Magazín Knihovny Ústeckého kraje

Kniha napříč historií zaznamenává vývoj regionálního knihovnictví a podává dosud nejucelenější soupis veřejných knihoven Ústeckého kraje. Severočeská vědecká knihovna ji za podpory Ústeckého kraje vydala při příležitosti stého výročí prvního českého knihovního zákona.

Bohatě obrazově vybavená publikace ve fotografiích, textech a dokumentech představuje malé i větší knihovny, jejichž nejdůležitější dějinné milníky zaznamenává od počátku do současnosti. Vedle knihovnictví se kniha zabývá i lokální historií a dává nahlédnout do měst a obcí, v nichž knihovny sídlí. Čtenář tak může sledovat vývoj a postupnou přeměnu knihoven a zároveň se dozvědět více o  jedinečných místech Ústeckého kraje.

Zvědavý čtenář má možnost si knihu vypůjčit či prolistovat nejen v Severočeské vědecké knihovně, ale i v dalších knihovnách v kraji.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Německý humanista Petr Apian, známý také jako Petrus Apianus (latinizovaná verze rodného jména Peter Bienewitz), se narodil kolem roku 1495 nebo 1501 v německém Leisingu, zemřel roku 1552 v Ingolstadtu. Apian proslul v několika oborech, věnoval se matematice, kartografii, astronomii a astrologii, v nichž publikoval několik prací. V roce 1540 vydal Astronomicum Caesareum, jedno ze svých nejznámějších děl. Věnováno bylo římskému císaři Karlu V. Habsburskému, který Apiana již dříve povýšil do rytířského stavu, později jej jmenoval svým dvorním matematikem a tisk knihy financoval.

Astronomicum Caesareum shrnuje Apianovy znalosti o astronomických nástrojích a astronomii samotné. Známé je hlavně pro svou vizuální přitažlivost a právem patří mezi nejkrásnější knihy o  astronomii, jež kdy byly publikovány. Dílo popisuje mechaniku geocentrického vesmíru v souladu s ptolemaiovskou teorií hvězdných pohybů. Obsahuje důmyslně konstruované otočné papírové disky (tzv. volvelle), které umožňují výpočet dat, polohy konstelací planet a jiných astronomických jevů. Dle Apiana trvala výroba ručně malovaných otočných diagramů zhruba měsíc.

Severočeská vědecká knihovna má ve svém fondu faksimile Apianova Astronomicum Caesareum vydané v roce 1967 v Lipsku.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Každá rukopisná kniha hodinek je jedinečná, třebaže většina z nich obsahuje obdobnou sbírku textů, modliteb a žalmů, často i určitý typ výzdoby. Knihy hodinek pro bohaté mecenáše představovaly zcela osobní modlitební knihy, byly bohatě iluminované a kromě obvyklých výjevů spojených se svatou rodinou pojednávaly o tématech pomíjivosti lidského života.

Iluminované hodinky pro vévodu Giana Galeazza Viscontiho, vládce Milána, vznikly koncem 14. století v Itálii. Definitivní podobu ale rukopis získal až po Viscontiho smrti roku 1402, kdy se vlastníkem díla stal vévodův syn Filippo Maria a nechal jej dokončit. Autorství textu je připisováno Frate Amedeovi, umělecká stránka rukopisu je dílem dvou italských mistrů iluminace. Jako první na manuskriptu pracoval Giovannino dei Grassi, po jeho smrti s pověřením Filippa Maria Viscontiho dílo dovršil Belbello de Pavia.

Latinský rukopis se skládá z 636 stran, psán je gotickou miniskulí na pergamenu a ilustrován nádhernými miniaturami, a to i celostránkovými. Miniatury jsou malovány zářivými barvami a inkoustem. Pigment použitý pro modrou barvu obsahoval vzácný lazurit smíchaný s arabskou gumou. Při tvorbě knihy bylo použito také stříbro a tři typy zlata, včetně zlaté emulze a plátkového zlata.

V Severočeské vědecké knihovně si lze prohlédnout faksimile rukopisu, jehož originál je uložen v italské národní knihovně ve Florencii.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Mezi nejobsáhlejší a nejzajímavější obrazové manuskripty středověké střední Evropy patří Velislavova bible. Jedná se o rukopis českého původu, jenž vznikl v laické světské dílně kolem poloviny 14. století. Vytvořen byl zřejmě na objednávku kanovníka Velislava, který je v díle vyobrazen na foliu 188r, jak klečí před sochou sv. Kateřiny, patronky teologů a filozofů. Manuskript obsahuje biblické knihy Genesis, Exodus, Daniel, Soudců – Samson, Judit, christologický cyklus, Apokalypsu, Skutky apoštolské, cyklus o Antikristovi (není z bible) a navíc cyklus o českých patronech sv. Václavu a sv. Ludmile se čtyřmi vsunutými výjevy ze života sv. Klimenta.

Výzdobu, na níž pracovalo několik malířů, lze připodobnit ke komiksu. Většina obrazů je doplněna popisky, většinou jde o jednotlivé verše z bible a označení jednajících osob. Perem kreslené ilustrace pokrývají strany ve dvou pásech nad sebou, výjimečně jako celostránkové obrazy. Kolorovány byly až nakonec, barevné tóny jsou využívány symbolicky a dekorativně (příroda zeleně, zvířata modře, Judit např. červeně). Původně rukopis čítal kolem osmi set ilustrací, do současnosti se jich dochovalo 747.

Originál, který byl dříve v majetku pražské lobkovické knihovny, je dnes uložen v Národní knihovně České republiky. Severočeská vědecká knihovna ve svém fondu vlastní černobílou kopii originálu, vydanou v roce 1970 v Praze.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Atlas Velkého kurfiřta je jedním z nejcennějších kartografických dokumentů. Dílo monumentálních rozměrů získal darem Friedrich Vilém I. Braniborský (1620–1688), známý také jako Velký kurfiřt, od hraběte Johanna Moritze z Nassau-Siegen (1604–1679). Atlas byl vytvořen v Amsterodamu kolem roku 1661, přesné datum jeho tisku ani předání však není známo. Nástěnné mapy zlatého věku nizozemské kartografie v té době zdobily zdi radnic, zámků, domů či kanceláří. Sloužily hlavně k  reprezentativním účelům, jejich grafické zpracování proto bylo propracováno do posledního detailu.

Atlas na první pohled zaujme hlavně působivými rozměry. V roce 1893 byl na světovém veletrhu v Chicagu označen za „největší knihu světa“ – originál po otevření měří 220 x 170 cm, šířka hřbetu je 20 cm, váží 125 kg. Obsahuje 35 nástěnných map, 18 námořních map sloučených do tří listů a rozsáhlé vícejazyčné mapové legendy. Na výrobě knihy se podílelo několik předních amsterodamských kartografických dílen. Sedmnáct map vytvořil Joan Blaeu, tři pocházejí z dílny Nicolase Vischera, další dílny přispěly mapou jednou či dvěma. Dvě mapy (Braniborsko, Prusko) jsou ručně kresleny, ostatní jsou vyrobeny jako mědirytiny, částečně byl použit lept. Vazbu tvoří dubové desky pokryté hovězí kůží a opatřené uměleckým mosazným kováním se třemi masivními sponami. Přední stranu nechal Johann Moritz ozdobit erbem se zvýrazněným osmibodovým maltézským křížem.

K zajímavostem Severočeské vědecké knihovny patří faksimile tohoto nádherného atlasu. Vyšlo v roce 1971 ve Stuttgartu a od originálů, které uchovávají knihovny v Londýně, Berlíně a Rostocku, se liší velikostí. Je asi třikrát menší (82 x 57 cm), přesto je svou hmotností kolem 20 kg nejtěžší knihou ve fondu.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Knihy hodinek byly v době pozdního středověku velmi populární, i v 15. století byly navíc stále symbolem společenského postavení. Latinský iluminovaný rukopis Rohanových hodinek je dílem anonymního umělce, jehož identita je zahalena tajemstvím. Dle svého mistrovského díla bývá jmenován Mistrem Rohanem. Manuskript v gotickém stylu vznikl mezi lety 1430 a 1435. Hodinky pravděpodobně objednala Jolanta Aragonská, vévodkyně z Anjou, pro svého synovce Karla VII., francouzského dauphina.

Kniha obsahuje běžné kalendáře, modlitby a litanie. Každý měsíc v hodinkách Rohanových zobrazuje i odpovídající znamení zvěrokruhu, seznam svatých dnů a miniaturní scénu práce, která se obvykle provádí v daném měsíci. Kniha není úplná (nebo nebyla dokončena), poslední je Stabat Mater.

Bohatě iluminované dílo obsahuje 239 pergamenových folií (několik folií chybí). Kromě 11 listů s celostránkovými iluminacemi jsou okraje knihy zdobeny starozákonními miniaturami s titulky ve staré francouzštině (tvoří tak jakousi druhou knihu, tzv. bibli moralisée). Celostránkové iluminace jsou známé pro velmi emocionální a dramatické ztvárnění muk Kristových a žalu Panny Marie. Velkou část knihy iluminovali pomocníci v mistrově dílně.

Severočeská vědecká knihovna má ve svém fondu faksimile rukopisu, jehož originál je uložen ve francouzské národní knihovně v Paříži.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Mattioliho herbář je jednou z nejvýznamnějších botanických knih 16. století. Jeho autor, italský lékař a botanik Pietro Andrea Mattioli, v letech 1554–1564 působil v Praze jako osobní lékař arciknížete a českého místodržícího Ferdinanda Tyrolského.

Původně byl herbář napsán jako komentář spisu De materia medica významného antického lékaře a učence Pedacia Dioskúrida z Anazarby. První verze herbáře vyšla italsky v roce 1544. Mattioli knihu posléze stále rozšiřoval a aktualizoval a v nových úpravách vydával pod názvem Komentáře alias Herbáře. Vedle italštiny vyšlo dílo i v dalších jazycích – latinsky, německy, česky, první české vydání vzniklo roku 1562 u tiskaře Jiřího Melantricha z Aventina. Pro území Čech byl dokonce herbář obohacen o některé rostliny z Podkrkonoší.

Herbář je doplněn nádhernými dřevoryty léčivých rostlin, česká a německá vydání obsahují i řadu vysoce kvalitních ilustrací. Štočky, z nichž byly dřevoryty pro první české vydání tištěny, byly Mattioliho majetkem. Po svém odchodu na tyrolský zámek Ambras v roce 1564 je odvezl s sebou.

Severočeská vědecká knihovna vlastní druhé české vydání Mattioliho herbáře. Vyšlo v roce 1596 u Daniela Adama z Veleslavína. Dle německého vydání z Frankfurtu (1586) je upravil a doplnil profesor pražské univerzity a lékař Adam Hubert z Riesenpachu.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Zjevení svatého Jana neboli Apokalypsa je poslední knihou Nového zákona. Biblická kniha Zjevení byla vděčným námětem křesťanského výtvarného umění a jedním z textů, které určovaly pohled na svět v pozdním středověku. Proto také v této době vzniklo velké množství rukopisů s tématy apokalypsy, zkázy a armagedonu. Někteří v knize Zjevení svatého Jana vidí poslední boj dobra se zlem, jiní věří, že obsahuje proroctví o konci lidské civilizace.

Lotrinská Apokalypsa je bohatě zdobený francouzský rukopis na pergamenu, který vznikl v první čtvrtině 14. století. Vyroben byl pro měšťanského zákazníka v Metz (Mety). Rukopis je napsán ve starém lotrinském dialektu, jenž bývá označován slovem lorraine. Text utvořený ve dvou sloupcích uvozují zlacené iniciály. Apokalyptické události živě ilustruje 72 miniatur různých velikostí, vyvolávajících stejně silný dojem jako text.

Originál rukopisu je uložen v saské státní knihovně v Drážďanech. Faksimile z roku 1982, vázané v ovčí kůži zdobené ornamenty, je k nahlédnutí v Severočeské vědecké knihovně.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Dosud nejstarší knihou ve fondu Severočeské vědecké knihovny je italský překlad šachové příručky španělského kněze Ruy Lopéze de Segury, jehož jménem je v anglicky psané literatuře nazýváno jedno z nejčastěji hraných zahájení – tzv. španělská hra (angl. Ruy Lopez). Lopéz ze Segury bývá mnoha šachovými historiky považován za prvního neoficiálního mistra světa v šachu a za tvůrce šachové teorie. Tento slavný šachista, kterého oceňoval i španělský král Filip II., v roce 1560 porazil v Římě během své návštěvy Itálie tamní mistry, mezi něž patřil mj. římský právník Leonardo da Cutri, přezdívaný Il Puttino. Svou výhru nad ním Lopéz zopakoval v roce 1573. Další velký turnaj se konal na pozvání Filipa II. v letech 1574–1575 v El Escorial nedaleko Madridu. Lopéz se tentokrát umístil na třetím místě, když prohrál s Leonardem da Cutri a Paolem Boi. Na posledním, čtvrtém místě skončil Alfonso Cerón.

Roku 1561 Ruy Lopéz vydal první knihu o moderním šachu v Evropě. Jde o nejvýznamnější teoretické šachové dílo 16. století. Kniha Libro de la invención liberal y arte del ajadrez (Kniha o vynalézavosti a umění hry šachové) vychází z nových pravidel šachu. Lopéz klade důraz na sílu pěšcového středu a v zahájeních se jako první zabývá tzv. gambity, poprvé je tu analyzována španělská hra a další zahájení, která byla později rozpracována moderními šachisty. Kniha se dočkala i několika překladů (italský, francouzský, německý).

Italský překlad Il givoco de gli scacchi byl vydán roku 1584 v Benátkách. Do fondu Severočeské vědecké knihovny se kniha dostala společně s další šachovou literaturou v letech 1947 a 1948. Pocházela z rozsáhlé sbírky německého šachového klubu, který v Ústí působil do roku 1945.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

„Národy Evropy, vytvářejíce mezi sebou stále těsnější unii, se rozhodly sdílet mírovou budoucnost založenou na společných hodnotách. Unie, vědoma si svého duchovního a morálního dědictví, se zakládá na nedělitelných a všeobecných hodnotách lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity; spočívá na zásadách demokracie a právního státu.“

Listina základních práv Evropské unie, někdy též Charta základních práv, je dokument zakotvující základní práva při uskutečňování norem evropského práva. Dodržování lidských práv je považováno za jednu z hodnot, na níž je Evropská unie založena. Společná je všem členským státům. Listina byla slavnostně vyhlášena 7. prosince 2000, v závaznou platnost vešla spolu s Lisabonskou smlouvou, tj. 1.  prosince 2009.

Mezi NEJ Severočeské vědecké knihovny patří kuriózní vydání Listiny základních práv Evropské unie z  edice Mini-knihy. Svým rozměrem 3,2 x 2,5 cm se řadí k nejmenším knihám ústecké knihovny a  ta je má ve svém fondu ve 23 jazykových mutacích. Přestože jsou knihy tak malé, že se vejdou do krabičky od zápalek, jsou čitelné a lze je tedy využít ke studiu.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

V pozdním středověku používali zbožní laikové rozměrem nevelké, ale bohatě iluminované knihy modliteb určených pro každou liturgickou hodinu dne. Označované byly také jako „hodinky“. Přebohaté hodinky vévody z Berry, francouzsky Les Très riches heures du Duc de Berry, jsou jedním z nejvýznamnějších iluminovaných rukopisů 15. století vůbec. Kolem roku 1410 je objednal vévoda Jan z Berry u Bratří z Limburka, malířů Hermana, Jana a Paula. V roce 1416, v době morové epidemie, vévoda z Berry i malíři ještě před dokončením díla zemřeli. Ve 40. letech 15. století v práci na rukopisu pokračoval anonymní malíř, podle některých odborníků z oblasti dějin umění jím mohl být Barthélemy d‘Eyck. Knihu nakonec v letech 1485–1489 dokončil francouzský malíř Jean Colombe.

Rukopis má 416 stran, zhruba polovina z nich obsahuje celostránkové ilustrace. Skládá se z 206 folií velmi jemného pergamenu z telecí kůže, na nichž lze nalézt 66 velkých a 65 malých miniatur zdobených často vzácnými a nákladnými pigmenty a zlatem. Velikost dokumentu je 30 x 21,5 cm. Několik řezů do miniatur ale svědčí o tom, že původně byl větší. Přebohaté hodinky vévody z Berry jsou pro svůj neobvykle velký počet ilustrací jedním z umělecky nejbohatších pozdně středověkých iluminovaných rukopisů.

Originál je uložen v Musée Condé ve francouzském městě Chantilly. Faksimile rukopisu, vydané roku 1973 v Londýně, si lze prohlédnout v Severočeské vědecké knihovně.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Strahovská knihovna je součástí Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Ta byla v roce 1143 založena olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem za podpory pražských biskupů Jana a Oty a českého knížete a později krále Vladislava a jeho ženy Gertrudy.

Historie knihovny a jejích sbírek se začala psát společně se založením kláštera. V průběhu staletí klášter postihlo množství pohrom – požár, vojenská plenění, opuštění. Obnovitelem kláštera a jeho vzdělanosti byl pozdější pražský arcibiskup Jan Lohelius. Snahy jeho pokračovatelů o vybudování knihovny ale zmařil vpád švédských vojsk v roce 1648. Většina knižních sbírek se stala válečnou kořistí. Pro knihy nashromážděné po Vestfálském míru byl v 70. letech 17. století vybudován Teologický sál, zhruba v té době byl sepsán knihovní řád. Později byl vybudován sál Filosofický.

Po roce 1950 byly církevní řády rušeny a jejich majetek zabavován státem. Strahovská knihovna byla začleněna do nově vzniklého Památníku národního písemnictví. Po roce 1989 se klášter včetně knihovny vrátil do správy strahovských premonstrátů. Historická část knihovny zahrnuje kolem 200 000 svazků, z toho přes 3 000 vzácných rukopisů a 1 500 prvotisků.

Faksimile řádu Strahovské knihovny z roku 1672, které má Severočeská vědecká knihovna ve svém fondu, vydal Památník národního písemnictví v roce 1971.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Pro českého a německého krále a římského císaře Karla IV. bylo vzdělání velmi důležité. Sám panovník získal velmi rozsáhlé vzdělání ve Francii. Po návratu do Čech v Praze založil podle vzoru univerzit v Paříži, Bologni a Neapoli centrum vzdělanosti celé říše – Univerzitu Karlovu. Její založení mělo zásadní význam pro rozvoj vzdělanosti v českých zemích.

Karlově žádosti o založení univerzity, kterou odeslal papeži Klimentovi VI. do Avignonu, trvala cesta několik měsíců. Žádost putovala z Německa do papežského paláce a zase zpět. Souhlas se zřízením pražské univerzity vydal papež dne 26. ledna 1347. Univerzita Karlova byla následně založena královskou listinou ze dne 7. dubna 1348. Oba dokumenty byly vyhotoveny ve dvou exemplářích, jeden pro univerzitu, druhý pro papežského arcibiskupa.

Papežská listina z ledna 1347 se ztratila na konci 2. světové války (dekret opatřený papežskou bulou se znovu objevil až v létě 2018). Tehdy byla ztracena i jedna ze zakládacích listin Karla IV. z dubna 1348, a to Karlův originál, univerzita vlastní arcibiskupský. Zmizely také další cenné dokumenty a archiválie, včetně středověkých žezel.

Originály obou listin jsou dnes uloženy v archivu Univerzity Karlovy.

Severočeská vědecká knihovna vlastní faksimile zakládací listiny Univerzity Karlovy ze 7. dubna 1348. Jde o věrnou kopii zahrnující i královskou pečeť.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Významný husitský rukopis vznikl v Čechách mezi lety 1490 až 1510. Obsahuje celkem 120 listů, 9 pergamenových a ostatní papírová folia. Kodex je souborem několika literárních textů a je psán česky a latinsky (fragment malé latinské antiteze). V mnoha případech vychází text na kroucených páskách přímo z úst postav a rukopis tak připomíná středověký komiks. Součástí konvolutu je i drobný inkunábulový tisk. Většina kodexu vznikla zásluhou Bohuslava z Čechtic (objednavatel, sestavovatel, autor největší části rukopisu).

Kodex je bohatě iluminovaný. Autorem nejlépe vyvedených iluminací byl Janíček Zmilelý z Písku (asi 30 miniatur). Další tři až čtyři iluminátoři byli členy jeho dílny, která pořídila i ornamentální výzdobu kodexu. Řada obrazů Jenského kodexu vešla v obecnou známost. Například ilustrace Žižka v čele vojsk byla otištěna na dvacetikorunové bankovce užívané před rokem 1989. Dobře známá je také scéna boje husitů s křižáky, na níž je krvelačnost a krutost křižáků zdůrazněna tělíčkem nemluvněte, které jeden z nich nese nabodnuté na svém kopí.

V první polovině 16. století opustil Jenský kodex za neznámých okolností Čechy a uložen byl v univerzitní knihovně v německé Jeně. Zpět do Čech se rukopis vrátil po více než 400 letech. V roce 1951 jej jako státní dar věnoval prezident NDR W. Pieck Československu. Dnes je Jenský kodex uložen ve sbírce rukopisů Knihovny Národního muzea.

V roce 2009 vyšlo faksimile kodexu, jež má ve svém fondu i Severočeská vědecká knihovna.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Bohatě iluminovaný gotický rukopis astrologických a věšteckých výkladů Codex vindobonensis 2652 patří k nejstarší německé veršované prognostické literatuře. Použití gotického písma a textových odkazů, které poukazují na Rýn, Mohuč a Cáchy, rukopis geograficky řadí do střední oblasti západního Německa. Vytvořen byl ve 14. století jako zakázková práce v německém Limburgu. Prorocké knihy tohoto charakteru sloužily k předpovědím počasí, nemocí, politického vývoje i každodenních problémů. Do dnešních dní se jich dochoval jen zlomek – ve své době byly zakazovány a páleny (čarodějnictví).

Specifický význam kodexu spočívá v celkem 1 296 (36×36) dvojverších, která polemizují mezi nezpochybnitelnou důvěrou v platnost předpovědí a skeptickým přístupem k vyjádření onoho prognostického umění. Odpovědi se tak pohybují mezi oblastí seriózní víry na straně jedné a nadsázkou a ironií na straně druhé. Podobně protichůdný postoj dodnes tak dovedně jako zde neodráží žádné jiné srovnatelné dílo.

Manuskript byl v roce 1806 kvůli obavám, aby nepadl do rukou Francouzů, převezen ze zámku Ambras do Vídně. V roce 1936 byl zařazen do rukopisné sbírky rakouské národní knihovny, kde je uložen dodnes.

Severočeská vědecká knihovna vlastní faksimile kodexu, vydané v roce 1972. Jedná se o barevnou reprodukci původního dokumentu v plné velikosti a se všemi jeho specifiky.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud

Bohatě iluminovaný gotický rukopis astrologických a věšteckých výkladů Codex vindobonensis 2652 patří k nejstarší německé veršované prognostické literatuře. Použití gotického písma a textových odkazů, které poukazují na Rýn, Mohuč a Cáchy, rukopis geograficky řadí do střední oblasti západního Německa. Vytvořen byl ve 14. století jako zakázková práce v německém Limburgu. Prorocké knihy tohoto charakteru sloužily k předpovědím počasí, nemocí, politického vývoje i každodenních problémů. Do dnešních dní se jich dochoval jen zlomek – ve své době byly zakazovány a páleny (čarodějnictví).

Specifický význam kodexu spočívá v celkem 1 296 (36×36) dvojverších, která polemizují mezi nezpochybnitelnou důvěrou v platnost předpovědí a skeptickým přístupem k vyjádření onoho prognostického umění. Odpovědi se tak pohybují mezi oblastí seriózní víry na straně jedné a nadsázkou a ironií na straně druhé. Podobně protichůdný postoj dodnes tak dovedně jako zde neodráží žádné jiné srovnatelné dílo.

Manuskript byl v roce 1806 kvůli obavám, aby nepadl do rukou Francouzů, převezen ze zámku Ambras do Vídně. V roce 1936 byl zařazen do rukopisné sbírky rakouské národní knihovny, kde je uložen dodnes.

Severočeská vědecká knihovna vlastní faksimile kodexu, vydané v roce 1972. Jedná se o barevnou reprodukci původního dokumentu v plné velikosti a se všemi jeho specifiky.

text Jana Bednářová, plakát Václav Školoud