bir ülkede ilk kez bu kadar uzun süre kalmak vb.)?

Zor olacağını biliyordum ve dünyaya yeniden gelmek kadar 0’dan başlıyorsun. Ayrıca doğduğundan bu yana köklü alışkanlıkların var ,bu tahminimden daha zordu. Yeni ve keşfetmediğim farklı yönlerimle karşılaştım ,bu da sürpriz oldu benim için. Tabii ki geldiğin ülke ,çevre koşulları ve şansınında burada çok etkisi var. Ama ilk olan her şey başlangıçta zordur, kendi eşiğimi görmek istedim. Zorlandığım kadar zevk aldım bu durumdan. Hiçbir şey yapmadan öylece durmaktansa ya da sıradan bir yaşamı sürdürmektense, gerçekten hissetmeyi tercih ederim.

Projeniz, şehriniz ve Çek Cumhuriyeti’yle ilgili neleri seviyorsunuz?

Az önce bahsettiğim gibi resim ve kitapların bir’arada olduğu bir çalışma sahası kulağa hoş geliyor.Çocuklar meraklı ve sakin yapıya sahipler bu da burada çalışmamı istekli kılıyor.Yerel halkla bire bir etkileşimde olmam garip ve mutlu hissettiriyor. Onlara resim yapmayı öğretmek üstelik bazen hiç konuşmadan …Bu çok özel bir hadise bence.Ülke ise mimarisi ve tarihi açıdan şahane. Hala o tarihin yaşadığını hissediyorsunuz.

Beğenmediğin bir şey oldu mu (proje, şehir veya Çek Cumhuriyeti hakkında)?

Sanırım olumsuz olanları değil de daha çok olumlu yönleri görmeye odaklanıyorum. Çünkü bir şeyi yaşamadan ya da o durumu,duyguyu tatmadan onun nasıl bir his olduğunu bilmiyorsunuz..Çok farklı kültür ve coğrafyalardan geliyoruz  ve Çekya çok güzel aynı zamanda mütevazı yaşamı olan bir ülke ama ruhumu yansıtmıyor. Kastım şu ki, kendine dönük ve mesafeli bir kültür benim için. Burada çok iyi insanlarla tanıştım ve hepsi değerli. Ama aidiyet duygusunu yakalamak o kadar kolay değil. Yine de burada olduğum için pişman değilim fakat bilirsiniz işte ruh meselesi.

Değiştirmek istediğiniz herhangi bir şey var mı?

Akıştan mutluyum ,yaptıklarımızdan ve yapacaklarımız için heyecanlı.Bazı dış etkenler maalesef proje sürecimi olumsuz etkiledi. Çalışma arkadaşlarım ve ortamımdan memnunum. Değişmesini istediğim tek şey kara bulutların dağılması.

Başka eklemek istediğin bir şey var mı?

Buna hak kazandığımı öğrendiğim ilk gun çok şaşkınve mutluydum. Çabalıyordum ve istekliydim bunun için. Çok ağladım, çok sevindim,çok üzüldüm,çok özledim ve dahası… Çok hissettim. Hayattan çok şey öğrendim, bu sadece somut bir proje ya da kağıt uzerinde onaylanmış bir belgeden daha fazlası oldu. Hayatta attığınız her adım ,çıktığınız her yolda bir şeyler olur. Bazı eksiklerim vardı ,tamamlayamadım hala ve belki hiç tamamlayamayacağım. Bunu düşünmeyi bıraktım ve an’a odaklıyorum kendimi. En önemlisi zorluklarla nasıl başa çıkabileceğinizdir. her yeni insan, her yeni şehir ve olay size kim olduğunuzu veya kim olacağınızı gösterir.

Yani demem o ki, iyiki denedim.

Text Zuzana Pařízková, Ayşe Nur Menteş / Photos Ayşe